Předsedou vlády se stal po rezignaciMenachema Begina v roce 1983. Povolbách v roce 1984 došlo k volebnímu patu, po němž byl nucen vytvořit se svým protivníkemŠimonem Peresem z Ma'arachu vládu národní jednoty s netradičním rotačním principem na postu premiéra (první dva roky byl premiérem Peres a Šamir ministrem zahraničních věcí a poté si role vyměnili). V době jeho působení v čele státu vypuklaprvní intifáda. Poté, co v roce 1990 vládníStrana práce vyslovila nedůvěru vládě, sestavil Šamir čistě pravicovou vládu s podporou náboženských stran, se kterou vládl až do volební porážky vevolbách v roce 1992. Téhož roku odstoupil z vedení strany a v roce1996, kdy mu vypršel poslanecký mandát, odešel z politiky.
Šamir byl tvrdým zastáncem politické linieVelkého Izraele, přesto však seIzrael za jeho funkčního období zúčastnilmírové konference v Madridu, která byla počátečním impulsem pro sérii jednání, které za vládyJicchaka Rabina vedly k podpisuMírových smluv z Osla. Mezi podstatné události Šamirovy vlády patříválka v Zálivu, při které byl Izrael ostřelovániráckými raketami typuScud (Izrael po nátlakuSpojených států nereagoval, aby nerozbil mezinárodní koalici, jejímiž členy byly i arabské státy). Izrael rovněž významně ovlivnily dvě velké imigrační vlny, a to dokončení přestěhování takřka celé populaceetiopských Židů a příchod statisíců Židů ze zemí bývaléhoSovětského svazu.
Po příchodu do mandátní Palestiny nejprve pracoval jako účetní a stavební dělník, ale poarabském povstání v roce 1936[pozn 1] se o rok později rozhodl vstoupit do podzemní židovské vojenské organizace revizionistického hnutí –Irgun, známé též pod jejímakronymem Ecel.[1] Ideově vycházel Irgun z myšlenekVladimíra Žabotinského, jenž byl i zakladatelem hnutí Bejtar, jehož byl Šamir ještě v Evropě členem. Irgun podnikal útoky protipalestinským Arabům, zároveň však rostl podíl jehosabotážních aktivit proti britské správě. V roce 1940 se z Irgunu oddělilo tvrdé, radikální a ultranacionalistické jádro pod vedenímAvrahama Sterna, známé jakoLechi, či jako Sternův gang.[8][9] V době tohoto štěpení Šamir odešel z Irgunu a stal se členem Sternovy skupiny. Důvodem rozpadu revizionistického hnutí byl odlišný postoj vůči Britům zadruhé světové války.[10][pozn 2]
V Lechi používal Šamir přezdívkuMichael, která vychází ze jménaMichaela Collinse z Irské republikánské armády (IRA).[11] Šamir totižirské republikány obdivoval a snažil se je následovat v jejich protibritském boji.[12] V roce 1941 však byl za své aktivity zatčen britskou správou a zadržován ve vězeňském táboře v Jizre'elském údolí, ze kterého se mu 31. srpna 1942 podařilo uprchnout.[13] Po Sternově smrti (byl zastřelen Brity v únoru 1942) a útěku na svobodu se stal se klíčovou osobností Lechi,[14] ředitelem jejích operací[3] a sehrál hlavní roli v reorganizaci ústředního výboru této skupiny.[15] Stal se členemtriumvirátu Lechi (tří jeho vůdců) a zároveň jedním z nejhledanějších Židů v mandátní Palestině.[4] Za jeho vedení stála Lechi za vraždou bývaléhobritského ministra koloniílorda Moyna, kterého v Káhiře 6. listopadu 1944 zavraždiliElijahu Bejt Curi aElijahu Chakim z Lechi (oba byli v lednu 1945 odsouzeni a popraveni). Šamir později uváděl, že Moyne byl zavražděn kvůli jeho podpoře blízkovýchodní arabské federace a protože bylantisemita a podporoval rasové teorie, podle nichž byliArabové rasově nadřazeniŽidům.[16] V roce 1944 se oženil seŠulamit Leviovou, se kterou se seznámil vinternačním táboře Atlit.[17]
Oznámení palestinské policie nabízející odměnu za dopadení vůdců Lechi. Jicchak Šamir je uprostřed.
Podruhé byl Šamir Brity zadržen v říjnu 1946, tentokráte však ne svým přičiněním.[1] V červenci téhož roku totiž Irgun provedl bombovýútok na hotel krále Davida v Jeruzalémě (v hotelu byly vládní budovy a ředitelství odboru kriminálního vyšetřování), při kterém zahynulo 91 lidí.[18] Britové následně spustili velkou pátrací akci, při níž se jim podařilo vystopovat atentátníky až doTel Avivu.[1] Následně uzavřeli celé město a každýŽid musel přijít na policejní velitelství k identifikaci, kde Šamira, i přes jeho převlečení zaortodoxníhorabína, poznali.[19] Po svém zatčení byl společně s dalšími příslušníky Irgunu a Lechiinternován v Africe, konkrétně v Eritreji.[2] Z internačního tábora, kde byl zadržován, se pokusil uprchnout několikrát. Poprvé se v září 1945 s dvěma dalšími vězni ukryli do vodních nádrží a uplatili súdánského řidiče, aby je odvezl. Cestovali přes celýSúdán za použití padělaných certifikátů britské zpravodajské služby. Certifikáty vyvolaly podezření až u průvodčího v Chartúmu, který zavolal policii, která uprchlíky chytila šest dní po jejich útěku.[20][21] Šamirův další pokus v roce1947 již byl úspěšný. Zajatci při něm uprchli pomocí vykopaného tunelu. Ještě před útěkem kontaktovali táborovéhorabína,italského Žida, Dr. Giuseppe Leviho, kterým jim pomohl najít úkryt Italů žijících v nedaleké městě. Po více než měsíci skrývání a strádání dorazili uprchlíci doAddis Abeby.[20] Šamir se poté společně se svým spoluvězněmArje Ben Eli'ezerem z Irgunu vypravil doDžibutska, s žádostí o pomoc místního rabína. Džibutsko bylo toho času francouzským zámořským územím, díky čemuž nebyli vydáni britským úřadům, které požadovaly jejich vydání. Následně získali politickýazyl veFrancii, kam odpluli na lodi.[22] Zpět do mandátní Palestiny se však Šamir vrátil až šest dní povyhlášení izraelské nezávislosti v roce1948.[4] V dubnu 1948, tedy v době, kdy byl ještě ve Francii (stále však vůdcem Lechi), spáchala Lechi společně s Irgunemmasakr v arabské vesnici Dejr Jásin. Během osmi hodin povraždili příslušníci těchto dvou skupinkulomety,samopaly agranáty muže, ženy i děti,[23] celkem přibližně 200 až 250 lidí.[24]
V roce 1948 nařídil triumvirát Lechi (jehož členem byl i Šamir) zavraždit vyslance OSN pro Blízký východFolke Bernadotta
Na podzim 1948 provedla Lechi atentát, který šokoval nově vzniklý stát i celý svět.[25]Jehošua Kohen z Lechi při něm17. září 1948 v západním Jeruzalémě zabilšvédského diplomata a vyslanceOrganizace spojených národů proBlízký východ hraběteFolke Bernadotta, který se jménem OSN pokoušel mezi izraelskou a arabskou stranouprvní arabsko-izraelské války vyjednat mír.[26] Bernardotteho vraždu schválil triumvirát Lechi, jehož jedním členem byl i sám Šamir.[27] V souvislosti s touto akcí Šamir poznamenal, že: „židovská etika ani židovské tradice nemohou vyřaditterorismus jako způsob boje.“[28] Naatentát rázně a okamžitě reagovalaizraelská prozatímní vláda, v čele s premiéremDavidem Ben Gurionem. Lechi byla prohlášena teroristickou organizací[25] a Ben Gurion rozkázal zatknout všechny její vůdce, zabavit veškeré její zbraně a zastřelit každého, kdo by se bránil.Gilbert (2002) uvádí, že „zabití Bernadotteho znamenalo konec jakékoli tolerance židovských podzemních aktivit.“ Zároveň Ben Gurion vydal „čtyřiadvacetihodinové ultimátum Irgunu, aby odevzdal své zbraně a bezpodmínečně se rozpustil,“[27] což se nakonec stalo; Irgun tak přestal být vojenskou organizací.[25] Spolu s vůdci Lechi byl zatčen i Šamir, kterému se však podařilo uprchnout z vazby.[27] Nikdo z osob zodpovědných za Bernardotteho vraždu nebyl nikdy souzen[25] a izraelská vláda nakonec udělila všem členům Lechiamnestii.[29]
Po zákazu Lechi se Šamir snažil o sestavení uskupení proprvní parlamentní volby, složené z bývalých příslušníků organizace, ale jeho snahy nakonec nebyly úspěšné.[30] Na zhruba sedm let odešel z veřejného života a věnoval se, ne příliš úspěšně, podnikání (mimo jiné též řídil sdružení majitelů kin).[30] V roce 1955 byl Šamir naverbován do zpravodajské službyMosad jejím tehdejším ředitelemIserem Har'elem.[31] Ten tak chtěl, v rámci své „politiky kooptace bývalých disidentů,“ využít zkušeností lidí, kteří se během protibritského odboje dostali do kontaktu se zpravodajskou činností. Během svého působení v Mosadu měl klíčovou roli v operaci s kódovým názvem Damokles.[31] Ta byla reakcí naegyptský raketový program, na němž přímo pracovaliněmečtí raketoví odborníci, kteří se běhemdruhé světové války podíleli nanacistickém programuraket V-2. Součástí operace Damokles bylo zasílání dopisových bomb, únosy a řada „nehod.“[32] Šamir v rámci operace řídil „speciální operace, jejichž součástí byly obvykle atentáty.“[31] V rámci mise byl v roce 1965 poslán doPaříže, kde naverboval bývalé členy Lechi, kteří se podíleli na různých operacích, včetně atentátů. V Mosadu pak Šamir působil až do roku 1965.[33] Poté se opět vrátil k soukromému životu a podnikání. Jedinou veřejnou aktivitou byla jeho snaha o zvýšení židovské imigrace zeSovětského svazu.[30]
Stát dnes známý jako Jordánské království je nedílnou součástí toho, co bylo kdysi známé pod názvem Palestina (77 % původního území); jeho obyvatelé jsou proto Palestinci – nelišící se svým jazykem, kulturou nebo náboženstvím a demografickou strukturou od jiných Palestinců. Je tedy jen dějinnou náhodou, že se tento stát jmenuje Jordánské království a nikoliv Palestinské království.
“
— Jicchak Šamir, názor na postavení Jordánska ze 70. let[34]
V Cherutu byl Šamir členem výkonného výboru a ředitelem jejího imigračního oddělení.[30] Předparlamentními volbami v roce 1973 se Cherut spojil s několika pravicovými stranami a vytvořil novou stranuLikud. Ta získala ve volbách 39 poslaneckých mandátů a jedním ze zvolených poslanců byl i Šamir, který se po volbách stal členem několika výborů Knesetu. Šlo o státní kontrolní výbor, vlivný výbor zahraničních věcí a obrany a výbor pro vnitřní záležitosti a životní prostředí.[35] V rámci strany řídil organizační výbor a v roce 1975 byl zvolen předsedou výkonného výboru strany.[30]
Parlamentní volby v roce 1977 byly historické a znamenaly předěl v izraelských dějinách.[36] Pravici, v čele s Likudem, se totiž poprvé podařilo přerušit hegemonii labouristických vlád a vedení, které se datovalo dlouho před založením státu v roce 1948.[37] Premiérem se stal vůdce Likudu Menachem Begin, který sestavil pravicovou vládu. V červnu téhož roku byl Šamir jmenovánpředsedou Knesetu a stal se prvním pravicovým politikem, který tuto funkci zastával.[38] V době jeho působení v této funkci se odehrály dvě zásadní události, na které měl ostře odlišný názor než předseda vlády;[37] jednalo se o mírová jednání s Egyptem a podpisdohod z Camp Davidu z roku 1978 a podepsáníegyptsko-izraelské mírové smlouvy z roku 1979.[37] V důsledku tohoto mírového ujednání se totiž Izrael musel vzdátSinajského poloostrova, opustit tamní vojenské základny a vyklidittamní židovské osady. Sinaj byl navíc spatřován jako nárazníková zóna proti případné egyptské agresi a kromě Šamira se proti podepsání mírových dohod ohrazovali i další čelní politici Likudu jakoMoše Arens aAriel Šaron.[37] Při hlasování Knesetu o mírové smlouvě se Šamir nakonec hlasování zdržel.[37]
„
Jicchak Šamir byl nedůvěřivý muž, který věřil jen málokomu, a ze všeho nejméně Arabům. Jednou poznamenal: ‚Arabové jsou ti samí Arabové a moře je to samé moře,‘ čímž měl na myslí, že konečným cílem Arabů bylo nahnat Židy do moře.
Ministr zahraničních věcí Šamir při setkání s americkým ministrem obranyCasparem Weinbergerem v Pentagonu, 15. října 1982.
Události této války se zásadně dotkly i Šamira ve funkci ministra zahraničních věcí.Izraelské armádě se podařilo dosáhnout odchodu OOP ze země, avšak proizraelsky smýšlející zvolený libanonskýmaronitský prezident a vůdcekřesťanské FalangyBašír Džamáíl zahynul při pumovém atentátu prosyrského disidenta.[41] Izraelská armáda následně umožnila falangistům vstoupit do uprchlického tábora v Sabře a Šatíle. Izraelci předpokládali, že „křesťanští falangisté provádějí vyčišťovací operace, aby se zbavili podezřelých hnízd palestinských bojovníků.“[42] Namísto toho falangisté vtáboře zmasakrovali několik set palestinských Arabů.[pozn 5] Na nátlak veřejnosti byla za účelem prošetření masakru ustanovenaKahanova vyšetřovací komise.[42] Její závěry prokázaly, že hlavní vinu na masakru mají jednotky falangistů, izraelskou armádu ale označila nepřímo zodpovědnou.[42][45]Nejhůře ze zprávy vyšel tehdejšíministr obrany a pozdější premiérAriel Šaron,náčelník Generálního štábuRafa'el Ejtan a velitelvojenské rozvědkyJehošua Sagui.[42][45] Komise však rovněž kritizovala Šamira jakožto ministra zahraničních věcí, a to za jeho lhostejnost[4] a skutečnost, že nepředal informace získané odministra komunikacíMordechaje Ciporiho, naznačující, že v táboře probíhá masakr.[46] Reich (1990) k závěrům Kahanovy komise dodává: „ačkoliv jiní byli potrestáni daleko více, komise shledala, že Šamir chyboval, když nepředal informace a přijde ji zatěžko ospravedlnit ‚takové pohrdání informacemi, které získal od člena vlády‘.“[46] Po válce řídil jednání, která vedla v roce 1983 k dohodě s Libanonem (následně zamítnutoulibanonským parlamentem).[2]
Dne 15. září 1983 předal Menachem Begin prezidentuChajimu Herzogovi rezignační dopis.[47] Za oficiální důvod rezignace byl uveden zdravotní stav, dalšími faktory však byly tlak veřejnosti po libanonské válce a masakru v Sabře a Šatíle[47] a jak uvádí Terner (1991) též „faktické ztroskotání hospodářské politiky.“[48] Po neúspěšných pokusech přemluvit jej k návratu do politiky Begina ve funkci premiéra nahradil Šamir.[49] Přestože Reich (1990) uvádí, že Šamir byl kompromisní kandidát,[46] Rosenzweig (2008) poukazuje, že Šamirovo nástupnictví bylo přirozené, neboť „se v Cherutu těšil značné prestiži pro své zásluhy v boji proti Britům v době mandátu.“[50] Bezprostředně po pověření prezidentem začal sestavovat novou vládu na půdorysu původní Beginovy vlády. Ke své funkci premiéra si ponechal post ministra zahraničních věcí, což někteří pozorovatelé chápali jako Šamirův předpoklad Beginova návratu do vlády.[46] Dne 10. října 1983 pak předstoupil před Kneset s žádostí o důvěru vládě, kterou získal a stal se tak oficiálně premiérem.[46] Výměna premiérů s sebou nesla jejich vzájemné porovnávání, které zmiňuje Reich:[46]
Šamirova osobnost a styl se výrazně lišily od těch Beginových, a to navzdory silné shodě na ideologii a politice. Šamir byl zřejmě ovlivněn mnoha lety strávenými v podzemí a poté v Mosadu. Na rozdíl od Beginovy dominující osobnosti je Šamir jemnější. Držel se mnoha témat ze společného programu, avšak klidněji, nenápadněji a méně konfrontačním stylem. Má tendenci se vyhýbat publicitě a médiím a je poměrně nekomunikativní o své minulosti. Je pokládán za metodického a pracovitého člověka s příjemným zevnějškem, který skrývá drsnou osobnost. Byl vnímán, zejména veWashingtonu, jako více diplomatický a méně bojovný než Begin. Někteří jej popisovali jako tichého, nudného, necharismatického, avšak odhodlaného člověka.
Bernard Reich,Political Leaders of the Contemporary Middle East and North Africa: A Biographical Dictionary., s. 490
Jako premiér stál před řadou úkolů. Mezi ty hlavní patřila stabilizace izraelské izraelskéinflační ekonomiky, která se potýkala s těžkou krizí a zajištění bezpečnosti na severní hranici.[51] Poté, co se stal premiérem rovněž spolupracoval s ministrem obranyMoše Arensem,americkým prezidentemRonaldem Reaganem aamerickým ministrem obranyCasparem Weinbergerem na rámcové dohodě o americko-izraelské strategické spolupráci a americko-izraelské dohodě o volném obchodu.[39] V otázkách mírového uspořádání Šamirova vláda zásadně odmítala jakékoliv územní ústupky na Západním břehu.[52] Jeho působení v premiérském úřadě však nakonec nemělo dlouhé trvání. Vládu totiž opustila malá orientální stranaTami (čítala 3 poslance), která se kvůli neshodě s Likudem ohledně sociální a ekonomické politiky rozhodla podpořit Ma'arach ve vyvolání hlasování o nedůvěře vlády konané 4. dubna.[53] Šamirova koalice neměla dostatek hlasů a Kneset se tak rozpustil a 23. července 1984 se konalypředčasné parlamentní volby.[53] Za hlavní důvody pádu vlády však Terner (1991) uvádí „nezdar v libanonské válce, krize v zemědělství, nadměrné výdaje při osidlování obsazených území aj.“[48]
Ve volbách zvítězil s těsným rozdílemMa'arach vedenýŠimonem Peresem (44 vs. 41 mandátů), výsledek však znamenal volební pat.[54] Ani jeden z nejsilnějších subjektů totiž nebyl s to sestavit vládu. Následně byla, po 39 dnech jednání,[54] kompromisů a ústupků, vytvořena vláda národní jednoty mezi oběma stranami.[51] Součástí koaliční dohody byl netradiční rotační systém na postu premiéra, v jehož rámci měli postupně oba na dobu 2 let zastávat post premiéra, zatímco ten druhý funkci ministra zahraničních věcí aúřadujícího premiéra.[48] Nejprve se stal předsedou vlády Peres a Šamir až do října 1986 zastával zbylé dvě funkce.[51] Vláda měla celkem 25 ministrů a 97 poslanců ve 120členném Knesetu. Za účelem snazšího rozhodování byl vytvořen užší kabinet, v němž měl Likud i Ma'arach po pěti členech a obě strany tak měly právo veta.[54]
Bankovka staré měny o hodnotě 100 šekelů. Naaversní straně bankovky je vyobrazen Šamirův ideologický vzorVladimír Žabotinský.
Nová vláda měla složitou pozici, neboť levice a pravice vždy zastávala v Izraeli odlišné postoje, přesto však byla témata, kde mezi oběma subjekty došlo ke shodě.[51] Jednalo se oblasti, kde panoval široký konsenzus; tedy ukončit izraelskou přítomnost v Libanonu, bojovat s ekonomickou krizí, pokusit se o mírovou dohodu s Jordánskem a konsolidovat mírovou smlouvu s Egyptem.[54] V rámci koaliční dohody byla rovněž omezena výstavbaizraelských osad (v prvním roce vlády se mělo jednat o stavbu 5 až 6 osad). Peres po nástupu do funkce pověřilministra obranyJicchaka Rabina vypracováním plánu na stažení izraelských vojsk z Libanonu.[55]
V listopadu 1984 byla zahájena tajná operace přestěhováníetiopských židů (známých jako společenstvíBeta Jisra'el) zeSúdánu poté, co v Etiopii v roce 1984 vypuklhladomor. Během tétooperace s kódovým názvem Mojžíš pak bylo od listopadu 1984 do ledna 1985 letecky do Izraele přepraveno na 8000 etiopských Židů.[56]
V lednu 1985 vláda schválila trojstuňový plán stažení izraelských vojsk z Libanonu a v létě téhož roku pak v jednotlivých etapách došlo ke stažení izraelských vojáků do nárazníkové zóny v příhraniční oblasti jižního Libanonu, kde byla ponechána jen část izraelských sil spolupracujících s Jiholibanonskou armádou.[54] Vláda rovněž bojovala s ekonomickou krizí, zadluženou izraelskou ekonomikou a pádivou inflací, která na jaře 1985 přesahovala 400 %.[55] Na špatném stavu ekonomiky se podepsala jak předcházející vláda Likudu, tak vysoké cenyropy, zemědělská deprese, nízká poptávka po izraelských zemědělských produktech, ale rovněž tak velký armádní rozpočet a budování nových osad.[55] Peres ve spolupráci s ministrem financíJicchakem Moda'iem zavedl v červenci 1985 úsporný ekonomický balíček, jehož součástí bylo 25%devalvacešekelu a tříleté zmrazení platů, cen a úrokové míry.[55] Dne 1. ledna 1986 pak byla zavedena nová měna;izraelský šekel nahradilnový izraelský šekel, přičemž poměr nové ke staré měně byl 1:1000.[48] Rok po zavedení opatření se podařilo inflaci snížit na 20 %.[55]
Podrobnější informace naleznete v článku První intifáda.
Dne 21. října 1986 si Peres se Šamirem vyměnili funkce a Jicchak Šamir se tak stal podruhé premiérem. Během jeho vlády došlo k naprostému zmražení mírových aktivit, jelikož nebyl ochotný jakýmkoliv územním ústupkům ve prospěch Arabů.[57] Rovněž tak zablokoval snahy ministra zahraničních věcí Perese o konání mezinárodní mírové konference, kterou Peres v roce 1987 dohodl s jordánským králemHusajnem v takzvanéLondýnské dohodě.[58] Proti dojednané dohodě se Šamir postavil ze dvou důvodu; jednak se mu nelíbilo, že Peres jednal za jeho zády (dokonce odmítl Šamirovi odevzdat kopii dojednané dohody) a jednak zásadně odmítal koncept mezinárodní konference, které by se účastnily světové mocnosti.[59] O mezinárodní mírové konferenci dokonce prohlásil, že je pro něj jako „prase v Chrámu.“[59][pozn 6] Za jeho vlády rovněž došlo k výrazné podpořeosadnické politiky.[57]
V době Šamirova působení ve funkci premiéra zasáhlo Izrael vypuknutíprvní intifády (arabsky: انتفاضة, „procitnutí“ či doslova „lidové povstání“), jinak též „války kamenů“, která vypukla 9. prosince 1987 v Pásmu Gazy.[60] Její rozbuškou se stala dopravní nehoda izraelského a palestinského automobilu, při které zahynuli čtyři palestinští Arabové. Podle palestinské strany měl Izraelec nehodu způsobit záměrně jako pomstu za vraždu Izraelce spáchanou v Gaze o několik dní dříve. Zprvu intifáda probíhala v podobě demonstrací, nepokoje se však zakrátko rozšířily i na Západní břeh.[61] Násilnostmi nepokojů a hlavně jejich rozsahem, byli zaskočeni izraelští vojáci, kteří nebyli vycvičeni k potírání lidových povstání, ale k boji proti cizí armádě. Do mnohých palestinských vesnic jim byl zablokován přístup a ve většině měst a sídel v Gaze a na Západním břehu jim Arabové nadávali a útočili na ně kamením a zápalnými lahvemi. Součástí nepokojů byly dále generální stávky, bojkoty, zapalování pneumatik,graffiti, vyvěšování palestinských vlajek, barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání tzv. Molotovových koktejlů čigranátů. V důsledku násilností jednali vojáci podrážděně a obzvláště razantně.[61] Samotné povstání překvapilo i Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) v Tunisku,[60] která měla povstání „oficiálně vést“. Fakticky výraznou moc však v jeho rámci získala palestinská militantní islamistická skupinaHamás, která vznikla na počátku první intifády. Nepokoje se rozrostly a byly ukončeny až podepsánímmírové dohody z Osla roku 1993.[62]
Kampani předvolbami v listopadu 1988 se nemohla vyhnout intifáda, obě strany se v ní však rovněž také věnovaly zahraničním tématům a obě artikulovaly své postoje k mírovému procesu.[51] Stejně jako volby před čtyřmi lety, i tyto volby ukázaly nejasnou preferenci volebních elektorátů obou stran, když volby skončily těsným vítězstvím Likudu o jeden poslanecký mandát (40 vs. 39).[51] Naopak posílily malé radikální strany v obou částech politického spektra.[51] Na volební výsledku se značně podepsala intifáda.[63] Ve volbách se totiž utkali populární Peres (v době, kdy skončilo jeho dvouleté působení v úřadu premiéra dosahovala jeho popularita 80 %)[55] se zastáncem tvrdé linie Šamirem. Zároveň se uplatnila rovnice, podle které Izraelci chápali boj Arabů za sebeurčení za terorismus, a pravidlo, že s teroristy se nevyjednává.[63] Proto byla podle Ternera (1991) většina Izraelců pro to, aby bylo „proti bojujícím Palestincům postupováno velmi tvrdě“ a odmítala jednání s OOP.[63] Sestavením vlády byl pověřen Šamir, který se nejprve pokoušel vytvořit vládní koalici s pravicovými a náboženskými stranami.[64] Přehnané požadavky náboženských stran jej nakonec opět vedly k vytvoření koaliční vlády s Ma'arachem a náboženskými stranami,[65] avšak již bez rotačního principu ve funkci premiéra.[64] Tentokráte však post ministra zahraničních věcí přenechal Moše Arensovi z Likudu a Šimon Peres se stal ministrem financí.[63] V Izraeli doznívala ekonomická krize, která však byla stále patrná; například ve státním rozpočtu na finanční rok 1988/1989 připadlo celých 48 % na splácení dluhů.[66]
Čtyři dny po izraelských parlamentních volbách, tedy 15. listopadu 1988, se konalo mimořádné zasedáníPalestinské národní rady (tj. nejvyššího palestinského zákonodárného orgánu) v Alžíru, na kterém předseda OOPJásir Arafat vyhlásil nezávislost palestinského státu a uznal rezoluceRady bezpečnosti OSNč. 242 a338.[67] Řada států světa, včetněČeskoslovenska, nezávislost uznala.[67] Arafat se dále zřekl terorismu a Palestinská národní rada uznala existenci Izraele arezoluci Valného shromáždění OSN č. 181 z roku 1947, která rozdělovala mandátní Palestinu na židovský a arabský stát.[64] V reakci na to Šamir v květnu 1989 navrhl konání svobodných voleb na Izraelem obsazených územích (Západním břehu a v Pásmu Gazy), „aby pro ujednání mírového řešení získal palestinského partnera.“[64] Šamirova iniciativa vzbudila ohlas jak ve Spojených státech, tak v Egyptě a oba dva státy vypracovaly návrh na konání mezinárodní konference.[64] Tu však Šamir z principu odmítal již od Londýnské dohody dojednané Peresem.
Šamirova neústupnost a vnitrovládní problém vedly Perese v roce 1990 ke svržení vlády a postupu, který jeho stranický kolega a dlouholetý rival Jicchak Rabin označil jako „odporně páchnoucí manévr“ (celá aféra získala názevšpinavý trik).[68] Šamir totiž stále odmítal návrhy na konání mezinárodní konference. Peres proto uzavřel, prostřednictvím svého chráněnceChajima Ramona, tajnou dohodu s Arje Derim a jeho stranouŠas o politické alianci.[69] Následně dal Šamirovi ultimátum, podle něhož labouristé opustí vládu, pakliže Šamir nebude souhlasit s návrhemamerického ministra zahraničíJamese Bakera na konání mírové konference.[70] V reakci na ultimátum propustil Šamir Perese z vlády a 15. března téhož roku podali všichni labourističtí ministři demisi.[70] Téhož dne se konalo hlasování o nedůvěře vládě a díky pěti poslancům strany Šas, kteří se hlasování zdrželi, Šamirova vláda padla.[69] Stala se tak první izraelskou vládou, které byla vyslovena nedůvěra (poměrem 60 ku 55). Peres byl následně prezidentem Herzogem pověřen sestavením vlády a začal jednat s malými a náboženskými stranami.[71] Strana Šas aDegel ha-Tora však Peresovi po několika dnech podporu stáhly a on tak disponoval pouze 60 hlasy, což na vyslovení důvěry vládě nestačilo. Rozhodujícího poslance nakonec Peres získal, kdyžAvraham Šarir opustil Likud.[72] Peres tak mohl oznámit, že disponuje těsnou většinou a sestavil vládu, se kterou předstoupí před parlament.[72] Hlasování o důvěře vlády bylo naplánováno na 11. dubna, kdy měl Peres představit vládní program a jednotlivé ministry. Na poslední chvíli však dva poslanci za stranuAgudat Jisra'el nedorazili[73] po nařízení svého duchovního vůdce rabihoMenachema Mendela Schneersona, aby nepodporovali jakékoliv územní ústupky.[74] Peres poté požádal prezidenta o prodloužení lhůty na sestavení vlády, ale nakonec se pověření vzdal.[75] To naopak získal Šamir, jemuž se podařilo sestavit čistě pravicovou vládu s náboženskými stranami s těsnou většinou v Knesetu,[76] která získala důvěru 11. června.[77]
Protichemické cvičení kvůli Válce v Zálivu
S nástupemMichaila Gorbačova do čela Sovětského svazu přišlo postupné společenské uvolňování a liberalizace. Již od roku 1987 bylo povoleno vystěhovat se části sovětských Židů a každým rokem se stanovená kvóta zvyšovala.[78] Na konci 80. a počátku 90. let začala masová migrace, a to jak do Spojených států, tak do Izraele. Jen v roce 1990 přišlo do Izraele 181 751 Židů.[78] S následujícím rokem dosáhla imigrační vlna 450 tisíc sovětských Židů.[2] Každý další rok pak několik desítek tisíc (do roku 1997 přišlo do Izraele na 700 tisíc Židů ze zemí bývalého SSSR). S absorpcí tak velkého počtu lidí se pojily nejrůznější problémy, od finančních, přes zaměstnanostní strukturu, růstnezaměstnanosti, ubytování a jazyk. V důsledku příchodu tak enormního množství nových obyvatel požádal Izrael Spojené státy v létě 1990 o poskytnutí záruk na půjčku ve výši 10 miliard dolarů. Americká administrativaGeorge H. W. Bushe však žádost odmítla, neboť se obávala, že by peníze byly využity pro usídlení nových imigrantů na Západním břehu.[79]
Mobilní protiraketová baterie Patriot
V průběhu absorpce nových přistěhovalců a jednání o zárukách na půjčku Izrael zasáhla válka, které se neúčastnil. V srpnu 1990 irácký diktátorSaddám Husajn zaútočil a obsadil sousedníKuvajt.[80] Proti Husajnovi vznikla mezinárodní koalice 28 států, které na základě posvěcení OSN hodlaly Kuvajt osvobodit. Hromadění spojeneckých armád však Saddáma nezastrašilo a namísto toho se pokusil alianci rozdělit hrozbami napadení Izraele svými balistickými střelami a letectvem.[81] V případě izraelské odvety by totiž arabské státy patrně spojeneckou alianci opustily. Z toho důvodu Spojené státy žádaly Izrael, aby v žádném případě nereagoval.[81] V rámci Husajnova zastrašení „začala izraelská vláda zastřeně naznačovat možnou jadernou odvetu.“[81] Zároveň Spojené státy v Izraeli rozmístilyprotiraketové baterie Patriot s americkou obsluhou (poprvé v dějinách Izraele na jeho území vstoupil americký voják v aktivní službě)[82] a Izraeli za jeho neútočení přislíbily „podstatnou finanční pomoc na opravy a obnovu.“[81] V reakci na Husajnovy hrozby se v Izraeli začaly distribuovatochranné masky, byla utěsňována okna a prováděny úpravy pro případ napadení.[83] Dne 16. ledna 1991 zahájili spojencioperaci Pouštní bouře a již o dva dny později dopadly naTel Aviv první irácké rakety typuScud.[83] Do konce února pak na území Izraele dopadlo celkem 39 raket,[84] a to zejména do hustě zalidněnéhookolí Tel Avivu.[83] Všechny rakety, které Izrael zasáhly byly konvenční a Husajn nakonec nepoužilchemické zbraně, jak se Izrael obával.[85] Tato válka byla historicky jediná, která Izrael zasáhla a v níž Izrael zůstal pasivní.[83]
Po skončení první části operace Pouštní bouře, kdy již probíhaly pozemní boje a Izrael nebyl ohrožován raketami, Šamirova vláda doufala, že Spojené státy konečně poskytnou záruky na půjčku ve výši 10 miliard dolarů, a to v rámci morálního závazku vůči Izraeli, který zůstal celou dobu pasivní.[86] Tento předpoklad však vyvolal ve Spojených státech velkou nevoli a prezident Bush izraelskou žádost znovu odmítl. Namísto toho Spojené státy poskytly Izraeli kompenzace přímo určené na opravu poničených měst a pomohly s další fází záchrany etiopského Židovstva.[86] V květnu 1991 totiž došlo ke zhoršení situace v Etiopii v důsledku blížícího se konfliktu mezi vládouMengistu Haile Mariama a opozičními povstalci.[86] Spojené státy pomohly Izraeli s tlakem na Mengistův režim a nakonec bylo v květnu 1991 při izraelské vojenskéoperaci Šalamoun letecky během dvou dnů přepraveno 14 400 etiopských Židů.[86]
Po porážce Saddáma Husajna probíhala od jara 1991 jednání amerického ministra zahraničí Jamese Bakera se státyBlízkého východu a po naléhání všechny státy souhlasily s účastí na mezinárodní konferenci.[87] Šamir se zprvuMadridské mírové konference odmítal účastnit, nakonec však nabídku přijal, neboť doufal, že Sýrie nabídku účasti odmítne.[88] Poté, co však Sýrie nabídku účasti na konferenci přijala, již nemohl couvnout.[88] Podmínkou však bylo, aby se konference neúčastnila OOP.[89] Palestinská delegace (bez OOP) se účastnila konference v rámci jordánské delegace. Madridská konference začala za účasti SSSR, USA, Jordánska, Libanonu,Sýrie a Izraele,1. listopadu1991 v Palacio Parcen v Madridu.[89] V lednu 1992 pak probíhala multilaterální jednání v Moskvě na téma ekonomického rozvoje,životního prostředí, vody a uprchlíků.[87] Celkem mezi Izraelci a Palestinci proběhlo deset kol jednání, avšak bez jakéhokoliv průlomu. Hlavním problémem bylyizraelské osady na obsazených územích.[90] Další problém byla platnost izraelského zákona zakazujícího přímý kontakt izraelských občanů s příslušníky OOP. Tato mírová konference však odstartovala sérii přímých schůzek mezi Izraelci a Araby, které v roce 1992 proběhly v různých městech po celém světě.[91]
Počátkem roku 1992 proběhla v Izraeli vnitřní politická krize.[92] Šamirova koalice se rozpadla, když stranyTechija aMoledet vystoupily z vlády, na protest proti Šamirově zdánlivé ochotě jednat o palestinské autonomii.[93] Šamir tak byl nucen vypsat předčasné volby o 5 měsíců dříve, než by se konaly volby klasické. V předvolebním boji použil nebezpečnou taktiku tvrdých postupů, při níž útočil spíš než na Stranu práce na americkou administrativu. Tu obvinil, že podkopává izraelskou bezpečnost a ekonomiku.[92]
Po konferenci vyzval ministr vládyAriel Šaron Šamira k souboji o funkci předsedy a v Likudu se tak konaly vnitrostranické volby, které měly rozhodnout o tom, kdo povede stranu dovoleb v červnu 1992.[94] Kromě dvou zmíněných kandidátů se voleb zúčastnil i David Levy. Z primárek však vzešel vítězně Šamir a to se ziskem 42 % hlasů (Levy získal 31 % a Šaron 21 %).[94] Navzdory tomu byl Likud na rozdíl odStrany práce[pozn 7] vnitřně rozdělen, což mu ve volbách uškodilo.[95]
V parlamentních volbách tak byl Šamirův Likud byl poraženJicchakem Rabinem zeStrany práce (dříve Ma'arach).[96] Po volební prohře Šamir prohlásil, že ústupky z Madridské konference nikdy nemyslel vážně, a že svou účastí na konferenci chtěl „pouze získat čas.“[97] Volební porážka měla řadu příčin. Jednalo se jak o důvody ekonomické – téměř 18 % populace bylo pod hranicí chudoby (dáno náhlým prudkým přílivem imigrantů), tak o důvody související s novými imigranty (zanedbávání bytových a zaměstnaneckých podmínek imigrantů na úkor výstavby osad naZápadním břehu).[92] To potvrzuje i Freedman (1993), který připisuje porážku Likudu z části též neúspěchu Šamirovy vlády poskytnout novým sovětským přistěhovalcům vhodné ubytování a zaměstnání.[84] Teprve až po Rabinově vítězství a zavázání se k odklonu od Šamirova teritorialismu byl Izraeli přislíbena americká záruka na 10miliardovou půjčku.[98]
Šamir v březnu 1993 rezignoval na post předsedy Likudu, ale ponechal si poslanecký mandát, který vykonával až dovoleb v roce 1996.[99] Často kritizoval svého nástupce ve vedení stranyBenjamina Netanjahua za to, že je příliš nerozhodný v jednání s Araby.[100] Šamir zašel tak daleko, že v roce 1998 odešel z Likudu a podpořil odštěpeneckou frakci Likudu a novou pravicovou stranuBenny Begina,Cherut - Národní hnutí,[100] která sevoleb v roce 1999 zúčastnila společně s Národní jednotou.[101] Po Netanjahuově porážce se Šamir vrátil do Likudu a podporovalAriela Šarona v premiérskýchvolbách v roce 2001. Po tomto roce přestal dělat veřejná prohlášení.
Šamirovo jméno se znovu objevilo v izraelském tisku v roce 2004, když byla zamítnuta žádost jeho rodiny o zvláštní státní financování jeho hospitalizace v ošetřovatelském domě Queen Juliana.[102] Představitelé ministerstva financí se obávali, že by tím vzniklprecedens, který by mohl následně vážně zatížit izraelskou ekonomiku.[102] Dále pak navrhli, aby byla na léčbu použita Šamirova státní penze.[102] Jeho manželka Šulamit zemřela 29. července 2011 ve věku 88 let.[103]
Jicchak Šamir zemřel 30. června 2012 v pečovatelském domě Bejt Juliana ve městěHerzlija.[104]Státní pohřeb se konal na Har Herzel v Jeruzalémě 2. července 2012. Předseda vlády státu IzraelBenjamin Netanjahu ve smuteční řeči ocenil jeho zásadový postoj ve věci národních zájmů izraelského národa, aliju etiopských Židů, diplomatické schopnosti, které mu umožnily navázat diplomatické styky s Čínou, Sovětským svazem a Indií a účast na Konferenci v Madridu. Dále ocenil, že Šamir neodpověděl na útok Iráku na Izrael v rámci Války v Zálivu a diplomatickou ofenzívu vůči Spojeným státům, díky níž byla válka ukončena dříve, než do ní vstoupil Izrael. Šamirovy zásadové postoje ocenil též předseda KnesetuRe'uven Rivlin a smířlivě pochvalnou řeč pronesl též celoživotní Šamirův ideový odpůrce, prezident státu IzraelŠimon Peres.[105]Satirická skupinaLatma si připomněla památku Jicchaka Šamira krátkým filmem.[106]
V roce 2001 byla Šamirovi udělenaIzraelská cena za jeho celoživotní přínos a zvláštní přispění společnosti a Státu Izrael.[108][109] Ta je udílena od roku1953 a patří mezi nejvyšší izraelská státní vyznamenání. V roce 2005 byl v internetové soutěži200 největších Izraelců deníkuYnet zvolen 29. největším Izraelcem všech dob.[110]
↑Arabské nepokoje a násilnosti propukly v dubnu 1936. V následujících událostech, označovaných jako arabské povstání či arabská revoluce, došlo k pogromům na židovské obyvatele, vyhlášení sedmiměsíční celonárodní stávky,[5] přepadání židovských cestujících, napadání židovských osad a zakládání požárů na polích s úrodou.[6] Cílem tohoto otevřeného nepřátelství, ke kterému veřejně vyzýval velký jeruzalémský muftíAmín al-Husajní[7] bylo zastavit židovskou imigraci do mandátní Palestiny. V první části arabského povstání bylo zabito 197 Arabů, 80 Židů a 28 Britů. Britská vláda následně jmenovalaPeelovu komisi, která měla okolnosti násilí vyšetřit.[5]
↑Lechi se oddělila od organizace Irgun, která patřila mezi hlavní vojenské organizace revizionistického křídla sionistického hnutí, na rozdíl od Hagany, která spadala pod hlavní světovou sionistickou organizaci. Důvod oddělení byl ten, že Irgun se podvolil tlaku Hagany a přislíbil pomáhat Britům po dobu války s nacistickým Německem. Avraham Stern naopak považoval Brity za hlavního nepřítele a rozhodl se proti nim nadále bojovat.
↑Barari (2004) v této souvislosti uvádí názor Jehudy Lukacse, podle něhož byl jedním z Šaronových úmyslu běhemlibanonské války v roce 1982 způsobit masový exodus palestinských Arabů do Jordánska, který by vedl k pádu tamní monarchie.[34]
↑Informace o počtu obětí masakru v Sabře a Šatíle se liší. Gilbert (2002) k počtu obětí uvádí: „Podle izraelského armádního hlášení bylo zabito 474 muslimů všech národností. (…) Když byly tábory Sabra a Šatíla otevřeny a novináři z celého světa do nich vstoupili, nalezli těla 2300 palestinských mužů, žen a dětí.“[42] Naproti tomu Schneider (2003), který byl válečným zpravodajem v obou uprchlických palestinských táborech, uvádí, že: „křesťanští falangisté (…) zavraždili 980 Palestinců.“[43]Marek Čejka (2005) uvádí 474 obětí a poukazuje na různé počty, když dodává: „Podle izraelskéKahanovy vyšetřovací komise dokonce 700–800 zavražděných, někdy uváděno 2000 až 3500 mrtvých.“[44]
↑abcdJicchak Šamir [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael [cit. 2008-11-15].Dostupné online. (anglicky)
↑abYitzhak Shamir - The seventh Prime Minister [online]. Úřad ministerského předsedy Státu Izrael [cit. 2010-03-06].Dostupné online. (anglicky)
↑abcdeBREGMAN, Ahron.A History of Israel. New York: Palgrave Macmillan, 2002. 352 s.Dostupné online.ISBN978-0333676325. S. 205–206. (anglicky) Dále jen:A History of Israel.
↑abPOJAR, Miloš.Izrael - stručná historie států. 2. vyd. Praha: Libri, 2009. 202 s.ISBN978-80-7277-435-7. S. 44. Dále jen:Izrael - stručná historie států.
↑KRUPP, Michael.Sionismus a Stát Izrael. Praha: Vyšehrad, 1999. 242 s.ISBN80-7021-265-9. S. 97. Dále jen:Sionismus a Stát Izrael.
↑ČEJKA, Marek.Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2005. 305 s.ISBN80-903333-9-7. S. 48. Dále jen:Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2005.
↑ČEJKA, Marek.Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. 321 s.ISBN978-80-87029-16-9. S. 57. Dále jen:Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007.
↑ČEJKA, Marek.Judaismus, politika a Stát Izrael. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 252 s.ISBN80-210-3007-0. S. 147. Dále jen:Judaismus, politika a Stát Izrael.
↑LAPIDOT, Yehuda.The Split Within the Irgun [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2010-04-07].Dostupné online. (anglicky)
↑SHINDLER, Colin.The Triumph of Military Zionism: Nationalism and the Origins of the Israeli Right. New York: I.B. Tauris, 2006. 288 s.Dostupné online.ISBN978-1-84511-030-7. S. 146. (anglicky)
↑SHINDLER, Colin.The Land Beyond Promise:Israel, Likud and the Zionist Dream. New York: I.B. Tauris, 2001.ISBN9781860647741. S. 177.
↑BEN-YEHUDA, Nachman.Political Assassinations By Jews: A Rhetorical Device For Justice. New York: State University of New York Press, 1992. 527 s.Dostupné online.ISBN978-0791411650. S. 207. (anglicky) Dále jen:Political Assassinations By Jews: A Rhetorical Device For Justice.
↑Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2005. s. 57
↑PERLIGER, Arie; WEINBERG, Leonard. Jewish Self-Defence and Terrorist Groups Prior to the Establishment of the State of Israel: Roots and Traditions.Totalitarian Movements and Political Religions. 2003, roč. 4, čís. 3, s. 111.ISSN1469-0764.
↑TESFAI, Alemseged.A Bit of Eritrean History at Bridport, UK [online]. 2002-08-11 [cit. 2007-12-27].Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-03. (anglicky)
↑KATZ, Immanuel.Lechi: fighters for the freedom of Israel (F.F.I.). Tel Aviv: Lechi Memorial Committee, 1987. 122 s. S. 101. (anglicky)
↑TERNER, Erich.Dějiny Státu Izrael. Pardubice: Kora, 1991. 262 s.ISBN80-901092-0-9. S. 98. Dále jen: TERNER, Erich.Dějiny státu Izrael.
↑MEARSHEIMER, John J; WALT, Stephen.The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy [PDF].Harvard University [cit. 2008-11-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-03-21. (anglicky)
↑PEDAHZUR, Ami; PERLIGER, Arie.Jewish Terrorism in Israel. New York: Columbia University Press, 2009. 264 s.Dostupné online.ISBN978-0231154468. S. 28. (anglicky)
↑abcdeREICH, Bernard.Political Leaders of the Contemporary Middle East and North Africa: A Biographical Dictionary. Westport: Greenwood Press, 1990. 570 s.Dostupné online.ISBN978-0313262135. S. 488. (anglicky) Dále jen:Political Leaders of the Contemporary Middle East and North Africa: A Biographical Dictionary.
↑abcBLACK, Ian; MORRIS, Benny.Mossad - izraelské tajné války. Praha: Jota, 2006. 632 s.ISBN80-7217-392-8. S. 213–214.
↑SACHAR, Howard, M.Dějiny Státu Izrael. s. 440-441
↑BARD, Mitchell Geoffrey; SCHWARTZ, Moshe.1001 Facts Everyone Should Know about Israel. Lanham: Rowman & Littlefield, 2005. 200 s.Dostupné online.ISBN0-7425-4358-7. S. 50. (anglicky)
↑abcdBARARI, Hassan Abdulmuhdi.Israeli Politics and the Middle East Peace Process, 1988-2002. London: Routledge, 2004. 208 s.Dostupné online.ISBN978-0415322263. S. 21–22. (anglicky) Dále jen:Israeli Politics and the Middle East Peace Process, 1988-2002.
↑abHOROVITZ, David.Shalom, Friend: the Life and Legacy of Yitzhak Rabin. New York: Newmarket Press, 1996. 310 s.Dostupné online.ISBN1-55704-287-X. S. 124. (anglicky)
↑abIsraeli Politics and the Middle East Peace Process, 1988–2002. s. 50
↑BRINKLEY, Joel.Peres Chosen to Try to Form Israeli Cabinet [online].The New York Times, 1990-03-21 [cit. 2010-03-09].Dostupné online. (anglicky)
↑abBRINKLEY, Joel.Peres Says He Can Form Next Israeli Government [online].The New York Times, 1990-04-05 [cit. 2010-03-09].Dostupné online. (anglicky)
↑BRINKLEY, Joel.Israeli Coalition Cracks at Last Minute [online].The New York Times, 1990-04-12 [cit. 2010-03-09].Dostupné online. (anglicky)
↑BRINKLEY, Joel.Peres Gives Up Bid to Form Cabinet; Shamir Will Try [online].The New York Times, 1990-04-27 [cit. 2010-03-09].Dostupné online. (anglicky)
↑Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007. s. 178
↑FREEDMAN, Robert Owen.The Middle East after Iraq's Invasion of Kuwait. Gainesville: University Press of Florida, 1993. 384 s.Dostupné online.ISBN978-0813012155. S. 344. (anglicky) Dále jen:The Middle East after Iraq's Invasion of Kuwait.
↑abSACHAR, Howard, M.Dějiny Státu Izrael. s. 721-722
↑SACHAR, Howard, M.Dějiny Státu Izrael. s. 723-724
↑ČEJKA, Marek; NEDOROSTKOVÁ, Dáša. Izrael a palestinská území po 11. září 2001.Politologický časopis. Roč. 2002, čís. 1.Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-09.Archivováno 9. 1. 2008 naWayback Machine.
↑abcShamir Family Asks State to Fund Ex-PM's Stay in Nursing Home [online]. AllBusiness [cit. 2008-11-15].Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
↑QUEENANN, Gavriel.Shulamit Shamir Dies at 88 [online].Ha'arec, 2011-07-30 [cit. 2011-07-30].Dostupné online. (anglicky)
↑Israel Prize Official Site – Recipient’s C.V. [online]. Ministerstvo školství Státu Izrael [cit. 2010-03-06].Dostupné online. (hebrejsky)
↑Israel Prize Official Site – Judges' Rationale for Grant to Recipient [online]. Ministerstvo školství Státu Izrael [cit. 2010-03-06].Dostupné online. (hebrejsky)
↑הישראלי מספר 1: יצחק רבין [online].Ynet, 2005-05-11 [cit. 2011-02-27].Dostupné online. (hebrejsky)
.jpg)
.svg)
.jpg)
