Narodil se v Dobříni u Roudnice nad Labem, ale v roce1893 se rodina přestěhovala do Prahy. Po dalších třech letech se však rodiče rozešli a mladý Josef se společně s matkou odstěhoval k tetě do Roudnice, kde vystudovalgymnázium. Během tohoto období také v časopiseVesna poprvé publikoval své verše.
Po maturitě odešel do Prahy napráva, kam však trvale přesídlil až v roce1919. Vstoupil do redakcePráva lidu, v roce1921 přešel k Rudému právu, kde vedl kulturní rubriku. Od roku1926 byl zároveň jeho odpovědným redaktorem. Po rozchodu s komunistickou stranou (1929 –Manifest sedmi) přešel do kulturní rubrikyČeského slova.
Působil též v časopisechModerní revue,Zvon a později vydával vlastní časopisPlán. Podílel se naLiterárních novinách. Po rozchodu s komunisty postupně přešel od stranického novinaření k publicistice, založil sbírku drobnějších monografiíPostavy a dílo, do které přispěl svazečkem o K. Tomanovi (1935).
Pracující den (1920) – tuto sbírku lze považovat zaproletářskou poezii – tzn. že se jedná o první sbírku tohoto typu (vydána předJ. Wolkerem). Tyto básně však nejsou revoluční a burcující, spíše se zamýšlejí nad osudem dělníků. Dělník byl pro Horu nositel třídní nenávisti, ale svýmkolektivismem byl i nositelem nového typuhumanismu.[5]
Dělnická madonna – tato báseň je typickým příkladem Horovy proletářské poezie. Dělnický byt básníkovi připomínáBetlém, ale dítě, které se narodilo, se nenechá ukřižovat, ale naopak zahájí boj za „spravedlivější svět“.
Znaky jeho proletářské poezie jsou poměrně podobné Wolkerovým, ale Hora nepsal balady, nýbrž lyriku. Samozřejmě, že odPracujícího dne se jeho proletářská poezie vyvíjela, ale ani ne tak svým smyslem, vývoj byl spíše literární.
Souběžně s proletářskou poezií vyšly romány, které nedosahují úrovně autorových básní:
Socialistická naděje (1922) – tímto románem se autor hlásí k levici.
Hladový rok (1926) – román s válečnou tematikou.[8]
V dalších sbírkách již Hora opouštěl proletářskou poezii.
Itálie (1925) – zde se začíná více prosazovat lyrika, sociální motivy zde nechybí, ale ustupují do pozadí. Autor obdivuje krásyItálie, tak jak je viděl na své cestě Itálií. Často je srovnává se svým domovem.[10]
Struny ve větru (1927) – i zde již převládá lyrika nad proletářskou poezií, autor se zde vyznává ze svého vztahu k Rusku a k V. I. Leninovi – obojí si velmi idealizuje.[11]
Čas – báseň, která tuto sbírku charakterizuje; v této básni se zamýšlí nad během času. Již zde nejsou ani zbytky proletářské poezie.
Kniha času a ticha – tato kniha spojuje sbírky, které jsou si tematicky podobné. Námětem pro básně je zde čas. Je složena z těchto sbírek:[12]
Máchovské variace (1936) – protifašistická sbírka. Básník si vybralMáchu jako symbol revolučnosti a nepoddajnosti. Říká zde, že se člověk nesmí poddat tlaku situace, ale musí vystupovat aktivně. Tak zůstává žít ve svém díle i po smrti. Medituje tak o máchovských tématech – život, smrt, čas.
Domov (1938) – oslava Čech a jejich slavné minulosti, vyjadřuje zde přesvědčení, že národ je věčný.[14]
Zpěv rodné zemi – nejznámější báseň z této sbírky, Hora zde přehlíží české dějiny a vidí v nich války a utrpení, které však země přečká. Národ nevnímá pouze jako současnost, ale i jako generace minulé a budoucí.
Jan houslista (1939) – vydáno pookupaci, básně byly nutně alegorické, protože nemohl tvořit svobodně a vše muselo projít nacistickou cenzurou. Tématem je návrat hudebníka, který se vydal do světa, do rodné země.Dostupné jako e-kniha.[15]
Život a dílo básníka Aneliho – napsáno během války, vydáno posmrtně v roce1945, dvoudílná, napůl autobiografická poema. V první části líčí lyrickoepickým způsobem život fiktivníhoarabského básníka, v druhé podává výbor z „jeho“ lyrických básní.[17]
Zápisky z nemoci (1945) – zachycuje zde své pocity z nemoci a stáří.[18]
V pražské čtvrti Libeň je po něm pojmenovánoHorovo náměstí. Náměstí vzniklo na konci19. století a původně neslo název Tyršovo po spoluzakladateliSokolaMiroslavu Tyršovi. V letech1940 –1945 bylo náměstí přejmenováno na Kapersteinovo a následně v období1945 –1948 se opět jmenovalo Tyršovo. Od roku1948 nese název Horovo náměstí, a to i v současné době, kdy se jedná spíše o ulici, neboť z náměstí po demolici severní části zbyly pouze čtyři budovy v jedné řadě.[20]
Po Josefu Horovi jsou též pojmenovány ulice, náměstí či další místa v mnoha obcích v Česku.
Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktorJan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s.ISBN80-85865-48-3. S. 291–309.
ČAPEK, Jan B.Záření ducha a slova. Praha: Jos. R. Vilímek, 1948. Kapitola Kosmická poesie Nerudova a Horova. Literární stati a studie československé, s. 424–435.
ČERNÝ, Václav.Tvorba a osobnost I. Praha: Melantrich, 1992. Kapitola Zpěv duše, s. 710–731.
PÍŠA, A. M.Stopami poezie. Studie a podobizny. Praha: Československý spisovatel, 1962. Kapitola Josef Hora, s. 166–188.
SVOBODA, Jiří. Svár poezie s ideologií (k básnickému vývoji Josefa Hory). In:STUDIA MORAVICA V, Symposiana. ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA MORAVICA 5. Olomouc: [s.n.], 2007.Dostupné online. S. 33–39.
TOMEŠ, Josef, a kol.Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl:Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s.ISBN80-7185-245-7. S. 492–493.
VALOUCH, František.Česká poezie v období Mnichova. Olomouc: [s.n.], 1970. Kapitola Josef Hora, s. 17–44.
Dobříň
Praha
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz
OsobaJosef Hora ve Wikicitátech
AutorJosef Hora ve Wikizdrojích_BAR.svg)
