| Jindřich VII. Štaufský | |
|---|---|
| král Svaté říše římské | |
 Jindřich VII. Štaufský (Chronica regia Coloniensis) | |
| Doba vlády | 1220-1235 |
| Narození | 1211 |
| Úmrtí | 12. února1242 Martirano |
| Pohřben | Katedrála v Cosenze |
| Manželka | Markéta Babenberská |
| Potomci | Jindřich Fridrich |
| Rod | Štaufové |
| Otec | Fridrich II. Štaufský |
| Matka | Konstancie Aragonská |
| Příbuzní | Konstancie Štaufská,Markéta Štaufská,Konrád IV. Štaufský,Manfréd Sicilský,Fridrich z Antiochie,Enzio Sardinský,Ladislav III. Uherský a Fridrich z Pettorana (sourozenci) |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Jindřich VII. Štaufský (1211 –12. února1242Martirano)[1] bylsicilským králem, králemSvaté říše římské a vévodou švábským. Byl prvorozeným synemFridricha Štaufského a jeho spoluvladařem. Společně s otcem a bratryManfrédem aEnziem patří mezi představitelesicilské básnické školy.[2]
_of_Germany.jpg)
Jindřich byl jediný syn z manželstvícísaře Fridricha II. a jeho první ženyKonstancie, dceryAlfonse II. Aragonského. Narodil se na Sicílii koncem roku 1211. Když Fridrich získal římskou korunu, byl chlapecpapežemInocencem III. v lednu 1212 korunován sicilským králem. Podle dohody mezi papežem a Fridrichem neměla být obě království sjednocena pod jedním vládcem a regentkou se proto stala Jindřichova matka a nikoliv otec.
Po smrti papeže roku 1216 povolal Fridrich syna do Švábska a znovu si přisvojil titul krále sicilského. Konstancie zůstala na Sicílii regentkou až do roku 1220, ale jménem svého manžela a nikoliv syna. V Německu svěřil Fridrich Jindřichovi švábské vévodství. Roku 1219 vymřela hlavní linieZähringenů a Jindřich obdržel rovněž titulkrále burgundského. Tento titul však později vymizel, poté co se Jindřich stal králem.
Ve dnech 20. až 22. dubna 1220 byl na sněmu konaném veFrankfurtu nad Mohanem zvolen římským králem. Aby si zajistil hlasy církevních hodnostářů, vydal Fridrich II. dekretConfoederatio cum principibus ecclesiasticis, kterým rozšířil vliv duchovenstva na chod státu. Zvolení bylo podmínkou k uskutečněníkřížové výpravy, kterou přislíbil již roku 1215. Tím byl ustanoven nástupce v případě smrti císaře. PapežHonorius III. však volbu neuznal, stejně jako neuznával Fridrichovu vládu nad Sicilským království. Stejně jako jeho předchůdce nechtěl připustit spojení obou zemí. Z toho důvodu i řada německých šlechticů volbu nejprve odmítala.
Poté, co se Fridrich II. vrátil v roce 1220 z Itálie, měl na další Jindřichovu výchovu rozhodující vlivkolínský arcibiskupEngelbert I., který jej korunoval králem římským 8. května vCáchách. Navzdory tomu, že Jindřich byl formálně zasnouben sAnežkou, dcerouPřemysla Otakara I., plánoval arcibiskup jeho sňatek s jednou z dceranglického králeJana Bezzemka. K tomuto spojení však nikdy nedošlo. Po Engelbertově smrti v roce 1225 převzal poručnictvíLudvík Bavorský a zasnoubení s českou princeznou bylo posléze zrušeno. Anežka byla potupně vrácena zpět na pražský dvůr.
29. listopadu 1225 byl Jindřich na příkaz svého otce sezdán s o sedm let staršíMarkétou Babenberskou, dcerou vévodyLeopolda VI. Babenberského. O šestnáct měsíců později byla Markéta korunována římskoukrálovnou.
Zdálo se, že Jindřich bude aktivní a kulturní vládce. Na svém dvoře držel řaduminnesengrů a je pravděpodobné, že se sám věnoval psaní písní. Byl fyzicky robustní, i když poněkud kulhal a měřil cca 166 cm.[3]
V roce 1228 se rozešel s Ludvíkem Bavorským, který byl podezřelý z intrik s papežem proti císaři. Okolo Vánoc toho roku převzal vládu v říši a donutil Ludvíka, aby se podřídil a pak se obrátil protibiskupovi štrasburskému. Šlechta, která se obávala jeho vstřícné politiky vůči městům, ho však v roce 1232 dotlačila k vydání zákona„Statutum in favorem principum“, kterým přiznal šlechtě obdobná práva jako již měli biskupové (např. vybírat daně a razit mince). V té době vznikly zásadní rozpory mezi otcem a synem. Jindřich se nezdál být dostatečně vstřícný vůči německé šlechtě, jejíž podporu Fridrich potřeboval pro svou italskou politiku. Fridrich se snažil omezit Jindřichovu autoritu a navíc Jindřichovým nejdůležitějším poradcem se stal hrabě Egino, císařův zapřisáhlý nepřítel.
V roce 1232 Jindřich odpřisáhl vCividale poslušnost svému otci. V témže roce obnovil spojenectvíŠtaufů s francouzskýmiKapetovci. V následujícím roce si pak podrobil bavorského vévoduOtu II. V letech 1233 a 1234 se však s otcem znepřátelil znovu, když vystoupil protiinkvizitoroviKonrádovi z Marburku ve chvíli, kdy se Fridrich II. snažil získat papežeŘehoře IX. doaliance protiLombardské lize. Fridrich reagoval velmi přísně a 5. června 1234 postavil Jindřicha mimo zákon. Jindřich se vzbouřil a v prosinci uzavřel alianci s Lombarďany. Opuštěn všemi svými přívrženci byl však roku 1235 donucen se otci znovu podrobit a byl zbaven trůnu. Novým králem byl pak zvolen jeho mladší nevlastní bratrKonrád IV. Štaufský. Jindřichovi spojenci byli vesměs omilostněni.
Jindřich byl vězněn na různých místech vApulii. Jeho izolace mohla být způsobena nejen jeho vzpourou, ale i zdravotním stavem. Analýza kostry, která byla provedena v letech 1998-1999, ukázala, že jistě v posledních letech trpěl pokročilou formoulepry.[3] Jindřich zemřel v Martiranu patrně 12. února 1242. Někteří kronikáři uvádějí, že spáchal sebevraždu. Otec jej nechal pohřbít se všemi královskými poctami vkatedrále vCosenze ve starém římskémsarkofágu.
V posloupnosti císařů Svaté říše římské je Jindřich uváděn pouze v závorkách, neboť nikdy nebyl samostatným vladařem. Nesmí být zaměňován s pozdějším císařemJindřichem VII. z roduLucemburků.
Počátkem21. století se stal jednou z postav historického románu spisovatelkyLudmily VaňkovéDítě z Apulie.
Jindřich se oženil 29. listopadu 1225 s Markétou Babenberskou. Z manželství vzešli tito potomci:
Obrázky, zvuky či videa k tématuJindřich VII. Štaufský na Wikimedia Commons| Předchůdce: Fridrich II. |  | Sicilský král Jindřich II. 1212–1217 | | Nástupce: Fridrich II. |
| Předchůdce: Fridrich VI. |  | Švábský vévoda Jindřich II. 1217–1235 | | Nástupce: Konrád III. |
| Předchůdce: Fridrich II. | .svg) | Král Svaté říše římské Jindřich VII. 1220–1235 | | Nástupce: Konrád IV. |
