| JehoNejdůstojnější Excelence Mons. Josef Jindřich Gross | |
|---|---|
 XV. litoměřickýsídelní biskup | |
 Mons. Josef Jindřich Gross | |
| Církev | římskokatolická |
| Předchůdce | Emanuel Jan Křtitel Schöbel |
| Nástupce | Antonín Alois Weber |
| Znak |  |
| Vykonávané úřady a funkce | |
| Zastávané úřady |
|
| Osobní údaje | |
| Datum narození | 10. října1866 |
| Místo narození | Přimda Rakouské císařství  Rakouské císařství |
| Datum úmrtí | 20. ledna1931 (ve věku 64 let) |
| Místo úmrtí | Litoměřice Československo  Československo |
| Příčina úmrtí | srdeční selhání |
| Místo pohřbení | Městský hřbitov,Litoměřice |
| Národnost | německá |
| Vyznání | římskokatolické |
| Povolání | římskokatolickýduchovní |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Josef Jindřich Gross (10. říjen1866Přimda[1] –20. leden1931Litoměřice) byl český katolickýduchovní a od roku 1910 až do své smrti 15. biskup litoměřický. Provedl důkladnou opravulitoměřické katedrály.
Narodil se vPřimdě místnímu pekaři, hostinskému a pozdějšímu starostovi Josefu Grossovi a Dorotě roz. Pelzerové. Zde byl pokřtěn byl v kostele sv. Jiří. Byl z druhého manželství Josefa Grosse a Doroty Pelzerové. Syn Anton z prvního manželství se stal správcemStvolínek (bývalého panství a pak velkostatkulitoměřického biskupství). Otec dříve sloužil devět let jako voják a po návratu stál v čele spolku veteránů. Národnostní vztahy obyvatel Přimdy byly již tehdy velmi napjaté až nepřátelské.
Josef navštěvoval dvoutřídní školu v Přimdě (v roce1878 se stala trojtřídkou). Školu vedl Josef Klinger, který učil i jeho otce. Klinger jako zkušený hudebník, varhaník a vedoucí pěveckého sboru brzy rozpoznal hudební nadání malého Josefa a začal ho učit hře na housle. Rovněž místní farář Schneider Josefa povzbuzoval, aby šel studovat. Byl tedy roku1877 poslán do Českých Budějovic na bývalépiaristické gymnázium, kde patřil mezi nejlepší žáky. Na ukázněného, uzavřeného a vážného studenta měl velký vliv tehdejší učitel náboženství a zpovědník studentů P. Pavel Mertl, bývalýcisterciák.[2] Roku1884 složil mladý Gross úspěšně maturitu a rozhodl se pro duchovní povolání. P. Mertl ho proto představilčeskobudějovickému biskupuSchönbornovi (roku1885 byl jmenovánpražským arcibiskupem). Ten Grossovi navrhl, aby šel studovat naBohemicum, nově založenou českou kolej vŘímě. Grossův otec, který chtěl, aby syn studoval práva, tento návrh odmítl. Došlo tak k prudkému rodinnému konfliktu. Konflikt mezi otcem a synem Grossovými skončil až po vysvěcení Josefa na kněze. Gross tedy musel římské studium odříci.
Nakonec přece jen mohl od podzimu1885 studovatteologii na Karlově univerzitě. Následně pak vstoupil do pražského semináře. Díky své píli znovu dostal nabídku pokračovat ve studiích v Římě, ale Josef musel pro onemocnění (chrlení krve) opět odmítnout. Ani během studií ho láska k hudbě neopustila, a tak se stal výborným houslistou a dirigentem. Hlavní zájem ale věnoval duchovní správě a současně se začal intenzivně zabývat politickými, ekonomickými a sociálními otázkami. Jeho zájem se konkrétně projevil roku1894, kdy začal navštěvovat speciální sociální kurz a pak roku1900 během studijní cesty do Německa. Stal se z něj též výborný řečník a debatér. Studium teologie úspěšně dokončil a4. července1889 byl vpražské katedrále sv. Vítavysvěcen nakněze.
Jeho prvním působištěm se stal západočeskýSokolov (tehdy Falknov), kam byl již koncem srpna1889 jmenovánkaplanem.Farnost ve Falknově vedlarciděkan P. Rosner, který od kaplanů vyžadoval přísnou kázeň.[3] Gross se od počátku usilovně věnoval svým povinnostem, ale poprvé se zde veřejně projevila jeho tvrdá bojovnost.Staral se především o místní školství, ale nezanedbal ani hudbu. Za čas byl natolik vyčerpán, že se znovu obnovilo chrlení krve. Onemocnění naštěstí ustoupilo a Gross mohl opět pokračovat ve své činnosti. Dne11. května1893 zemřel P. Rosner a kaplan Gross byl vyzván, aby složil předepsané farářské zkoušky. V prosinci1893 pak byl ve věku 27 let jmenován falknovským arciděkanem.
Ihned přikročil k opravě arciděkanského kostela a podařilo se mu zřídit i sirotčinec. Pověstným se záhy stalo jeho dodržování ceremoniálů a zvláště liturgie. Nedělní bohoslužby byly skutečně velkolepé. Totéž lze říci i o májových pobožnostech a vzýváníNejsvětějšího Srdce Ježíšova. Jako zkušený hudebník měl k dispozici vzorný chrámový sbor. Jeho nároky na čistotusvatostánku, ale i oltářů,mešních rouch atd., byly někdy pokládány za pedanterii.
Grossův stále sílící německý nacionalismus se aktivně uplatňoval ve známém německém spolku pro školy (Schulverein). Vedle nacionalismu hrála v jeho životě důležitou úlohu i náklonnost ke šlechtě, především k rodu Nostitzů. Jeho energie se plně projevila, když se postavil proti náboženskému hnutí „Pryč od Říma“ („Los von Rom“), které silně ohrožovalo tradiční rakouské zvyklosti. Vídeňská vláda Badeniho se roku1897 pokusila řešit stále se zhoršující německo-české národnostní vztahy jazykovým nařízením, které oba jazyky zrovnoprávňovalo. Německé obyvatelstvo se však proti tomu ostře postavilo a ani říšská rada toto nařízení nepotvrdila.
V osobním pojetí arciděkana Grosse se národnostní spory postupně změnily na střety náboženské: tradiční katolictví bylo podle něho ohrožováno hnutími jako právě „Pryč od Říma“, též ale vznikemstarokatolické církve, rostoucím ateismem a vznikem nových sekt. VeFalknově česko-německé spory vyvrcholily v letech1898 až1903, a to zvláště při návštěvě pražského arcibiskupa kardinála Schönborna.
Svou činností v národnostních sporech vzbuzoval Gross stále větší pozornost nejen vlády a habsburského dvora, ale i nacionálních kruhů. Dokládá to například fakt, že Grosse ve volbách otevřeně podporovali Habsburkové. Gross se tak plně a otevřeně projevil jako stoupenec habsburské dynastie a německého nacionalismu. Prokázal to zvláště vztah k německémubenediktinskémuopatovi zpražských EmauzAlbanu Schachleitnerovi, který se stal jeho nejbližším spolupracovníkem a přítelem. S opatem velice tvrdě vystupujícím proti českému národu společně založili spolek „Svatého Bonifáce“, který roku1904 začal vydávat samostatný časopis „Bonifatius-Blatt“. Když vzniklo samostatné Československo, byl Schachleitner zatčen. Podařilo se mu však uprchnout do Německa, kde se později přidal knacionálně-socialistickému hnutí.
Když vLitoměřicích28. listopadu1909 zemřelbiskupSchöbel, jmenoval císař18. března1910 za odměnu Josefa Grosse novýmlitoměřickým biskupem. PapežPius X. ho potvrdil18. dubna1910. Ve Svatovítské katedrále v Praze22. května1910 GrossekonsekrovalLev kardinál Skrbenský z Hříště, spolusvětiteli byli královéhradecký biskupJosef Doubrava a pražský světící biskupVáclav Frind. Termínintronizace v Litoměřicích byl úmyslně stanoven na densv. Bonifáce (5. června)1910. Konala se s veškerou pompou veSvatoštěpánské katedrále.
Pontifikální mše se staly velkou biskupovou radostí, k velkolepé podívané přispíval i velmi kvalitní katedrální sbor.Hustota obyvatelstva v diecézi, rychle se rozvíjející průmysl i vnitřní migrace ztěžovaly duchovní správu. Vedle komplikací způsobených značně rozsáhlým územím řady farností se začal projevovat i nedostatek kněží. K sociálním nerovnostem přibyly stále ostřeji vedené národnostní spory. V litoměřické diecézi se tehdy hlásilo asi jen 25 % obyvatel k české národnosti. Množství dalších se obávalo k ní přihlásit především z existenčních důvodů.
Ve svém prvním pastýřském listu v den intronizace nastínil nový biskup svůj program. Opíral se především o službu Bohu a složitou sociální situaci. K národnostní otázce se úmyslně vůbec nevyjádřil. V dalšímpastýřském listu pak vyzval diecézi, aby finančně přispěla na rekonstrukci celé Svatoštěpánské katedrály, v níž byla zvláště klenba těžce poškozena. Sbírka byla úspěšná, a proto mohl být dodržen plánovaný rozsah všech nutných oprav.
Úcta biskupa Grosse patřila mariánským poutním svatyním, např. při 500. výročí založení mariánského kostela vBohosudově uspořádal Gross v roce1925 velký mariánský kongres s mezinárodní účastí a sám jej řídil. Biskup si rovněž uvědomoval význam přípravy nových kněží, a proto se věnoval tzv. malému semináři v Bohosudově. Roku1912 věnoval na jeho rozšíření zvláštní finanční příspěvek. Nezapomínal ani na teologické učiliště a seminář, jehožrektorem byl v letech1889 až1905 dr.František Kordač (od roku1919 pražský arcibiskup).Diecézní kněze pak vybízel k obětavosti a k věrné službě Bohu. Jeho vystupování však bylo velmi autoritativní, takže si jejich důvěru příliš nezískal. Čím byl starší, tím se stával přísnějším, uzavřenějším i zahořklejším (viz jeho citát:„Biskup se nemá nikdy smát“).
Biskupovy sociální, národnostní, ekonomické a politické názory našly odezvu i v zahraničí. Tehdy si například přál kardinálKatschhalter,salcburský arcibiskup, aby se právě Gross stal jeho nástupcem. Krátce nato zemřelvídeňský kardinál arcibiskupNagl a habsburský dvůr, především následník trůnuFrantišek Ferdinand d’Este, prosazoval biskupa Grosse za jeho nástupce. Této volbě byl příznivě nakloněn i papežský nuncius ve Vídni, a tak byly na začátku roku1913 vypracovány jmenovací dekrety. Němečtí nacionální radikálové však pokládali Grosse za velkého konzervativce, a proto na tom jmenování poněkud absurdně ztroskotalo.Poprvé Gross v hodnosti biskupa odjel doVatikánu „ad limina“ v druhé polovině října1913, kdy při audienci papežPius X. zhodnotil jeho činnost. Z Říma se však kvůli onemocnění musel předčasně vrátit. Příští návštěvaSvatého stolce se uskutečnila až roku1923, další pak následovaly v letech1925 a1928.
Grossův úzký vztah k Vídni se projevoval i pravidelnými návštěvamikardinálaPiffla a spolkového kancléře dr.Seipela během jeho cest do Říma. Ve Vídni se neopomněl zastavit také u dr. Buriánové, zakladatelky díla „Caritas socialis“, které uvedl do Čech. Gross udržoval mimořádně rozsáhlé kontakty s vedoucími osobnostmi jak Rakouska-Uherska, tak později Rakouské republiky. Stýkal se s tamními ministry, diplomaty, šlechtou, průmyslníky, novináři atd.Biskup neměl čas na správu biskupských statků ve své diecézi a ani o ně neprojevoval zájem, takže v době jeho smrti se nacházely ve velmi zanedbaném stavu. Na druhé straně se zajímal o činnost řádových sester a ženských katolických spolků. V březnu1916 věnoval ženám zvláštní pastýřský list, v němž ocenil jejich činnost pro katolickou církev.
Proslulými se staly Grossovy biskupské vizitace. Obyčejně navštěvoval tři vikariáty ročně. Chtěl vidět především stav kostela a jeho čistotu a účastnil se též místní výuky náboženství. Kazatelské umění ho učinilo známým nejen doma, ale i v zahraničí (katolický den vLinci roku1912 a1923,Svatováclavské milenium v Praze roku1929, slavnostní otevření českého bohosloveckého ústavu „Nepomucenum“ v Římě roku1929).
Gross ani v Litoměřicích nezapomínal na svou oblíbenou hudbu. Zpočátku svého episkopátu hrával v domácím kvartetu a někdy i sám dirigoval chrámový sbor. V Litoměřicích fungovala škola pro varhaníky a ředitele kůrů, a tak se Gross stal na církevních konferencích zpravodajem o církevní hudbě. Byl též velkým ctitelem skladateleAntonína Brucknera (1824–1896) a v Litoměřicích uspořádal z jeho díla úspěšnou hudební akademii. Zde také vznikla první Brucknerova společnost v Čechách.
Po vypuknutí první světové války stál Gross jednoznačně na straně habsburské dynastie a německého nacionalismu a válku jako takovou nikdy neodsoudil. Důkazem je jeho pastýřský list „My a válka“ z23. srpna1914. Dokonce se domníval, že by válka mohla pomoci k potlačení bezvěrectví, materialismu apanteismu. Byl však natolik bystrý a zkušený, že od konce roku1916 pokládal monarchii za poraženou. Vídeň ocenila Grosse za jeho mnohaletou přízeň tím, že ho19. května1917 ustavila členemPanské sněmovny a 16. srpna téhož roku jmenovala skutečným tajným radou. Jeho pastýřský list „Pax Romana“ z29. srpna1917 dosvědčuje, že využil papežovy výzvy k míru. Ve svém posledním válečném pastýřském listu z18. ledna1918 povzbuzoval k prohloubení víry a k četnějším modlitbám, ale vyjadřoval i obavy z rozšiřování ateismu, materialismu a starost o budoucnost vůbec. A první poválečný pastýřský list z20. února1919 „Sociální mír“ je dokladem toho, jak pozorně sledoval sociální problémy.
Po vznikuČeskoslovenska byli postupně vyměněni biskupové ve všech českých diecézích, jediný, kdo tento úřad zastával ještě z dobyRakouska-Uherska, byl Gross. K výše uvedeným zmínkám o jeho účasti jakožto kazatele na různých církevních akcích je nutno dodat, že do roku1929 byl jediným německým biskupem na českých slavnostech. Byl to důsledek vztahů mezi ním a pražským arcibiskupem Kordačem, s nímž se dlouho a dobře znal. Gross vystupoval aktivně na všech jednáních biskupské konference, kde hlavně do roku1918 často referoval o církevních a politických problémech.
Biskup Gross zastával k novému československému státu velmi opatrné a vyčkávací stanovisko, které se někdy projevovalo rozporně Na jedné straně nezakázalAugustinu Fibigerovi činnost v litoměřickém národním výboru, na straně druhé však toleroval aktivní působeníděkanakapitulyRaimunda Fuchse mezi německými nacionalisty (dr. Titto, dr.Lodgman a další). Ti se snažili odtrhnout převážně německé pohraničí a vytvořit z něj v rámci budovaného „Německého Rakouska“ provincii Deutsch-Böhmen. Sám však k těmto problémům veřejné stanovisko úmyslně nezaujímal. Když později bylo zřejmé, že se nová republika udrží, změnil Gross svůj postoj a spojení katolicismu s Habsburky, Rakouskem a Německem odmítal.
Území litoměřické diecéze bylo možné v té době rozdělit do ryze německých, ryze českých a smíšených oblastí a do samostatných národnostních ostrůvků a od poslední třetiny 19. století se v nich vedly ostré národnostní spory.
Čeští katolíci v diecézi Grossovi vytýkali, že silně podporoval německé nacionalisty a Habsburky a že až do konce války byli v diecézi pronásledováni čeští katoličtí kněží. Vyčítali mu též, že se vůbec nenaučil česky, a tak se stal po vzniku republiky jejich nepřítelem. Proti biskupovi vystupovali i někteří diecézní kněží. Napjatý vztah vyvrcholil obžalobou Grosse ve Vatikáně a přednesením požadavku, aby biskup buď dobrovolně rezignoval, nebo byl sesazen. PapežBenedikt XV. proto nařídil celou situaci prozkoumat a Grosse opatrně obhajoval. Když byly z církevního hlediska všechny stížnosti vyřízeny, papež20. října1919 oznámil, že Gross byl vždy věrný katolické církvi.
_und_Dechant_Franz_Xaver_Tobisch_(1865%25E2%2580%25931934).png)
Dne8. ledna1920 ohlásil rozhodnutí Vatikánu zrušit reformistickou katolickou Jednotu, a rovněž se postavil za vánoční alokuci Benedikta XV. Od římskokatolické církve tehdy odpadlo v celých Čechách 182 kněží: v diecézi hradecké 68, pražské 63, litoměřické 47 a českobudějovické 4. V litoměřické diecézi se pak odloučilo asi 250 tisíc katolíků. Největší úbytek zaznamenala hnědouhelná pánev, kde se nejvíce prosadil jak ateismus, tak volnomyšlenkářství. Vznikaly rovněž sekty, ale jejich počet byl poměrně malý.
Podle sčítání lidu z roku1930 žilo v litoměřické diecézi 1 801 971 obyvatel. Z nich se ke katolické církvi hlásilo 76,05 % (1 370 479), z toho 57,24 % Němců a 18,86 % Čechů. Počet obyvatel bez vyznání činil 212 055, z nich bylo 25,78 % Němců a 74,23 % Čechů. Když vzniklaCírkev československá husitská, přihlásilo se k ní v diecézi 101 265 Čechů, tj. 5,63 % veškerého zdejšího obyvatelstva (především z okresůSemily,Turnov aLouny), a 1 003 Němců.
V září1920 se biskup Gross poprvé po vzniku Československé republiky, rozhodl pokračovat vevizitacích českýchvikariátů. Vzbudil tím však velké rozhořčení a protesty. Když mu státní úřady sdělily, že nemohou na vizitacích zaručit jeho bezpečnost, vizitací v českých farnostech se zřekl a až do své smrti je již nikdy nenavštívil.Na počátku roku1923 byl dosavadnígenerální vikář a sekretář biskupaAntonín Čech, pocházející zLibochovic, vysvěcen nalitoměřického titulárního biskupa. Tehdy Gross uvažoval o rezignaci a odchodu do soukromí. Ale již v roce1929 Antonín Čech, jedinýsvětící biskup v litoměřické diecézi, zemřel.
Na žádost diecéze povýšil papežPius XI. v roce1925 tři její chrámy (Filipov,Českou Lípu aBohosudov) na tzv.baziliky minor, což je nejvyšší možné ocenění kostelů.Po vzniku Československé republiky byla provedena měnová reforma a pak i komplikovaná pozemková reforma, které se samozřejmě týkaly i katolické církve, ale její materiální existenci neohrozily.
Postupně se začaly obnovovat katolické spolky, zvláště mládežnické. V litoměřické diecézi založený Katolický svaz žen se po válce rozšířil po celém Československu. Vznikaly učitelské spolky, studentské akademie atd. Největší význam přineslo založení „Německé katolické rady pro Čechy“29. prosince1923, v jejímž čele stanul biskup Gross. Začal se tak opět aktivně projevovat, ale svůj zájem věnoval především německým katolíkům.
Činnost katolických věřících vůbec začala postupně ožívat. Například roku1925 se konaly mariánské oslavy v Bohosudově, ve své práci pokračovaloeucharistické aliturgické hnutí, vDěčíně-Podmoklech byl zřízenexerciční dům. Roku1926 se pak v Litoměřicích konal významný mezinárodní misijní kongres. Gross se v této době začal přece jen zabývat i situací českých katolíků, což mu extrémní němečtí radikálové začali ostře vytýkat.
V Praze vznikl centrální orgán německých katolíků, který začal v roce1925 vydávat noviny „Deutsche Presse“. Gross nezapomněl na své politické ambice, a proto téhož roku podpořil vznik jediné německé katolické strany v Československu „Volkspartei“, pro jejíž činnost získával četné dary ze zahraničí.
Nervové napětí, vyvolané hektickou dobou od první světové války až do konce 20. let a doprovázené dlouhodobou chorobou, vedlo k rychlému zhoršení Grossova celkového zdravotního stavu. Zlomovým se pro něj stal rok1930. V červenci podnikl vizitaci a přijal účast na vzpomínkové oslavě významného evropskéhopedagoga dr.Otto Willmanna. Pak odjel doKyselky u Karlových Varů na zotavenou. Od září se opět pokoušel pracovat, ale síly mu začaly ubývat. V říjnu se účastnil ještě kněžských exercicií a biskupské konference v Praze, odkud se vrátil se zvětšujícími se zdravotními problémy. K nim se nově přidaly i problémy se srdcem. Srdeční slabost byla19. ledna1931 již tak velká, že ji nezvládl a následujícího dne zemřel. Dne24. ledna1931 byl pochován na litoměřickém hřbitově do biskupské hrobky a v litoměřické katedrále mu byla zasazena pamětní deska s nápisem:(latinsky) „Fratres, orate pro nobis“.[4][p 1]
| Apoštolská posloupnost | |
| Hlavní světitel: | Lev kardinál Skrbenský z Hříště |
| 1. spolusvětitel: | Josef Doubrava |
| 2. spolusvětitel: | Václav Frind |
| Datum svěcení | 22. května1910 |
Obrázky, zvuky či videa k tématuJosef Gross na Wikimedia Commons| Předchůdce: Emanuel Jan Kř. Schöbel | | XV. litoměřický sídelní biskup Josef Gross 1910–1931 | | Nástupce: Antonín Alois Weber |
