| Jicchak Ben Cvi יצחק בן צבי | |
|---|---|
 Jicchak Ben Cvi na fotografii ze 22. prosince 1952. | |
| 2. prezident Izraele | |
| Ve funkci: 16. prosince1952 – 23. dubna1963 | |
| Předseda vlády | David Ben Gurion Moše Šaret David Ben Gurion |
| Předchůdce | Chajim Weizmann |
| Nástupce | Zalman Šazar |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Mapaj |
| Narození | 24. listopadu1884 Poltava,Ruské impérium (nyníUkrajina) |
| Úmrtí | 23. dubna1963 (78 let) Jeruzalém,Izrael |
| Místo pohřbení | Har ha-Menuchot |
| Kneset | 1.,2. |
| Choť | Rachel Jana'it Ben Cvi |
| Rodiče | Tsevi Shimshi |
| Děti | synové Amram a Eli |
| Příbuzní | Aharon Re'uveni (bratr) |
| Alma mater | Kyjevská univerzita (1905–1906) Právnická fakulta Istanbulské univerzity (1912–1914) |
| Profese | politik,historik,spisovatel aJewish communities scholar |
| Náboženství | judaismus |
| Ocenění | Bialikova cena (1953) čestné občanství Jeruzaléma člen Řádu britského impéria |
| Podpis |  |
| Webová stránka | www |
| Commons | Yitzhak Ben-Zvi |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Jicchak Ben Cvi (hebrejskyיצחק בן צבי,rodným jménemJicchak Šimšelevič,ukrajinsky;24. listopadu1884Poltava –23. dubna1963Jeruzalém) bylizraelský politik, historik,sionistický aktivista, vůdcedělnicko-sionistického hnutí a v letech 1952 až 1963 v pořadí druhý a zároveň nejdéle sloužícíizraelský prezident.
Před svým zvolením do vrcholné funkce hlavy židovského státu zastával různé komunitní a politické funkce. Patřil k zakladatelůmmarxisticko-sionistického hnutíPo'alej Cijon v carském Rusku a aktivně se podílel na organizování tamní židovské sebeobrany. Útěkem z Ruska unikl deportaci naSibiř a po navazování kontaktů v Evropě podnikl v roce 1907aliju doosmanské Palestiny. Tam stál u zrodu prvních židovských obranných organizacíBar Giora aha-Šomer a prvního hebrejsky psaného socialistického listuha-Achdut. Studoval právo naIstanbulské univerzitě, avšak v důsledku svých sionistických aktivit byl v roce 1915 zatčen a deportován. Po odchodu doSpojených států se podílel na náborové kampani doŽidovské legie, do které sám vstoupil a s níž se v roce 1918 vrátil do Palestiny. Po svém příjezdu pomáhal založit stranuAchdut ha-avoda, předchůdkyni hegemona izraelské politiky v prvních desetiletí izraelské státnosti, vlivný odborový svazHistadrut a hlavní vojenskou podzemní organizaciHagana. Ve třicátých a čtyřicátých letech stál v čeleŽidovské národní rady, jež byla stínovou vládou židovské pospolitosti v Palestině. V den vyhlášení nezávislosti Izraele byl jedním ze signatářůizraelské deklarace nezávislosti a v následujícíchparlamentních volbách byl zvolen poslancem za stranuMapaj. Byl dlouholetým přítelem prvního izraelského premiéraDavida Ben Guriona a společně s ním se řadí mezi dva nejvýznamnější sionistické vůdce.[1]
Kromě politické činnosti se během svého života věnoval i vědeckému výzkumu, v jehož rámci se zabýval židovskouetnologií. Studoval židovské etnické a náboženské skupiny a komunity, jejich zvyky, tradice a historii a o mnohých sepsal ucelené vědecké studie, jež jsou dodnes považovány za autoritativní a obsahově vyčerpávající. Tento svůj vědecký zájem projevil i v čele státu, když do prezidentské rezidence každý týden zval představitele různých židovských komunit. Je mu rovněž připisováno zavedení tradice dnů otevřených dveří prezidentské rezidence.
Narodil se jako Jicchak Šimšelevič v Poltavě v carském Rusku (dnešníUkrajina) jako nejstarší syn Cvi Šimšeleviče, potomka význačné a uznávanérabínské rodiny,[2] který si pozdějihebraizoval příjmení na Šimši.[3] Jicchakův otec byl židovským učencem, spisovatelem, vůdčím sionistickým aktivistou, členemChovevej Cijon[4] a jedním z organizátorůprvního sionistického kongresu, který v roce 1897 v Basileji uspořádalTheodor Herzl.[5]
Mladý Jicchak Šimšelevič vyrůstal v rodině se silným sionistickým cítěním, která však dodržovala židovské zvyky.[3] Získal tradiční židovské vzdělání v chederu, po němž v letech 1901 až 1905 pokračoval ve studiu na ruském gymnáziu.[6] V roce 1904 vůbec poprvé navštívil na dva měsícePalestinu.[7] Následně v roce 1905 nastoupil ke studiu naKyjevské univerzitě, které však musel ještě téhož roku přerušit v důsledku vypuknutíRuské buržoazní revoluce.[4] Ve stejný rok začaly v carském Rusku opět propukat protižidovsképogromy, které Jicchaka Šimšeleviče přivedly k židovské sebeobraně v Poltavě.[6] V roce 1905 se začal angažovat v marxisticko-sionistickém dělnickém hnutíPo'alej Cijon (Dělníci Sijónu), u jehož zrodu o rok později sám stál.[6] Společně se svým otcem a bratrem se podílel na organizování židovských obranných jednotek.[8] V roce 1906 však v jejich domě policie provedla razii, při níž nalezla úkryt zbraní. Celá Šimšelevičova rodina byla odsouzena a poslána naSibiř, otec rodiny dokonce k doživotnímu trestu odnětí svobody (po šestnácti letech mu však bylo v roce 1922 umožněno odejít do Palestiny).[4] Jicchakovi se nicméně podařilo uprchnout doVilniusu a následně doNěmeckého císařství,Rakouska-Uherska aŠvýcarska a během své cesty se pokoušel naverbovat židovské studenty pro sionistické aktivity.[7] Četné kontakty se mu podařilo navázat zejména veVídni a na konci roku 1906 se po zatčeníBer Borochova vrátil do Vilniusu.[7] Zde se později stal Borochovovým blízkým spolupracovníkem.[9]
V roce 1907 podniklaliju doosmanské Palestiny, kde se usadil v přístavním městěJaffa. Ve stejném roce jej Po'alej Cijon delegovala jako svého zástupce na osmýsionistický kongres, jenž se konal v Haagu.[7] V roce 1907 se Šimšelevič rovněž zúčastnil prvního světového kongresu Po'alej Cijon, kde byl zvolen zástupcem pro Palestinu.[4] Později téhož roku založil ve svém jaffském bytě, společně s dalšími deseti lidmi, první tajnou židovskou obrannou organizaci v osmanské Palestině, známou jakoBar Giora. Jejím cílem byla ochrana židovských vesnic před útoky Arabů (tehdy spíše loupežně než politicky motivovanými; šlo o spory o pozemky, o vodu, krádeže dobytka apod.).[10] O dva roky později stál, společně se svou budoucí manželkouRachel Jana'it, u zrodu polovojenské organizaceha-Šomer, která měla daleko širší záběr a která již fungovala se souhlasem osmanských úřadů.[10] Se svou budoucí manželkou patřili v roce 1909 mezi zakladatelejeruzalémskéhogymnázia Rechavja a rovněž se stali jeho prvními učiteli.[2]
Pomladoturecké revoluci v roce 1909 vyslala Po'alej Cijon Jicchaka Šimšeleviče doOsmanské říše, kde měl navázat kontakt s židovskými komunitami a představiteli židovských dělnických hnutí.[6] V rámci své cesty navštívil židovské komunity ve městechİzmir,Istanbul,Soluň,Bejrút aDamašek. V Soluni se mu podařilo setkat s posledními Sabatejci, jenž se později stali předmětem jeho výzkumu.[7] O rok později, společně se svou budoucí manželkou a dalšími lidmi, založil první hebrejské socialistické periodikum v Palestině s názvemha-Achdut.[11] Po studiích naGalatasaray Litesi v Istanbulu začal Jicchak Šimšelevič v roce 1913, společně s pozdějším prvním izraelským premiéremDavidem Ben Gurionem, studovatprávo naIstanbulské univerzitě.[12] Jejich studium však přerušilaprvní světová válka, jejíž vypuknutí je zastihlo při cestě zpět do Palestiny na letní prázdniny.[13] O rok později osmanské úřady zakázaly hebrejské periodikumha-Achdut a Šimšeleviče a Ben Guriona nejprve v únoru 1915 zatkly a nakonec v březnu téhož roku deportovaly do Egypta.[14]
V Egyptě strávili krátkou dobu v Káhiře, kde se setkali s Josefem Trumpeldorem, který zde organizoval židovskou legii pro boj proti osmanským Turkům.[14] S tím však tehdy ani jeden z nich nesouhlasil, neboť se obávali, že by podobný krok mohl vést ke zničení palestinského židovstva.[14] Oba poté odpluli doNew Yorku, kde se zapojili do sionistických aktivit a založili hnutíhe-Chaluc, jehož cílem bylo získat a vyškolit pracovní sílu pro práci v Palestině.[7] Společně zde také napsalijidiš knihuZemě izraelská minulost a současnost, jež měla představit sionismusamerickému židovstvu.[15] Na plán zorganizovat židovskou jednotku v boji za osvobození Palestiny nakonec, i díky britskéBalfourově deklaraci, změnili názor a po oficiálním vstupu Spojených států do první světové války Šimšelevič s Ben Gurionem cestovali po Spojených státech a v rámci náborové akce rekrutovali dobrovolníky doŽidovské legie, židovské armádní jednotky a součástiBritské armády.[7] Na jejich výzvu reagovala i Golda Mabovičová, pozdější izraelská premiérka Golda Meirová.[16] Ve Spojených státech vstoupilo do řad Židovské legie na 2500 amerických Židů a 200 palestinských Židů, kteří zde byli v exilu. Dobrovolníky se stali i Šimšelevič s Ben Gurionem, ale také například Nehemjáš Rabin, otec pozdějšího izraelského premiéraJicchaka Rabina.[16]
Do Palestiny dorazili přes Egypt v roce 1918, avšak tou dobou již bylo území Palestiny osvobozené Brity.[7] Téhož roku se Jicchak Šimšelevič oženil s Rachel Janit.[15] Narodili se jim dva synové, Amram a Eli. Druhý zmíněný syn později zahynul běhemizraelské války za nezávislost, když bránilkibucBejt Kešet.[6] Bratr Jicchaka Šimšeleviče byl známý spisovatelAharon Re'uveni a jeho švagrem izraelský archeologBinjamin Mazar.[17] Během obdobíbritského mandátu nad Palestinou si Jicchak Šimšelevičhebraizoval své příjmení na Ben Cvi (doslova „syn Cviho“).[18][pozn 1]
| „ | Duch hrdinství a odvahy zmizel v židovskémghettu, kde pro něj není místo. Namísto toho se Židé přizpůsobili bystrou myslí, hbitostí, poddajnosti vůči ostatním a trpělivostí, zbabělostí a nesmělostí ve vztahu ke svým sousedům a vládcům. Toto židovské chování vyústilo v tendenci spoléhat na zázraky, jak Židé ztratili buď sebedůvěru či sebemotivaci ke zlepšení své situace. | “ |
— Jicchak Ben Cvi vyjadřuje svůj názor k negativnímu vnímání kegalutu, tedy životu v diaspoře, který s ním sdílel napříkladJa'akov Zerubavel[19] , 300 | ||
V roce 1919 pomáhal založit stranuAchdut ha-avoda a téhož roku byl zvolen do ústředního výboru strany a o rok později do sekretariátu odborových svazůHistadrut, které rovněž pomáhal založit.[6] Po vzniku mandátní Palestiny zastával funkci koordinátora mezijišuvem a britskou mandátní vládou a v roce 1920 jej britský vysoký komisař sirHerbert Samuel jmenoval členem poradní rady pro záležitosti Palestiny (na tuto funkci rezignoval v roce 1930 v důsledku zavedení ještě přísnějších kvót omezujících židovskou imigraciPassfieldovou bílou knihou).[7] Během svého působení v radě věřil, že může být „místem setkání rozličných politických stran, náboženství a sociálních tříd lidí,“ jež v mandátní Palestině žijí.[20] Podle něj byl vliv těchto lidí v té době velmi důležitý, „protože žijí v blízkosti našeho budovatelského úsilí a do jisté míry v něm jsou partnery.“[20]
Když v roce 1920 došlo ke vznikuŽidovské národní rady, tedy stínové vlády židovské komunity v britské mandátní Palestině, byl zvolen do jejího vedení; nejprve jako člen, později v roce 1931 jako předseda a nakonec v roce 1945 jako prezident.[6] Jakožto nejvýše postavený představitel jišuvu se 12. května 1937 zúčastni korunovace britského králeJiřího VI.[21] Taktéž se velmi angažoval v hlavní židovské vojenské podzemní organizaciHagana, kterou v roce 1920, v důsledku rostoucích arabských útoků, pomáhal založit.[6] Nemalou část svého veřejného úsilí věnoval ve 20. letech Jeruzalému. V roce 1927 byl zvolen do jeruzalémské městské rady, avšak již o dva roky později rezignoval v důsledku postoje svých arabských kolegů z vedení města k nepokojům, jenž toho roku probíhaly. Opětovně byl do městské rady zvolen v roce 1934.[2] Během 20. let se zúčastnil všech sionistických kongresů.[2]
Podle knihy Šlomo Nakdimona z roku 1985 měl v roce 1924 údajně nařídil politickou vraždu ultraortodoxního vůdceJacoba Israële de Haana.[22] Antisionista de Haan měl v plánu ve spolupráci s arabskými státy rozvrátit židovské společenství v mandátní Palestině a chystal se britské vládě navrhnout, aby židovská ortodoxní společenství v Palestině nebyla podřízena autoritě světských židovských institucí.[23] Tři dny před jeho odjezdem do Spojeného království byl Haganou zavražděn.[23] V druhé polovině 30. let v mandátní Palestině probíhaloarabské povstání, a to na protest vůčižidovské imigrace do Palestiny. Během arabských násilností zahynulo v průběhu tří let několik set Židů, což vyvolalo odvetné akce židovských podzemních organizací. Mnohem tvrději však na arabské násilnosti odpovídalarevizionisticko-sionistická podzemní organizaceIrgun, která začala podnikat teroristické útoky i proti arabským civilistům. Útoky Irgunu odsuzovali čelní sionističtí představitelé, včetně Ben Cviho, který varoval, že teroristé „zasazují komunitě ránu do zad.“[24]
Dne 14. května 1948 vyhlásil David Ben Gurion nezávislost Izraele a Ben Cvi se stal jedním ze třiceti osmi signatářůizraelské deklarace nezávislosti.[25] V prvních izraelských parlamentních volbách byl zvolen poslancem za stranuMapaj (následnice Achdut ha-Avody) a funkci poslance zastával běhemprvního adruhého Knesetu. Během těchto dvou funkčních obdobích byl členem parlamentního výboru pro vnitřní záležitosti a během funkčního období druhého Knesetu členem výboru pro bydlení.[26]
V prosinci 1952 se zúčastnilprezidentských voleb, které se konaly po smrti prvního izraelského prezidentaChajima Weizmanna, který zemřel v listopadu téhož roku. Kandidoval v nich za stranu Mapaj a byl jedním z celkem čtyř kandidátů. Zbylými byliMordechaj Nurok za stranuMizrachi, nezávislýJicchak Gruenbaum aPerec Bernstein zaVšeobecné sionisty.[27] Samotné volby se konaly8. prosince1952 a celkem během nich proběhla tři kola hlasování, jelikož žádný z kandidátů nebyl v předchozích kolech schopen získat většinu hlasů. Do posledního kola se dostali Ben Cvi, Nurok a Gruenbaum a rozdílem dvaceti dvou hlasů nakonec Ben Cvi nad Nurokem vyhrál poměrem 62:40.[27] Prezidentský úřad zastával v celkem třech funkčních obdobích až do své smrti v dubnu 1963 (poslední bylo nedokončené). V následujících dvou volbách, jenž se konaly 28. října 1957 a 30. října 1962 neměl žádného protikandidáta a byl zvolen 76, respektive 62 hlasy.[27]
Po nástupu do prezidentského úřadu přesunul prezidentské sídlo z Rechovotu do Jeruzaléma, což se zprvu ukázalo jako komplikace při jmenování zahraničních velvyslanců.[28] Například italský velvyslanec, jenž v roce 1953 do Izraele přivezl pověřovací listiny, odmítal před prezidenta předstoupit v Jeruzalémě, a byl tak nakonec přijat v severoizraelskéTiberiadě. Poté však již izraelská vláda dala jasně najevo, že jediným místem, kde budou přijímány pověřovací listiny velvyslanců bude Jeruzalém.[28]
Ben Cvi věřil, že prezident by měl být příkladem pro národ a jeho domov by tak měl odrážet úspornost a jednoduchost doby.[3] Po více než 26 let tak Ben Cvi a jeho rodina žili v dřevěné chatě v jeruzalémské čtvrtiRechavja. Izrael tehdy zakoupil sousední dům postavený a vlastněný Nisimem a Ester Valerovými, čímž poskytl více prostoru prezidentské rezidenci; dvě budovy na sousedním pozemku byly využívány pro přijímání oficiálních návštěv.[29] Současná prezidentská rezidenceBejt ha-Nasi byla postavena až v roce 1971.[29]
Jako prezident nepatřil v zahraničí k příliš známým osobnostem, zároveň však byl „uznávaným veteránem izraelského dělnického hnutí.“[4] Projevoval velký zájem o židovské imigranty, kteří do Izraele přišli v rámciexodu z arabských zemí.[30] Kromě již zmíněné specifičnosti jeho prezidentské rezidence se zapsal do historie izraelských prezidentů různými počiny a změnami, které izraelské ministerstvo zahraničních věcí popisuje následovně:
Byl to Ben Cvi, proslulý svou vřelostí, otevřeností a jednoduchými způsoby, který jako první pořádal některé z každoročních akcí, jenž se od té doby staly tradicí – včetně „otevřených dveří“ prezidentské rezidence během svátkuSukot a každoroční recepce naDen nezávislosti, které se účastní obyčejní lidé. (…) Do prezidentské rezidence zval představitele rozličných židovských etnických společenství a menšin a každý měsíc se při této události sešlo na sto až dvě stě hostů z celé země. Každá z pozvaných skupin vyprávěla o historii své komunity, jejích zvycích, rituálech a tradicích a ukazovala předměty, které se k těmto tradicím pojily.Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael[3]
.jpg)
Kromě politických a společenských aktivit se velkou měrou podílel na tvorbě odborných prací a studií.[8] Sepsal přes dvacet svazků pojednávající o historii židovských komunit, stejně jako o nepřerušeném spojení mezi židovským osídlenímzemě izraelské od dnůdruhého Chrámu.[3] Mezi jeho oblast zájmů patřila historie a zvyky různých židovských skupin naBlízkém východě.[4]The Shengold Jewish Encyclopedia uvádí, že „jeho knihy o dějinách Židů ve Svaté zemi a o různých etnických skupin tvořících palestinské židovstvo, jsou považovány za autoritativní a vyčerpávající studie.“[8] To potvrzuje i Joan Comay (1995), jenž Ben Cviho zmiňuje jako uznávanou autoritu věnující se například Samaritánům čiKaraitům.[4] Jeho výzkum se však neomezoval pouze na židovské skupiny, byť tvořily dominantní část, a zajímal se i o nežidovské menšiny v Izraeli a rané dějiny jišuvu.[4] Během svého výzkumu nashromáždil velké množství materiálů a často se setkával s představiteli jednotlivých židovských skupin.[4]
Aby podpořil výzkum zmíněných oblastí, založil v roce 1948 Institut pro studium orientálních židovských komunit naBlízkém východě, který následně sám vedl. Kromě židovských komunit a sekt se výzkumný ústav věnuje i studiu geografiezemě izraelské, jejímu starověkému obyvatelstvu, památkám a tradicím.[6] Institut sídlí v někdejším domě Nisima Valery a v roce 1963 byl z rozhodnutí vlády na jeho počest přejmenován na Ben Cviho institut (Jad Ben Cvi).[31] V roce 1965 začal institut vydávat prezidentovy sebrané knihy, spisy, články, deníky a dopisy.[4]
V roce 1953 mu byla udělenaBialikova cena za židovské myšlení.[32] Zemřel23. dubna1963 v Jeruzalémě ve věku 78 let a byl pohřben na jeruzalémském hřbitověHar ha-Menuchot vedle hrobu svých rodičů. Jeho státního pohřbu se zúčastnily desetitisíce Izraelců, kteří procházeli ulicemi hlavního města.[33] Na jeho počest byl z rozhodnutí vlády téhož roku přejmenován výzkumný institut, který založil, na Ben Cviho institut (Jad Ben Cvi).[31] Od roku 1999 jsou v oběhu bankovky o nominální hodnotě 100 šekelů (zhruba 500 Kč), na jejichžaversní straně je vyobrazen jeho portrét a jeho projev z roku 1953, který pronesl na před shromážděním jemenitské komunity. Nareversní straně bankovky je vyobrazenahaličskásynagoga a text Ben Cviho druhého inauguračního projevu.[34] Na jeho počest nese jeho jméno řada izraelských ulic a vzdělávací instituce. V roce 2008 byla jeho dřevěná chata přesunuta do kibucu Bejt Kešet, který pomáhal založit jeho syn, a interiér chaty byl restaurován a vybaven původním zařízením. Dům Valerů v Rechavii byl označen jako historicky chráněná památka.[35]
Následující tituly jsou vybraná díla Jicchaka Ben Cviho uvedená v katalogu americkéknihovny Kongresu. Část uvedených děl byla vydána Ben Cviho institutem až po jeho smrti.
Anglické názvy:
Hebrejské názvy:
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuYitzhak Ben-Zvi na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuJicchak Ben Cvi na Wikimedia Commons
OsobaJicchak Ben Cvi ve Wikicitátech| Hlavy Státu Izrael | ||
|---|---|---|
| Předsedovéprozatímní státní rady | David Ben Gurion(1948) •Chajim Weizmann(1948–1949) |  |
| Prezidenti | Chajim Weizmann(1948–1952) •Jicchak Ben Cvi(1952–1963) •Zalman Šazar(1963–1973) •Efrajim Kacir(1973–1978) •Jicchak Navon(1978–1983) •Chajim Herzog(1983–1993) •Ezer Weizman(1993–2000) •Moše Kacav(2000–2007) •Šimon Peres(2007–2014) •Re'uven Rivlin(2014–2021) •Jicchak Herzog(od 2021) | |
| Členové prvního Knesetu zvolenéhoroku 1949 | |
|---|---|
| Mapaj |
|
| Mapam | |
| Sjednoc. náb. fronta | |
| Cherut |
|
| Všeobecní sionisté | |
| Progresivní strana | |
| Maki | |
| Sefard. a orient. komunity | |
| Dem. kand. Nazaretu | |
| Kandidátka bojovníků | |
| Jemenitské sdružení | |
| Mezin. žen. sion. org. | |
| poznámka: |
|
