| Akad. Josef Říman | |
|---|---|
| Prof.MUDr.,DrSc. | |
| poslanecFederálního shromáždění (SN) | |
| Ve funkci: 1986 – 1989 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | KSČ |
| Narození | 30. ledna1925 Horní Suchá |
| Úmrtí | 12. října2019 (ve věku 94 let) Praha |
| Alma mater | Univerzita Karlova |
| Profese | politik, pedagog, biochemik agenetik |
| Ocenění | Lomonosovova zlatá medaile (1986) čestný doktor Masarykovy univerzity (1988) Řád práce Státní cena Klementa Gottwalda |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. Chybí svobodnýobrázek. | |
Josef Říman (30. ledna1925Horní Suchá[1]–12. října2019Praha) bylčeský ačeskoslovenský lékař, biochemik, molekulární biolog, genetik, předsedaČeskoslovenské akademie věd, politikKomunistické strany Československa a poslanecSněmovny národůFederálního shromáždění zanormalizace.
VystudovalLékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 1955 získal titulkandidát věd, roku 1967docent lékařské chemie a biochemie a roku 1982 profesor biochemie.[2]
K roku 1986 se profesně uvádí jako předsedaČeskoslovenské akademie věd.[3] Od roku 1973 v ní působil jako člen-korespondent, od roku 1977 jako akademik. Působil jako profesor naUniverzitě Karlově, přednášel naPřírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Od roku 1975 byl ředitelemÚstavu molekulární genetiky ČSAV. V ČSAV zastával v letech 1978–1980 post vědeckého sekretáře, v letech 1981–1985 místopředsedy a od roku 1986 předsedy ČSAV. V roce 1969 a znovu roku 1978 se stallaureátem státní ceny Klementa Gottwalda. V roce 1979 mu byla udělenaStátní cena SSSR a roku 1983Řád práce.[2][4] V roce 2017 vyšly jeho paměti.[5]
XVI. sjezd KSČ ho zvolil za kandidátaÚstředního výboru KSČ,XVII. sjezd KSČ ho zvolil členem ÚV KSČ.[4]
Vevolbách roku 1986 zasedl za KSČ do české části Sněmovny národů (volební obvod č. 7 –Praha 8). Ve Federálním shromáždění setrval do prosince 1989, kdy rezignoval na svůj mandát v rámci procesukooptací do Federálního shromáždění posametové revoluci.[6][7]
Ve vědeckých kruzích byl znám především jako průkopník studia onkogenních virů a molekulárních mechanismů základních buněčných genetických procesů. V těchto oborech se se svými spolupracovníky kolem roku 1970 pohyboval na světové špičce a měl blízko k tematice, která byla později odměněnaNobelovou cenou.[8] V roce 1991 skončil ve funkci ředitele ústavu, odešel zpět do laboratoře a tam ještě 15 let spolu s jedinou laborantkou pracoval na výzkumu nádorových buněk – za toto období napsal 12 dobrých vědeckých publikací.[8]
