Evropský jednotný trh,vnitřní trh nebospolečný trh v rámciEvropské unie je prostorem bez vnitřních hranic, v němž platí téměř[1] volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu,[2] který je definovánMaastrichtskou smlouvou. Tato koncepce je východiskem dalších jednotlivýchpolitik Evropské unie, které na společný trh navazují a mají za cíl dále naplňovat cíle čtyř svobod. Společný trh je obecně vymezen v části třetíSmlouvy o fungování Evropské unie a posléze v příslušných aktechsekundárního unijního práva a dalších pramenech.
Jednotný trh zahrnuje27 členských států EU a několik dalších zemí má k němu přístup do určité míry. Čtyři další země, které jsou zároveň také členovéEvropského sdružení volného obchodu, mají téměř kompletní přístup:Island,Lichtenštejnsko aNorsko skrzeEvropský hospodářský prostor aŠvýcarsko skrze svoje bilaterální smlouvy s EU.Gruzie,Moldavsko aUkrajina mají přístup k vnitřnímu trhu EU skrzeHlubokou a komplexní zónu volného obchodu, avšak bez možnosti volného pohybu pracovníků.
Uvnitř Evropského jednotného trhu jsouČlenské státy Evropské unie. Několika dalším státům je umožněn přístup do určité míry. Evropský jednotný trh byl rozšířen s výjimkami v některých oblastech ekonomiky proIsland,Lichtenštejnsko aNorsko skrzeEvropský hospodářský prostor a proŠvýcarsko skrze jeho bilaterální smlouvy s EU.
Turecko je členem Evropské celní unie od roku 1995, což mu umožňuje volný pohyb zboží s EU.[3] Dalšími zeměmi této celní unie jsouAndorra,Monako aSan Marino.
Tři postsovětské země:Gruzie,Moldavsko aUkrajina mají přístup ke čtyřem svobodám vnitřního trhu EU skrzeHlubokou a komplexní zónu volného obchodu (DCFTA), avšak volný pohyb osob je pouze v podobě možnosti krátkodobých bezvízových návštěv, přičemž volný pohyb pracovníků je vyhrazen pro členské státy EU.[4] DCFTA je příkladem integrace do jednotného trhu EU mimo Evropský hospodářský prostor.[5]
EHS směřovalo po svém vzniku kcelní unii (zahrnující zrušení vzájemných obchodních omezení a společný celní sazebník). Ta představovala základní krok na cestě ke společnému trhu. Její budování bylo rozděleno do tří fází (mělo být dokončeno v roce 1969, povedlo se v roce 1968):
Na celní unii navazoval vznik společného trhu, jehož nástrojem byla společná obchodní politika (přechodné období 12–15 let). Opatření k jeho vytvoření dohromady zahrnovala:
Překážky v budování společného trhu představovaly především ochranářské tendence států a zájmových skupin. Mezi takto uplatňovaná (tzv. netarifní) omezení patřilo např.:
V 60. letech se Společenství potýkalo s politickou krizí, která způsobila zpomalení integračních aktivit. Od 70. let pak hrál větší roli předevšímEvropský soudní dvůr, který ve svých rozhodnutích působil ve prospěch odbourávání netarifních omezení. V tomto období se však rovněž projevila ekonomická krize, vedoucí k poklesu ekonomických ukazatelů ve Společenství. To se nadále potýkalo s problematickým financováním zemědělské politiky a otázkou britského příspěvku do rozpočtu. Toto období souhrnně označujeme jako tzv.eurosklerózu.
Ferrantiho iniciativa z roku 1980 požadovala odstranění zbývajících obchodních omezení (na níž navazovala tzv. Klokaní skupina poslanců a průmyslníků).
Narjesův plán směřoval k odstranění netarifních omezení skrze tzv. nový přístup (vzájemné uznávání, tato zásada se nepřímo projevila v Bílé knize o vnitřním trhu).
Albert - Ballova zpráva z roku 1982 obsahovala analýzu ekonomické problematikySměrem k hospodářské obnově Evropy (podle ní je nutné vytvořit vnitřní trh s volným pohybem zboží a služeb).
Plán Evropa 1990, vytvořenýEvropskou komisí a kulatým stolem evropských průmyslníků, upozornil na zbytečné formality při přechodu zboží přes hranice, problematické mechanismy rozdělování veřejných zakázek a rozdíly v daňových koncepcích zemí. Navrhoval tedy:
Ve stejném období se rovněž rozrostly aktivity samotné Komise (předsedaJacques Delors). V roce 1985 byla vydánaBílá kniha o vnitřním trhu, která shrnula dosavadních 279 překážek obchodu ve Společenství. Tyto překážky byly rozdělené na:
Opatřeními navrženými Bílou knihou byly především:
Naplnění čtyř svobod mělo být dokončeno do konce roku 1992.
Jednotný evropský akt z roku 1986 potvrdil konec roku 1992 jako moment dokončení společného trhu. Zároveň jím bylo zavedeno hlasování kvalifikovanou většinou ve věcech společného trhu. V roce 1987 vznikl dokument Jednotný akt: Nová meta pro Evropu, který stanovoval podmínky pro splnění cílů JEA.
Cecchiniho zpráva se pokusila o vyčíslení nákladů, jež jsou způsobeny nedokončením společného trhu (tzv. Náklady ne-Evropy).
V roce 2015 představilaEvropská komise plán vytvořitjednotný digitální trh, který pokryjedigitální marketing,elektronické obchodování, atelekomunikace.[6]
Na počátku 90. let se pozitivně projevil volný pohyb zboží a osob, byl zaznamenán pozitivní dopad na oblast telekomunikace, dopravy, finančních služeb (zlevnění), produktivitu a investice; toto vedlo k nárůstu eurooptimismu. Průběžné analýzy Komise však dávaly signál, že k plánovanému dokončení společného trhu v roce 1992 nedojde.
Sutherlandova zpráva z roku 1992 potvrdila existenci omezení a stávajících rezerv v implementaci směrnic.
Bílá kniha Růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost z roku 1993 vyzývala ke stabilizaci nezaměstnanosti a posílení principu solidarity.
V roce 2000 byla vydánaLisabonská strategie, dle které měla EU být do 10 let nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech.
V roce 2004 pakKokova zpráva konstatovala, že tento cíl není možné uskutečnit (a navrhovala oslabit environmentální rozměr politik).
Budování společného trhu není dodnes dokončeno. Nadále se sleduje naplňování Bílé knihy o vnitřním trhu a stejně tak postoje států k implementaci opatření. Dokončení společného trhu bylo zpomaleno mimo jiné irozšířením EU v roce 2004 a stejně tak i skutečností, že integrační aktivity se nadále rozšiřují do čím dál tím více kontroverzních oblastí.
Zboží je možno prodávat ve všech členských státechEU. Zboží z ostatních členských zemí nemůže být znevýhodňováno oproti domácímu výrobku clem nebo speciální daní.
Jedná se oprávo občana EU volně cestovat, usazovat se a začít podnikat v ostatních zemích EU. Občan má právo v místě, kde pobývá, volit a být volen do Evropského parlamentu a do místních zastupitelstev. Cestování uvnitř Evropské unie upravujeSchengenská smlouva, která odstranila vnitřní hraniční kontroly mezi jednotlivými členskými státy.Občanem EU je každý, kdo má občanství některého ze členských států. Svoboda pobytu a usazování je jedním z nejdůležitějších práv, jež občanství unie, které bylo zřízeno Maastrichtskou smlouvou, přineslo.
Umožňuje podnikům nabízet své služby i v ostatních členských státech. Volným pohybem služeb se rozumí poskytování služeb přes hranice, tzn. bez toho, že by byl podnikatel ve státě, kde službu poskytuje, usazený.
Volný pohyb kapitálu je základním nástrojem jednotného trhu EU. Znamená volný pohyb finančního kapitálu i hmotného majetku po členských zemích EU. Občané Evropské unie tak mohou využívat finančních služeb v jakémkoliv jiném členském státě.
Obrázky, zvuky či videa k tématuEvropský jednotný trh na Wikimedia CommonsFIALA, Petr a Markéta PITROVÁ. Evropská unie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009, 803 s.ISBN 978-80-7325-180-2.
{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.