| John Polkinghorne | |
|---|---|
 John Polkinghorne | |
| Narození | 16. října1930 Weston-super-Mare,Anglie |
| Úmrtí | 9. března2021 (ve věku 90 let) Cambridge |
| Státní příslušnost | .svg) Spojené království |
| Alma mater | Elmhurst Junior School (1941–1945) The Perse School (1945–1948) Trinity College (1949–1952) Univerzita v Cambridgi (1952–1955) Westcott House (1979–1981) |
| Pracoviště | Royal Army Educational Corps (1948–1949) Edinburská univerzita (1956–1958) Univerzita v Cambridgi (1958–1979) Trinity Hall (1986–1989) |
| Obory | Fyzika –kvantová teorie,teologie |
| Známý díky | Objevkvarků; věda a náboženství |
| Ocenění | Templetonova cena |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| John Polkinghorne je taktéžanglikánským knězem Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
John Polkinghorne,KBE,FRS (16. října1930,Weston-super-Mare,Anglie –9. března2021) bylbritskýčásticový fyzik ateolog. Je autorem četných pojednání týkajících se vědy a víry. V roce2002 mu byla udělenaTempletonova cena.
Narodil se ve Westen-super-Mare, prvního vzdělání se mu dostalo na vesnici Street vSomersetu, poté studovalThe Perse School vCambridgi. Po absolvování základní vojenské služby v letech1948 až1949 studovalmatematiku naTrinity CollegeCambridgeské university (po boku sMichaelem Atiyahem a Jamesem MacKayem). Studium dokončil roku1952. Poté pracoval na doktorátu zfyziky pod vedenímAbuse Salama ve skupině, kterou vedlPaul Dirac. TitulPhD obdržel roku1955, v tomtéž roce se oženil s Ruth Martin († 2006), jeho matematickou spolupracovnicí, a odešel naCalTech jako pomocníkMurraye Gell-Manna. Po dvouletém působení jako přednášející naUniversity of Edinburgh se roku1958 vrátil doCambridge a roku1968 byl vybrán profesoremmatematické fyziky. Mezi jeho studenty patřily napříkladBrian Josephon neboMartin Rees.
Po 25 let Polkinghorne pracoval jakoteoretický fyzik na pracích týkajících se teoriíchelementárních částic a sehrál též roli v objeveníkvarků. V letech1968 až1979 působil jako profesor matematické fyziky naCambridgeské universitě a v roce1974 byl zvolen členemKrálovské společnosti (FRS).
Polkinghorne se vzal svého profesorského křesla, aby mohl v Cambridgi započít svá studia na anglikánskéhokněze. Vysvěcen byl naslavnost Nejsvětější Trojice vTrinity College vCambridgibiskupem Johnem A. T. Robinsonem. Po pěti letech jako farní kněz se Polkinghorne vrátil do Cambridge, aby dělal děkana kaple vTrinity Hall (jedné z fakult Cambridgeské university). Tuto funkci vykonával v letech1986-1989. Poté se stal prezidentemQueens‘ Coleege v Cambridge. Tuto pozici opustil v roce1996. Roku1997 mu byl udělen šlechtický titulKnigh Commander od the Order of the British Empire (KBE), opravňující ho k používání tituluSir, který však jako klerik nepoužívá; roku1998 byl zařazen mezi čestné členySt Chad’s College vDurhamu aDurhamskou universitou mu byl udělenčestný doktorát. V roce2002 obdrželTempletonovu cenu pro jeho přispění k studiu vzájemného propojení vědy a náboženství.
Polkinghorne byl členem etické komiseBritish Medical Association (asociace britských lékařů),doktrinální komise generálního synoduanglikánské církve aHuman Genetics Commission, britského uskupení zabývajícího se etickými a sociálními aspektygenetiky. Je stále členemQueens‘ College a po deset let kanovnickýmteologemLiverpoolské katedrály. Je zakládajícím členemSociety of Ordained Scientists (Společnost vysvěcených vědců) a takéInternational Society for Science and Religion (Mezinárodní společnost pro vědu a náboženství), které byl prvním předsedou. Polkinghorne byl vybrán jako přednášející pro prestižníGiffordovy přednášky v letech1993-1994, které později publikoval jakoThe Faith of a Physicist (Víra fyzika). Má své vlastní oficiální webové stránky, které obsahují i sekci otázek a odpovědí, kde mu mohou lidé z celého světa klást otázky týkající se vědy a náboženství.
V roce2006, v rámci padesátiletých oslav, mu byl udělen čestný doktorát naHong Kong Baptist University. Součástí byla i společná veřejná přednáška s nositelemNobelovy ceny za fyzikuJang Čen-ningem o dialogu mezi vědou a náboženstvím a jejich důležitosti pro akademii a o dialogu mezi Západem a Východem. Byl jedním z vedoucích psychologické a náboženské výzkumné skupiny na Cambridgeské universitě.
Polkinghorne popisuje svůj pohled na svět jakokritický realismus a zastává existenci jednoho světa, kde věda a náboženství zkoumají různé aspekty stejné skutečnosti. Z důvodu velmi obtížné eliminace vnějších vlivů při vědeckých experimentech se domnívá, že jsou velmi neobvyklé vzhledem k tomu, co se děje v přírodě. Domnívá se, že mechanický výklad světa, jak pokračuje odLaplace kRichardu Dawkinsovi, by měl být nahrazen porozuměním toho, že většina přírody je spíše mlhavá (cloud-like) než naprosto přesná (clock-like). Polkinghorne také oceňuje myšlenku těla a duše jako odlišných aspektů jedné fundamentální skutečnosti – „existuje pouze jedna látka ve světě (ne dvě – hmotná a duchovní), ale může se vyskytovat ve dvou protikladných rozpoloženích (materiální a duchovní složce, jak by možná řekl fyzik), které vysvětlují naše vnímaní rozdílu mezi myslí a materií.“ Věří, že základní fyzikální kauzalita nemůže adekvátně popsat rozmanité způsoby, kterými mezi sebou věci a lidé interagují, a používá spojení „aktivní informace“ k naznačení víry, že i když energeticky existuje více možných situací, které mohou nastat, může existovat vyšší stupeň příčinnosti, který rozhodne, která z možností skutečně nastane.
Nicméně Polkinghorne nemá úplně neproblematickou víru. Tvrdí, že se mu někdykřesťanství zdá příliš dobré na to, aby to byla pravda, ale když ho tento druh myšlenek napadá, říká sám sobě ‚Dobře tedy, popři to‘ a ví, že je to něco, co nikdy nemůže udělat.
Polkinghorne považuje otázku existenceBoha za nejdůležitější, které se musíme postavit přemýšlíme-li o podstatě světa a se souhlasem cituje Antony Kennyho: „Přesto, pokud Bůh neexistuje, pak Bůh je neporovnatelně největší výtvor lidské představivosti.“ Polkinghorne si klade otázku, zda koncept Boha má smysl, a pokud ano, zda máme důvod věřit v takovouto skutečnost.
Polkinghorne je opatrný co se týče našich schopností posoudit soudržnost našich teorií a poukazuje na to, že např. v roce1900 mohl zdatný vysokoškolák demonstrovat nekoherenci nových kvantových myšlenek. Za nejbližší analogii Boha v hmotném světě považuje kvantové vakuum.
Boha považuje za rozhodující odpověďLeibnizově velké otázce „proč existuje spíše něco než nic“.Ateistické „jednoduché prohlašování existence světa“ je dle něj „silně ochuzené vidění skutečnosti“ a argumentuje, že „teismus vysvětluje více než co je redukcionistický ateismus vůbec kdy schopen uchopit.“ Polkinghorne má taktéž velké pochybnosti ohledněAnselmova ontologického důkazu: „Když nemůžeme dokázat konsistenci aritmetiky, zdá se trochu příliš doufat v to, že by bylo snazší vypořádat se s existencí Boha.“ Soudí, že Boží existence je „nutná ontologicky, ne však nutná logicky“.
Polkinghorne netvrdí, že by Boží existence mohla být demonstrována striktně logickou cestou (stejně jako neexistence Boha), ale tvrdí, žeteismus dává světu a lidské existenci větší smysl, než jaký dává ateismus. Výslovně uvádí:
Polkinghorne považuje problém zla za nejvážnější intelektuální námitku Boží existence. Polkinhgorne tvrdí: „Dobře známá obrana svobodné vůle ve vztahu k morálnímu zlu tvrdí, že svět s možností hříšných lidí je lepší než svět s dokonale naprogramovanými stroji. Rozměry lidského zla jsou takové, že to nikdo nemůže prohlašovat bez chvění, nicméně věřím, že je to pravda. K tomu jsem přidal obranu svobodného vývoje, totiž že svět dovolující vlastní utváření je lepší, než loutkové divadlo s kosmickým Tyranem. Myslím, že tyto dvě obrany jsou dvě strany jedné mince, že naše podstata je nerozlučně spjata s tím fyzikálním světem, který nám dal se narodil.“
Stálým tématem Polkinghornovy práce je, že „obléknutím svého límce" nepřestal pátrat po pravdě. Mnoho jeho knih zkoumá analogie mezi hledáním pravdy ve vědě a v náboženství, které sjednocuje filozofický náhled kritického realismu. Zafilosofa, který nejlépe vystihl rovnováhu mezi kritickým a realistickým počínáním tohoto postupu, považujeMichaela Polanyie.
Polkinghorne tvrdí, že existuje těsný vztah mezi způsoby, kterými jak věda, tak teologie usilují o poznání pravdy v jim příslušejících oblastech interpretace skutečnosti. Sám záležitost porovnává se svými zkušenostmi ve vývojikvantové fyziky a dospívá k názoru, že v obou disciplínách je pět bodů, které těsně svazují tyto dvě velká lidská snažení s překvapivými a neočekávanými aspekty našeho setkávání se skutečností:
Ateistický filozofSimon Blackburn publikoval kritické pojednání o Polkingorhnově knizeThe God of Hope and the End of the World (Bůh naděje a konec světa), ve kterém tvrdí, že Polkinghornovy knihy ukazují „krajní pohrdání filozofickým dokazováním a historickým myšlením“.Richard Dawkins o Polkinghornovi prohlásil, že je jedním z množství „dobrých vědců, kteří jsou upřímně zbožní“, ale dodává: „Jsem stále zmatený… ohledně jejich víry v detaily křesťanského náboženství.“
Polkinghorne napsal 31 knih, přeložených do 18 jazyků. 26 z nich se týká vědy a náboženství, často jsou psány pro širokou veřejnost.
Česky vyšlo:
Anglicky:
Napsal také pět vědeckých či populárně-vědeckých knih:
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuJohn Polkinghorne na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuJohn Polkinghorne na Wikimedia Commons