čestný doktor Miamské univerzity (1970) Cena míru Félixe Houphouët-Boignyho (1993) Nobelova cena za mír (1994) čestný doktor Ben Gurionovy univerzity Cena kněžny asturské za mezinárodní spolupráci … více naWikidatech
Jicchak Rabin (hebrejskyיִצְחָק רַבִּין,anglickyYitzhak Rabin;1. března1922 –4. listopadu1995) bylizraelský politik, diplomat avoják. Dvakrát zastával funkci premiéra, poprvé jakožto v pořadí šestýizraelský premiér v letech 1974 až 1977 a podruhé coby v pořadí jedenáctý premiér od roku 1992 až do svého zavraždění v roce 1995. Službou v armádě strávil 27 let a během své vojenské kariéry dosáhl četných úspěchů. V období před vznikem Izraele působil v elitní úderné jednotcePalmach a po vznikuIzraelských obranných sil (IOS) zastával řadu vysokých velitelských pozic. V letech 1964 až 1968 bylnáčelníkem Generálního štábu IOS a jako takový naplánoval a dohlížel na izraelský vojenský úspěch v šestidenní válce v roce 1967.[1] Podílel se také na formování izraelské vojenskédoktríny a vývoji výcvikových technik a bitevních strategií.[1]
Jicchak Rabin byl prvnímŽidem narozeným na historickém územíIzraele („sabrou“), který se stal izraelským premiérem.[2] Zároveň se stal prvním zavražděným izraelským premiérem a druhým izraelským premiérem, který zemřel během výkonu úřadu. V roce 2005 byl v celostátní izraelské soutěži internetového deníkuYnetnews zvolennejvětším Izraelcem všech dob.[3]
Jicchak Rabin se narodil v roce 1922 v Jeruzalémě pionýrůmtřetí aliji Nechemjovi a Rose Rabinovým, kteří byli činní v politické straněAchdut ha-avoda.[4] Jicchakův otec Nechemja Rubicov se narodil v roce 1886 ve vesnici Sydorovyči u malého městečkaIvankiv u Kyjeva v carském Rusku (dnešníUkrajina).[5] Jako dítě ztratil otce, a tak musel již v raném věku začít pracovat a podporovat rodinu.[6] V osmnácti letech emigroval doSpojených států, kde se stal členemsionistického hnutíPoalej Cijon („Dělníci Sijónu“) a změnil si své příjmení na Rabin. Běhemprvní světové války vstoupil v roce 1917 doŽidovské legie a odjel doBritského mandátu Palestina. Vojenských akcí se však nezúčastnil.[7] Tam po válce pracoval nejprve v národní energetické společnosti a posléze ve stavební společnostiSolel Bone.[8]
Matka Jicchaka Rabina, rodným jménem Rosa Kohenová, se narodila do rodinyrabína roku 1890 v Mohylevě v carském Rusku, na území dnešníhoBěloruska. Na rozdíl od zbytku své rodiny nebyla Rosa nábožensky založená a další věcí, kterou se svým otcem nesdílela, byl jeho odpor vůči sionismu. Jako jediná ze sourozenců studovala na křesťanské dívčí střední škole v sousednímHomelu. Tam se stala svědkempogromů a jako zdravotní pomocnice pomáhala Židům, kteří při nich utrpěli zranění.[7] Podporovala dělnické hnutí, pracovala v muniční továrně a většinu vydělaných peněz dávala rodinám svých kolegů. Kvůli zhoršení podmínek dělníků a Židů nebyla spokojena s komunistickouříjnovou revoluci a po odmítnutí vstupu doKomunistické strany se stala podezřelou a pronásledovala ji tajná policie.[7] Rosa Kohenová se tedy v roce 1919 rozhodla emigrovat doŠvédska. Jediná loď v přístavu však plula do Palestiny, takže Kohenová neměla na vybranou a stala se příslušnicí třetí aliji, která se do tohoto období datuje.[6] Po přistání v Palestině navštívila svého strýce žijícího v Jeruzalémě, nedlouho poté se však rozhodla odejít pracovat dokibucu. Dostala se tak do oblasti poblížGalilejského jezera, kde pomáhala při vysoušeníbažin. Během práce onemocnělamalárií, takže se na radu lékaře vrátila zpět do Jeruzaléma.[6] Později se přestěhovala doHaify, kde se stala první ženou ve vedení podzemní židovské vojenské organizaceHagana.[9] Byla rovněž bojovnicí za ženská práva, socialistkou (přezdívalo se jí „Rudá Rosa“)[8] a později členkoutelavivské městské rady.[9]
Jicchak Rabin vyrůstal v Tel Avivu, kam se jeho rodiče přestěhovali, když mu byl rok. O dva roky později, v roce 1925, se mu narodila sestra Rachel.[10] Jako dítě chodil na základní školuBejt chinuch le-jaldej ovdim (doslova „škola pro děti pracujících“) a v patnácti letech nastoupil naStřední zemědělskou školu Kadoorie, kde se spřátelil s Jigalem Alonem.[11] Školu absolvoval roce 1940 s vyznamenáním a měl se stát zavlažovacím inženýrem, k čemuž však nedošlo.[2] Jicchak Rabin i jeho sestra Rachel byli během dospívání ovlivněni silnou angažovaností svých rodičů, a zejména pak matky, v politickém a sociálním dění, což pomáhalo utvářet jejich osobnost.[7]
Během druhého příměříválky za nezávislost se Jicchak Rabin 23. srpna 1948 oženil s Leou Schlossbergovou, dcerou německých imigrantů a reportérkou novin úderné jednotkyPalmach, o kterou se ucházel již od roku 1944, kdy jí bylo patnáct let.[12] Narodily se jim dvě děti, dceraDalia (* 1950) a syn Juval (* 1956).[8] Rabin nebyl nábožensky založený a zvláštní americký vyslanec pro Blízký východDennis Ross o něm prohlásil, že v Izraeli nepotkal sekulárnějšího Žida.[13]
Jicchak Rabin na fotografii z roku 1948 ve funkci velitele 10. brigády Harel
V roce 1941 se mladý Rabin zúčastnil praktické výuky v kibucuRamat Jochanan. Zde pod vlivemJigala Alona vstoupil do elitních úderných jednotekPalmach, patřících k hlavní židovské vojenské podzemní organizaciHagana. První operací, jíž se zúčastnil, byla v červnu až červenci 1941 asistence spojenecké invazi doLibanonu, který ovládaly sílyvichistické Francie.[14] Po skončenídruhé světové války se vztah židovských představitelů a britské mandátní správy velmi zhoršil především následkem omezení židovského přistěhovalectví Brity.[15] V říjnu 1945 velel Rabin úspěšnému osvobozeníilegálních židovských imigrantů z internačního tábora Atlit.[pozn 1][17] Během masivní britské operace proti vůdcům židovského hnutí v Palestině, známé jakoČerná sobota, byl Rabin zatčen britskou policií a pět měsíců vězněn.[17] Po propuštění se stal velitelem druhého praporu Palmach a postupně se vypracoval až na velitele operací a zástupce velitele Palmach, jímž se stal v říjnu 1947.[11]
Během prvního příměří, tehdy v hodnostiplukovníka, obdržel odDavida Ben Guriona rozkaz potopit loďAltalena, která k připlula k telavivskému pobřeží se zbraněmi pro podzemní židovskou vojenskou organizacirevizionistického hnutí, známou jakoIrgun či Ecel.[21] Irgun totiž odmítl část zbraní předat oficiální izraelské armádě, jejíž byl již tři týdny součástí, a tím ohrozil autoritu vlády a armády.[22] Tato událost byla pro Rabina jedním z nejtěžších okamžiků v životě, jak sám přiznal mimo záznam během televizního natáčení v roce 1994.[23] Výsledná bitva se stala odstrašujícím okamžikem izraelských dějin, a tak je i připomenuta na pomníku v místě, kde se odehrála: "Nikdy už nedopusťme bratrovražednou válku." Při bojích bylo zabito šestnáct členů posádky a tři vojáci. Podíl na potopení Altaleny mu židovští nacionalisté nikdy neodpustili.[24]
V následujícím období sloužil jako velitel operací střední oblasti a zástupce veliteleoperace Danny, při níž byla dobyta městaRamla aLydda iletiště v Lyddě.[25] Součástí bylo vyhnání 50 tisíc arabských civilistů, nařízené Ben Gurionem a provedené Rabinem a Alonem, které Rabina dlouhá léta trápilo.[23] V poslední fázi války působil jako šéf operací na jižní frontě a účastnil se hlavních bitev a bojů včetněoperací Jo'av aChorev.[17]
Izraelská delegace na jednání o příměří na ostrově Rhodos. Zleva: velitelJehošafat Harkabi, Arje Simon,Jiga'el Jadin a Jicchak Rabin
Počátkem roku 1949 byl Jicchak Rabin členem izraelské delegace na jednáních o příměří s Egyptem na řeckém ostrověRhodos.[4] Výsledkem bylydohody o příměří, které umožnily Izraeli ukončitválečný stav. Po demobilizaci na konci války zůstal služebně nejstarším členem Palmach, který setrval v izraelské armádě.[26] V březnu 1950 se stal armádním instruktorem a vedl kurz pro přípravu velitelů praporu.[27] Rabin rovněž vytvořil výcvikovou doktrínu Izraelských obranných sil a styl velení, známý pod rozkazem „Za mnou!“ (hebrejskyאחרי,acharaj).[2] V roce 1953 absolvoval britskou školu pro důstojníkyCamberly Staff College[28] a po návratu byl v roce 1955, v pouhých 32 letech, povýšen nagenerálmajora, čímž se stal nejmladším generálem izraelské armády.[8] Zároveň jej tehdejšínáčelník Generálního štábu Moše Dajan ustanovil velitelem výcvikové větve izraelské armády.[29] První rozhodnutí, které v této funkci učinil, bylo nařízení, že každý bojový důstojník musí po absolvování důstojnického kurzu podstoupit parašutistický výcvik; mezi prvními do něj zařadil členy generálního štábu.[28] V letech 1956 až 1959 sloužil jako velitelseverního velitelství.[17]
Dne 24. ledna 1961 se Rabin stal zástupcem náčelníka Generálního štábuCviho Cura.[30] V této funkci se snažil prosadit svůj názor, že by Izrael měl snížit svou závislost na francouzských zbraních a spíše se orientovat na zbraně americké. V tom se neshodoval s tehdejším náměstkem ministra obranyŠimonem Peresem, což bylo počátkem jejich vzájemných sporů a rivality.[30] 1. ledna 1964 Rabina v jeho 41 letech premiérLevi Eškol jmenoval náčelníkem Generálního štábu IOS.[30]
Jen několik týdnů před válkou, v druhé polovině května, však Rabin zažil krušné okamžiky. Izraelský generální štáb nebyl totiž zajedno, zda proti egyptským provokacím (uzavřeníTiránské úžiny, jež Izrael vždy považoval zacasus belli, vypovězení příslušníků mírových sborů OSN zeSinajského poloostrova atp.) reagovat stupňovitě, či zda provést rychlou totální ofenzivu. V tomto sporu nepomohl ani nerozhodný premiér Eškol. Rabin se proto vydal za Ben Gurionem doufaje, že by Ben Gurion mohl využít svůj vliv ve prospěchpreemptivního útoku. Rabinovo setkání s Ben Gurionem vzpomíná kniha Luca Rosenzweiga: „Jenže Ben Gurion ostře napadl Rabina, že vyvoláním zbytečné války dává v sázku budoucnost Izraele. To byla pro Rabina taková rána, že se zhroutil: na několik dní úplně zmizel. Oficiálně měl „otravutabákem,“ ve skutečnosti však upadl do hlubokédeprese, jak sám později přiznal.“[31] To víceméně potvrzuje i Rabinův popis těchto dní v knize Davida Phillipa Horovitze: „Pozdě téhož večera (…) jsem se vrátil domů ve stavu psychického a fyzického vyčerpání. Od té doby jsem se neustále sám sebe ptal: ‚co se mi ten večer stalo?‘ (…) Nemůže být pochyb, že jsem trpěl kombinací tlaku, vyčerpání a enormního množstvícigaretového kouře, který jsem v uplynulých dnech inhaloval. Těch několik uplynulých dní se zdálo být nekončených. Jedlo se za pochodu, a to pouze tehdy, když se naskytla příležitost. Prakticky jsem nespal a kouřil jsem jak parní lokomotiva. Bylo to však více než nikotin, co mě srazilo. Těžký pocit viny, který mě poslední dobou pronásledoval, se stal onoho 23. května nesnesitelně silným. Nezapomenu Ben Gurionova slova: ‚Ty neseš zodpovědnost.‘“[32]
V lednu 1968 Rabin odešel z armády po 27 letech služby a téhož roku byl jmenovánizraelským velvyslancem ve Spojených státech.[2] Během pětiletého působení v této funkci se snažil o posílení vztahů a sehrál hlavní roli v podpoře strategické spolupráce mezi oběma zeměmi.[2] Spojené státy se tehdy staly hlavním dodavatelem zbraní Izraele a mimo jiné mu prodaly útočné a stíhací letounyA-4 Skyhawk aF-4 Phantom.[33] Do Izraele se Rabin vrátil v březnu 1973, ještě před vypuknutímjomkipurské války, a začal se angažovat v izraelské politice a straněMa'arach. Po návratu si poznamenal: „Izrael, do kterého jsem se vrátil, měl sebejistotu, téměř samolibouauru, jaká sluší zemi na hony vzdálené hrozbě války.“[34] Tato sebejistota však stála Izrael mnoho obětí při jomkipurské válce v říjnu téhož roku. Ještě 5. října, den před vypuknutím války, Rabin díky okamžitému povolávacímu rozkazu svého syna Juvala z dovolené pochopil, že je armáda ve stavu pohotovosti, válku však neočekával.[35][pozn 2] Ráno následujícího dne byl pozván na schůzku bývalých náčelníků Generálního štábu s ministrem obrany Dajanem, která se měla konat v 15.00. Přesně hodinu před plánovanou schůzkou však Egypt a Sýrie zahájily koordinovaný útok na Izrael.[35] Válka trvala dvacet dní a Izrael při ní, přes počáteční těžké ztráty, dosáhl vítězství. Koncem prosince se konalyparlamentní volby, v nichž se Rabin stal poslancemKnesetu za Ma'arach.[36] V březnu 1974 byl jmenovánministrem práce ve vláděGoldy Meirové, která se však zapsala do historie státu jako vláda s nejkratším působením.[36] Dne 1. dubna totiž svou předběžnou zprávu zveřejnilaAgranatova komise, „vytvořená za účelem vyšetření nedostatečné připravenosti v předvečer jomkipurské války.“[36] Ve své předběžné zprávě označila komise za viníky vysoké armádní a zpravodajské činitele a premiérku Meirovou s ministrem obrany Dajanem očistila. Oba politické představitele však přesto zasáhla vlna kritiky, kvůli které oba postupně rezignovali.[36]
Poté, co Golda Meirová v dubnu 1974 rezignovala, utkal se Rabin s Šimonem Peresem o funkci předsedy strany.[37] Ve stranických primárkách zvítězil Rabin, dravé soupeření a rivalita mezi ním a Peresem jej však provázela po dvě následující desetiletí. Ve funkci premiéra nahradil Goldu Meirovou 3. června 1974. Jeho koaliční vláda zahrnovala stranyRac,Nezávislé liberály,Pokrok a rozvoj a Arabskou kandidátku beduínů a venkovanů.[38] Tato vládní koalice s minimální většinou v Knesetu vydržela pouze několik měsíců a byla jedním z mála období, kdy se na vládě nepodílely náboženské strany.Národní náboženská strana se stala součástí koalice 30. října 1974 a strana Rac ji opustila 6. listopadu.[39]
Jicchak Rabin na návštěvě jihoizraelského kibucuEjlot v roce 1975
Jako nový premiér čelil Jicchak Rabin několika podstatným úkolům, mezi něž patřila například potřeba rehabilitovat armádu, řešit sociální problémy, zlepšitekonomiku země, ale také obnovit důvěry veřejnosti ve vojenské a civilní vedení. Všechny tyto úkoly mu komplikovaly vnitrostátní skandály, rostoucí neklid v průmyslu, ale i rivalita mezi členy jeho vlády včetně napětí mezi ním a Peresem.[2]
V zahraniční politice došlo díky prostřednictví USA mezi Izraelem a Egyptem k podpisuSinajské prozatímní dohody 1. září 1975, v jejímž důsledku se Izrael stáhl odSuezského průplavu až po východní část průsmyků Gidi aMitla výměnou za volnou plavbu izraelských nevojenských lodí Suezským průplavem; ve vzniklém prostoru mělo dojít ke vzniku nárazníkového pásmaOrganizace spojených národů a dohoda obsahovala i další dodatky.[40] Obě strany zároveň prohlásily, že konflikt na Blízkém východě nemůže být řešen vojenskou silou, ale mírovými prostředky.[41] Dohoda byla výsledkem kyvadlové politikyHenryho Kissingera a hrozby „přehodnocení“ americké regionální politiky a vztahů s Izraelem. Rabin ve svých pamětech poznamenal, že tento „nevinný pojem byl posel jednoho z nejhorších období v americko-izraelských vztazích.“[42] Díky této dohodě došlo v březnu 1979 k podepsání vůbec prvního memoranda porozumění mezi Izraelem a Spojenými státy (v něm se Spojené státy zavázaly nejednat s Organizací pro osvobození Palestiny, zkráceně OOP).[40] Dohoda se rovněž stala důležitým krokem k dohodám z Camp Davidu z roku 1978 amírové smlouvě s Egyptem, podepsané v roce 1979.
Jicchak Rabin hovoří na učitelské sionistické konferenci v roce 1975
Dramatickou událostí Rabinova prvního funkčního období bylaoperace Entebbe z roku 1976. Na jeho rozkaz provedla speciální jednotkaSajeret Matkal záchrannou operaci zhruba stovky cestujících letu společnostiAir France, unesených palestinskými teroristy z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a německýmiRevolučními buňkami doUgandy.[43] Celá operace se odehrála v průběhu 57 minut a 102 ze 106 rukojmích při ní bylo osvobozeno. Zahynul však při ní velitel operaceJonatan Netanjahu, bratr pozdějšího premiéraBenjamina Netanjahua. Operace Entebbe měla velký národní i mezinárodní dosah: v národním měřítku byla kompenzací izraelského traumatu z jomkipurské války a probíhající ekonomické krize, v mezinárodním měřítku pak dala příklad všem zemím, jejichž občané se stali rukojmími únosců letadel a které doposud jednaly opatrně.[43]
V prosinci roku 1976 vznikla krize, znamenající konec Rabinovy vlády. StranaAgudat Jisra'el totiž podala návrh na vyslovení nedůvěry vládě kvůli porušeníšabatu.[44] Toho se vládní představitelé v čele s Rabinem dopustili, když se zúčastnili oficiální ceremonie přivítání čtyř nových stíhacích letounůF-15 „Baz“ proizraelské letectvo. Slavnost se však protáhla, a vládní delegace se tak vracela do svých domovů až po začátku šabatu.[45] Při hlasování o vyslovení nedůvěry vládě nakonec Rabinův kabinet neobstál kvůli tomu, že se hlasování zdrželo všech deset poslanců vládní Národní náboženské strany. Rozzuřený Rabin pak stranu vyloučil z vlády a 22. prosince předal do rukou prezidentaEfrajima Kacira vládní demisi.[44] Datumpředčasných voleb bylo stanoveno na květen 1977. V únoru 1977 se konaly stranické primárky, ve kterých Peres vyzval Rabina k obhájení předsednického křesla. Těsným rozdílem 41 hlasů (1445 hlasů pro Rabina, 1404 pro Perese při 16 absencích) Rabin křeslo šéfa strany obhájil.[44]
Setkání amerického prezidentaJimmyho Cartera (vpravo) s Jicchakem Rabinem v Bílém domě v březnu 1977
V březnu se Rabin vypravil na svou první oficiální cestu do Spojených států ve funkci premiéra.[44] Vyrozuměl zde amerického prezidentaJimmyho Cartera o izraelském postoji ve věci arabsko-izraelského, potažmoizraelsko-palestinského konfliktu. Uvedl, že by Izrael byl ochoten vzdát se velké části Sinajského poloostrova a částečně, avšak ne zcela, se stáhnout ze Západního břehu výměnou za mír. Rezolutně odmítl izraelský odchod z Golanských výšin. Dále připustil možnost vzniku jordánsko-palestinského státního celku, nicméně zamítl možný vznik nového čistě palestinského státu.[44] Po setkání s Carterem Rabin veřejně oznámil, že Spojené státy podporují izraelskou myšlenku obhajitelných hranic. Carter však nechtěl, aby vznikl mylný dojem, že Spojené státy poskytly Izraelibianko šek, a tak Bílý dům Rabinovo prohlášení uvedl na pravou míru.[46] Tento incident zapříčinil zhoršeníamericko-izraelských vztahů, které například podle Quandta (2005) přispělo k porážce Ma'arachu v květnových parlamentních volbách.[46]
Další nepříjemností, která Rabina před volbami zastihla, se stalo odhalení deníkuHa'arec z 15. března téhož roku, že Rabinova manželka Lea vlastní v zahraničídolarový účet z dob, kdy Rabin působil jako velvyslanec ve Spojených státech.[47] Podle tehdejších zákonů sice bylo pro Izraelce žijící v zahraničí legální mít takový účet, ne však pro Izraelce žijící v Izraeli; šlo tedy o čtyři roky, kdy byl účet nelegální.[pozn 3] Počátkem dubna bylo proti Rabinově manželce vzneseno obvinění a Rabin rezignoval na post předsedy strany a kandidáta na premiéra. 17. dubna soud Leu Rabinovou odsoudil „k pokutě ve výši desetinásobku nejvyšší částky na účtu.“[47][pozn 4]
Po Rabinově rezignaci se stal předsedou Ma'arachu Šimon Peres.[50] Parlamentní volby znamenaly historický zlom v izraelských politických dějinách; levice v podobě Ma'arachu utrpěla těžkou porážku a poprvé od vzniku státu tak v čele vlády stanula pravice v podoběLikuduMenachema Begina.[51] V srpnu 1979 vydal Rabin své paměti, v nichž se nebývale ostře opřel do svého dlouholetého politického protivníka Perese. Označil jej za „nenapravitelného intrikána“, který nebyl schopen se povznést nad to, aby proti němu jednal. Dále napsal: „Nejenže se pokoušel podrazit mě, ale i celou vládu, a důvěřoval starémubolševickému pravidlu ‚čím hůř, tím lépe pro Perese.‘ Šířil lži a nepravdy a škodil Straně práce,[pozn 5] čímž se korunoval na vůdce opozice.“[52] Ještě mnohem kontroverznější na pamětech bylo uvedení podrobností o vyhnání Arabů z Ramly a Lyddy (Lod) během války za nezávislost. Zmíněná pasáž byla zamítnutavojenským cenzorem i zvláštním ministerským výborem,[53] americkému listuThe New York Times se však původní znění podařilo zjistit a uveřejnil je.[52]
Povolbách v roce 1984 se Rabin opět stal členem vlivného parlamentního výboru pro zahraniční věci a obranu.[54] V letech 1984 až 1990 působil jakoministr obrany ve vládách národní jednoty, vedených premiéryJicchakem Šamirem a Šimonem Peresem.[2] V době, kdy Rabin nastoupil naministerstvo obrany, byla izraelská armáda poprvní libanonské válce stále hluboko v Libanonu. Premiér Peres tehdy pověřil Rabina sestavením plánu na její postupné stažení do bezpečnostní zóny na libanonské straně hranice.[55] To proběhlo na základě Rabinova plánu v létě 1985 a izraelská armáda poté v této oblasti spolupracovala s Jiholibanonskou armádou.[55] Během působení na ministerstvu Rabin zrušil projekt vývoje víceúčelového stíhacího letounuIAI Lavi[17] a podílel se na prohlubování vztahů Izraele s Jordánskem. V dubnu 1986 se veŠtrasburku tajně sešel s jordánským králemHusajnem, načež Jordánsko uzavřelo kanceláře OOP v Ammánu.[56]
Mezi nejzásadnější události Rabinova působení v čele ministerstva patřilaprvní intifáda (arabskyانتفاضة, „procitnutí“ či doslova „lidové povstání“), jinak též „válka kamenů“, která vypukla 9. prosince 1987 v Pásmu Gazy.[57] Její rozbuškou se stala dopravní nehoda izraelského a palestinského automobilu, při které zahynuli čtyři palestinští Arabové. Podle palestinské strany měl Izraelec nehodu způsobit záměrně jako pomstu za vraždu Izraelce spáchanou v Gaze o několik dní dříve. Zprvu intifáda probíhala v podobě demonstrací, nepokoje se však zakrátko rozšířily i na Západní břeh.[58] V době kdy začaly, byl Rabin v zahraničí a na základě získaných informací nepokládal za nutné vracet se zpět dříve.[58] Násilnostmi nepokojů a hlavně jejich rozsahem byli zaskočeni izraelští vojáci, kteří nebyli vycvičeni k potírání lidových povstání, ale k boji proti cizí armádě. Do mnohých palestinských vesnic jim byl zablokován přístup a ve většině měst a sídel v Gaze a na Západním břehu jim Arabové nadávali a útočili na ně kamením azápalnými lahvemi. Součástí nepokojů byly dále generální stávky, bojkoty, zapalování pneumatik,graffiti, vyvěšování palestinských vlajek a barikády; použití těžkých zbraní čisebevražedných útoků však nebylo typické.[59] V důsledku násilností jednali vojáci podrážděně a obzvláště razantně.[58] Sám Rabin přijal tvrdá opatření k zastavení demonstrací a zastrašení demonstrantů v rámci politiky „síly, moci a bití“.[60] Armáda používalaslzný plyn, kaučukové a plastové kulky a v krajní nouzi ostrou munici. Gilbert ve své knizeIzrael: Dějiny zmiňuje Rabinovu instruktáž armádních důstojníků:[57]
Když Rabin (…) hovořil k armádním důstojníkům o užití síly proti palestinským vrhačům kamenů, řekl jim, že je adekvátní použít sílu, aby bylo možno dostat demonstranty pod kontrolu, ale že násilí nemá být užíváno neuváženě. Když je nutné rozhodnout se při konfrontaci s demonstrantem házejícím zápalnou láhev, zda je lepší vystřelit na něj z pušky nebo udeřit hoobuškem, pak je lépe užít obušek. Byla to v zásadě umírněná rada: je lepší zlomit demonstrantovi nějakoukost než na něho vystřelit a riskovat těžké zranění nebo jeho smrt. Ale rada „udeřit obuškem“ se objevila v novinách na celém světě jako „přeražte jim kosti,“ přičemž obojí se zdálo kruté a necitlivé, a Izrael byl značně zostuzen.
Údajný výrok „zlámejte jim kosti“ do značné míry rezonoval izraelskou politikou. Dva izraelští poslanci žádali ustanovení vyšetřovací komise, která by prošetřila Rabinovy rozkazy a postupy během intifády.[61] Podle Ley Rabinové ministr takový výrok nikdy nepronesl, avšak podle jiné verze ho skutečně řekl, aby izraelské vojáky odradil od střelby na palestinské Araby házející kameny.[11]
Samotné povstání překvapilo i Organizaci pro osvobození Palestiny v Tunisku,[57] která měla povstání „oficiálně vést“. Fakticky však výraznou moc u povstalců získala palestinská militantní islamistická skupinaHamás, která vznikla na počátku první intifády. Nepokoje se rozrostly a byly ukončeny až podepsánímmírové dohody z Osla roku 1993.[59] Kombinace selhání politiky „železné pěsti“, snížení izraelské mezinárodní prestiže, přerušení administrativních vazeb Jordánska na Západní břeh a americké uznání OOP zástupcempalestinského národa,[pozn 6] donutily Rabina usilovat o ukončení násilí jednáním a dialogem s Arafatovou Organizací pro osvobození Palestiny.[64][65]
V letech 1990 až 1992 Rabin zastával opět post poslance a člena výboru pro zahraniční záležitosti a obranu.[66]
V roce 1992 se strany tvořící Ma'arach sloučily doStrany práce a v dubnu téhož roku se ve straně konaly primárky, v nichž Rabin porazil dosavadního předsedu Perese.[14] Ve stejném roce proběhlyparlamentní volby, ve kterých Rabinova strana přesvědčivě porazila stranu Likud vedenou Jicchakem Šamirem. Rabinovi se podařilo oslovit veřejnost pověstí hrdiny šestidenní války, rázného ministra obrany z 80. let a muže vstřícného mírovým jednáním.[67] Na jeho úspěch mělo vliv i to, že většina veřejnosti chtěla ukončit neutuchávající násilí.[67] Ve volbách však levicový blok získal pouze těsnou většinu. Rabinovi se nicméně podařilo sestavit první levicovou vládu po patnácti letech, a to za podpory stranMerec (skupiny tří středolevých stran) aŠas (ultraortodoxní náboženské strany),[68] navíc měla vládní koalice podporu arabských i komunistických stran. V červnu se Rabin v 70 letech stal podruhé premiérem a jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo zastavení další výstavby izraelských osad na okupovaných územích (netýkalo se však výstavby stávajících osad).[69] Díky tomuto rozhodnutí americká vláda prezidentaGeorge H. W. Bushe konečně Izraeli přislíbila záruky na půjčku ve výši deseti miliard dolarů, o které předtím neúspěšně žádal Šamir. Půjčka měla pomoci s absorpcí nových přistěhovalců.[70] Ministrem zahraničí Rabin učinil svého dlouholetého rivala Šimona Perese a pro sebe si navíc ponechal post ministra obrany aministra náboženských věcí.[69][71] Nová vláda měla příznivý vliv na mírová jednání, která se konala v různých evropských městech; mimo zmíněná jednání probíhaly v Oslu tajné schůzky představitelů Izraele s palestinskými představiteli OOP. Aby se s nimi mohli Izraelci vůbec sejít, musel být zrušen zákon, který takové styky zakazoval.[72]
Tajné schůzky vyústily v srpnu 1993 v základní náčrt budoucímírové dohody z Osla, známý jako Deklarace zásad. Dne 30. srpna informoval Rabin vládu o probíhajících jednáních a předložil jí ke schválení návrh dohody. Ta ji přiabstenci dvou členů schválila a 4. září s návrhem dohody souhlasil i ústřední výbor OOP v Tunisku.[73] Aby na izraelské straně vůbec mohl začít proces schvalování a aby zatlačil na předsedu OOP, oznámil Rabin Arafatovi, že je izraelská vláda připravena uznat Organizaci pro osvobození Palestiny jakožto zástupce palestinského lidu.[74] Poté došlo 9. září 1993 k výměnědopisů o vzájemném uznání. V prvním dopise, který Arafat poslal Rabinovi, se OOP zřekla terorismu a uznala právo Státu Izrael na existenci v míru a bezpečí. V reakci na to Izrael poslal dopis Arafatovi, v němž oficiálně uznal OOP jako zástupce palestinského lidu.[72][74]
V důsledku schválení návrhu vládou vystoupila z vládní koalici strana Šas,[75] čímž se Rabinova vláda stala menšinovou a musela se opírat o hlasy arabských a komunistických stran. Mírová smlouva byla nakonec v izraelském parlamentu schválena těsnou většinou jednoho hlasu. Před závěrečným hlasováním Rabin prohlásil:
„
Členové Knesetu, nemůžeme si vybírat své sousedy ani své nepřátele, dokonce ani ty nejkrutější mezi nimi. Máme jen to, co tu je. OOP bojovala proti nám a my bojovali proti nim – a s nimi nyní hledáme stezku k míru. Můžeme zamknout všechny dveře, překazit všechny pokusy o mír. Máme morální právo nezasednout k jednacímu stolu s OOP (…) nepotřást rukou, která tiskla spoušť. Máme sílu odmítnout s odporem návrhy OOP – a pak se stát nevědomky partnery v pokračujícím cyklu, se kterým jsme museli do nynějška žít: války, terorismus a násilí.
“
— Jicchak Rabin, v projevu před závěrečným hlasováním o mírové dohodě v Knesetu[74]
„
Je nám souzeno žít společně na stejné půdě, ve stejné zemi. My, vojáci, kteří jsme se vrátili z bitev poskvrnění krví; my, kteří jsme viděli, jak byli před našima očima zabiti naši příbuzní a přátelé; my kteří jsme přišli ze země, kde rodiče pohřbívali své děti; my kteří jsme bojovali proti vám, Palestincům, vám dnes říkáme hlasitě a jasně: Už dost bylo krve a slz. Dost!
“
— Jicchak Rabin, část projevu během slavnostního podepsání mírové dohody[76]
Podle podepsané dohody měla být na přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu apásma Gazy ustanovenaPalestinská samospráva.[77] Během této doby měla probíhat jednání o závěrečných otázkách týkajících se především otázky Jeruzaléma, uprchlíků, židovských osad, hranic a vody. Okupovaná území se měla rozdělit do tří zón podle izraelského a palestinského podílu na správě těchto území. Konečná dohoda měla být uzavřena na základě rezolucíRady bezpečnosti OSNč. 242 ač. 338.[77] Dohodu podepsali Rabin s Arafatem 13. září 1993 při slavnostním ceremoniálu, který se uskutečnil na trávníku předBílým domem za účasti amerického prezidentaBilla Clintona.[77]
Podepsání dohod z Osla, přestože bylo významným krokem na cestě k míru, se ukázalo jako značně kontroverzní krok, který rozdělil jak izraelskou, tak palestinskou společnost, a tím zkomplikoval mírový proces. Na palestinské politické scéně začala sílit opozice v podobě Hamásu aPalestinského islámského džihádu, kteří se proti OOP a mírovému procesu začali vymezovat.[77] V Izraeli se proti smlouvě postavila pravice v čele s Likudem a další uskupení, zejména pakrada židovských osad Ješa a osadnické hnutíGuš emunim.[75] Začaly se stupňovat i násilnosti a teroristické akce na obou stranách. V únoru 1994 židovský osadníkBaruch Goldstein spáchal tzv.masakr v Jeskyni patriarchů, když postřílel 29 modlících semuslimů.[78] Tím vyvolal sérii palestinských odvetných útoků a jako nový fenomén se objevily sebevražedné atentáty.[75] Pravice proti Rabinově politice pořádala bouřlivé demonstrace, na nichž vystupovali předáci Likudu Benjamin Netanjahu a Ariel Šaron. Součástí štvavé kampaně[79] byly Rabinovy plakáty, které jej vyobrazovaly s kefíjou,hitlerovským knírkem či v uniformě důstojníkaSS.[80][81] Na demonstracích Rabinovi odpůrci nosili rakev s jeho figurínou a jemu samotnému i jeho ženě vyhrožovali smrtí.[82][83] Mírový proces přesto na obou stranách pokračoval. Po několika měsících podepsali Rabin a Arafat dohodu o odchodu izraelských jednotek z městGaza aJericho. Jásir Arafat se stal oficiálním prezidentem Palestinské samosprávy a v červenci 1994 přesunul své sídlo z Tuniska do Gazy.[84]
Zleva:král Husajn,Bill Clinton a Jicchak Rabin po podpisu izraelsko-jordánské mírové smlouvy v září 1994
Za roli při vzniku Oselských dohod získal Rabin v roce 1994 společně s Jásirem Arafatem a Šimonem PeresemNobelovu cenu míru.[85] V roce 1994 mu bývalá americká první dámaNancy Reaganová udělila oceněníRonald Reagan Freedom Award, které se uděluje osobám, „které významně a trvale přispěly svobodě na celém světě,“ a těm, již „ztělesňují celoživotní přesvědčení prezidentaReagana, že i jeden muž či žena mohou něco změnit“.[86] Téhož roku mu byla společně s Jásirem Arafatem udělenacena prince Asturského v kategorii mezinárodní spolupráce.[87] Jen o rok dříve, v roce 1993, se stal jednou ze čtyř osobností, které časopiseTime vybral jako osobnost roku. Tato skupina, označená jako „Mírotvůrci“, kromě Rabina zahrnovala Jásira Arafata,Nelsona Mandelu aFrederika Willema de Klerka.[88]
Jicchak Rabin a americká ministryně zahraničních věcíMadeleine Albrightová během tiskové konference v Jeruzalémě, květen 1995
Díky podepsání Oselských dohod došlo i ke zlepšení vztahů mezi Izraelem a Jordánskem.[75] Zlom v jednáních nastal v květnu 1994 na schůzce v Londýně, kde se Rabin zaručil, že Jordánsko bude mít privilegované postavení v dohledu na svatá místaislámu v Jeruzalémě.[89] Po sérii veřejných i tajných jednání pak byla 26. října 1994 podepsánaizraelsko-jordánská mírová smlouva. Ta oživila izraelské vztahy s arabskými státy v severní Africe a v Perském zálivu.[8] Pokrok ve vztazích nastal i mezi Izraelem a Sýrií, avšak uzavření smlouvy a navráceníGolanských výšin se ukázalo jako politicky neprůchodné.[75]
V září 1995 došlo k dalšímu pokroku v jednáních s palestinskou reprezentací a 28. září byla podepsána tzv.Přechodná dohoda (Interim Agreement), neoficiálně označovaná jako Oslo II. Tato dohoda týkající se Západního břehu znamenala stažení izraelské armády z určených palestinských měst, která přešla pod palestinskou správu.[75] Podepsání dohody opět přineslo na obou stranách vlnu kritiky, která vyvrcholila v listopadu 1995 Rabinovou vraždou.[90]
Dvacet sedm let jsem byl mužem války. Vedl jsem boje, pokud nebyla šance na mír. Vždy jsem však věřil, že většina lidí touží po míru a je ochotna využít možnosti míru docílit. Násilí ničí základy izraelské demokracie. Mělo by být odsouzeno. Mělo by být odsouzeno, vykořeněno a izolováno. Násilí není cestou Státu Izrael.
“
— Jicchak Rabin, část posledního projevu proneseného na velkém shromáždění v Tel Avivu, 4. listopadu 1995[91]
V reakci na pravicové demonstrace proti mírovému procesu svolal Rabin s hnutímMír nyní 4. listopadu na telavivskémnáměstí Izraelských králů velkou mírovou demonstraci pod názvem Ano míru, ne násilí.[11] Demonstrace měla ukázat, že mezi Izraelci má mírový proces stále podporu.[81] Během stotisícové demonstrace stál Rabin na vyvýšeném prostranství před telavivskou radnicí, kde spolu s Šimonem Peresem a zpěvačkouMiri Aloni zpívali píseňŠir la-Šalom (doslova „Píseň míru“) a kde pronesl svůj poslední projev na podporu mírového procesu. V okamžiku, kdy po projevu scházel z pódia a procházel davem ke svému autu, byl třikrát střelen radikálním pravicovým ortodoxním ŽidemJig'alem Amirem, který chtěl zabitím Rabina zastavit mírový proces a dle svých slov tak „zachránit židovský národ“.[81] Rabin byl okamžitě převezen do nemocnice Ischilov, kde však po padesáti minutách na operačním stole zemřel následkem velkékrevní ztráty a průstřeluplíce. Bezprostředně po střelbě Amira zadrželi přítomní policisté.[92]
Náměstí Izraelských králů, dnesRabinovo náměstí v Tel Avivu, je místem atentátu na Jicchaka Rabina. Stojí zde jeho památník.
Během soudního procesu s pětadvacetiletým Amirem vyšlo najevo, že Amir měl již dvakrát v plánu Rabina zabít, ale pokaždé byl jeho záměr zmařen nečekanou okolností.[93] Vrah podle vlastních slov jednal v souladu s halachou (židovským náboženským právem). U soudu prohlásil: „Každý Žid, který ponechá svůj lid nebo území nepříteli podobně jako Rabin, musí být zabit. Studoval jsem halachu celý život a dobře vím, o čem mluvím.“[94] Zjistilo se rovněž, že někteří rabíni z rady Ješa označili Rabina nejtěžšími halachickými obviněními Žida: byl podle nich „rodef“ (vrah Žida) a „moser“ (udavač Nežidům a zloděj židovského majetku).[pozn 7] Jak uvádí Čejka (2009), „Amir otevřeně přiznal, že se těmito religiózními (dez)intepretátory židovského práva z řad rabínských autorit náboženských osadníků inspiroval.“ Amir byl soudem shledán vinným a odsouzen k doživotnímu vězení.[94]
Po krizovém zasedání vlády bylprozatímním premiérem jmenován ministr zahraničních věcí Šimon Peres.[95] Rabinova vražda znamenala velký šok nejenom pro Izraelce, ale i pro Palestince a celý svět;[96] například americká média její dopad a význam srovnávala sezavražděním amerického prezidenta Kennedyho v roce 1963.[97] Statisíce truchlících Izraelců se shromáždily na náměstí Izraelských králů a oplakávaly Rabinovu smrt.[98] Scházeli se zde zvláště mladí lidé, kteří zapalovali svíčky a zpívali mírové písně. Rabinova pohřbu se zúčastnili zástupci z celého světa, včetně osmdesáti hlav států.[99] Bill Clinton svůj projev na pohřbu zakončil tradičním rozloučením v hebrejštině – „šalom chaver“ (hebrejskyשלום חבר, doslova „sbohem, příteli“).[100] Jicchak Rabin je pohřben na národním hřbitově naHerzlově hoře v Jeruzalémě.[8]
Tak jako u mnoha politických atentátů, probíhala i u Rabinovy vraždy debata o pozadí atentátu a vynořila se řadakonspiračních teorií (od spiknutí v tajné služběŠin bet, až po fingovaný atentát, jehož průběh nevyšel).[101][102]
Náhrobní kámen Jicchaka (vpravo) a Ley (vlevo) Rabinových naHerzlově hoře v Jeruzalémě
Smrt Jicchaka Rabina se stala zlomovým bodem izraelsko-palestinských mírových jednání a bylo stále těžší nalézt společnou řeč, která by vedla k udržení mírových vztahů mezi židovským státem a palestinskými Araby.[82]Izraelské osady na okupovaných územích se staly velkým ohniskem sváru, který trvá až do dnešních dnů (2010). Trvalé důsledky Rabinovy smrti popisuje britský autor Charles D. Smith slovy: „Přízrak dalších atentátů či případné občanské války v Izraeli, která by nastala v případě stažení se z okupovaných území, posílil izraelského ministerského předseduEhuda Baraka (stal se premiérem v roce 1999) v rozhodnutí posílit expanzi osad s připomenutím velké touhy osadníků po trvalém míru s Palestinci, a dále tato událost napomohla k větší toleranci izraelských aktivit ze strany amerických mírových vyjednávačů, kteří si ovšem uvědomili i negativní důsledky těchto expanzivních aktivit.“[103]
Rabinův hrob s květinami a smutečními vzkazy, prosinec 1995
Atentát přiostřil již tak špatné vztahy mezi Stranou práce a stranou Likud do nebývalé míry; podle Elazara a Sandlera (1998) „vyvolal vnitřní svár a nejhorší domácí krizi v dějinách moderního Izraele.“[104] Napjatou atmosféru dále zostřilBenjamin Netanjahu, který následujícího roku odmítl uznat den národního smutku za zesnulého Rabina,[93] na cožLea Rabinová reagovala zákazem Netanjahuovi pronést řeč na vzpomínkovém ceremoniálu za svého zesnulého manžela. Již na pohřbu se k Netanjahuovi v okamžiku, kdy jí chtěl vyjádřit upřímnou soustrast, okázale otočila zády.[105]
Po Rabinově smrti nastoupil do funkce ministerského předsedy Šimon Peres.[91] Aktuální atmosféra v Izraeli velmi nahrávala jeho Straně práce. Navzdory radám se však za těchto okolností nepokusil vyvolat předčasné volby a namísto toho se soustředil především na mírová jednání se Sýrií[106] a neprodleně provedl několik zásadních kroků ke splnění dohody z Osla. Smith (2009) o tom napsal: „Izraelské vojenské síly se ke konci roku 1995 stáhly ze šesti klíčových měst z oblasti A a z více než čtyř set vesnic v oblasti B.“ Dne 20. ledna 1996 se konaly volby do vlády Palestinské autonomie, čímž byl splněn jeden z bodů z Deklarace zásad z roku 1993.[107] Volby vyhrála stranaFatah Jásira Arafata, bojkotovaly je však organizace Hamás a Palestinský islámský džihád, které se pak snažily celý mírový proces narušit terorem.[106] V izraelských ulicích začali útočit palestinští sebevražední atentátníci. V únoru a březnu 1996 bylo spácháno pět atentátů, při nichž zemřelo 76 lidí. Izrael odpověděl uzávěrou západního břehu a pásma Gazy, aby zamezil průniku teroristů.
Mírová jednání se Sýrií nakonec nebyla úspěšná. Krátce před izraelskými volbami vyvstal další problém v podobě ostřelování severního Izraele teroristy z hnutíHizballáh z Libanonu. Peres, který nechtěl mít ve volbách pověst měkkého politika, nařídil odvetnouoperaci Hrozny hněvu.[106] Během operace však nešťastnou náhodou zahynulo větší množství civilistů, což jeho popularitě neprospělo.[106] Operací si proti sobě také popudilizraelské Araby, kteří s ním zpočátku sympatizovali. Ve volbách tak nakonec vyhrálBenjamin Netanjahu.[108]
Rabinova budovaHaifské univerzity je jedním z mnoha míst, které nese jméno Jicchaka Rabina
Jméno Jicchaka Rabina nese na jeho počest řada míst a institucí v Izraeli i po celém světě. Jedním z nich je místo Rabinova zavraždění – náměstí Izraelských králů (hebrejskyכיכר מלכי ישראל,Kikar Malchej Jisra'el), které bylo po jeho smrti přejmenováno naRabinovo náměstí.[109] V Izraeli dále nese jeho jméno množství institucí, ulic, čtvrtí, škol, mostů a parků, ale i dva vládní kancelářské komplexy a dvěsynagogy. Mimo Izrael nesou Rabinovo jméno ulice v Bonnu,Berlíně aNew Yorku a parky v Montréalu,Římě aLimě.[110]
Na jeho počest ustanovil Kneset 12. den židovského měsícechešvan oficiálním pamětním dnem Jicchaka Rabina.[111] Neoficiálně se však jeho památka připomíná 4. listopadu, což je datum jeho vraždy podlegregoriánského kalendáře. Ještě v roce 1995Izraelská poštovní společnost vydala Rabinovu pamětní poštovní známku.[112] O dva roky později došlo ke zřízeníCentra Jicchaka Rabina[113] a v roce 1998 ke vzniku přípravného armádního programuMechinat Rabin, který před nástupem do armády připravuje absolventy středních škol k vůdcovství. Jicchak Rabin byl po své smrti vnímán jako národní symbol a stal se ztělesněním etosu izraelských mírových snah, a to navzdory své vojenské minulosti a někdejším radikálnějším názorům.[114] Vzpomínka na Jicchaka Rabina pronikla i do světa kultury a na jeho památku nazpívalreggaeový zpěvákAlpha Blondy píseň s názvemYitzhak Rabin.
↑Cílem operace bylo osvobodit zhruba 200 židovských přistěhovalců, jenž přežili holocaust, a které britské úřady plánovaly deportovat.[16]
↑Je nutné dodat, že Jicchak Rabin již v tomto období nebyl v armádě a po pěti letech diplomatických služeb ve Spojených státech neměl takový přehled o dění v armádě.
↑Šlo pravděpodobně o opatření ministerstva financí, jež mělo souvislost s dlouhodobou ekonomickou krizí, která Izrael zatěžovala. Podle jiného zdroje bylo pro Izraelce zakázáno vlastnit bankovní účet v zahraničí nebo v cizí měně, jehož hodnota by přesahovala 450 dolarů.[48] Zákon se sice nevztahoval na izraelské diplomaty v době jejich zahraničního působení, po návratu by však dotyčná osoba pro takový účet musela mít udělenu výjimku od ministerstva financí.[49]
↑Gilbert (2002) v souvislosti s výší účtu uvádí: „Nebyl to velký účet, suma na něm nikdy nepřekročila 20 000 dolarů, a v době, kdy jej [Lea Rabinová] chtěla zrušit, na něm byly 2000 dolarů.“[47]
↑Strana práce je název současné politické strany, která vznikla počátkem 90. let konsolidací Ma'arachu. Jedná se tedy o následnici izraelské levicové strany Mapaj existující již v předstátním období. Označení Strana práce, hebrejsky jednoduše Avoda, se někdy nepřesně používá i pro období před konsolidací a přejmenováním strany
↑Spojené státy uznaly OOP poté, co její předsedaJásir Arafat vystoupil 15. listopadu 1988 na mimořádném zasedáníPalestinské národní rady (tj. nejvyššího palestinského zákonodárného orgánu) v Alžíru. Arafat tehdy vyhlásil nezávislost palestinského státu, uznal rezoluceRady bezpečnosti OSNč. 242 a338,[62] zřekl se terorismu a Palestinská národní rada uznala existenci Izraele arezoluci Valného shromáždění OSN č. 181 z roku 1947, která rozdělovala mandátní Palestinu na židovský a arabský stát.[63]
↑Tyto dva pojmy Čejka (2009) objasňuje následovně: „Rodef je podle halachy ten, kdo zavraždí nebo napomáhá vraždě druhého Žida. Tato okolnost pak opravňuje zabít tohoto Žida bez soudu, aby byly zachráněny další židovské životy.Moser je zase ten, kdo je podezřelý z předávání informací o Židech Nežidům, či ten, kdo jim neoprávněně předává židovský majetek. Jelikož halacha mluví o Erec Jisra'el jako o posvátném majetku Židů, je povinností Židů mosera zabít.“[94]
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuYitzhak Rabin na anglické Wikipedii.
↑abHOROVITZ, David Phillip.Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. New York: Newmarket Press, 1996.Dostupné online.ISBN978-1557042873. S. 40. (anglicky) Dále jen:Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin.
↑abcdefgYitzhak Rabin 1922–1995 [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael [cit. 2010-01-23].Dostupné online. (anglicky)
↑'בניוביץ, גיא.הישראלי מספר 1: יצחק רבין [online]. Ynetnews, 2005-05-11 [cit. 2010-01-23].Dostupné online. (hebrejsky)
↑abLife History of Yitzhak Rabin [online].Kneset [cit. 2010-01-23].Dostupné online. (anglicky)
↑ Archivovaná kopie.jewish.kiev.ua [online]. [cit. 2011-06-21].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-04-26.
↑abcShalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 24–25.
↑abcdHUGHES, Libby.Yitzhak Rabin: From Soldier to Peacemaker. Lincoln: Xlibris Corporation, 2001.Dostupné online.ISBN978-0-595-34856-5. S. 16–18. (anglicky) Dále jen:Yitzhak Rabin: From Soldier to Peacemaker.
↑abcdefPrime Minister Yitzhak Rabin [online]. Úřad ministerského předsedy Státu Izrael [cit. 2010-01-23].Dostupné online. (anglicky)
↑abYitzhak Rabin: From Soldier to Peacemaker. s. 20
↑Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 26
↑abcdeBiography of Yitzhak Rabin [online]. Zionism and Israel [cit. 2010-01-23].Dostupné online. (anglicky)
↑Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 34
↑abShalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 35
↑PERI, Yoram.The Assassination of Yitzhak Rabin. Stanford: Stanford University Press, 2000.Dostupné online.ISBN978-0804738354. S. 30. (anglicky) Dále jen:The Assassination of Yitzhak Rabin.
↑abShalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 43–44
↑INBAR, Efraim.Rabin and Israel's National Security. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1999. 296 s.Dostupné online.ISBN978-0801862175. S. 62–63. (anglicky)
↑abcShalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 46–48
↑Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 52
↑QUANDT, William B.Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict Since 1967. Berkeley: University of California Press, 2005.Dostupné online.ISBN9780520246317. S. 66. (anglicky) Dále jen:Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict Since 1967.
↑KIDRON, Peretz.Blaming the Victims: Spurious Scholarship and the Palestinian Question. Příprava vydání Edward W. Said, Christopher Hitchens. New York: Verso Books, 2001. 304 s.Dostupné online.ISBN978-1859843406. Kapitola Truth Whereby Nations Live, s. 90. (anglicky)
↑QUANDT, William B.Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict since 1967. Berkeley: University of California Press, 2001.Dostupné online.ISBN978-0520225152. S. 271. (anglicky) Dále jen:Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict since 1967.
↑SHLAIM, Avi.The Iron Wall; Israel and the Arab World. New York: Penguin Books, 2000.ISBN0-14-028870-8. S. 55–457. (anglicky)
↑SICHERMAN, Harvey.Yitzhak Rabin: An Appreciation [online]. Foreign Policy Research Institute [cit. 2010-01-23].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-09-09. (anglicky)
↑abcdIzrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování. 2005. s. 188–190
↑ČEJKA, Marek.Judaismus a politika v Izraeli. 3. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2009.ISBN978-80-87029-39-8. S. 244. Dále jen:Judaismus a politika v Izraeli.
↑1994 Nobel Prize Laureates [online]. Nobelprize.org [cit. 2010-01-23].Dostupné online. (anglicky)
↑Things named in honor of Ronald Reagan [online]. Ronald Reagan Presidential Library [cit. 2010-01-23].Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-04-27. (anglicky)
↑Yitzhak Rabin and Yaser Arafat, 1994 Prince of Asturias Award for International Cooperation [online]. Fundación Príncipe de Asturias [cit. 2010-01-26].Dostupné online. (anglicky)
↑MORROW, Lance. The Peacemakers.Time [online]. [cit. 2010-01-26].Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-16. (anglicky)
↑World Leaders in Attendance at the Funeral of the Late Prime Minister Yitzhak Rabin [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03].Dostupné online. (anglicky)
↑SMITH, Charles D.Palestine and the Arab-Israeli Conflict: A History with Documents. 7. vyd. New York: Bedford/St. Martin's, 2009.ISBN978-0312535018. S. 450. (anglicky)
↑ELAZAR, Daniel Judah; SANDLER, Shmuel.Israel at the Polls, 1996. London: Routledge, 1998. 288 s.Dostupné online.ISBN978-0714644219. S. 55. (anglicky)
↑מדינה שלמה על שם רבין [online]. Walla [cit. 2010-01-23].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-12. (hebrejsky)
↑In Memory of Yitzhak Rabin [online]. Jewish Community Center of Greater Baltimore [cit. 2010-01-26].Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-16. (anglicky)
↑Commemorative Rabin Stamp [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael [cit. 2010-01-23].Dostupné online. (anglicky)
↑About the Center [online]. The Yitzhak Rabin Center [cit. 2010-01-23].Dostupné v archivu. (anglicky)
↑ Third anniversary commemoration „Yitzhak Rabin: The Sabra, the Mensch“.The Jerusalem Post [online]. 1998 [cit. 2010-01-23].Dostupné v archivu pořízeném dne 2001-03-03. (anglicky)
Jicchak Rabin mesochech im manhigim ve-rašej medinot, 1984 („Rozhovory Jicchaka Rabina se světovými státníky“)
Šibolim ve-cherev, 1995 („Obilné klasy a meč“)
Rodef šalom: Ne'umej ha-šalom šel roš ha-memšala Jicchak Rabin, 1995 („Ten, jenž usiluje o mír: Výroky předsedy vlády Jicchaka Rabina“, 1995, posmrtně)
BRENNER, Marie. The Very Strange Life of The Yithak Rabins.New York Magazine. 13. únor 1978, čís. 7, s. 50–56.Dostupné online.ISSN0028-7369. (anglicky)
HOROVITZ, David.Shalom, Friend: the Life and Legacy of Yitzhak Rabin. New York: Newmarket Press, 1996. 310 s.Dostupné online.ISBN1-55704-287-X. (anglicky)
HUGHES, Libby.Yitzhak Rabin: From Soldier to Peacemaker. Lincoln: Xlibris Corporation, 2001. 116 s.Dostupné online.ISBN978-0-595-34856-5. (anglicky)
INBAR, Efraim.Rabin and Israel's National Security. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1999. 296 s.Dostupné online.ISBN978-0801862175. (anglicky)
KURZMAN, Dan.Soldier of Peace: The Life of Yitzhak Rabin. New York: HarperCollins, 1998. 576 s.Dostupné online.ISBN0-06-018684-4. (anglicky)
.jpg)
.png)
