| JUDr. Josef Urválek | |
|---|---|
| Narození | 28. dubna1910 České Budějovice Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 29. listopadu1979 (ve věku 69 let) Praha Československo  Československo |
| Místo pohřbení | Ústřední hřbitov v Brně |
| Alma mater | Univerzita Karlova Právnická fakulta Univerzity Karlovy |
| Povolání | soudce,prokurátor aprávník |
| Funkce | soudce |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. Chybí svobodnýobrázek. | |
Josef Urválek (28. dubna1910České Budějovice[1] –29. listopadu1979Praha[2]) byl český komunistickýprokurátorStátního soudu a pozdějisoudce. Je známý jako fanaticky hovořící[2] prokurátor z vykonstruovaných procesů v dobáchstalinismu v 50. letech 20. století, například sMiladou Horákovou. Neblaze proslul jako jeden z nejkrutějších a nejbezohlednějších představitelů československékomunistické justice, spojených s politickými procesy 50. let. Nesl přímou zodpovědnost za několik desítekjustičních vražd.
Narodil se 28. dubna 1910 v Českých Budějovicích[3] jako syn Františka Urválka, strojvedoucíhostátních drah, a jeho manželky Marie, rozené Trochové.[1] Roku 1929 maturoval namístním gymnáziu[3] a nastoupil naPrávnickou fakultu Univerzity Karlovy. Promoval 2. července 1934 z rukou profesoraFunka[4] s dobrým prospěchem,[5] přičemž vyznamenání dostal zpráva ařízení trestního.[6] Dne 4. června 1938 se oženil s Vlastou, rozenou Koudelkovou, která tehdy učila češtinu a francouzštinu na gymnáziu ve Strakonicích.[7][8] V letech 1940 a 1946 se jim narodili synové Petr a Jan.[7]
V letech 1930–1938 byl členemsociální demokracie a podle vlastních vzpomínek (z roku 1968) spolupracoval během studií s komunistickými studenty.[9] V listopadu 1933 neúspěšně kandidoval do funkce starosty studentského spolkuVšehrd.Národní politika o této volbě mj. napsala: „1061 mladých právníků se jich [voleb] zúčastnilo a z nich 719 odevzdalo hlasy kandidátu odstupujícího výboru a dosavadnímu místostarostovi Jindřichu Smolkovi. Komunistický kandidát Josef Urválek obdržel 334 hlasy, 8 hlasů bylo neplatných“,[10] nicméně hned o několik dní později byli na Urválkovu žádost nuceni zveřejnit opravu: „Není pravda, že komunistický kandidát Josef Urválek, je pravda, že Josef Urválek není komunistou a nebyl komunisty kandidován“.[11]
Po absolvování právnické fakulty působil v letech 1935–1939 uKrajského soudu v Českých Budějovicích, odkud přešel na tamní krajskéstátní zastupitelství.[9] Během druhé světové války, zejména v letech 1940 a 1941, byl žalobcem v běžných kriminálních případech, např. krádeží,[12] ublížení na zdraví z nedbalosti, vandalismu, výtržnictví,[13] domácího násilí či podvodu.[14] V roce 1944 bylnasazen do smaltovny jako dělník a posléze jako úředník.[9]
Po osvobození vstoupil doKSČ a v letech 1945–1948 pracoval opět na českobudějovickém státním zastupitelství jako veřejný žalobceMimořádného lidového soudu a v letech 1946–1947 jako náměstek národního prokurátora.[9] V té době se jako žalobce účastnilretribučních procesů se zrádci a kolaboranty, například sRadolou Gajdou (navrhoval doživotí, rozsudek zněl na 2 roky),[15] s představiteli protektorátníhoVládního vojska, generályJanem Obručníkem aLiborem Vítězem (pro Obručníka žádal trest smrti, odsouzen byl na doživotí, propuštěn po 20 letech; Vítězovi navrhoval „trest přiměřený jeho vině“, rozsudek zněl na čtyři roky),[16][17] a s bývalým ministrem obranyFrantiškem Machníkem (u soudu osvobozen).[18]
Vrchol jeho kariéry nastal po komunistickém převratu vúnoru 1948. Od února do dubna 1948 pracoval jako referent v oddělení revize retribuce na Ministerstvu spravedlnosti. Poté byl pověřen vedením státního zastupitelství v Českých Budějovicích a ustaven zmocněncem pro reorganizaci soudnictví v tomto kraji. Od února 1949 stanul v čele krajské prokuratury v Českých Budějovicích. Od konce 40. let byl z Českých Budějovic pravidelně povoláván keStátnímu soudu, kde působil jako prokurátor v procesech celostátního významu (Milada Horáková a spol.,Rudolf Slánský a spol.).[9] Jako prokurátor schválil obžalobuLudvíka Frejky,Rudolfa Margoliuse,Eugena Löbla, u soudního líčení pak byl hlavním žalobcem mimo jiné např.Rudolfa Slánského, Ludvíka Frejky aj.[9]
V roce 1953 se stal (oficiálně pro své zásluhy) předsedoučeskoslovenského Nejvyššího soudu,[19] kde dále pokračovaly politické procesy, mj. s bývalým předsedou tohoto souduIvanem Dérerem.[20] Jako předseda senátu zde vedl hlavní líčení např. ve věciMarie Švermové. Na základě usnesení předsednictvaÚV KSČ ze dne 4. března 1963 byl uvolněn z funkce předsedy Nejvyššího soudu a pracovně umístěn ve Vědeckovýzkumném ústavu kriminalistiky na Generální prokuratuře.[9] (Oficiálně odešel na vlastní žádost ze zdravotních důvodů.[21])
Najaře 1968 se jeho aktivity v 50. letech dostaly pod přísnou veřejnou a stranickou kritiku. Samotný Urválek v té době vypracoval stanovisko ke své činnosti na žádostPillerovy komise[9] a poskytl také rozhovorRudému právu.[22] Odmítal přijmout osobní odpovědnost za nezákonnosti, vinu svaloval především na další aktéry, zejménaStátní bezpečnost a prezidentaKlementa Gottwalda.[9] Jeho postoje vyvolaly ostrou kritiku reformních komunistů, např.Zdeňka Mlynáře[23] a bývalého politického vězněIvana Holého.[24]
Spolu sHelenou Válkovou je podepsán pod článkem „Některé poznatky z výzkumu ochranného dohledu v souvislosti s prokurátorským dozorem“, který vyšel ve čtvrtletníkuProkuratura na jaře 1979.[25]
.jpg)
Téhož roku zemřel; údajně spáchal sebevraždu.[26] HistorikOldřich Tůma k tomu uvedl: „Běžně se to uvádí, nikdy jsem nezaznamenal žádné pochybnosti. I když já tedy podrobnosti neznám a myslím, že ani známy nejsou.“[27] Pohřben je naÚstředním hřbitově v Brně.
| „ | Co tedy, proboha, po mně chcete, abych udělal? Vy si myslíte, že si mám sáhnout na život? Ne, nemohu a nebudu skákat z petřínské věže, to není možné. Kdybych to, pane redaktore, udělal, vzal bych na sebe celou vinu, potvrdil bych svou vinu a já ji necítím, tu má někdo jiný. V tom je rozpornost celé situace tehdejších let i dneška. | “ |
| — Josef Urválek, 1968[28] | ||
Obrázky, zvuky či videa k tématuJosef Urválek na Wikimedia Commons
