Lully také rozvinulrecitativ vefrancouzštině.[6] Nahradilrecitativo secco (suchý recitativ) novou formourecitativo accompagnato (doprovázený recitativ), pro kterou jsou typické rytmické variace a přesná umístění slov.[2] Vytvořil nový styldeklamace, který byl přesně uzpůsoben pro francouzštinu. Při zpěvu se díky této invenci vyrovnává rozdíl meziárií a recitativem, zpěv pak zní více kontinuálně.[2]
Téměř tři staletí byl Lully znám spíše kvůli neobvyklým okolnostem své smrti. Při dirigování jedné ze zkoušek v roce 1687, se Lully prudce udeřil bodcem těžkébarokní taktovky do palce pravé nohy, který se v důsledku nedostatečné hygienyzanítil. Protože odmítal včasnouamputaci, která by byla nutná pro zastavenígangrény, zánět se rozšířil. Pozdní amputace nohy již nepomohla a Lully o dva měsíce později zemřel. Teprve nový zájem o barokní hudbu v posledních desetiletích20. století vedl k hlubšímu poznání Lullyho děl.[10]
Giovanni Battista Lulli se narodil vtoskánskéFlorencii. Giovanniho otec byl mlynář Lorenzo di Maldo Lulli, jeho matkou Caterina, rozená del Sera.[18] Od dětství projevoval velké hudební nadání, díky kterému nemusel pracovat v otcově mlýně, ale dostalo se mu v tomto směru patřičného vzdělání u františkánů, kteří jej naučili hrát nakytaru,housle acembalo.[19][20] V roce1646 si nadaného třináctiletého chlapce povšimlRoger Lotrinský, rytíř de Guise, který navštívil Florencii během místních slavností při své cestě z Malty do Francie. Zde hledal někoho, kdo by mohl konverzovat v italštině s jehoneteříAnnou Marií Louisou Orleánskou, dcerouGastona Orleánského.[p 1] Mladý Giovanni jej zaujal natolik nejspíše proto, že ovládal zpěv, tanec i hru na housle. Rytíř de Guise mu nabídl cestu do Paříže, aby se stal pážetem a učitelem italštiny Anny Marie.[7]
V Tuilerieském paláci, kde sídlil dvůr, se mladý Giovanni rychle naučil francouzským zvykům. Kvůli tomu, že princezna Anna Marie neměla vlastní hudebníky či zpěváky, se Giovanni Battista dostal do kontaktu s předními umělci z okruhu královského dvora, se kterými se zapojoval do jejich hudebních produkcí.[20] Pro svou účast na povstání proti králi (nebolifrondě) však musel Gaston Orleánský uprchnout, a následně byla i Anna Marie vyhoštěna doexilu v Saint-Fargeau.[21]
Díky svým známostem s mnoha významnými hudebníky dostal Giovanni Battista v únoru1653 příležitost tančit ve velkolepémCambefortově[p 2]baletuBallet de la Nuit (Balet Noci), ve kterém poprvé na veřejnosti vystupoval král Ludvík XIV. v rolibohaApollóna.[p 3][25][26] Ten si povšiml Lulliho výkonu, který ocenil,[20] a postupně se mladý Giovanni stal jedním z jeho nejoblíbenějších tanečníků.[25] V březnu 1653 byl jmenován královským skladateleminstrumentální hudby (Compositeur de la Musique instrumentale de la chambre), čímž začala jeho kariéra u královského dvora.[p 4][18][20][27][28]
Dvorní balet (francouzskyballet de cour) byl u francouzského dvora v průběhuVelkého století[p 5] velmi oblíbený; v baletech tančil sám král i dvořané.[p 6] Lulli se dvorních představení účastnil jako tanečník a také jako hudebník.[p 7][20][27][31] V roce1658 začal hudbu pro dvorní balety sám skládat na textyIsaaca de Benserada, se kterým soustavně spolupracoval až do roku1669.[p 8][20] V roce 1661 byl jmenován superintendantem královy hudby (Surintendant de la Musique de la Chambre du Roi) a získal francouzskénaturalizační listiny, proto si pofrancouzštil jméno na Jean-Baptiste Lully.[18][33]
Mezi lety1664–1671 spolupracoval zejména s Molièrem (vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin); společně tvořilicomédie-ballety (baletní komedie).[33]
Přátelství s Molièrem bylo pro Lullyho pro určitý čas klíčové; popularita Molièrových děl s Lullyho hudbou byla na velmi vysoké úrovni, čímž oba upevňovali svou pozici u dvora.[2][20] Brzy začali být známí jakoLes deux Jean-Baptistes (dva Jean-Baptisté).[34] Svou spolupráci dovedli k dokonalosti v komediiLe Bourgeois gentilhomme (českyMěšťák šlechticem, 1670).[p 9] HraPsyché, sepsaná ve spolupráci s Philippe Quinaultem aPierre Corneillem, která měla premiéru17. ledna1671, znamenala pro Molièra jeho největší úspěch.[37] Zároveň také znamenala konec přátelského vztahu a spolupráce mezi Lullym a Molièrem, který následně až do své smrti spolupracoval s Lullyho rivalemMarc-Antoine Charpentierem.[p 10]
Jean-Baptiste v té době viděl potenciál v něčem úplně jiném, než je dvorní balet či baletní komedie.Pierre Perrin,básník alibretista získalprivilegium k založeníAcadémie royale de musique (Královská hudební akademie), jejíž produkce začala být po počátečních nejistotách velice úspěšná, což přitáhlo Lullyho pozornost;[p 11][20] zpočátku si totiž myslel, že opera ve francouzštině je nesmysl, ale postupně změnil názor, když viděl zájem krále i publika.[41]
Perrin dostal výhradní právo na uvádění oper; jeho spolupracovníkem se stal hudební skladatelRobert Cambert, se kterým sdílel post řediteleAcadémie.[p 12] Jejich společná operaPomone (Pomona), která se objevila na scéně3. března1671, a další počinLes peines et plaisirs de l'amour sice zaznamenaly značný úspěch, avšak Lullyho nátlak na krále a bezohledné chování Perrinových dvou dalších partnerů, spekulantů markýze de Sourdéac a sira de Champeron, mělo za následek, že se Perrin ocitl ve vězení pro dlužníky.[20][42] Ve vězení jej navštívil Lully a nabídl mu pomoc (doživotní rentu) výměnou za převedení privilegií.[p 13][41] Dne13. března 1672 schválil Ludvík XIV. převedení privilegia pro uvádění oper na Lullyho, který převzal Perrinovu a Cambertovu pozici a stal se ředitelemAcadémie.[45][46][47] Ihned v ní zavedl profesionální a přísný režim, jenž zahrnoval i dohled nad osobním životem členů souboru – ti si nemohli dovolit nemoc, opilství nebo dokonce těhotenství.[2] Jako první také zavedl rozsáhlé obsazování žen v tanečních rolích.[2][48][49] Následující čtyři měsíce se Perrinovi společníci snažili o právní zpochybnění převodu privilegií, avšak neúspěšně.[p 14] Na základě privilegia se Lully stal doslova francouzskýmoperním monarchou;[9][20] bez jeho souhlasu nemohla být ve Francii veřejně uvedena žádná opera, čímž si získal řadu mocných nepřátel; v roce 1674 byl dokonce proveden pokus ho otrávit,[51] avšak jakožto důvěrný přítel krále měl zajištěnu ochranu.[41][52][53]
Tragédie en musique (neboli pozdějším názvemtragédie lyrique) je oficiálním označením pro typ opery, který uvedl Lully spolu se svým spolupracovníkemPhilippe Quinaultem. Děj je rozčleněn do pětidějství, kterým předcházíprolog (ten jealegorií na aktuální politickou situaci a oslavujenejvětšího z hrdinů – Ludvíka XIV.).[p 15][55]
První tragédií en musique, uvedenou27. dubna 1673 v Paříži, se stala operaCadmus et Hermione (Kadmos a Harmonia), která je považována za prvnífrancouzskou operu. Po provedení u královského dvora sklidili Lully s Quinaultem velký úspěch a jejich spolupráce pokračovala. Od roku 1673 uvedl Lully každoročně jednu operu, kromě roku 1681, kdy nenapsal žádnou, a roku 1686, kdy sepsal opery dvě.[56] V následujícím roce měla premiéru operaAlceste, ou Le triomphe d’Alcide (Alcesta aneb Triumf Alcidy), o rok později (1675) pakThésée (Théseus). V roce1676 se odehrála premiéra operyAtys, která se stala známou pod přízviskemkrálovská opera; jednalo se o nejoblíbenější operu krále Ludvíka XIV.[57]
Úspěch, kterého autoři dosáhli s Atysem, chtěli zopakovat i následující rok s novou operouIsis.[58] Náklady na její provedení vystoupaly o polovinu výše než v případěAtyse (suma vyplacená na premiéruIsis činila 151 780livrů 60sous).[59] Hudebně se jedná o Lullyho nejlepší operu (získala přízviskoopera muzikantů), avšak u dvora zcela propadla kvůli skandálu, který její uvedení vyvolalo.[60] Již v případěAtyse se objevovaly veřejné i soukromé kritiky libretisty Philippa Quinaulta, které kulminovaly právě v době premiéryIsis.[61] Nebylo tedy náhodou, že v jinakkonvenčnízápletce byly v postavě nesympatické, chorobněžárlivé Junony spatřovány rysymadame de Montespan a její rivalka,markýza de Ludres, která byla v tom čase milenkou králeLudvíka XIV., byla rozpoznána v postavě Íó / Isis. Sám král pak byl přirozeně ztotožňován s Jupiterem, jehož pojetí také nebylo jednoznačně lichotivé (podle belgického historika Manuela Couvreura je Jupiter v Isis „karikaturou“ a „směšnou postavou“).[62][63] Že byl tento výklad skutečně v oběhu, dokládá například dobová korespondencemadame de Sévigné, a jak informovalSvatého otceapoštolský nuncius v Paříži, „zalíbení, které madame de Montespan v této opeře nalezla, bylo natolik malé, že ji zhlédla jen několikrát; některé situace zápletky nejen že neoceňuje, ale dokonce je shledává nepříjemnými“.[62] Kvůli domnělým narážkám v textu na skutečné osoby ztratil libretista Quinault dočasně přístup ke dvoru, proto si musel Lully najít jiného spolupracovníka. Lully také propustil svého pomocného dirigenta Jeana-Françoise Lallouetta, který se vychloubal, že je autorem nejlepších částí opery.[64] Následujícího roku uvedl Lully operuPsyché, ke které jako libreto použil přepracovaný text z dřívější hry, jehož autorem byl Molière, spolu s Quinaultem a P. Corneillem. V roce 1671; úpravu textu hry na libreto provedlThomas Corneille.[65] Zcela nové libreto Lully potřeboval až roku (1679) v případěBellérophona, které opět sepsal Thomas Corneille, spolu s Bernardem de Fontenelle.
V roce1680 se již mohl Phillippe Quinault ke dvoru vrátit, poté, co veřejně „se slzami v očích“ požádal krále o odpuštění,[66] a mohl tak opět spolupracovat s Lullym. Jejich nová operaProserpine se stala vzorovou francouzskoutragédií en musique.[p 16] Sbor zde hraje klíčovou roli; je přítomen ve více než polovině celkové délky opery[68] a opera se vyznačuje bohatou orchestrací.[69]
Až o dva roky později (1682) uvedl Lully s Quinaultem své další dílo, operuPersée (Perseus) v divadle Palais-Royal v ulici Saint-Honoré. Premiéra se odehrála při příležitosti narozeníLudvíka, vévody burgundského, vnuka krále Ludvíka XIV.[70] V témže roce se přesunul královský dvůr dozámku ve Versailles, kde se roku1683 uskutečnila premiéra operyPhaëton (Faethón). Ta se později stala známou pod označenímlidová opera (l'Opéra du Peuple).[71] OperaAmadis, jejíž námět vybral sám Ludvík XIV., se vymyká klasickému modelutragédie en musique; námět se neopírá o římskou mytologii, ale o rytířský románAmadís Waleský;Amadis měl premiéru v lednu1684.[72] Významná árieBois épais z operyAmadis bývá často uváděna samostatně jako typická ukázka jedné z Lullyho nejlepšíchmonologových árií.[73] V roce1685 byl uvedenRoland, který podobně jakoAmadis není dějově založen na římské mytologii, ale naAriostově básniOrlando furioso (Zuřivý Roland).[74]
V únoru1686 měla premiéruArmide (Armida), která bývá označována jako Lullyho mistrovské dílo.[75] Podobně jako v případě operAmadis aRoland se dějArmidy neopírá o předlohu z klasické mytologie, ale o Tassův eposLa Gerusalemme liberata (Osvobozený Jeruzalém). Ludvík XIV. pravděpodobně nikdyArmidu neviděl, protože u něj Lully upadl v nemilost kvůli svým homosexuálním aférám, které se dostaly na veřejnost v zimě roku 1685. Král se, patrně pod vlivemMadame de Maintenon, od svého oblíbeného skladatele distancoval, stejně jako od Pařížské opery.[76]
Lullyho poslední operaAchille et Polyxène (Achilles a Polyxena), kterou začal skládat po velkém úspěchuArmidy, měla na tento úspěch navázat. Libreto sepsalJean Galbert de Campistron, který pro Lullyho sepsal libreto již předchozí rok k pastorale héroïqueAcis et Galatée (Ákis a Galateia). Lully před svou smrtí nestihl operu dokončit, zkomponoval jí pouze přibližně jednu třetinu. Zbytek po Lullyho smrti dokončil jeho pomocný dirigentPascal Collasse, který pro něj pracoval od roku 1677. Opera neměla přílišný úspěch, proto byla brzy stažena.[77]
Po dobu patnácti let byl Lully prakticky jediným autorem oper ve Francii, sám tedy vytvořil národní styl. Jeho díla se stala inspirací pro mnoho dalších evropských skladatelů; například proRameaua[78] čiPurcella.[7][79]
Lully se stal Francouzem v prosinci 1661; jeho naturalizační listina potvrzuje pofrancouzštělé jméno „Jean-Baptiste de Lully“.[80] Dne24. července 1662 se v kostele svatého Eustacha oženil s Madeleine Lambertovou (1642–1720),[81][82][83] dcerouMichela Lamberta, významného francouzského pěveckého mistra atheorbisty působícího na královském dvoře a Lullyho blízkého spolupracovníka a spoluautora, a neteří významné dvorní zpěvačky Hilaire Dupuis. Svůj souhlas se sňatkem vyjádřil podpisem svatební smlouvy i král Ludvík a další osobnosti, jako královnyAnna aMarie Terezie či ministrColbert.[84] Měli spolu šest dětí, tři syny a tři dcery, narozené v rychlém sledu v letech 1663–1668,[p 17]. Všichni tři synové (Louis,Jean-Baptiste,Jean-Louis) se stali hudebníky na královském dvoře.[87]
Lully předstíral šlechtický původ již od příchodu do Francie, ten však byl veřejně zpochybňován. Ludvík XIV. jej však nepřímo potvrdil, když povolil roku 1681 Lullymu zakoupit hodnost sekretářem krále (Sécrétaire du roi), jež byla spojena se šlechtictvím a dávala mu nárok na osloveníMonsieur de Lully.[88][89] Od té doby se podepisoval jakoMonsieur de Lully, escuyer, conseiller, Secrétaire du Roy, Maison, Couronne de France & de ses Finances, & Sur-Intendant de la Musique de sa Majesté.[89] Jeho pozdější snaha zakoupit statek a titul hraběte de Grignon vyšla naprázdno.[90]
Jean-Baptiste patřil mezi několik málo důvěrných přátel krále.[91] Ačkoli měl Lully množství sexuálních i finančních skandálů, kvůli kterým několikrát upadl v královu nemilost, vždy dokázal nalézt cestu zpět do královy přízně; jejich přátelství trvalo téměř až do Lullyho smrti, teprve od poloviny 80. let 17. století bylo možné pozorovat trvalejší ochlazení, které se však nedotklo Lullyho postavení u králova dvora.[92][93]
Lully se v intimní rovině projevoval jakobisexuál; jeho sklony se brzy staly veřejným tajemstvím již před jeho sňatkem, jak svědčí jarmareční píseň z roku 1662.[94] Největší skandál v této oblasti propukl v roce 1685, kdy vyšel najevo Lullyhomilenecký vztah s pážetem jménem Brunet, který u něj žil coby student hudby. I v tomto případě Ludvík XIV. neváhal dát najevo svou podporu skladateli.[95][96]
Stejně jako drtivá většina obyvatel tehdejší Francie se i Lully hlásil k římskokatolické církvi, nicméně byl označován zasodomitu[97] a mužebludařských sklonů.[91] Výhrady církve vůči němu ilustruje spor z doby, kdy Lully umíral: kněz mu vyčetl zhýralý život a především odmítl poskytnoutsvaté přijímání, pokud neslíbí, že zanechá opery. I když Lullyho blízcí hrozili, že si budou stěžovat králi, avšakpařížský arcibiskupFrançois Harlay de Champvallonzpovědníkův příkaz schválil a Lully se musel podřídit.[98] Lullyho tvorba také obsahuje, oproti většině ostatních barokních skladatelů, pouze několik málo děl s duchovní tematikou, navíc jde většinou o dvorské zakázky, kterým se nemohl vyhnout.[4]
Na počest úspěšné operaceanálního píštělu Ludvíka XIV.18. listopadu 1686 a jeho následného uzdravení[99] bylo8. ledna1687 znovu uvedenoLullyhoTe Deum v konventu feuillantů, v provedení více než 150zpěváků a instrumentalistů.[100] Při dirigování jedné ze zkoušek se Lully prudce udeřil bodcem těžkébarokní taktovky do palce pravé nohy, který se v důsledku nedostatečné hygienyzanítil.[101] Protože Lully odmítalamputaci probodnutého prstu (a později celé nohy), kterou mu místní i z ciziny přivolaní lékaři radili, postupně se zánět rozšířil, čímž došlo k otravě krve. Po zlepšení stavu v průběhu února nastalo ke konci měsíce rychlé zhoršení.[102] Dne 28. února 1687 k sobě Lully povolalkněze se žádostí o uděleníposledního pomazání; ten souhlasil s udělením pomazání pod podmínkou, že jakopokání spálí rozpracovanoupartituru své poslední opery (Achilles a Polyxena). Lully souhlasil a partituru vhodil do ohně. Když byl po odchodu kněze dotázán jedním ze svých přátel, proč to udělal, Lully mu prozradil, že má ještě jednu kopii partitury.[103][104] Na smrtelné posteli, po posledním pomazání, složil Lully své poslední dílo, pětihlasýkánonIl faut mourir, pécheur (Umíráš, hříšníku, umíráš).[20][105]
Dne 10. března sepsal Jean-Baptiste Lully svou poslední vůli, v níž mimo jiné odkázal své operní privilegium své ženě a potomkům a svěřil řízení Královské hudební akademie své ženě Madelaine, jíž měli být po ruce François Frichet a dirigentPascal Collasse; nástupnictví ve funkcích u dvora Ludvíka XIV. měl již zajištěno jeho synJean-Louis Lully.[106] Nedlouho poté, 22. března 1687, zemřel na následkygangrény ve své hlavní rezidenci, domě na pařížském předměstíVille l'Évêque.[107] Po pohřbu v místně příslušném farnímkostele svaté Máří Magdalény (zbořen roku 1801, dnes nahrazen kostelem novým), na kterém zaznělo jehoDies irae (Den hněvu), bylo jeho tělo – v souladu s přáním vyjádřeným v závěti – uloženo do tomby v augustiniánskémkostele Panny Marie Vítězné v Paříži, až na vnitřnosti, které zůstaly uloženy u Máří Magdalény.[20][108][109] Lullyho vdova dala v kostele, kde byl pohřben, zřídit výstavnýkenotaf, který se dochoval, avšak na jiném místě a bez kovových a štukových součástí, které byly zničeny zavelké francouzské revoluce.[110][108]
Jean-Baptiste Lully po sobě zanechal čtyři domy – totiž svou rezidenci veVille l'Évêque, původní pařížský dům v ulici Sainte-Anne, nájemní dům v ulici Royale a venkovské sídlo vPuteaux[111][112] a nemalý movitý majetek, zejména překvapivé množství hotovosti. Novinové zprávy uváděly, že se v jeho truhlách našlo až 760 000 livrů, což představovalo více než pětisetnásobek ročního platu průměrného dvorního hudebníka; pozůstalostní soupis však uvádí 266 562 livrů v hotovosti, spolu s nábytkem a cennostmi 387 000 livrů a po připočtení ceny nemovitostí zhruba 650 000 livrů celkové hodnoty pozůstalosti.[8][113]
Téměř tři staletí byl Lully znám spíše kvůli neobvyklým okolnostem své smrti. Také Lullyho pověst dvorního intrikána neblaze poškodila jeho hudební postavení, ale v poslední čtvrtině 20. století snaha o autentické uvádění staré hudby způsobila znovuzrození několika polozapomenutých jevištních skladeb.[114] Uvedení operyAtys zahájilo novodobý zájem o francouzskou barokní operu.[115] Na rozdíl odAtyse, který se dočkal i scénického provedení, je většina Lullyho oper prováděna pouze v koncertním provedení; napříkladIsis.[11]
Pro Lullyho hudební díla je typická rytmická preciznost, dramatickýpatos; velké, jednoduché, výrazně melodické linky árií, velké zastoupení sboru a orchestru a bohatá choreografie.[20][118][119]
Lullyho dílo se ve srovnání s jeho současníky zachovalo v mimořádném rozsahu. Jako schopný podnikatel si byl vědom propagačního významu publikace svých děl a byl schopen ji financovat, všechna rozměrná díla jeho zralého období tak jsou dostupná ve formě autorských tištěných partitur. Po Lullyho smrti navíc král Ludvík XIV. nařídil shromáždit všechna zachovaná Lullyho díla. Této úlohy se ujal skladatelAndré Danican Philidor (1652–1730), králův hudební knihovník a kopista. Díky němu se zachovala řada skladeb ze začátků Lullyho působení u královského dvora z 50. a 60. let 17. století. Ojediněle se opisy Lullyho děl zachovaly i v jiných rukopisných sbírkách. Philidorovy opisy jsou velmi spolehlivé: neváhal například nechat skladby jen torzovité, aniž by chybějící úseky nebo hlasy doplňoval. Ne vždy je však spolehlivé přiřčení Lullymu, u některých skladeb bylo později prokázáno, že je napsali jiní skladatelé. Philidor i pozdější badatelé občas podléhali jednak tendenci připisovat slavnému Lullymu i skladby jeho méně známých současníků, jednak tendenci spoléhat na Lullyho pověst a připisovat mu skladby vyšší kvality, zatímco u skladeb méně zdařilých jeho autorství popírat.[120]
Přesto jsou z dobových zpráv známa Lullyho díla, která se nezachovala, zejména baletní hudba.[121][122]
První novodobé edice Lullyho děl pocházejí z poslední čtvrtiny 19. století, věnoval se jim například francouzský skladatelThéodor de Lajarte (edice sedmi oper v letech 1877–1883) nebo německý muzikologRobert Eitner (ediceArmidy z roku 1885). Edice Lullyho souborného díla, kterou zahájilHenry Prunières roku 1930, se zastavila jeho smrtí roku 1942.[123] NěmeckýmuzikologHerbert Schneider sestavil seznam Lullyho dělLully Werke Verzeichnis (LWV), který je utvořenchronologicky (nikoli tematicky = podle druhu skladby, jako napříkladBWV), podle data prvního uvedení skladby (premiéry). Schneider stojí společně s Jerômem de La Gorce v čele nové kritické edice souborného Lullyho díla, kterou vydává nakladatelství Georg Olms Verlag.[124]
Objemově největší část Lullyho díla zahrnují jeho opery. K nim přistupují balety a příbuzná jevištní díla (comédie-ballet, tragédie-ballet, divertissement) vzniklá pro dvůr Ludvíka XIV. Mnohem menší část zaujímá duchovní tvorba, a to výhradně ve formě moteta („velkého“ a „malého“). Lullyho dílo dále obsahuje řadu drobných skladeb vokálních a instrumentálních, zejména tanečních. Zachovaly se převážně v kopiích a většinu z nich nelze přesně datovat ani určit jejich konkrétní účel či adresáta.
Brána Saint-Honoré a kostel s klášterem Nanebevzetí Panny Marie, pro který Lully napsal sérií svých „malých motet“. Rytina N. de Poillyho ze 17. století
Velké církevní obřady u dvora Ludvíka XIV. byly pro Lullyho významnou možností, jak se prosadit a udržet si svou pověst, protože se jich mohlo účastnit i více posluchačů než v případě dvorských zábav. Navíc se nabízelo využití většího množství hudebníků než při jakékoli jiné příležitosti, protože při těchto obřadech bylo možno spojit hudební personál „královské kaple“ (musique de la Chapelle), vyhrazený pro duchovní hudbu, se světskými tělesy (musique de la Chambre), a již roku 1663 se premiéry LullyhoMiserere účastnilo přes 140 pěvců a instrumentalistů.[127] Prvním Lullyho motetem bylo zřejmě – autorství není prokázáno s naprostou jistotou –Jubilate Deo, zvané téžMotet de la Paix, které mělo premiéru 29. srpna 1660 na oslavu dosaženíPyrenejského míru.[128] Bylo brzy zapomenuto, zato následující motetoMiserere, napsané pravděpodobně proVelikonoce roku 1663, bylo opakováno při řadě příležitostí u královského dvora i jinde.[129] Menšího ohlasu dosáhlyO lachrymae aBenedictus, napsané patrně v letech 1663–1664.[130] MotetoPlaude laetare Gallia z roku 1668, napsané ke slavnostnímu křtuVelkého dauphina, zůstalo nadlouho poslední.[129] V 70. letech Lully napsal jediné moteto, zato jedno ze svých nejslavnějších:Te Deum ke křtu vlastního synaLouise na zámku veFontainebleau, kde mu byl kmotrem sám král (1677).[131]
Lully se vrátil k motetům až v roce 1683, kdy začaly u královského dvora pod vlivemMadame de Maintenon nad zábavami převládat projevy zbožnosti, zejména po smrti královnyMarie Terezie, a Lully se snažil udržet svůj vliv. Mezi lety 1683 a 1687 napsal druhou šestici velkých motet:De profundis,Dies irae (obě se hrála na pohřbu královny),Quare fremerunt (podležalmu 2),Domine salvum fac regem (podle posledních veršůžalmu 20),Notus in Judaea Deus (podležalmu 76) a Exaudiat te Dominus (podle žalmu 20).[132]
Texty těchto velkých motet jsou v latině pocházejí z různých liturgických zdrojů (zejména zKnihy žalmů), některé však napsal zvlášť pro tuto příležitost Pierre Perin.[133] Zpívaný text je rozložen mezi velký a malý sbor. Velký sbor je pětihlasý a obsahuje hlasy „dessus, haute-contre, taille, basse-taille a basse“ (přibližně soprán, kontratenor, tenor, baryton a bas), tedy výhradně mužský – soprány zpívali chlapci – a s dominancí nižších hlasů. Malý sbor u Lullyho tvoří čtyři nebo pět sólistů: tři mužské hlasy (haute-contre, taille, basse) a jeden či dva ženské, totiž dessus či bas-dessus (alt), přičemž sólisté byli zpravidla profesionální pěvci.[134] Orchestrální doprovod je stejně jako velký sbor pětihlasý a nástroje většinou dublují některý z hlasů; odTe Deum zařadil skladatel do orchestru trubky a tympány, do té doby v církevní hudbě nepoužívané.[135] Vedle zpívaných částí obsahují Lullyho moteta rozměrné instrumentální části, „symphonies“ a „ritournelles“.[136]
Zatímco první velká moteta měla tradičně uměřenou a vyváženou melodicko-harmonickou strukturu, odPlaude laetare Gallia Lully výrazně posílil harmonickou složku a využívalkontrapunkt aimitace.[137] Pod vlivem zkušeností z jevištní hudby se jeho moteta stávaly čím dál divadelnějšími, což zejména platí o poslední šestici. Mezi použité prostředky patřily dynamické a harmonické kontrasty, změny rytmického základu, čím dále „opernější“ využívání malého sboru k áriím, duetům či tercetům, individuálnější využívání zejména dechových nástrojů.[138] Dramatického účinku dosahoval také častými změnami tempa – například vDies irae 27krát.[125] Vliv italské hudby, zřetelný zejména vchromatismech v pasážích připomínajícíchžalozpěv, postupně slábne.[139]
Malá moteta se zachovala často v pozdních opisech a jsou s nimi spojeny různé otázky. Z třinácti malých motet původně připisovaných Lullymu je dnes u dvou jeho autorství vyloučeno a u třetího,Exaudi Deus, je ze stylových důvodů pochybné. Nesporných zůstává deset:Anima Christi, Ave coeli munus supernum, Dixit Dominus, Domine salvum fac regem, Laudate pueri Domium, O dulcissime Domine, Omnes gentes plaudite manibus, O sapientia in misterio, Regina coeli a Salve Regina.[140] Pocházejí všechna nejpravděpodobněji z let 1683–1686 a podle Philidorových údajů z roku 1729 byly složeny pro klášter dcer Nanebevzetí Panny Marie.[141] Vjejich kostele se konaly slavné hudební produkce, jichž se účastnily i profesionální pěvkyně či pěvci z blízké Opery.[142] Lullyho malá moteta jsou složena pro tři hlasy – většinou ženské,soprány (dessus) aalty (bas-dessus), ale tři z nich vyžadují i mužské hlasy.[143] Doprovod je pouze pro basso continuo (zpravidla violoncello), k němuž při předehrách a mezihrách přistupují „dessus“ (housle) a „violon“ (dnešní viola).[144] Texty jsou latinské, vzaté ze žalmů čitradiční liturgie.[143] Více než v jiné Lullyho tvorbě z jeho vrcholného období se v nich objevují italské rysy, jako jsouchromatismy,vokalízy a recitativy v pravidelném rytmu.[145]
Scénická díla a moteta tvoří největší část Lullyho díla. Zbytek tvoří drobnější vokální a instrumentální díla příležitostné povahy, komponovaná pro různé slavnostní příležitosti spojené s Lullyho funkcemi u královského dvora. Mezi nimi je řada pochodů (Première marche des mousquetaires 1658,Marches et batteries de tambour 1670,Marches pour le régiment de Savoie, 1685), soubor 54 trií pro dvoje housle a basso continuo, ale například i hudba pro kolotoče králova bratra (Airs pour le Carrousel de Monseigneur, 1686). U řady drobných vokálních skladeb označených většinou jako „air“ na slova Philippa Quinaulta, Isaaca de Benserade, Pierra Perrina a dalších, stejně jako u řady jednotlivých tanců (allemande, bourrée, sarabande, chaconne, především však Ludvíkem XIV. zvláště oblíbená courante), které se dochovaly bez spolehlivé datace, není jasné, zda vznikly samostatně nebo jako součást dvorských baletů nebo „divertissements“, od nichž se stylově neodlišují. Instrumentální hudba jiná než taneční je v Lullyho díle výjimkou (Plusieurs pièces de symphonie, 1685), sólová hudba pro jednotlivé nástroje se v něm nevyskytuje.[146][122]
FilmKrál tančí líčí, na základě studieLully ou le musicien du soleil (česky:Lully, hudebník Slunce) odPhilippe Beaussanta, Lullyho vztah ke králi a k Molièrovi a rozebírá Lullyho život ve Versailles.[p 18] Ve filmu je použita pouze Lullyho hudba, na kterou je kladen velký důraz.[148][149]
Portrét několika hudebníků a umělců (François Puget, 1688,Muzeum Louvre) Dvě hlavní postavy bývají označovány jakoJean-Baptiste Lully aPhilippe Quinault
↑zvanoula Grande Mademoiselle, která byla sestřenicíLudvíka XIV.
↑Balet Noci byl kolektivním dílem; jako autoři jsou uváděni zejména Jean de Cambefort,Jean-Baptiste Boësset,Michel Lambert, některé zdroje uvádí i J.–B. Lullyho, který tančil v pěti rolích. Na Baletu Noci pravděpodobně spolupracovali i další skladatelé, kteří tou dobou pobývali v Paříži. Veršovanélibreto sepsalIsaac de Benserade.[22][23]
↑Král dvořanům nařídil, aby se povinně účastnili dvorních baletů jako tanečníci.[29]
↑První dvorní balet (Mascarade de la Foire de St-Germain) Lully zkomponoval roku 1652 ve spolupráci s du Moustierem proGrande Mademoiselle.[30]
↑Isac de Benserade spolupracoval s Lullym na dvaceti baletech v letech 1653–1669, posléze pak v roce 1681 naLe Triomphe de l'Amour.Le Ballet Royal de Flore, který měl premiéru16. února 1669, je posledním dvorním baletem.[32]
↑Hry Molièra a Lullyho jsou až na výjimku (Psyché) komedie. Molière prý Lullymu často říkal: „Lully, fais–nous rire!“ („Lully, pobav nás!“). Měšťák šlechticem vznikl na objednávku krále, který byl nespokojen s návštěvou tureckého vyslance; požadavkem pro autory bylo, aby jej ve hře zesměšnilitureckým baletem (jehož obsahem je zesměšňující „pasování“ na šlechtice).[35][36]
↑Příčinou roztržky zřejmě byla skutečnost, že Molière uvádělPsyché a jiná díla s Lullyho hudbou mimo královský dvůr se značným úspěchem a ziskem, aniž by z toho skladatel měl jakýkoli příjem. Lully proto po získání operního privilegia na operu usiloval o to, aby ostatním divadlům (především Molièrovu) bylo zakázáno hrát hry s více než dvěma áriemi a s doprovodem více než dvou nástrojů.[38] Molière zemřel o dva roky později. Charpentier později pracoval jako skladatelLudvíka Francouzského, syna Ludvíka XIV.[39] Kvůli Lullyho vlivu však tuto pozici ztratil.[40]
↑Lully s Perrinem spolupracoval již rok před založenímAcadémie; v souvislosti s křtinamidauphina Ludvíka komponoval hudbu na Perrinův textmotetaPlaude Laetare Gallia (Raduj se a zpívej Francie).
↑Perrin s Cambertem byli ředitelé v letech 1669–1672.
↑Některé zdroje uvádí, že nápad na získání privilegií od Perrina byl původně Molièrův. Molière se měl svěřit Lullymu, který jej předběhl.[43] Tyto úvahy se však opírají o málo důvěryhodné zdroje z doby po smrti obou protagonistů.[44]
↑Po Lullyho smrti v březnu 1687 získal privilegiumJean Nicolas de Francine (který byl ředitelem v letech 1687–1704 a 1712–1728). Zasloužil se zejména o založení oper vLyonu,Lille,Bordeaux aRouenu. Francine nebyl skladatel, uváděl díla Lullyho synaLouise,Collasseho,Élisabeth Jacquet de La Guerre a Charpentiera. Navzdory podpoře krále upadl Francine do dluhů a privilegium musel roku 1704 převést na Pierre Guyeneta.[50]
↑V opeřeAtys začíná prologárií, kterou zpíváČas:Čas si stěžuje, že marně zachovával jména slavných hrdinů dějin: jméno současného hrdiny (= Ludvíka XIV.) je všechna zastiňuje. To potvrzuje i dvanáct Hodin (recitativ a sborEn vain j'ai respecté… Ses justes lois).[54]
↑Slovy dirigenta a specialisty na francouzský barokní repertoár Hervého Niqueta.[67]
↑Byli to Catherine-Madelaine (1663–1703), později provdaná za Jeana-Nicolase de Francine;Louis (1664–1734);Jean-Baptiste (1665–1743); Gabrielle-Hilaire (1666–1748), později provdaná za Jacquese Dumoulina;Jean-Louis (1667–1688); a Marie-Louise (1668–1715), později provdaná za Pierra Thiersaulta de Mérancourt.[85][86]
↑Ve filmu však nevystupují další klíčové osobnosti, například Philippe Quinault čiFilip I. Orleánský.[147]
↑PRUNIÈRES, Henry; DE LA LAURENCIE, Lionel. La jeunesse de Lully (1632–1662). Essai de biographie critique.Bulletin français de la Société Internationale de Musique (Section de Paris). 1905-05-15, roč. 5, čís. 3, s. 240.Dostupné online [cit. 2016-01-20]. (francouzsky)
↑French overture [online]. MICHAEL KENNEDY and JOYCE BOURNE. "French overture." The Concise Oxford Dictionary of Music. 1996. Encyclopedia.com. [cit. 2015-06-21].Dostupné online. (anglicky)
↑Meter Fluctuation in Lully’s Recitative [online]. library.yale.edu (Independent Study in Music History) [cit. 2015-06-21].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (anglicky)
↑LITTLE, Meredith; JENNE, Natalie.Dance and the Music of J.S. Bach. Bloomington, IN: Indiana University Press, 2009. 352 s.ISBN978-0-253-21464-5. S. 11. (anglicky)
↑La Grande Mademoiselle [online]. chateauversailles.fr [cit. 2015-06-25].Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-24. (anglicky)
↑LECONTE, Thomas. Le Ballet royal de la Nuit: l'Aurore du Roi-soleil. In:Le Concert Royal de la Nuit. [s.l.]: Fondation Orange / harmonia mundi s.a., 2015. S. 26–29. (francouzsky)
↑ROUSOVÁ, Andrea. Král Slunce v boji s temnotou. Portrét tančícího Ludvíka XIV.. S. 12, Praha.Dějiny a současnost [online]. 2008 [cit. 2016-01-23]. Roč. 30, čís. 9, s. 12.Dostupné online.ISSN0418-5129.
↑DAUCÉ, Sébastien. Quelle meuveilleuse aventure!. In:Le Concert Royal de la Nuit. [s.l.]: Fondation Orange / harmonia mundi s.a., 2015. S. 34. (francouzsky)
↑abLouis XIV and the French Influence [online]. the-ballet.com [cit. 2015-06-26].Dostupné online. (anglicky)
↑Král slunce miloval balet [online]. tanecnimagazin.cz [cit. 2015-06-27].Dostupné online.
↑L'Académie Royale de Musique [online]. arsmagnalucis.free.fr [cit. 2015-07-05].Dostupné online. (francouzsky)
↑GROUT, Donal Jay; WEIGEL WILLIAMS, Hermine.A Short History of Opera. 4. vyd. Washington: Columbia University Press, 2003. 1042 s.Dostupné online.ISBN978-0231119580. S. 134. (angličtina)
↑HOLDEN, Amanda; KENYON, Nicholas; WALSH, Stephen.The Viking opera guide. Ann Arbor: Viking Adult, 1993. 1305 s.Dostupné online.ISBN978-0670812929. S. 180. (angličtina)
↑Jean-Baptiste Lully [online]. klasika.wz.cz [cit. 2014-04-03].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
↑BLUCHE, François.Za časů Ludvíka XIV.. Praha: Argo, 2006. 294 s.ISBN80-7203-675-0. S. 12.
↑Jean-Baptiste Lully Shrewd master of French Baroque theatre, church and ballet music [online]. sinfinimusic.com [cit. 2015-08-05].Dostupné online. (anglicky)
↑WIGGINS, Mark.Lully’s Proserpine: a model for the tragédie lyrique [online]. San Lorenzo de el Escorial: Glossa Music / MusiContact, 2008 [cit. 2014-06-01].Dostupné online. (anglicky)
↑Lully's Airs. French or Italian? (Journal Article), autor: James R. Anthony [online]. JStor (The Musical Times, č. 128 (1729, Březen 1987), s. 126-129 [cit. 2017-06-06].Dostupné online. (anglicky)
↑Jean-Baptiste Lully Timeless Music – Controversial Life [online]. florentintise.com [cit. 2015-08-04].Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-17. (anglicky)
↑abSCHNEIDER, Herbert.Catalogue des œuvres de Lully [online]. [cit. 2017-05-05].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-09. (francouzsky)
↑SADLER, Graham. Jean-Baptiste Lully: Armide: tragédie en musique. Edited by Lois Rosow. Edition of the livret: Jean-Noël Laurenti. Œuvres complètes, Série III, Opéras, vol. 14. Hildesheim: Georg Olms Verlag, 2003. [xxxi, 333 pp.ISBN3-487-12524-2. €315.] (Review).Journal of Seventeenth-Century Music. 2007, roč. 13, čís. 1.Dostupné online.ISSN1089-747X. (anglicky)
↑Jean Baptiste Lully - Œuvres Complètes [online]. Hildesheim, Zürich, New York: Olms – Weidmann (Georg Olms Verlag) [cit. 2016-04-25].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-14. (německy)
↑abDE MONTALEMBERT, Eugène.Guide des genres de la musique occidentale. Paris: Fayard / Henri Lemoine, 2010. 1310 s.ISBN978-2-213-63450-0. S. 748. (francouzsky)
_-_Google_Art_Project_(cropped).jpg)
