| Jim Clark | |
|---|---|
 | |
| Narození | 4. března1936 Kilmany |
| Úmrtí | 7. dubna1968 (ve věku 32 let) Hockenheimring |
| Národnost |  Spojené království |
| Kariéra veFormuli 1 | |
| Aktivní roky | 1960 -1968 |
| Týmy | Lotus |
| Číslo vozu | 4 |
| Závody | 73 |
| Mistr světa | 2 (1963,1965) |
| Vyhrané závody | 25 |
| Stupně vítězů | 32 |
| Body celkem | 264 |
| Pole positions | 33 |
| Nejrychlejší kola | 28 |
| První závod | GP Nizozemska 1960 |
| První vítězství | GP Belgie 1962 |
| Poslední vítězství | GP JAR 1968 |
| Poslední závod | GP JAR 1968 |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Jim (Jimmy)Clark (4. března 1936 Kilmany,Fife,Skotsko – 7. dubna 1968Hockenheim) byl skotský automobilový závodník, pilotformule 1, dvojnásobný mistr světa z let1963 a1965 a vítěz500 mil Indianapolis. Byl nejlepším jezdcem své generace a jak laickou, tak odbornou veřejností bývá vedle Sira Stirlinga Mosse,Ayrtona Senny aMichaela Schumachera řazen mezi největší velikány Formule 1. Během své poměrně krátké, ale úspěšné kariéry vytvořil řadu rekordů, z nichž některé dodnes nebyly překonány.
Narodil se jako James Clark 4. března 1936 v Kilmany ve skotském hrabství Fifeshire do rodiny farmáře jako páté a nejmladší dítě a také jediný syn. K závodění se poprvé dostal, když se jeho nejstarší sestra provdala za místního závodníka, který Jima zasvětil do závodění, ačkoli rodina byla proti tomu. Clark na sebe poprvé upozornil, když v sedmnácti letech vyhrál místní automobilový test. Na start prvního závodu se postavil o tři roky později ve vypůjčeném sedanu DKW. Závodil také ve skotských rallyových soutěžích.[1]
Od roku 1958 jezdil pro tým Border Reivers pro Iana Scott-Watsona nejprve s Jaguarem D a později s vozem Elite začínající automobilky Lotus. Právě start v Brands Hatch s tímto vozem zaujal zakladatele Lotusu Colina Chapmana. Ten byl Clarkovými schopnostmi ohromen a nabídl mu místo ve svém voze pro start formule Junior. Jim byl sice původně dohodnut s Astonem Martinem, pro formuli 2, ale když z dohody sešlo, kývl na Chapmanovu nabídku. Prvního vítězství dosáhl už při svém čtvrtém startu opět na domácí půdě v Brands Hatch. Šéf Lotusu se jej proto rozhodl nasadit i do závodů formule 1 namísto Johna Surteese, který v té době jezdil jiné závody na motocyklech.
Jim debutoval ve Velké ceně Nizozemska na okruhu vZandvoortu. Vedl si velmi dobře, většinu závodu se držel na páté pozici, pak však udělal chybu a havaroval. Následovala belgická Grand Prix ve Spa. Clarkův kolega Stirling Moss během tréninku havaroval tak vážně, že si zlomil obě nohy. V závodě pak na tomtéž místě zahynuli dva britští piloti – Jimův kolega Alan Stacey a Chris Bristowe, jemuž Jim jako první přispěchal na pomoc. Tyto tragédie Clarkem otřásly a k okruhu si vypěstoval silný odpor (startoval zde už na konci padesátých let, kdy byl svědkem smrti jiného závodníka). Jim nicméně závodil dál a svou první sezónu završil třetím místem ve Velké ceně Portugalska. Kromě toho dojel téhož roku třetí v závodě24 hodin Le Mans (o rok dříve skončil druhý).[1]
V roce 1961 opět závodil ve formuli 1 za Lotus. Sezóně tehdy dominovaly vozy Ferrari, Jim však znovu dokázal dvakrát dojet mezi prvními třemi – v Nizozemsku a ve Francii. V předposledním závodě v italské Monze se však zapletl do havárie, při níž zahynul pilot FerrariWolfgang von Trips a také třináct diváků. Pro další rok připravil tým povedený Lotus 25 a Jim s ním vyhrál svůj první závod Grand Prix – paradoxně to bylo na neoblíbené trati v belgickém Spa. Vítězství navíc dosáhl ve velmi těžkých podmínkách – na trati pršelo a pokrývala ji mlha. Vyhrál ještě dva závody a skončil druhý zaGrahamem Hillem.
Své schopnosti naplno předvedl v sezóně 1963. První závod v Monaku sice nedokončil, ale poté zvítězil čtyřikrát za sebou a celkem sedmkrát. Vyhrál například premiérovou Velkou cenu v Mexiku. K těmto vítězstvím přidal ještě druhé a třetí místo a titul získal s téměř dvojnásobným počtem bodů než šampion z předchozího roku Hill.[1] Clark ohromil také diváky za oceánem, když dokázal dojet druhý ve slavném závodě500 mil Indianapolis, který byl do té doby záležitostí výhradně domácích jezdců a vozů. Závodil navíc s motorem za zády, což byla v Americe také novinka.
Ve formuli 1 pokračoval Jim ve svém vítězném tažení z předchozího roku. Za volantemLotusu 25 vyhrál tři z prvních pěti závodů. Chapman tehdy nasadil v půli sezóny nový vůz Lotus 33, který byl však málo spolehlivý a právě malá výdrž vozu stála Clarka titul, jehož se v dramatickém finále zmocnilJohn Surtees.
V roce 1965 však bylo vše při starém a Jim znovu dominoval závodům formule 1. Vyhrál šest závodů v řadě, což bylo do té doby něco nevídaného, a přestože v jednom závodě nestartoval a závěrečné dva nedokončil, opět získal titul s výrazným náskokem předGrahamem Hillem. Téhož roku se také vrátil do Indianapolis a slavil tam vítězství, poprvé s motorem umístěným až za řidičem. Clark je dodnes jediným jezdcem, který dokázal vyhrát tento prestižní závod a také titul mistra světa ve formuli 1 v jediné sezóně.
Rok 1966 znamenal pro formuli 1 velkou změnu, když byl zaveden nový požadavek na třílitrové motory. Lotusy do té doby poháněl malý 1,5 litrový osmiválec Climax a tajemství jejich úspěchu bylo právě v lehké konstrukci motoru i vozu. Protože žádný konkurenceschopný třílitrový motor nebyl k dispozici, museli v Lotusu vzít zavděk dvoulitrovým Climaxem, který na nejlepší nestačil. Nutně se to projevilo na výsledcích. Zatímco o titul bojovalSurtees sBrabhamem, Clark skončil v šampionátu až šestý. Přesto dokázal s málo výkonným vozem dojet třetí v Nizozemsku a vyhrát ve Spojených státech. V americké Grand Prix poháněl jeho Lotus šestnáctiválec B.R.M. P75 H16, což byly dva spojené osmiválce se dvěma klikovými hřídeli, osmi vačkovými hřídeli a šedesáti čtyřmi ventily. Bylo to jediné vítězství této nesmírně komplikované konstrukce.[2] V Indianapolisu získal Clark znovu druhé místo.
Aby se tým opět dostal na špici, přesvědčil jeho šéf Colin Chapman vedení Fordu, aby financovalo konstrukci nového třílitrového motoru. Vyrobila jej britská firmaCosworth. Dal tak vzniknout legendárnímu motoru Ford Cosworth, který byl do monopostů formule 1 nasazován ještě v polovině osmdesátých let, přičemž ještě v roce 1983 dokázal závod vyhrát. Chapman dodal k novému motoru také nový vůz Lotus 49. Kromě toho výrazně posílit svou jezdeckou sestavu a k Jimovi přišel jako týmový kolega šampion Graham Hill.[3]
Začátky nového vozu s novým motorem byly těžké, protože Cosworth neoplýval velkou spolehlivostí a během sezóny oba jezdce mockrát zradil a připravil o čelní umístění. Clark bojoval i s poruchovým vozem a v šampionátu nakonec skončil třetí. Jeho výkony vyniknou daleko více při pohledu na bilanci vítězství – Clark zvítězil čtyřikrát, zatímco nový mistrDenny Hulme a vicemistrBrabham každý pouze dvakrát. Jimův kolega Hill nepřivezlLotusu toho roku vítězství žádné.
Clark s Hillem vzbudili v této sezóně pozornost v americké Grand Prix. Ta byla pro Lotus velmi důležitá, neboť se konala na domácí půdě jejich dodavatele motorů a tým nutně potřeboval po problematické sezóně dobrý výsledek. Poprvé v sezóně se oběma pilotům v trénincích dařilo takovým způsobem, že mohli pomýšlet na první dvě místa v závodě. Aby nedošlo během závodu ke zbytečné kolizi, hodili si před startem mincí, která určila, že vítězem bude Hill. Ten také většinu závodu skutečně vedl, ale v závěru začal mít technické problémy a musel zpomalit. Jim, nechtěje porušit dohodu také zpomalil, ale když Hillovy problémy vygradovaly tak, že další zpomalení už by překračovalo všechny meze, předjel Clark svého kolegu a zvítězil. Hillovi se i s těmito problémy podařilo uhájit druhé místo. Ihned po závodě přispěchal Jim za Hillem se svou omluvou a vše si vysvětlili. Úkol však splnili – vyhráli s přehledem před zraky vedoucích představitelůFordu.[3]
S vyhlídkami na třetí titul nastoupil Jim Clark do sezóny 1968. Zvítězil v úvodním závodě v Jižní Africe.[3] Tímto triumfem, již pětadvacátým v kariéře, překonal co do počtu vítězství legendárníhoJuana Manuela Fangia. V přestávce mezi africkou a španělskou Grand Prix měl Jim s Grahamem Hillem startovat v silně obsazeném závodě formule 2 na německém Hockenheimu. V pátém kole prvního závodu Clark na extrémně rychlé trati zřejmě v důsledku defektu pneumatiky havaroval a narazil do stromu. Při nehodě utrpěl závažné zranění hlavy a krční páteře, kterým podlehl ještě před příjezdem do nemocnice.
Clarkova smrt svět F1 zdrtila. Přátelský a skromný Jim měl mezi piloty spoustu přátel počínaje Grahamem Hillem, přesJackieho Stewarta,Dana Gurneyho neboJacka Brabhama.Chris Amon prohlásil:„Když se něco takového mohlo stát Jimovi, jakou šanci máme my ostatní?“[4] Truchlil i šéf LotusuColin Chapman, pro nějž byl Jim Clark nejen skvělým jezdcem, ale také velkým přítelem. Chapman si už s žádným jezdcem nerozuměl tak jako právě s Jimem.Graham Hill musel pozvednout morálku v týmu, aby mohl pokračovat v sezóně, a podařilo se mu zvítězit v španělské Grand Prix, která následovala. Na konci roku dobyl Hill svůj druhý titul mistra světa a věnoval jej právě Jimu Clarkovi, svému kolegovi a příteli.
Jim Clark byl pohřben v rodném skotském městě Chirnside, kam chodil do školy. Na jeho náhrobku je, podle jeho přání, nejprve uveden jako farmář a až poté jako automobilový závodník.
Výjimečná osobnost Jima Clarka se dočkala v dalších letech mnoha poct. Když v osmdesátých letech dominovaly závodům Grand Prix turbomotory, byl pro vozy s atmosférickými motory vytvořen zvláštní bodovací systém, a trofej nesla jméno Jima Clarka. V rodném městě stojí jeho socha v závodní kombinéze. Ve městě Duns se zase nachází jeho muzeum nazvané Jim Clark Room. Jeho jméno nese několik skotských soutěží a také rallyový závod pamatující na Jimovy počátky závodění.
Jim Clark vytvořil během své úspěšné kariéry řadu rekordů. Startoval v celkem 72 Velkých cenách, z nichž 25 vyhrál. Bylo to více, než kolik zaznamenal legendárníJuan Manuel Fangio (který jich však dosáhl při menším počtu startů) a tento rekord vydržel až do roku 1973, kdy jej přepsalJackie Stewart, jenž zvítězil v celkem 27 závodech.
Mnohem déle vydržel další Jimův rekord – 33pole position (první pozice na startu), kterou pokořil ažAyrton Senna během své rekordní sezóny1988. Clark dodnes zůstává na děleném šestém místě co do celkového počtupole position ve formuli 1.
Stále platným rekordem je počet takzvaných Grand slamů – pole position, vedení od startu až do cíle, vítězství a zajetí nejrychlejšího kola. Clark jich během kariéry získal 8. Stejně tak rekord pěti vítězství v řadě, který Jim ustanovil v roce 1965, překonalMichael Schumacher až v sezóně2004.
Jak již bylo řečeno, Jim Clark je dodnes jediným jezdcem, který se stal v jednom roce mistrem světa F1 a také vyhrál500 mil Indianapolis a tento rekord už zřejmě nebude překonán.
V roce 1965 Clark ustavil další platný rekord – nejvyšší procentuální počet kol na první pozici – 71,47%. V obou svých mistrovských sezónách navíc dosáhl maximálního počtu bodů (míněno v závodech, které dokončil) – o tento primát se dělí sAlbertem Ascarim. Pro úplnost je třeba dodat, že do tehdejšího šampionátu se nezapočítávaly všechny výsledky.
| Rok | Stáj | Umístění | Body |
|---|---|---|---|
| 1960 | Lotus | 10. místo | 8 bodů |
| 1961 | Lotus | 7. místo | 11 bodů |
| 1962 | Lotus | 2. místo | 30 bodů |
| 1963 | Lotus | Mistr světa | 63 bodů |
| 1964 | Lotus | 3. místo | 32 bodů |
| 1965 | Lotus | Mistr světa | 54 bodů |
| 1966 | Lotus | 6. místo | 16 bodů |
| 1967 | Lotus | 3. místo | 41 bodů |
| 1968 | Lotus | 11. místo | 9 bodů |
Obrázky, zvuky či videa k tématuJim Clark na Wikimedia Commons VítězovéGrand Prix Belgie | |
|---|---|
| |
 VítězovéGrand Prix Francie | |
|---|---|
| |
 VítězovéGrand Prix Itálie | |
|---|---|
| |
 VítězovéGrand Prix Jihoafrické republiky | |
|---|---|
| |
 VítězovéGrand Prix Mexika | |
|---|---|
| |
 VítězovéGrand Prix Německa | |
|---|---|
| |
| VítězovéGrand Prix Velké Británie | |
|---|---|
| |
 VítězovéGrand Prix USA | |
|---|---|
| |
 VítězovéGrand Prix Nizozemska | |
|---|---|
| |
| VítězovéGrand Prix Pau | |
|---|---|
1933Marcel Lehoux •1935Tazio Nuvolari •1936Philippe Étancelin •1937Jean-Pierre Wimille •1938René Dreyfus •1939Hermann Lang •1940–1946 •1947Nello Pagani •1948Nello Pagani •1949Juan Manuel Fangio •1950Juan Manuel Fangio •1951Luigi Villoresi •1952Alberto Ascari •1953Alberto Ascari •1954Jean Behra •1955Jean Behra •1956 •1957Jean Behra •1958Maurice Trintignant •1959Maurice Trintignant •1960Jack Brabham •1961Jim Clark •1962Maurice Trintignant •1963Jim Clark •1964Jim Clark •1965Jim Clark •1966Jack Brabham •1967Jochen Rindt •1968Jackie Stewart •1969Jochen Rindt •1970Jochen Rindt •1971Reine Wisell •1972Peter Gethin •1973François Cevert •1974Patrick Depailler •1975Jacques Laffite •1976René Arnoux •1977René Arnoux •1978Bruno Giacomelli •1979Eddie Cheever •1980Richard Dallest •1981Geoff Lees •1982Bruno Giacomelli •1983Jo Gartner •1984Mike Thackwell •1985Christian Danner •1986Mike Thackwell •1987Yannick Dalmas •1988Roberto Moreno •1989Jean Alesi •1990Eric van de Poele •1991Jean-Marc Gounon •1992Emanuele Naspetti •1993Pedro Lamy •1994Gil de Ferran •1995Vincenzo Sospiri •1996Jörg Müller •1997Juan Pablo Montoya •1998Juan Pablo Montoya •1999Benoît Tréluyer •2000Jonathan Cochet •2001Anthony Davidson •2002Renaud Derlot •2003Fabio Carbone •2004Nicolas Lapierre •2005Lewis Hamilton •2006Romain Grosjean •2007Alain Menu/Augusto Farfus •2008Augusto Farfus/Andy Priaulx •2009Rob Huff/Alain Menu •2010 •2011Marco Wittmann •2012Raffaele Marciello •2013Luca Ghiotto •2014Felix Rosenqvist •2015Antonio Giovinazzi •2016Alessio Lorandi •2017Maximilian Günther •2018Ralf Aron •2019Billy Monger | |
