| Jazz |
|---|
| Původ ve stylech | blues a afroamerickáfolková hudba,ragtime, pochodové písně z druhého desetiletí 20. století,evropská dechová hudba |
|---|
| Kulturní pozadí | konec19. století,
New Orleans,Louisiana,USA |
|---|
| Typické nástroje | saxofon,trubka,pozoun,klarinet,klavír,kytara,hammondovy varhany,kontrabas,bicí,zpěv |
|---|
| Všeobecná popularita | 20.–60. léta 20. století |
|---|
| Podstyly |
|---|
| avant-garde jazz –bebop –cool jazz –stride Piano –dixieland –free jazz –gypsy jazz –hard bop –jazz fusion –Kansas City Jazz –latin jazz –mainstream jazz –modal jazz –M-Base –smooth jazz –soul-jazz –swing –third stream –West Coast jazz |
| Směs stylů |
|---|
| acid jazz –Asian American jazz –calypso jazz –crossover jazz –jazz blues –jazz fusion –jazz rap –jazz-rock –nu jazz –smooth jazz –bossa Nova –rhythm and blues –deep house |
Jazz, čidžez (zangličtiny), je původněseveroamerickýhudební styl, který vznikl na začátku20. století mezi afroamerickou komunitou na jihuUSA, smíchánímafrických aevropských hudebních stylů. Jeho africké kořeny se projevují hlavně v používání blue tónů,odpovídaček,improvizace,polyrytmů,synkop a tečkovaných (houpavých) skupin not. Později jazz přebíral i prvky populární hudby. Původ slova jazz, které bylo pro označení této hudby poprvé použito okolo r.1915, je nejasný, avšak pravděpodobně se jedná o zkomolenou zkratkujas(mine) v narážce najasmínový parfém, populární vNew Orleans té doby.[1]
V jazzu vznikala od jeho počátku řada podžánrů, odneworleanskéhodixielandu, datovaného do prvního desetiletí 20. století, přesswing v podáníbig bandů ze 30. a 40. let,bebop ve 40. letech, rozmanitýlatinský jazz a jeho kombinace, např.afrokubánský jazz abrazilský jazz z 50. a 60. let,jazz-rock fusion ze 70. let, až po např.acid jazz.
Do roku1808 bylo dovezeno doUSA skoro půl milionu černošskýchotroků, především ze západníAfriky. Otroci si s sebou „přivezli“ silnéhudební tradice. Africká hudba byla většinou účelová, pomáhala při práci (pracovní písně), nebo byla součástí kmenovýchrituálů, včetněbojových pokřiků. Podle africké tradice měly písně jednohlasoumelodii a používali odpovídačky (call-and-response), ale bez evropské představyharmonie. Rytmy odrážely africký způsob mluveného projevu. Používala sepentatonická stupnice, prokládanáblue tóny vblues a jazzu.
Na začátku19. století rostl početčernošských hudebníků, kteří se učili hrát naevropské nástroje, především nahousle, které používali k parodování evropské taneční hudby ve svých tradičních tancíchcakewalk. „Bílí“ umělci (černě namaskovaní), kteří rozšiřovali černošskou hudbu mezi širokou veřejnost v evropských a amerických pěveckých show, naopak kombinovalisynkopy a evropskýharmonický doprovod.Louis Moreau Gottschalk upravil africko-americkou hudbu cakewalk, také jihoafrické, karibské a jiné melodie otroků, do podoby salonních písní pro piano. Další vliv na podobu jazzu mělo začlenění harmonického styluchorálů, který se černoši naučili v kostelích, a včlenili jej do své hudby, např. dospirituálů. Původ blues je nedoložený, jednou z možností je, že vzniklo jakosvětská podoba spirituálů. Vznik a vývoj afroamerické hudby a kultury od doby otroctví sledoval např.Paul Oliver, v roce 2007 založil sbírku africko-americké hudby a souvisejících tradic.
Zrušení otroctví v roce1865) vedlo k novým možnostem vzděláníosvobozených Afroameričanů, ale přetrvávající sociální rozdělení znamenalo omezené pracovní možnosti. Černošští hudebníci připravovali zábavu pro nižší společenské vrstvy (např.tance, pěvecké show), černošští pianisté hráli v barech, klubech a nevěstincích.
V roce1897 první bělošský skladatelWilliam H. Krell vydal svou „Mississippi Rag“," jako první psaný instrumentálníragtime pro piano. Následující rok složil pianistaScott Joplin (je označován za Krále ragtime) skladbu „Original Rags“, poté v roce1899 vydal světový hit „Maple Leaf Rag“. Napsal řadu známýchragtimů, kombinujících synkopy, banjo figury (?), a někdy i call-and-response. Otcem blues je nazývánW. C. Handy, který blues vydával a zpopularizoval, a jehož „Memphis Blues“ z roku1912 a „St. Louis Blues“ z roku1914 se stalyjazzovými standardy.
Na vývoj raného jazzu měla hudba zNew Orleansu velký vliv. Mnoho místních jazzových interpretů hrálo ve čtvrtiStoryville. Pochodové kapely hrály napohřbechafrické komunity. Nástroje, používané v těchto, a v tanečních kapelách, se staly základními nástroji pro jazz. Jsou jimidechové abicí nástroje. Malé kapely, v nichž působili samouci i vzdělaní afroameričtí hudebníci (mnozí vycházeli z tradic pohřebních procesí v New Orleans), hrály klíčovou roli ve vývoji a rozšíření raného jazzu. Kapely cestovaly napříč černošskými komunitami najihu, a od r.1914 hráli afrokreolští a afroameričtí muzikanti i vzápadních městech USA.
Afrokreolský pianistaJelly Roll Morton začal svou kariéru v Storyville. Od roku1904 procestoval sVaudeville show města na severuUSA, včetněChicaga aNew Yorku. Jeho „Jelly Roll Blues“, jež napsal v roce1905, bylo publikováno v roce1915 jako první jazzové tištěnéaranžmá. To přitáhlo doNew Orleans mnoho muzikantů.
Na severovýchoděUSA se rozvíjelo hraní ragtime, zejména v podáníJames Reese Europe a jeho symfonickéhoCleff Club orchestru v New Yorku. Hrál např. nabenefičním koncertu vCarnegie Hall v roce1912, a jeho „Society Orchestra“ se v roce1913 stala první nahrávkou černošské skupiny.Eubie Blake, ovlivněnýJames P. Johnsonem, vyvíjel v té době stylstride piano playing, ve kterém pravá ruka hrajemelodii, zatímco levá ruka se stará orytmus a basu.
Za pravděpodobně vůbec první nahrávku jazzové hudby lze patrně považovat gramodesku„Livery Stable Blues“ odOriginal Dixieland Jass Band, vydané26. února1917.[2], jejícoververzi nahráli v září 1917William Christopher Handy a jehoOrchestra of Memphis. Toho roku nespočet kapel vytvořilonahrávky se zdůrazněním slova „jazz“ v názvu skladby, ale většinou to byl spíše ragtime, než jazz. Do Evropy tento styl přivezli v únoru1918 James Reese a jeho kapelaHellfighters, kteří po svém návratu do USA nahráli desku „The Darktown Strutter's Ball“.
Prohibice vUSA (1920–1933) zakázala prodejalkoholických nápojů.Nezákonný obchod s alkoholem v době tzv. „jazzového věku“[3], éry, kdy populární hudba obsahovala jak aktuální taneční, ale i nové písně a divadelní melodie, ovlivnil i to, že jazz začal být považován za nemorální. Mnoho členů starší generace v tom vidělo ohrožování starých kulturních zásad, a prosazování nových, úpadkových hodnot z tzv.„Roaring Twenties“ (bouřlivých dvacátých let)[3]. Od roku1919 Kid Oryův Original Creole Jazz Band, složený z muzikantů z New Orleansu, hrál vSan Francisku aLos Angeles, kde v roce 1919 nahráli svou první nahrávku. Hlavním centrem rozvoje jazzu byloChicago, kde seKing Oliver spojilBillem Johnsonem. V tomto roce vznikla i první nahrávkaBessie Smithové, nejznámější bluesovézpěvačky 20. let 20. století.
Bix Beiderbecke založil v roce1924 kapelu The Wolverines. V témže roce seLouis Armstrong přidal k taneční kapeleFletcher Hendersona, působil zde jakosólista natrubku. Pak zformoval vlastní skupinuHot Five, a vytvořil oblíbený stylscat singing (pěvecká improvizace).Jelly Roll Morton nahrával s kapelou New Orleans Rhythm Kings, poté zformoval kapelu Red Hot Peppers.
Zvýšila sepoptávka po výstřední taneční hudbě, hrané bělošskými orchestry, jako třeba OrchestremJeana Goldketta a OrchestremPaula Whitemana. Ten v roce1924 nacvičil se svým Whiteman's Orchestra skladbuRhapsody in Blue od skladateleGeorge Gershwina. Z dalších, nově vzniklých hudebních souborů, lze jmenovat např.Fletcher Henderson's band,Duke Ellington's band vNew Yorku aEarl Hines's Band vChicagu. Všechny uvedené kapely měly značný vliv na vývojbig bandovskéhoswingu.
Třicátá léta patřila populárnímswingovýmbig bandům, v nichž se někteřísólisté zapsali do dějin jakokapelníci. Patří mezi něCount Basie,Cab Calloway,Fletcher Henderson,Earl Hines,Duke Ellington,Artie Shaw,Tommy Dorsey,Benny Goodman,Frank Sinatra aGlenn Miller.
Swing byl také taneční hudba, a byl v rádiích živě vysílán po celé Americe po řadu let. Ačkoliv to bylkolektivní zvuk, nabízelindividuálně hudebníkům šanci zahrát si sóla a improvizované melodie, i tematická sóla, která leckdy mohou být velmi komplexní a důležitou součástí hudby.
Časem se sociální kritikarasového dělení vrátila do normálu, abělošští kapelníci zase začali nabíratčernošské hudebníky. V 30. letech 20. stoletíBenny Goodman přemluvil ke spolupráci pianistuTeddyho Wilsona, vibrafonistuLionela Hamptona a kytaristuCharlieho Christiana. Styl raných 40. let byl známý jako „jumping the blues“, nebo„jump blues", protože používali malákomba (jazzové kapely té doby měly 3–4 členy). Je pro ně typické vysoké tempo skladby a bluesové akordové postupy. KapelaKansas City Jazz v roce1930 přešla odbig bandů kbebopu, ten pak ovlivnil celá 40. léta.
Mimo USA začal jasný evropský styl jazzu vznikat veFrancii v Quintette du Hot Club de France. Belgický kytarový virtuosDjango Reinhardt rozšířilgypsy jazz, mix amerického swingu ze 30. let, francouzských „dud“ a východoevropského folku, s pomalým, svůdným cítěním. Hlavními nástroji jsousteel kytara,housle akontrabas. Sólové přechody z jednoho hráče na druhého, jako třeba kytara a basa, hrají roli v rytmické sekci.
Na konci 30. let se znovu začala oprašovatdixieland hudba, vracela se k původnímu kontrapunktovému neworleánskému stylu. Z velké části tomu napomáhaly nahrávací společnosti, publikující ranou jazzovou klasiku, jako třeba Oliverovy, Mortonovy a Armstrongovy kapely z 20. let. Oživení (revivalu) se zúčastnily dvě skupiny muzikantů. První skupina byla složená z hráčů, kteří začínali svou kariéru v tradičním stylu, a vrátili se, nebo pokračovali v tom, co hráli po většinu času, např. skupina Bobcats, kterou založilBob Crosby. Dalšími revivalisty byliMax Kaminsky,Eddie Condon aWild Bill Davison. Většina hráčů pocházela zestředozápadu, ale našel se mezi nimi i malý počet muzikantů zNew Orleansu. Druhou skupinou revivalistů byli muzikanti, kteří byli příliš mladí na to, aby byli ovlivněni počátky jazzu, ale kteří nyní odmítli styl swingu, a začali preferovattradiční metody hry. Lu Wattersband byl nejspíše tím nejznámějším představitelem této skupiny.Louis Armstrong zformoval svůj All-stars band[4], který se stal vedoucím souborem mezi dixieland revivaly. V průběhu 50. a 60. let byldixieland jedním z komerčně nejznámějších jazzových stylů vUSA,Evropě i vJaponsku.
Uprostřed 40. let se bebopeři snažili posunout jazz z taneční populární muziky k vyzývavější hudební poloze. Významné odlišnosti od swingu rozšířili první bebopeři prvky z taneční muziky, vytvářelibebop více jako uměleckou formu, charakteristickou svým rychlým tempem, komplexními souzvuky, složitými melodiemi, a zjednodušením rytmické sekce. Vlivnými muzikanty v bebopu byli např. saxofonistaCharlie Parker, pianistaBud Powell aThelonious Monk, trumpetistaDizzy Gillespie aClifford Brown, basistaRay Brown a bubeníkMax Roach.
Bebopeři vnášeli do jazzu nové barevnosti tónu, nesouzvuku a víceabstraktních foremimprovizací, kde používaliakordové „mimoně“, náhradní i pozměněné akordy. Měnil se i styl bubnování, na více úskočný a explozivní, ve kterém bylčinel ride používán pro udržení rytmu, zatímcosnare (virbl) abasový buben byly použity pro neočekávané akcenty. Tyto odchylky, od t.č. hlavního jazzového proudu, se zprvu setkávaly s nepochopením, občas s nepřátelskými ohlasy mezi fanoušky a kolegy muzikanty. Přesto sebebop zapsal do jazzového slovníku jakoakceptovaná součást jazzu.
Cool jazz byl představen na konci 40. let vNew Yorku, jako výsledek kombinování převážně stylu bělošských jazzových muzikantů, a černošských beboperů. Nahrávky cool jazzu odChet Bakera,Dave Brubecka,Bill Evanse,Gil Evanse,Stan Getze aModern Jazz Quartetu měly obvykle odlehčený zvuk, který zabránil agresivnímu tempu, a harmonickou abstrakci z bebopu. Důležitou nahrávku „Birth of the Cool“ vytvořil trumpetistaMiles Davis. Muzikanti, jako třeba pianistaBill Evans, začali hledat novou cestu ke struktuře svých improvizací objevováním formální muziky. Cool jazz byl později silně spojován se scénouWest Coast jazz. Mělo to vliv na pozdější vývoj hudby, např. probossa nova,modal jazz a také profree jazz.
Hard bop je odbočkou bebopu (nebo „bopu“), do které se začlenily vlivy zrhythm and blues,gospel music ablues, obzvláště v saxofonové aklavírní hře. Hard bop se rozvinul uprostřed 50. let, zčásti jako odpověď na oblibu cool jazzu na začátku tohoto období (především mezi lety1953 a1954), současně se vzrůstemrhythm and blues. Miles Davisovo dílo „Walkin'“ ohlásilo nový styl pro svět jazzu. KvintetArt Blakey and the Jazz Messengers s kapelníkem Blakeym, pianistouHorace Silverem a trumpetistouClifford Brownem byli vedoucími silami v hard bopovém hnutí, společně s Davisem.
Free jazz, a jeho podobná formaavant-garde jazz, jsou podžánry jazzu, založené na bebopu, používající méně předepsaných materiálů, a poskytují hráči více svobody. Free jazz používá implicitní nebo volnou harmonii, atempo, která bylo na začátku vnímáno jako kontroverzní. BasistaCharles Mingus je také často označován za průkopníka ve světě jazzu, ačkoliv jeho aranže procházely řadou stylů a žánrů. První větší změna přišla v 50. letech, s ranými pracemiOrnette Colemana aCecil Taylora, v 60. letech to byli napříkladJohn Coltrane,Archie Shepp,Sun Ra,Albert Ayler,Pharoah Sanders a další. Free jazz rychle našel oporu v Evropě. Není náhodou, že mnoho muzikantů, jako Ayler, Taylor,Steve Lacy aEric Dolphy, strávili delší dobu v Evropě.
Latin jazz má dvě hlavní odnože:afrokubánský jazz abrazilský jazz. Afrokubánský jazz byl v USA hrán po éře bebopu, zatímco brazilský jazz začal být populární během 60. let. Afrokubánský jazz se začal jako styl rozvíjet uprostřed 50. let, díky muzikantům, jakými byliDizzy Gillespie aBilly Taylor. Ti byli ovlivněni mnoha kubánskými muzikanty, jako bylXavier Cugat,Tito Puente aArturo Sandoval. Brazilský jazz, jako např.bossa nova, vychází zesamby, přidávají se prvky z jazzu, a z mnoha dalších klasických a populárních stylů 20. století. Bossa je vesměs nepříliš rychlá, s melodií zpívanou vportugalštině neboangličtině. Průkopníky v tomto stylu byliBrazilciJoão Gilberto,Antônio Carlos Jobim,Vinícius de Moraes a spousta dalších. Příbuzným stylem jejazz-samba, popisovaná jako kompozice bossa novy, vložená do jazzových frází, interpretovaná např.Stan Getzem aCharlie Byrdem.
Soul jazz vznikl vývojem hard bopu, míchá silné vlivyblues,gospelu arhythm and blues v hudbě pro malé skupiny, nejčastěji organ tria, používajícíchHammondovy varhany. Na rozdíl od hard bopu, soul jazz vesměs zvýrazňuje opakující se formy a melodické oraty, aimprovizace je často méně komplikovaná, než u ostatních druhů jazzu.Horace Silver měl velký vliv na vývoj soul jazzu, v jeho písničkách se používá funky, a často i improvizace kostelních varhan. Mezi známé soul jazzové varhaníky patříJimmy McGriff,Jimmy Smith aJohnny Hammond Smith, a mezi významné tenor saxofonisty patří třebaEddie „Lockjaw“ Davis aStanley Turrentine.
Na konci 60. let, a začátkem 70. let, se začala tvořit hybridní forma jazz rocku, tzv.jazz fusion. Ačkoliv se jazzoví puristé bránili proti mixování jazzu a rocku, někteří důležití jazzoví inovátoři přeskočili od dobové hardbop scény k fusion. Jazz fusion často mísí rytmus, neobvyklé takty, synkopy a složité akordy a harmonie, využívající velký počet elektrických nástrojů, jako je třebaelektrická kytara,elektrická baskytara,elektrické piano asyntezátory. Vynikajícími hráči jazz fusion byliMiles Davis, keyboardistaChick Corea aHerbie Hancock, bubeníkTony Williams, kytaristaLarry Coryell aJohn McLaughlin, saxofonistaWayne Shorter a baskytarový skladatelJaco Pastorius.
Na začátku 70. let nastala obroda zajímavostí v jazzu a v dalších formách afroamerické kultury. Muzikanti, jakoPharoah Sanders,Hubert Laws aWayne Shorter, začali používatkalimbo,cowbell,shekeire, a další hudební nástroje, pro jazz ne zrovna typické. Za povšimnutí stojí také jazzová harfistkaAlice Coltrane, jazzový houslistaJean-Luc Ponty a jazzovýdudákRufus Harley. Jazz se začal rozrůstat a měnit, inspiroval se v ostatních hudebních stylech, jako např. veworld music,experimentální hudbě arock apop music.KytaristaJohn McLaughlin a jehoMahavishnu Orchestra hráli kombinaci jazzu arocku, s prvky muziky z východníIndie. V nahrávací společnostiECM natočilo desky mnoho umělců, např.Keith Jarrett,Paul Bley,The Pat Metheny Group,Jan Garbarek,Ralph Towner aEberhard Weber. Otevřeli tím dveře nové estetické muzice, využívající převážněakustické nástroje, a smíchaly je s prvky světové afolkové muziky.
V 80. letech se jazzová komunita ztenčila a rozdělila. Především u starších posluchačů přetrvával zájem otradiční a přímé formy jazzu.Wynton Marsalis se snažil tvořit hudbu, založenou na víře vtradice,inspiraci hledal uLouise Armstronga aDuke Ellingtona.
Na začátku 80. let se stala úspěšnou lehce komerční forma jazz fusion, nazývaná pop fusion nebosmooth jazz, a hrála se ve všech důležitějších rádiích. Význačnými smooth jazz saxofonisty byliGrover Washington, Jr.,Kenny G aNajee.
Později, v 80. letech a začátkem 90. let, se některé podžánry spojily, např. jazz s populární muzikou, a vznikl takacid jazz,nu jazz ajazz rap. Acid jazz a nu jazz kombinoval elementy jazzu s moderní formou elektrické taneční muziky. Avšak nu jazz je založený na jazzové harmonii a melodii, většinou v něm nenajdeme improvizaci. Jazz rap spojil jazz ahip hop.Gang Starr nahráli „Words I Manifest“, „Jazz Music“ a „Jazz Thing“ ve spolupráci sBranford Marsalisem aTerence Blanchardem. Od roku1993 raperGuru a jehoJazzmatazz angažovali jazzové muzikanty ke svým studiovým nahrávkám.Radiohead,Björk aPortishead také často vkládali do své muziky prvky z jazzu.
Na začátku21. století „přímý“(?) jazz pokračoval v dovolávání se k jádru(?) posluchačů. Osvědčení jazzoví muzikanti, jejichž kariéra trvala desetiletí, jakoChick Corea,Jack DeJohnette,Bill Frisell,Charlie Haden,Herbie Hancock,Roy Haynes,Keith Jarrett,Wynton Marsalis,John McLaughlin,Pat Metheny,Paquito D'Rivera,Sonny Rollins,John Scofield,Wayne Shorter,John Surman,Stan Tracey aJessica Williams, pokračovali v nahrávání a vystupování. Našlo se i pár novátorských jazzových umělců, kteří se v roce1990–2000 dostali do popředí. Byli to třebaThe Bad Plus,Brad Mehldau,Robert Glasper,Brian Blade,Larry Goldings,Kurt Rosenwinkel,Gonzalo Rubalcaba aMedeski, Martin & Wood.
Jelikož termín „jazz“ se používá pro pestrou škálu různých stylů, jednotná definice, sjednocující všechny styly, by byla zavádějící. Někteří fanatikové si stojí za jasnými definicemi, které z pojmu jazz vyjímají všechny druhy hudby od jazzu pouze odvozené, ale hudebníci samotní odmítají definovat hudbu, kterou sami hrají.Duke Ellington pojem jazz shrnul větou „Všechno je to hudba“. Někteří kritikové dokonce tvrdí, že ani Ellingtovona hudba nebyla jazzem, jelikož podle nich čistý jazz nikdy neměl být v orchestrální podobě. Na druhou stranu, „transformace“ Ellingtonových nahrávek v podání jeho přítele Earla Hinese (na albuEarl Hines Plays Duke Ellington, vydaném 1970), byly hudebním kritikem Benem Ratiffem označeny za „stejně dobrý příklad jazzu jako cokoliv jiného“.
Dlouho se debatovalo o definici hranice, co je ještě jazz. Ve 30. letech kritizovali milovníci jazzu inovace, spojené s érou swingu, které podle nich odporovaly improvizačnímu stylu, spojenému s „čistým jazzem“. V průběhu 40., 50. a 60. let spolu vedli spory hráči tradičního jazzu a bebopeři, kteří navzájem svou tvorbu kritizovali za to, že jí k jazzu „něco chybí“. Přestože změny a transformace jazzu pod novými vlivy jsou často označovány za jeho znehodnocování, Andrew Gilbert oponuje tím, že jazz má „schopnost absorbovat a měnit vlivy“ z různorodých stylů.
Dlouho byly kritizovány formy jazzu, ovlivněné komerční populární hudbou, proti kterým se bouřili hlavně bebopeři. Fanoušci tradičního jazzu naopak kritizovali bebop, tzv. „Fusion eru“, probíhající v 70. letech, a další inovace, označujíce je za znehodnocení jazzové tvorby. Podle Bruce Johnsona ale byl jazz odjakživa na rozhraní mezi komerční hudbou a uměním.
Gilbert podotýká, že pojetí základních zásad jazzu se stále vyvíjí, a že „plody minulosti“ se stále mohou stát „nadřazenými výstřední kreativitě“ a inovacím dnešních umělců. Jazzový kritik Gary Giddins namítá, že šíření jazzu je dnes příliš institucionalizované a kontrolované velkými firmami hudebního průmyslu, a že jazz čelí „těžkým časům respektovanosti a přijetí bez jakéhokoliv zájmu“. David Ake varuje, že vytvoření norem pro jazz bude znamenat vytlačení většiny nových, avantgardních forem jazzu na okraj tvorby.
Jedna z možností, jak obejít problémy s definicí, je definovat pojem jazz více obecně. Podle Krina Gabbarda je jazz předobrazem, vhodným pro vytvoření mnoha druhů muziky, které mají dost společného na to, aby si zachovaly společnou tradici. Travis Jackson definuje jazz také zeširoka, tvrzením že je to muzika, obsahující kvality jako je „swinging“ (swingování), improvizace, skupinová spolupráce, vytvoření si „individuálního hlasu“ a otevřenost jiným hudebním možnostem.
Jestli je v jazzu něco těžké definovat, pak určitě jednou z těch věcí bude improvizace. Hráči blues běžně zakládali svá sóla zčásti na call-and-response, pocházejícímu z afroamerické tradice, a zčásti na pracovních a bojovných písních černochů. To jsou základní rysy klasického jazzu, zatímco v evropské klasické hudbě se hráči snaží zahrát skladbu přesně tak, jak byla napsána, bez jakýchkoliv kudrlinek a změn doprovodu.
Naproti tomu v jazzu zkušený hráč ztvární skladbu ve velice individuálním stylu, a nikdy nezahraje jednu skladbu dvakrát naprosto stejně. Jazzový hudebník mění melodie, souzvuky a odmlky podle své nálady, osobních zkušeností, spolupráce s ostatními muzikanty, nebo i s diváky. Evropská klasická hudba je údajně skladatelovým médiem. Jazz naproti tomu je většinou charakterizován jako demokratická společná kreativita, interakce a spolupráce, která klade stejný důraz na přínosy skladatelovy i hudebníkovy, obratně odlišujíce jedno od druhého.
Ve stylu „New Orleans“ a „dixieland“ se jednotliví muzikanti střídali v hraní melodie, zatímco ostatní improvizovali a hráli protimelodie. S příchodem éry swingu začaly big bandy více spoléhat a přiklánět se k předepsané hudbě, a ta více spoléhala na pevný řád a psané notové zápisy, které se hudebníci buď naučili nebo je odposlouchali. Mnoho jazzových hudebníků neumělo ani číst noty. Sólisté ale i v těchto předepsaných skladbách improvizovali. Později, při vzestupu bebopu, se trend soustředil znovu na malé kapely a maximální improvizaci. Hlavní melodie, známá jako „téma“, byla nastíněna na začátku a na konci skladby, ale prostředek byl vyplněn sérií improvizací.
Pozdější styly, jakomodal jazz, opustily striktní dodržování pořadí akordů, čímž daly hudebníkům ještě větší prostor k improvizacím. Avantgarde jazz afree jazz opouští dokonce i stupnice a rytmy.
Jazz je hudba vážná, beze zpěvu (u některých výjimek se zpěv objevit může), a hraje se spíše napiáno,saxofon,klarinet a pod. V Českých zemích se slovo jazz poprvé zřejmě objevilo v názvu skladby skladatele Otakara Samka „Wentery Jazz“. To bylo v roce1919. Ovšem s jazzem, jak se hrál v té době v USA, měla tato hudba pramálo společného. Jazzem se totiž tehdy nazývala jakákoli hudba či orchestr, který měl soupravu bicích nástrojů. Povědomí o jazzové hudbě bylo v Českých zemích ještě ve 20. letech velmi kusé. Čeští mladí avantgardní umělci však začali stále častěji jezdit do centra umělců té doby, doPaříže. Zde se setkávali s hudbou, jejíž rytmy více vyhovovaly jejich životním pocitům, a celkové atmosféře doby. Ta nová, dravá hudba, se nazývala jazz. V roce1928 byla vydána kniha s prostým názvemJazz. Byla to první česká, a jedna z prvních evropských knih, pojednávající o jazzu.
Nejvýraznější osobností, vyrostlou z tohoto jazzového podhoubí, bylJaroslav Ježek. Jeho jazzová tvorba bývá někdy označována jako raný českýswing. Ježek se narodil v Praze, naŽižkově. Hlásil se nakonzervatoř, byl přijat. Ježek absolvoval konzervatoř jakoklavírista askladatel.
Po nástupufašismu se jazzová hudba stala nežádoucí, jako hudba méněcenné rasy. Toto období si vyžádalo mnoho obětí i mezi hudebníky. Nesmyslné zákazy a omezení té doby obcházeli hudebníci různými způsoby. Po zákazu tanečních zábav se písně přestěhovaly na koncertní pódia. Začaly tak plnit i poslechovou funkci.
Ke konci padesátých let český jazz výrazně ovlivnila tvorbaJiřího Šlitra aJiřího Suchého.
Jazz obohatil českou hudbu o zcela nové prvky, a inspiroval řaduvýtvarníků,básníků,divadelníků čifilmařů. Po naivních začátcích a převzatých skladbách začaly vznikat kvalitní české písničky, které se staly zdrojem propopulární hudbu druhé poloviny 20. století.
Za socialismu měl jazz v Českých zemích obecně volnější pole působnosti, než např.Rock and roll. Mnoho skupin jako napříkladJazz Q,Energit, neboBigband Gustava Broma tak mohlo koncertovat v zahraničí nebo zvát do Českých zemích známá jména, jako např.Maynard Fergusson.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuJazz na anglické Wikipedii.
