| Josef Plojhar,dr. h. c. | |
|---|---|
.jpg) | |
| PoslanecProzatímního NS | |
| Ve funkci: 1945 – 1946 | |
| PoslanecÚstavodárného NS | |
| Ve funkci: 1946 – 1948 | |
| PoslanecNárodního shromáždění ČSR | |
| Ve funkci: 1948 – 1960 | |
| PoslanecFederálního shromáždění (SL) | |
| Ve funkci: 1971 – 1981 | |
| Ministr zdravotnictví | |
| Ve funkci: 1948 – 1968 | |
| Předchůdce | Adolf Procházka |
| Nástupce | Vladislav Vlček |
| 3. předseda ČSL | |
| Ve funkci: 1951 – 1968 | |
| Předchůdce | Alois Petr |
| Nástupce | Antonín Pospíšil |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | ČSL |
| Narození | 2. března1902 České Budějovice Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 5. listopadu1981 (ve věku 79 let) Praha Československo  Československo |
| Profese | politik, katolický kněz aspisovatel |
| Náboženství | katolická církev |
| Ocenění | čestný doktor velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska |
| Commons | Josef Plojhar |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Josef Plojhar (2. března1902České Budějovice[1] –5. listopadu1981Praha) bylčeský ačeskoslovenskýřímskokatolickýkněz apolitik, členČeskoslovenské strany lidové, který od roku1945 kolaboroval sKSČ a po roce1948 patřil k hlavním postavám ČSL coby loajální součásti komunistického režimu.
Byl místopředsedou (1948–1951) a předsedou (1951–1968) „obrozené“ Československé strany lidové. V letech 1948–1968 bylčeskoslovenským ministrem zdravotnictví. Mimo to byl vůdcem různých komunisty iniciovaných „katolických“ organizací, zejménaCelostátního výboru katolického duchovenstva aMírového hnutí katolického duchovenstva.
Byl poslancem národního shromáždění od roku 1945 do roku 1968 a poslancem federálního shromáždění od roku 1969 do roku 1981.[2]
Pocházel z česko-německé rodiny, v dospělosti se hlásil k českénárodnosti. Vystudoval německé státnígymnázium v České ulici (1913–1921)[3] a přešel dobiskupského semináře. Ovládal několik jazyků – francouzštinu, ruštinu, němčinu, angličtinu, latinu; v semináři se věnoval také syrštině a arabštině.[4] 5. července 1925 byl vysvěcen nakněze (byl evidován jako kněz německé národnosti). V letech 1931–1938 redigoval Farní věstník pro České Budějovice a okolní osady, angažoval se v katolických a českých vlasteneckých spolcích.
V roce 1939 působil naRudolfově, kde kritizoval, zejména při svém posledním kázání, německou okupaci Československa. Dne 1. září 1939 bylpreventivně zatčen gestapem a do roku 1945 vězněn v Linci a vkoncentračních táborechBuchenwald aDachau (v Dachau od 23. května 1942 až do jeho osvobození) jako vězeň číslo 4270.[4] Po roce 1945 krátce opět sloužil jakokaplan vkatedrále v Českých Budějovicích.[5]
Již předdruhou světovou válkou byl Josef Plojhar členem ČSL. Jako zasloužilý bojovník proti nacismu byl v roce 1945 zvolen předsedou jihočeské krajské organizace strany. V letech 1945–1946 byl poslancemProzatímního Národního shromáždění za ČSL.[6] Poparlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancemÚstavodárného Národního shromáždění, opět za lidovce.[7]
Již před rokem 1948 byl tajným členem KSČ (v dobovém slangu „ponorkou“). AgentStB kódovaný jako K-8, který měl být s Plojharem v Buchenwaldu, jej ve svém hlášení z této doby charakterizuje takto:člověk lehkovážné povahy, který má rád děvčata a rád pije a jako kněz není pobůžnůstkářský. S komunisty v Českých Budějovicích úzce spolupracuje. V soukromí rád hovoří o děvčatech. Umí několik řečí, měl poměr se strážníkovou manželkou, za což byl přeložen na venkov.[8]
Běhemúnorového převratu v roce 1948 zahájil Plojhar otevřenou spolupráci s komunisty. Za to byli ještě 24. února 1948 Plojhar a další prokomunistický aktivistaAlois Petr vyloučeni z lidové strany. Oba ale své vyloučení ignorovali a za pomoci komunistických bojůvek,Ústředního akčního výboru Národní fronty a bezpečnostních složek ovládaných již komunisty, přebrali 25. února vedení tiskových závodů lidové strany i stranický sekretariát.[9] Plojhar se pak nechal „zvolit“ místopředsedou strany (předsedou strany se stal Alois Petr). K něčemu takovému mohlo dojít pouze díky mimostranickému zásahu komunistů, protože Plojhar neměl mezi řadovými lidovci absolutně žádnou autoritu, už tehdy byl mezi nimi považován za zrádce, odpadlíka a „padlého kněze“ a působil na věřící „jako rudý hadr na býka“. Omezenost jeho použití mimo struktury kolaborantských organizací a dosazeného vedení ČSL si dobře uvědomovala i řada komunistů. Např. místní komunističtí funkcionáři na Zlínsku se při vysvětlování svých neúspěchů při volbách v roce 1948 (neúspěch = vysoký podíl odevzdaných „bílých lístků“) výslovně zmiňovali, že jim pomoc Plojhara nijak neprospěla.[10]
PražskýarcibiskupJosef Beran se rozhodl ukončit situaci, kdy katolický kněz v politice podporoval a prosazoval nelegitimní a nelegální plány komunistů: nařídil Plojharovi, aby rezignoval na své politické funkce, a zakázal mu kandidovat vevolbách roku 1948. Plojhar obě rozhodnutí ignoroval a ve volbách se stal za lidovce poslancem Národního shromáždění zvoleným ve volebním kraji České Budějovice.[11] Mandát znovu získal vevolbách v roce 1954 a v parlamentu zasedal do roku 1960.[12]
Beran hosuspendoval aexkomunikoval, čímž rozpoutal jeden z nejzuřivějších střetů mezi římskokatolickou církví a komunistickou vládou roku 1948. Přes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády nad rámec svých pravomocí sňal pražskýkapitulní vikář, čímž ovšem hrubě porušil církevní zákony a celý akt byl tudíž neplatný; navíc se mimo tuto konkrétní vyhlášenou exkomunikaci na Plojhara vztahovala celá řada dalších, např. exkomunikace komunistů z církve vyhlášenáSvatým officiem a stvrzená papežemPiem XII. v roce 1949, exkomunikace participantů rozkolnické „Katolické akce“ z téhož roku a exkomunikace, která vyplynula mj. z toho, že Plojhar jakožto ministr zdravotnictví spolupřipravil a spoluprosadilzákon povolujícíinterrupce (vydán v roce 1957).[13]
Během února 1948 se stal členem vlády jakoministr zdravotnictví. Tuto funkci pak zastával až do roku 1968. Byl členemdruhé vlády Klementa Gottwalda,vlády Antonína Zápotockého,první vlády Viliama Širokého,druhé vlády Viliama Širokého,třetí vlády Viliama Širokého avlády Jozefa Lenárta. Je jedním z nejdéle sloužících ministrů v československých dějinách.[14]
Trvale si udržoval vedoucí posty v rámci ČSL. Byl nejprve místopředsedou (od 1948) a po Petrově smrti r. 1951 předsedou tzv. „obrozené“ ČSL. Zastával i další funkce v tzv.Hnutí vlasteneckých kněží (předseda od roku 1948), tzv.Celostátním výboru katolického duchovenstva (předseda 1951–1968),Mírovém hnutí katolického duchovenstva (předseda),Svazu československo-sovětského přátelství (místopředseda 1952–1970). Od státu dvakrát obdrželŘád Klementa Gottwalda (1955, 1962) a nechal si i udělitčestný doktorátteologie na litoměřickéCyrilometodějské bohoslovecké fakultě (1950), který všakkatolická církev neuznala.[15] V roce 1948 obdržel téžŘád znovuzrozeného Polska (Order Odrodzenia Polski),[16] což je druhý nejvyššípolský občanský řád.
Byl expertem komunistické vlády účastnícím se jednání s Československou biskupskou konferencí na přelomu 40. a 50. let a měl určitý vliv na její církevní politiku. Nesnášel arcibiskupa Berana a prosazoval co největší restrikce vůči jeho osobě. V roce 1956, když vláda jednala o Beranově propuštění z internace, byl Plojhar striktně proti.[17]
Pro svou výbornou znalost němčiny byl ministr Plojhar častým členem zahraničních delegací, zejména doNDR. Usiloval o trvalé kontakty a spolupráci ČSL s východoněmeckouCDU; možnosti spolupráce byly však silně limitovány podřízeným postavením obou stran vůči komunistům.
Jeho sklon k nadměrnému pití gradoval až k chorobnémualkoholismu, který už nedokázal zakrýt ani před veřejností a ze kterého si otevřeně dělali legraci i ministři v (polo)oficiálních proslovech. Např. ministr kulturyKopecký ve svém projevu na schůziÚV KSČ v září 1959 přišel s touto „odlehčující odbočkou“:… v rámci diskuse, kterou jsme vedli ve vládě o boji proti alkoholismu, uplatňoval Josífek Plojhar velmi houževnatě své známé přísloví, že „alkohol hubí národy, ale jednotlivcům neškodí“. A také své druhé známé přísloví, že „je-li alkohol požíván v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství“, k čemuž Josífek Plojharů obvykle dodává husitské heslo „na množství nehleďte“.[18] Současníci vzpomínají, že dokázal upít i v pití kované ruské maršály, kteří jej oslovovali „Tovarišč pop“.[13] Dobový vtip rovněž předpovídal, že se Plojhar stane papežem a dá si jméno „Piju třináctý“.[pozn. 1][zdroj?]
Najaře 1968 byl zbaven předsednictví v ČSL. Posrpnové invazi se již vrátit nemohl: byl příliš zkompromitovaný a neměl dost sil, aby udržel stranu v liniích, které jí určila KSČ; obdržel tedy alespoňčestné předsednictví. Pofederalizaci Československa se vrátil i do nejvyšších zákonodárných sborů. Vevolbách v roce 1976 byl zvolen poslancemSněmovny liduFederálního shromáždění.[19] Mandát získal i vevolbách v roce 1981. Na postu poslance setrval až do své smrti o pár měsíců později.[20]
Zemřel na sovětském velvyslanectví, které navštívil u příležitosti recepce na oslavuVŘSR.[13] Pohřbíval jej jeden z jeho kolegů kolaborantů, protožekardinál Tomášek i přes nátlak komunistické vlády striktně odmítl možnost, že by ho mohl pohřbít on nebo kterýkoliv zordinářů.[21]
Státní pohřeb se konal v pátek 13. listopadu 1981. Oficiální část proběhla v budově Federálního shromáždění[22] a poté byla rakev převezena naOlšanské hřbitovy. V ústřední kapli Olšanských hřbitovů vykonal smuteční obřady děkanvyšehradské kapituly ThDr. B. Černocký. Rakev byla spuštěna do hrobu za zvukůBeethovenovy skladbyAnděl lásky.[23]
V očích lidovců a katolíků se jméno Plojhar stalosynonymem pro zrádce a odpadlíka.[24]
Během působení Josefa Plojhara v čele ministerstva zdravotnictví byly přijaty zejména tyto zákony a nařízení:
Během působení Josefa Plojhara v čele ministerstva zdravotnictví byl zvýšen počet nemocnic. Podstatně byl zvýšen počet lůžek ve zdravotnických zařízeních v přepočtu na počet obyvatel. Podstatně se snížila kojenecká a novorozenecká úmrtnost.[25]
Obrázky, zvuky či videa k tématuJosef Plojhar na Wikimedia Commons
OsobaJosef Plojhar ve Wikicitátech| Druhá vláda Klementa Gottwalda | ||||
|---|---|---|---|---|
| Předseda vlády | Klement Gottwald(jmenován 25. února 1948,KSČ) | |||
| Členové v den jmenování vlády 25. února 1948 | Viliam Široký(náměstek předsedy vlády,KSČ) •Antonín Zápotocký(náměstek předsedy vlády,KSČ) •Bohumil Laušman(náměstek předsedy vlády,ČSD) •Jan Masaryk†(zahraniční – zemřel 10. března 1948, nestraník) •Ludvík Svoboda(obrana,KSČ) •Antonín Gregor(zahraniční obchod,KSČ) •Václav Nosek(vnitro,KSČ) •Jaromír Dolanský(finance,KSČ) •Zdeněk Nejedlý(školství a osvěta,KSČ) •Alexej Čepička(spravedlnost,KSČ) •Václav Kopecký(informace,KSČ) •Zdeněk Fierlinger(průmysl,KSČ) •Július Ďuriš(zemědělství,KSČ) •František Krajčír(vnitřní obchod,KSČ) •Alois Petr(doprava,ČSL) •Evžen Erban(sociální péče,KSČ) •Josef Plojhar(zdravotnictví,ČSL) •Emanuel Šlechta(technika,ČSS) •Ludmila Jankovcová(výživy,KSČ) •Alois Neuman(pošty,ČSS) •Vavro Šrobár(sjednocení zákonů,Strana slobody) | |||
| Členové jmenovaní později |
| |||
| †podrobněsmrt Jana Masaryka | ||||
| Vláda Antonína Zápotockého a Viliama Širokého | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Předseda vlády | Antonín Zápotocký(jmenován 15. června 1948,KSČ) •Viliam Široký(jmenován 21. března 1953,KSČ) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Členové v den jmenování vlády 15. června 1948 | Viliam Široký(náměstek předsedy vlády do 21. března 1953,KSČ) •Zdeněk Fierlinger(náměstek předsedy vlády do 14. září 1953,KSČ) •Ján Ševčík(náměstek předsedy vlády do 29. května 1952,SSO) •Vladimír Clementis†(zahraničí do 18. března 1950,KSČ) •Ludvík Svoboda(obrana do 25. dubna 1950,KSČ) •Antonín Gregor(zahraniční obchod do 2. prosince 1952,KSČ) •Václav Nosek(vnitro do 14. září 1953,KSČ) •Jaromír Dolanský(finance do 5. dubna 1949,KSČ) •Zdeněk Nejedlý(školství a osvěta do 31. ledna 1953,KSČ) •Alexej Čepička(spravedlnost do 25. dubna 1950,KSČ) •Václav Kopecký(informace do 31. ledna 1953,KSČ) •Augustin Kliment(průmysl, těžký průmysl do 1. srpna 1952,KSČ) •Július Ďuriš(zemědělství do 10. září 1951,KSČ) •František Krajčír(vnitřní obchod,KSČ) •Alois Petr(doprava do 14. prosince 1951,ČSL) •Evžen Erban(sociální péče do 8. září 1951,KSČ) •Ludmila Jankovcová(výživa,KSČ) •Josef Plojhar(zdravotnictví,ČSL) •Emanuel Šlechta(technika do 20. prosince 1950,ČSS) •Alois Neuman(pošty, od 30. dubna 1952 spojů,ČSS) •Vavro Šrobár(sjednocení zákonů do 6. prosince 1950,Strana slobody) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Členové jmenovaní později |
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| †Popraveni ve vykonstruovaném politickémprocesu se Slánským. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Druhá vláda Viliama Širokého | ||||||||||||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Předseda vlády | Viliam Široký(jmenován 12. prosince 1954,KSČ) | |||||||||||||||||||||||||||
| Členové v den jmenování vlády 12. prosince 1954 | Jaromír Dolanský(první náměstek,KSČ) •Alexej Čepička(první náměstek do 25. dubna 1956,KSČ) •Václav Kopecký(náměstek předsedy vlády,KSČ) •Ludmila Jankovcová(náměstkyně předsedy vlády,KSČ) •Václav Škoda(náměstek předsedy vlády,KSČ) •Karel Poláček(náměstek předsedy vlády,KSČ) •Rudolf Barák(vnitro,KSČ) •Alexej Čepička(národní obrana,KSČ) •Jozef Kyselý(místní hospodářství do 1. dubna 1958,SSO) •Josef Plojhar(zdravotnictví,ČSL) •Emanuel Šlechta(stavebnictví do 16. června 1956,ČSS) •Václav David(zahraničí,KSČ) •Július Ďuriš(finance,KSČ) •František Krajčír(vnitřní obchod,KSČ) •Josef Krosnář(lesy a dřevařský průmysl,KSČ) •Božena Machačová-Dostálová(výkup do 16. června 1956,KSČ) •Karel Poláček(strojírenství do 15. října 1955,KSČ) •Ladislav Štoll(kultura,KSČ) •Jindřich Uher(potravinářství,KSČ) •Oldřich Beran(státní kontroly do 15. října 1955,KSČ) •Josef Jonáš(paliva a energetika,KSČ) •Josef Reitmajer(hutní průmysl a rudné doly do 1. srpna 1957,KSČ) •Marek Smida(zemědělství do 15. října 1955,KSČ) •Jan Bartuška(spravedlnost do 16. června 1956,KSČ) •Richard Dvořák(zahraniční obchod do 17. ledna 1959,KSČ) •František Kahuda(školství,KSČ) •Alois Málek(lehký průmysl do 16. června 1956,KSČ) •Alois Neuman(spoje,ČSS) •Václav Nosek(pracovních sil do 22. července 1955,KSČ) •Antonín Pospíšil(doprava do 8. ledna 1958,ČSL) •Jozef Púčik(chemický průmysl,KSČ) •Zdeněk Nejedlý(bez portfeje,KSČ) •Július Maurer(bez portfeje do 16. června 1956,KSČ) •Otakar Šimůnek(předseda Státního úřadu plánovacího,KSČ) | |||||||||||||||||||||||||||
| Členové jmenovaní později |
| |||||||||||||||||||||||||||
| †úmrtí při výkonu funkce | ||||||||||||||||||||||||||||
| Ministři zdravotnictví Československa | |
|---|---|
| Ministři zdravotnictví první československé republiky (1918–1933) | |
| Ministři zdravotnictví druhé československé republiky (1938–1939) | |
| Ministři zdravotnictví exilových vlád Československa (1942–1945) | |
| Ministři zdravotnictví poválečného Československa (1945–1968) | |
| V rámci československé federace (1969–1992) | |
| KDU-ČSL | |
|---|---|
| Historie | |
| Předsedové | Jan Šrámek(1919–1922; 1922–1938) •František Šabata(1919–1922) •Alois Petr(1948–1951) •Josef Plojhar(1951–1968) •Antonín Pospíšil(1968–1973) •Rostislav Petera(1973–1980) •František Toman(1980–1981) •Zbyněk Žalman(1981–1989) •Josef Bartončík(1989–1990) •Josef Lux(1990–1998) •Jan Kasal(1999–2001) •Cyril Svoboda(2001–2003) •Miroslav Kalousek(2003–2006) •Jiří Čunek(2006–2009) •Cyril Svoboda(2009–2010) •Michaela Šojdrová (pověřená vedením)(2010) •Pavel Bělobrádek(2010–2019) •Marek Výborný(2019–2020) •Marian Jurečka(2020–2024) •Marek Výborný(od 2024) |
| Související | |
