Johana byla dcerouLudvíka XI. a jeho druhé ženyŠarloty Savojské. Pravděpodobně se narodila fyzicky postižená,[2] což nezabránilo jejímu otci v politickém pletichaření. Osiřelého[3] Ludvíka Orleánského přiměl král ke sňatku se svou dcerou. Předpokládal, že Johana nikdy neporodí vlády schopného syna a koruna zdědí orleánské majetky.[4]
Svatba dvanáctileté Johany a čtrnáctiletého orleánského vévodyLudvíka se uskutečnila 8. září 1476.[5] Ludvík XI. správně předpokládal, že jeho dcera manželovi nikdy nedá dědice, ale netušil, že jeho vlastní syn, králKarel roku 1498 nešťastnou náhodou narazí hlavou do trámu a na následky zranění zemře.[6] Protože král neměl žádné přeživší potomky, trůn přešel na Ludvíka Orleánského, manžela postižené Johany.
Ludvík nechal téhož roku manželství s Johanou anulovat a 8. ledna 1499 se oženil s Karlovou vdovouAnnou Bretaňskou. Anna byla držitelkouBretaně, která byla tímto sňatkem po mnoha letech konečně připojena k území francouzské koruny. Johaně jako kompenzaci přenechalvévodství v Berry.
Zapuzená Johana odešla s titulem vévodkyně z Berry nazámek v Bourges, žila tam svatým životem. Roku 1501 za podpory blahoslaveného Gabriela Nicolase a svatéhoFrantiška z Pauly založila řeholní řád francouzských anunciátek Panny Marie.[7]
Socha sv. Johany Francouzské na průčelí kostela Saint-Germain-l'Auxerrois v Paříži, 16. století
Johana z Valois zemřela roku 1505 ve věku čtyřiceti let. Roku1614 začal proces jejíbeatifikace, ale teprve 18. června 1742 byla papežemBenediktem XIV. blahořečena. Pomaleji pokračoval proces jejíkanonizace, až po dvou stoletích ji papežPius XII. prohlásil zasvatou svou kanonizační bulouVirum dolorum z 28. května 1950. Stalo se tak 445 let po její smrti[8].
Byla a je uctívána ve Francii, zejména v diecézích Bourges, Paříž a vBordeaux jako zakladatelka řádu i kláštera a jeho první abatyše. Od 16. století bývá zobrazována v šedém řeholním hábitucelestinek s bílým pláštěm a červeným škapulířem, roucho má přepásané provazem se symbolickými deseti uzly 10 bolestí Panny Marie a třemi symbolickými střapci ze 3 důtek Kristova bičování. Někdy má královskou korunu a hermelínový límec, také stojí s modelem klášterního kostela v rukou, nebo rozdává almužny chudým. Od 16. století se uctívaly také odlitky její tváře, takzvané pohřební masky, zhotovené podle sochy z náhrobku, dochovaného v Bourges. Jedna z nich v podobě reliéfu v kruhovém tondu se dochovala na fasádě radnice v Chateau-Neuf-sur-Loire.[9] Ve skupině se objevuje mezi sochami svatých francouzských královen, například v nice na fasádě kostela Marie Magdalény (Sainte-Madeleine) v Paříži.
↑EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol.Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s.ISBN80-7203-465-0. S. 338.
EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol.Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s.ISBN80-7203-465-0.
Gerd Treffer:Die französischen Königinnen. Von Bertrada bis Marie Antoinette. Pustet : Regensburg, 1996.ISBN3-7917-1530-5.
Carsten Woll:Die Königinnen des hochmittelalterlichen Frankreich. Steiner : Stuttgart, 2002.ISBN3-515-08113-5.