Název Japonska se v japonštině píše pomocíkandži 日本 a vyslovuje seNihon neboNippon.[5] Před přijetím 日本 na počátku 8. století byla země v Číně známá jakoWa (倭, v Japonsku změněno kolem roku 757 na 和) a v Japonsku podendonymemJamato.[6]Nippon, původní čínsko-japonské čtení znaků, je upřednostňováno pro oficiální použití, včetně japonských bankovek a poštovních známek.[5]Nihon se obvykle používá v běžné řeči a odráží posuny v japonské fonologii běhemobdobí Edo.[6] Znaky 日本 znamenají „původ slunce“,[5] což je zdrojem populárního západníhoepiteta „Země vycházejícího slunce“.[7]
Název „Japonsko“ vychází zminské nebowuské čínské výslovnosti znaků 日本 a do evropských jazyků se dostal díky ranému obchodu.[8]Marco Polo ve 13. století zaznamenal raně mandarínskou čínskou výslovnost znaků 日本國 jakoCipangu.[9] Starýmalajský název pro Japonsko,Japang neboJapun, byl převzat z čínského dialektu na jižním pobřeží a setkali se s nímportugalští obchodníci vjihovýchodní Asii, kteří toto slovo přivezli do Evropy na počátku 16. století.[10]
Dříve se v češtině Japonsko někdy vyslovovalo a psalo jakoŽaponsko,[11] což svědčí o snaze zachovat původní francouzskou výslovnost. VOttově slovníku naučném se vyskytuje často i s tvarJapansko, hlavní článek se však nachází pod heslemJapan (název přejatý v nezměněné podobě z angličtiny).[12] Ještě starší výrazyJaponie (tehdejším pravopisemGaponie) uvádíSlownjk česko-německýJosefa Jungmanna.[13]
Kamenné sekyry cca 30 000 př. n. l. v tokijském muzeu
Archeologické nálezy ukazují, že Japonsko bylo osídleno ranými humanoidy přibližně před 500 tisíci lety v průběhustarší doby kamenné. V opakujících seledových dobách, které probíhaly v posledním 1 milionu let, bylo Japonsko pravidelně spojováno s asijskýmkontinentem pevninskými mosty (přesSachalin na severu a pravděpodobně přesKjúšú na jihu), čímž byla umožněnamigrace lidí, zvířat a rostlin z oblastí dnešníČíny aKoreje na japonské ostrovy.
S koncem poslední doby ledové a globálním oteplením se na přelomu střední amladší doby kamenné – kolem roku 11 tisíc před naším letopočtem – objevila kulturaDžómon (Jomon), která byla charakteristická polo-kočovnou společností lovců a sběračů a výrobou nejstarší známékeramiky na světě. Předpokládá se, že příslušníci kultury Džómon jsou předchůdci prvních Japonců a dnešního národaAinu.
Začátekobdobí Jajoi kolem roku300 př. n. l. je spojený s příchodem nových technik z asijského kontinentu, jako je pěstovánírýže, stejně jako s masivní migrací z nejrůznějších částí Asie – z Koreje aČíny. Nicméně několik současných studií ukazuje, že období Jajoi je o 5 až 6 století delší, než se původně předpokládalo, neboť masivní migrace je nutná k vysvětlení razantního vzrůstu populace. Obecně se předpokládá, že lidé kultury Jajoi původně obývali jih a střed Korejského poloostrova, odkud byli postupně vytlačováni nebo asimilováni předkyKorejců, kteří migrovali z oblasti Mandžuska a Sibiře.[15] Po příchodu na japonské ostrovy lidé kultury Jajoi, kteří s sebou přinesli technologii pěstování rýže a zpracování kovů, asimilovali původní obyvatele kultury Džómon.[16] Ze 3. století př. n. l. pochází první historicky doložitelný název Japonska, čínský znak 倭 (wa).
Toto období se vyznačovalo stavbou velkých sypaných mohyl,kofunů, sloužících jako pohřebiště vládnoucí elity. Tyto nákladní stavby svědčí o postupné rozlišnosti společnosti oprotiobdobí Jajoi. Mnohé z těchto hrobek byly vyzdobeny dutými hliněnými plastikami známými jakoHaniwa. Toto období bylo svědkem nástupubuddhismu ačínského písma z asijského kontinentu a svědkem vzestupu dvoraJamato, mocné dynastie, která se koncentrovala v regionuAsuka. Na základě čínského modelu byla vytvořena nová centrální administrace a říšská soustava soudů (státní zřízeníRicurjó) a společnost byla organizována podle zaměstnání, která byla zastávaná. Kontakt s Čínou a Koreou na začátku století po Kristu přinesly rozmach Japonska, mnohé umělecké formy z kontinentu. Přestože v tomto období bylo známo čínské písmo, bylo omezeno pouze na obchodování s Čínou a Koreou. Proto období Kofun ještě řadíme do období prehistorického, přičemž jedinými prameny o životě v Japonsku jsou prameny z Číny.
Za začátek japonské abecedy a písma je považováno až poslední století období Kofun nazývané iobdobí Asuka. Název období je odvozen od hlavního města v té době. Koncem 6. století zcela ztratil moc Jamatův dvůr, což na delší dobu znamenalo konec jednotného a uceleného Japonska a vlády se zmocnily progresivnější rodiny orientované na buddhismus aKonfuciovy myšlenky.
Úsilím nových vládců za pomoci celé série institucionálních inovací, zejménareformou Taika z roku 645, vznikl centralizovaný byrokratický stát založený na čínském modelu. Již dříve vydalprinc Šótoku výnos o 17 článcích pokládaných za první japonskou ústavu. Řada Japonců se v tomto období vydala na studia do Číny, odkud přinášela zpět nové myšlenky afilozofii. Toto období poznamenané velkou politickou nestabilitou a válkami lze považovat za začátek japonské kultury.
Kondó a pagoda, jedny z nejstarších dřevěných budov na světě
Podle tradiční japonskémytologie bylo Japonsko založeno v 7. století př. n. l. původním císařem Džimmu. Během 5. a 6. století bylo zavedenočínské písmo abuddhismus spolu s ostatními aspekty čínské kultury nejprve prostřednictvím Korejského poloostrova a později přímo z Číny. Císařové byli formálními vládci, nicméně skutečná moc byla obvykle v rukou mocné dvorské šlechty,regentů nebošógunů (vojenských správců).
Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian (plný název je Heiankjóto, 'kjóto', což znamená hlavní město a plný název je zkrácen jen na příponu, dnešníKjóto), kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl. V roce1185 generálMinamoto no Joritomo jako první porušil tuto tradici, odmítl se přesunout a následně vládl z Kamakury na jih od dnešníJokohamy. Ve 13. století Japonci odrazili dvamongolské pokusy oinvazi do Japonska.
Šógunát Kamakura byl poměrně stabilní, nicméně Japonsko poměrně záhy upadlo do sporů mezi jednotlivými frakcemi a následné období je známo jakoobdobí Sengoku neboli „období válčících států“. VojevůdceHidejoši Tojotomi vedl roku 1592 neúspěšnou japonskouinvazi do Koreje. V roce1600 v bitvě u Sekigahary šógunTokugawa Iejasu buď porazil nebo přijal za spojence všechny své nepřátele a zformovalšógunát Tokugawa v malé rybářské vesničceEdo (původně přepisováno též jako „Jeddo“), která je dnes známá jakoTokio (východní hlavní město).
Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanštímisionáři z Portugalska,Španělska,Nizozemí aAnglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvkuDedžima (také Dešima) uNagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodorMatthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce1854 naKonferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi.
Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. PoVálce Bošin v letech1867–1868 byl šógunát zrušen a bylaznovuobnovena moc císaře. V roce1867 nastoupil na trůn nový císařMucuhito (dnes známý jakoMeidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv.reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledekčínsko-japonské arusko-japonské války získalo JaponskoTchaj-wan a polovinuSachalinu a později v roce 1910okupovalo Koreu.
Během 1. světové války se Japonsko postavilo na stranuDohody a23. srpna1914 vyhlásilo válkuNěmecku. V roce1918 bylo Japonsko přizváno na mírovou konferenci doVersailles, kde mu bylauznána nadvláda nad několika tichomořskými ostrovy (např.Mikronésie, kterou Japonsko obsadiloskoro celou), německými základnami v Číně a Japonsku bylo přiděleno křeslo v řaděSpolečnosti národů. Svou skromnou účastí v první světové válce si Japonsko zvýšilo mezinárodní pozici vAsii aTichomoří.
Po skončení 1. světové války nebyla politika Japonska už taková agresivní, ale důsledky hospodářské krize a rychlého růstu obyvatelstva vedly ke změně postoje. Stále větší vliv měla vojenská moc, což mělo za následek nástupmilitarismu, ale i v rámciarmády existovaly rozdílné názory. Ultranacionalistické frakce se několikrát pokusily o svržení vlády a císařeHirohita. Vojenští velitelé začali vyhledávat možnosti násilného zvětšení území v Asii, což jim mělo pomoci vyřešit domácí ekonomické problémy. Cílem jejich útoků se stala Čína a tak začaladruhá čínsko-japonská válka. Světové mocnosti požadovaly, aby Japonsko stáhlo své jednotky z Číny a obnovilo její svrchovanost. Jako reakce na tyto požadavky Japonsko vystoupilo ze Společenství národů, ale i nadále pokračovalo ve výbojní politice.
Japonsko se spojilo s Německem aItálií a zformovaloOsu. Japonsko trpělo nedostatkem strategických surovin (ropy,kaučuku,barevných kovů, atd.), které muselo dovážet. Proto se Japonsko zajímalo i o bohatá naleziště v jihovýchodní Asii. Kvůli válce v Číně a obsazení leteckých a námořních základen veFrancouzské Indočíně (6. července 1941) bylo na Japonsko uvalenoembargo a Spojené státy americké (USA) zmrazily japonská aktiva ve svých bankách. V souvislosti s expanzí do jihovýchodní Asie a Pacifiku považovali někteří japonští vůdci za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstupSpojených států amerických do2. světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhémpacifickém tažení se Spojenci dostali až k japonským ostrovům. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio,Ósaku a další města strategickým bombardováním a naHirošimu aNagasakiatomovými bombami. Japonskobezpodmínečně kapitulovalo 15. srpna 1945.
Japonská armáda se v masovém měřítku dopouštělaválečných zločinů, z nichž nejznámější jemasakr v Nankingu v prosinci 1937, při němž zahynulo až 300 tisíc civilistů a válečných zajatců. V Číně v důsledku japonské invaze přišlo o život asi 15 milionů lidí.[17] Během války zahynuly 2 miliony Japonců, jenom v březnu 1945 při americkém náletu na Tokio zahynulo na 110 tisíc lidí.[18]
Po válce Japonsko přišlo o většinu svých zámořských držav a miliony Japonců byly vysídleny z Mandžuska a Koreje. Mandžusko připadlo Číně, jižní Sachalin aKurily Sovětskému svazu, aSeverní Mariany Spojeným státům. V roce 1947 přijalo Japonsko novou ústavu zdůrazňující liberální demokratické praktiky.
Poražené Japonsko zůstalo pod okupační správouUSA až do roku 1952, po jejímž skončení zahájilo významné ekonomické oživení, které vrátilo ostrovům prosperitu. V roce 1956 bylo Japonsku uděleno členství vOSN. Úspěcholympijských her v Tokiu v roce 1964 je považován za jeden z mnoha znaků, že Japonsko znovu získalo svůj národní status. Ostrovy Rjúkjú zůstaly pod správou USA až do roku 1972, aby byla zajištěna stabilizace východní Asie. Vojenská přítomnost USA v Japonsku je však stále významná.
Ve 21. století signalizoval pozitivní růst postupné hospodářské oživení, které bylo dvě dekády utlumeno krizí z počátku devadesátých let. 11. března 2011 Japonsko utrpělo jedno z největších zemětřesení ve své zaznamenané historii, což vyvolalo jadernou katastrofu veFukušimě Dajiči. V květnu 2019, po historickéabdikaci císařeAkihita, se jeho synNaruhito stal novým císařem Japonska a začala éraReiwy.[19]
Japonský státní znak je zároveňCísařskoupečetí, užívanou členyjaponské císařské rodiny. Tvoří ho stylizovaná kresba zlatého květuchryzantémy s černými (jinde i červenými) obrysy. Centrální disk je obklopen přední sadou 16 okvětních lístků. Zadní sada 16 lístků je lehce posunutá oproti přední sadě, takže je vidět na samotných okrajích květiny.
Podrobnější informace naleznete v článku Japonská hymna.
Japonská hymna (Kimigajo) byla japonskou státní hymnoude facto již odobdobí Meidži, ale oficiálně byla uznána japonským parlamentem až v roce 1999. Slova hymny pocházejí zKokinšú, básnické sbírky z 10. století. Autor těchto veršů není znám. Hudbu složilHiromori Hajaši v roce 1880. Je hymnou s nejstarším textem na světě a zároveň nejkratší světovou hymnou.
Japonsko leží na východním okrajiasijského kontinentu. Stát je tvořen řetězem ostrovů v západní částiTichého oceánu,zahrnuje 14 125 ostrovů.[20] Rozkládá se na ploše 3 000 km severovýchodně-jihozápadně odOchotského moře až po východní Čínu aFilipínské moře. Největší ostrovy jsou (od severu k jihu)Hokkaidó (北海道),Honšú (本州, největší ostrov),Šikoku (四国) aKjúšú (九州). K těmto ostrovům patří i skupina menších ostrovů v bezprostřední blízkosti i ostrovy více vzdálené např.Okinawa. Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33 889 km.
Slabázemětřesení jsou častá, protože Japonsko se nachází na hranici třítektonických desek. Velká zemětřesení se vyskytnou během každého století několikrát a často také vyvolají vlnytsunami. Poslední velká zemětřesení byla v letech 1923 (Velké zemětřesení v Kantó, 8,3 stupně), 1995 (Zemětřesení v Kóbe, 7,2 stupně), 2004 (oblastČúecu, 6,9 stupně) a 2011 (Zemětřesení a tsunami v Tóhoku, 8,9 stupně), které v Japonsku pravděpodobně připravilo největší katastrofu od 2. světové války. Počet mrtvých se odhaduje až na 22 000 a čtvrt miliónu lidí připravily živly o domov.
Podnebí Japonska jeoceánické, vlhké amonzunové, ale díky rozloze země se klima v různých oblastech liší. Období dešťů začíná na Okinawě počátkem května, na ostrově Honšú pak uprostřed června, kde trvá cca 6 týdnů. Na přelomu léta a podzimu přinášejí silné deště takétajfuny.
Zákonodárným orgánem je dvoukomorovýJaponský parlament. Skládá se z Poslanecké sněmovny, která má 465 členů, volených každé čtyři roky nebo při předčasných volbách, a Sněmovny rádců s 248 členy, volených na šestileté období. Aktivní volební právo mají osoby starší 18 let, volí se tajně do všech zastupitelských úřadů.[23]Liberálně demokratická strana (LDP) byla u moci od roku 1955 až do roku 2009, s výjimkou koaliční vlády zformované opozičními stranami v letech 1993–1996.[24] Největší opoziční stranou byla po desetiletí sociálně liberálníDemokratická strana Japonska (DPJ), které poprvé a s velkým náskokem zvítězila v předčasných parlamentních volbách v srpnu 2009.[25]
Premiér je hlavou vlády, je jmenován japonským císařem poté, co je navržen parlamentem, a Poslanecká sněmovna mu musí vyslovit důvěru. Mezi jeho důležité pravomoci patří jmenování a odvolávání ministrů, z nichž většina musí být členy parlamentu. V současnosti slouží jako předsedkyně japonské vládySanae Takaičiová.
Historicky byl japonský politický systém ovlivněn hlavněČínou. Nicméně ke konci 19. století byl právní systém z velké části založen na evropském právu, zejména pak na systému veFrancii aNěmecku. Například v roce1896 japonská vláda zavedla občanský zákoník založený na německém modelu. S poválečnými změnami zůstává tento zákoník platný i v dnešním Japonsku.[26] Moc zákonodárná náleží japonskému Národnímu shromáždění. Současná ústava vyžaduje, aby císař vyhlásil legislativu, která prošla parlamentem, aniž by mu dávala pravomoc zákon odmítnout. Moc soudní je v Japonsku rozdělena do 4 základních stupňů: Nejvyšší soud a 3 stupně nižších soudů.
Japonsko je členským státem Spojených národů a do roku 2024 nestálým členemRady bezpečnosti Spojených národů. Japonsko se spolu se členy skupinyG4 – Brazílií, Německem a Indií, uchází o stálá křesla v bezpečnostní radě.[27]
Jednou z podmínek kapitulace po 2. sv. válce bylo rozpuštění armády. Japonsko se podle článku 9. ústavy vzdalo vlastní armády, ale ústava nebyla porušena, když roku 1954 založilo tzv. síly sebeobrany, které se dělí na pozemní,námořní avzdušné a čítají asi 247 000 vojáků.
Jako ekonomická síla je Japonsko členem skupinG8 aAPEC a vynakládá velké prostředky na mezinárodní pomoc a rozvojové projekty. Japonsko vede teritoriální spory sRuskem aČínou ohledně sporných ostrovůSenkaku aKuril a také si neudržuje dobré vztahy seSeverní Koreou, s níž přetrvávají rozpory ohledně únosu japonských občanů a programujaderných zbraní. Dlouhodobě naopak úzce spolupracuje seSpojenými státy americkými.[28]
Japonsko se dělí na 47prefektur, z nich šest je dále děleno na podprefektury. Nejnižšími administrativními jednotkami jsou města, městečka a vesnice, přičemž dvacet nejlidnatějších měst vyjma Metropolitního města Tokio jsou města určená nařízením vlády a jsou dělena do městských čtvrtí.
Japonský právní řád nezná pojem hlavního města, v českém prostředí za něj však bývá označována prefekturaTokio (東京), která ztratila postavení města při změnách systému státní správy v roce 1943. Prefektura má nyní 9,3 milionů obyvatel, včetně venkovských oblastí a administrativně pod ni spadajících odlehlých souostroví. Na území prefektury Tokio se nachází vládní budovy, císařský palác a centrum oblasti. Naopak třetina prefektury je pokryta horami a lesy.Metropolitní oblast souvislého osídlení tvořená cca 6 prefekturami má celkem více než 37 milionů obyvatel. Podle některých vymezení do ní spadá i Jokohama, uváděná níže jako samostatné město, kterým na rozdíl od Tokia je.
Japonská ekonomika je třetí největší na světě a dá se označit za asijskou ekonomickouvelmoc[30]. Největší růst zaznamenala v druhé polovině 20. století, když v 60. letech rostla průměrně o 10 % ročně, v 70. pak o 5 %. Tehdy se začalo hovořit ojaponském hospodářském zázraku.
Zaměřuje se hlavně naprůmysl – výrobu automobilů (Japonsko byl druhý největší výrobce automobilů na světě v roce 2009[31]. v roce 2015 třetí), dopravních prostředků, elektroniky, strojírenství. Těží ze vzdělané a disciplinované pracovní síly, v posledních letech ji ale trápídeflace.
Po druhé světové válce Japonsku vyšly především dvě sázky. První byla na automobilový průmysl. Ačkoli západní značky byly již dobře zavedené, Japonci dokázali na euroamerické trhy proniknout kombinací dobré ceny a solidní kvality. Značky jakoToyota,Honda,Nissan,Mazda,Mitsubishi neboSubaru se staly rychle symbolem japonské průmyslové moci. V oblasti motocyklů se to samé povedlo značkámYamaha,Suzuki čiKawasaki. Boom výroby aut i motocyklů vynesl na vrchol i výrobce pneumatikBridgestone, který se stal světovou prodejní jedničkou ve svém oboru.[32] Druhou vítěznou sázkou japonského hospodářství po roce 1945 se stala jemnáelektronika. Zpočátku firmy získaly významnou státní podporu, brzy se z nich ale stali globální giganti –Sony,Toshiba,Canon,Panasonic,Nikon,Hitachi,Sharp,Fujitsu,Casio,JVC,Seiko,Olympus. Přehrávače, fotoaparáty, hodinky či spotřebiče těchto značek zaplavily od 60. let 20. století celý svět. Japonský poválečný hospodářský model ovšem ovlivnil svět ještě jinak – stal se přiznaným vzorem pro další ekonomiky v oblasti, především proJižní Koreu aČínu, a i zde zafungoval.
Japonsko bylo první zemí na světě, která vyvinulavysokorychlostní železnici. První trať byla otevřena v roce 1964 a spojovalaTokio aÓsaku. Nesla název Tókaidó a vlaky na ní jezdily maximální rychlostí 210 km/h. Síť vysokorychlostních tratí se nazýváŠinkansen. K roku 2017 měla již 2800 kilometrů a tvořilo ji osm tratí.[33] Jezdí na nívysokorychlostní vlaky, které se obvykle označují stejným termínem. Oficiálně sice mají vlaky vlastní názvy, např. Nozomi (Naděje), Hikari (Světlo), Kodama (Ozvěna), v praxi se ale název šinkansen používá i pro vlaky, a to i v samotném Japonsku.
Na území Japonska jezdí 250 těchto vlaků. Nejvyšší dosahovaná provozní rychlost je 320 km/h, na trati Tóhoku. Od roku 2030 by měly dosahovat rychlosti až 360 km/h.[34] Šinkanseny využívají itunel Seikan, druhý nejdelší na světě, spojující ostrovyHonšú aHokkaidó.[35] Kvůli bezpečnosti a rychlosti provozu mají tratě šinkansen výhradně mimoúrovňová křížení s ostatními druhy dopravy i s ostatními železnicemi. Do roku 1986 jezdila na tratích šinkansen jen státní železniční společnost, ta však byla toho roku rozdělena azprivatizována. V Japonsku je železnice hlavním prostředkem osobní dopravy, zejména mezi velkými městy. Široce je ale využívána i propříměstskou dopravu vmetropolitních oblastech. Rozšířená je i železnice městská. První železniční trať byla přitom v Japonsku postavena až roku 1872, tedy později než ve většině evropských zemí. Masivní rozvoj nastal především po druhé světové válce.
V Japonsku je 1,2 milionu kilometrů silnic, z toho 52 000 kilometrů dálnic a 8000 kilometrů tzv. expresních dálnic.[36] To je obvykle považováno za nedostatečné, vzhledem k počtu automobilů. Důvodem je, že stát preferuje rozvoj železnice. Japonsko má na silnicích levostranný provoz.
V Japonsku je 176 letišť. Nejvytíženějším z nich jeletiště Haneda v Tokiu, čtvrté nejvytíženější na světě.[37] Japonsko má šestý největší letecký trh na světě.[38] V roce 2018 to značilo 126 milionů přepravených pasažérů. Největšími japonskými leteckými společnostmi jsouJapan Airlines aAll Nippon Airways.[39]
Japonsko má 123,44 milionů obyvatel, z nichž téměř 120 milionů jsou japonští státní příslušníci (odhad k únoru 2025). Zbytek tvoří malá populace cizinců.[40] Japonsko je nejrychleji stárnoucí zemí na světě a má nejvyšší podíl starších občanů ze všech zemí, kteří tvoří třetinu celkové populace;[41] je to důsledekbaby boomu po druhé světové válce, po němž následovalo prodloužení střední délky života a poklesporodnosti.[42] Japonsko má úhrnnou plodnost 1,2, což je méně než míra reprodukce 2,1, a patří k nejnižším na světě:[43] jehostřední věk je 48,4 let, což je nejvyšší hodnota na světě.[44] K roku 2025 je více než 29,3 % obyvatel starších 65 let, což je více než každý čtvrtý obyvatel Japonska.[40] Vzhledem k tomu, že stále více mladých Japonců neuzavírá manželství nebo zůstává bezdětných,[45][46] očekává se, že do roku 2065 klesne počet obyvatel Japonska na přibližně 88 milionů.[41]
Změny v demografické struktuře vyvolaly několik sociálních problémů, zejména pokles počtu pracovních sil a zvýšení nákladů na sociální dávky.[45] Japonská vláda předpokládá, že do roku 2060 bude na každou osobu v produktivním věku připadat téměř jeden starší člověk.[44] Jako řešení, které by mělo zajistit mladší pracovníky pro podporu stárnoucí populace země, se někdy navrhujeimigrace a pobídky k porodnosti.[47][48] V roce 2019 byl v Japonsku přijat revidovaný imigrační zákon, který chrání práva zahraničních pracovníků, aby pomohl snížit nedostatek pracovních sil v některých odvětvích.[49]
Problémem Japonska jsousebevraždy. Japonsko se sice mírou sebevražd neřadí do top 10 zemí světa, ačkoliv bývá vkultuře a v historických rituálech se sebevraždami často spojováno, nejčastější příčinou úmrtí jsou však mezi muži ve věku 20–44 a mezi ženami ve věku 15–30 právě sebevraždy, přičemž u mužů je pravděpodobnost spáchání sebevraždy dvojnásobně vyšší než u žen.[50]
V roce 2023 žilo 92 % celkové japonské populace ve městech,[51] hlavní městoTokio má 14,3 milionu obyvatel (2025)[52] a je součástíVelkého Tokia,největší metropolitní oblasti na světě s 37,4 milionu obyvatel (2024).[53] Japonsko je etnicky a kulturně homogenní společností,[54]Japonci tvoří s 97,4 % nejpočetnější skupinu obyvatel.[55] K menšinovým etnickým skupinám v zemi patří původní obyvateléAinuové aRjúkjúanové,[56] mezi malé menšiny v Japonsku patří také Korejci Zainiči,[57]Číňané, Filipínci,[58]Brazilci převážně japonského původu[59] a Peruánci převážně japonského původu,[60] sociální menšinu tvoříburakuminové.[61]
Kromě japonštiny se v řetězciRjúkjúských ostrovů mluví rjúkjúskými jazyky (amamština, kunigamiština,okinawština, mijakština,jaejamština, jonagunština), které patří do rodinyjaponských jazyků.[65] Tyto jazyky se učí jen málo dětí,[66] ale místní vlády se snaží zvýšit povědomí o tradičních jazycích.[67] Ainština, která jeizolovaným jazykem, skomírá a k roku 2014 v ní zůstalo jen několik rodilých mluvčích..[68] Kromě toho se vyučuje a používá řada dalších jazyků, napříkladkorejština (včetně odlišného zainičského korejského dialektu),čínština aportugalština, které se učí etnické menšiny, přistěhovalecké komunity a rostoucí počet studentů cizích jazyků.[62]
suši – tradiční japonskéjídlo připravované z rýže, ryb a mořskýchřas
cunami (anglický přepistsunami, z výrazu 津波 znamenajícíhovlna v přístavu) – jedna nebo několik po sobě jdoucích vln na hladiněmoře, které vznikají při silnémzemětřesení pod hladinou moře, podmořskémsesuvu nebo dopadumeteoritu do moře nebo jeho blízkosti.
Hlavními japonskými náboženstvími jsoušintó abuddhismus. Specifikou Japonska je, že většina lidí se hlásí k oběma hlavním náboženstvím.[69] V zemi je 81 097 šintoistických svatyní a 75 922 buddhistických chrámů. Ve výzkumech uvádí čtyřicet procent Japonců, že věří v Boha, nebo bohy, ale jen šest procent, že je Bůh pro jejich život důležitý. V církvi je organizováno jen 10 procent Japonců.[70]
Podle statistického průzkumu, provedeného Japonským Ministerstvem školství, kultury, sportu, vědy a technologií (文部科学省,Monbu-kagaku-šó, MEXT) jsou přibližné počty věřících:šintó – 107 mil. obyv.,buddhismus – 89 mil. obyv., křesťanů – 3 mil. obyv., jiné 10 mil. obyv. Běžně se uvádí údaje cca 70 % šintoisté, 30 % buddhisté. Tyto údaje je však třeba považovat za zavádějící, jelikož většina Japonců pouze udržuje některé národní zvyky, tradice a pověry (lze srovnat s tím, když český ateista slaví Vánoce). Běžně je v šintoistické svatyni koutek pro buddhisty a naopak. Kekřesťanství se hlásí (červenec 2021) necelé 1 % etnických Japonců (podle jiných údajů až 6 %), a také asi 0,5 mil. cizinců zde žijících, hlavně Korejců, Filipínců a Brazilců. Velmi oblíbené jsou v Japonsku křesťanské svatby, a to i u nekřesťanů.
V zemi také působí mnohosekt, které tato náboženství kombinují, na vzestupu jsou nyní sekty vyznávající boha Kušizaka, které jsou známé svým velmi pozitivním přístupem k tělesné lásce.
Vzdělání na všech úrovních je zajišťováno jak veřejnými, tak soukromými institucemi. Na všech úrovních vzdělávání se platí školné jak na veřejných, tak na soukromých školách. Jedinou výjimkou jsou veřejné školy poskytující povinné základní vzdělávání (6 + 3 roky), které jsou financovány zcela z veřejných zdrojů.[40][71] Soukromé vzdělávací instituce se těší značné oblibě především na vyšší sekundární (středoškolské) a terciární (vysokoškolské) úrovni, přičemž kvalita i popularita některých soukromých vysokých škol dosahuje takové úrovně, že je řadí mezi nejlepší vysoké školy v Japonsku i v Asii.[72] Vzdělání je v Japonsku přisuzována vysoká společenská vážnost a jeho kvalita obecně dosahuje vysoké úrovně. I přes to, že školné na japonských školách je jedno z nejvyšších na světě a dlouhodobě stále roste, zájem o vzdělání zůstává vysoký. V roce 2017 mělo Japonsko s 51% podílem osob s terciárním vzděláním na populaci ve věku 25–64 let po Kanadě 2. nejvzdělanější pracovní sílu mezi zeměmiOECD.[73] Celkové výdaje na vzdělávání vyjádřené jako podíl naHDP jsou sice pod průměrem zemí OECD (4,1 % oproti 5 %), nicméně výdaje na jednoho žáka jsou naopak nadprůměrné.[73] V mezinárodních srovnávacích testechPISA pro oblasti čtenářské gramotnosti, matematiky a přírodních věd japonští studenti pravidelně zaujímají přední příčky mezi zeměmi OECD.[74]
Základním stavebním kamenem japonské vědy jsou univerzity. VŠanghajském žebříčku, který tradičně hierarchizuje nejlepší vysoké školy na světě, má Japonsko (k roku 2021) tři univerzity v první stovce. Nejvyšší prestiž máTokijská univerzita, která je žebříčkem vyhodnocena jako 24. nejlepší na světě. Druhou nejkvalitnější školou v Japonsku má býtKjótská univerzita (37. na světě), třetí pakNagojská univerzita (84.).[75]
Velmi známé je japonské umění krásného písma –kaligrafie,porcelán, komiksy –manga (čtou se zprava doleva),origami (skládačky z papíru),ikebana (umění aranžování květin), a čajové obřady. Významným symbolem Japonska je ikimono (tradiční japonský oděv), mnohdy viděný na umělkyních zvanýchgejša (společnice, které baví tradičními tanci, hrou na hudební nástroje, příjemnou konverzací apod.); třebaže se jako běžný oděv již téměř nenosí, často (v rodinách či u osob ctících tradici) je používán při významných příležitostech (svatba ap.).
SpisovatelkaMurasaki Šikibu je známá díky svémuPříběhu prince Gendžiho napsanému mezi lety1000 až1014, který je jedním z nejranějších a nejslavnějšíchrománů v dějinách.[76] Dvorní dámaSei Šónagon ve stejné době proslula svýmiDůvěrnými sešity. Básník 17. stoletíMacuo Bašó je zakladatelem básnické formy nazvanéhaiku. Zejména jeho knihaÚzká stezka do vnitrozemí (Oku no hosomiči) je klasikou japonské literatury.[77] Žánr haiku si mistrovsky osvojili v 18. století zvláštěIssa Kobajaši aBuson Josa. Ke klíčovým autorům 19. století patřilSóseki Nacume, který psal prózu, poezii i literárněvědné studie.
Jasunari Kawabata získal v roce 1968Nobelovu cenu za literaturu a byl prvním Japoncem, kterému se to podařilo. Nejslavnějším jeho románem jeJukiguni (Sněhová země) o vztahu tokijského floutka a venkovskégejši. Druhá Nobelova cena zamířila na japonské ostrovy v roce 1994, kdy byl oceněnKenzaburó Óe, autor sociálně-kritických psychologických próz. V Japonsku se narodil i nositel Nobelovy ceny z roku 2017Kazuo Ishiguro, ten však od šesti let žije v Británii a píšeanglicky.[78]
Nejpopulárnějším současným japonským spisovatelem ve světě jeHaruki Murakami, obvykle označovaný za typického představitele literárníhopostmodernismu (nejslavnější romány:Norské dřevo,Kafka na pobřeží).[79] SpisovatelJukio Mišima se proslavil románemZpověď masky, ale ještě více svým zvláštním politickým angažmá v závěru života, jež vyvrcholilo přepadením velitelství japonských Sil sebeobrany a následnou rituální sebevraždouseppuku tamtéž.[80]Rjúnosuke Akutagawa bývá označován za „otce japonské povídky“ a je po něm pojmenováno nejprestižnější japonské literární oceněníAkutagawova cena.[81]Osamu Tezuka je považován za vynálezce komiksůmanga.Kóbó Abe patří k nejvýraznějším japonským dramatikům.Ógai Mori vnášel do japonské literatury evropské trendy. V Japonsku je též velmi ceněno díloOsamu Dazaie neboDžun’ičiró Tanizakiho.
Na pomezí literatury a výtvarného umění stojí specifická japonská komiksová formamanga.[82]
Nejznámějšími sochaři jsouJajoi Kusamaová aTakaši Murakami. Oba bývají řazeni kpop-artu, neboť japonští umělci často reagují na japonskou populární kulturu a design, a to ne vždy ironicky, Murakami se například ve svém díle řídímarketingovým principemmerchandisingu.
Japonská hudba se dlouho vyvíjela velmi osobitě a s malým kontaktem s hudbou evropskou. U císařského dvora se od 7. století pěstoval styl zvanýgagaku („elegantní hudba“).[91] Tradiční japonské hudební divadlonó (založenéZeami Motokijem) a komické divadlokjógen (původně komické mezihry uvnitř nó) jsou provozovány od 14. století. Souhrnně se nazývají nógaku a byly vyhlášeny zasvětové nemateriální kulturní dědictví UNESCO.[92] Hudební doprovod, zvláště za pomoci loutnyšamisen, měla i další tradiční divadelní formakabuki. Specifickým japonským strunným hudebním nástrojem je ikoto, jehož užívání je doložitelné již z 9. století.
Evropská klasická hudba do Japonska vstoupila v 19. století. Ve 20. století to byl předevšímTóru Takemicu, kdo komponoval ve stylu západnívážné hudby s výraznými prvky japonské melodiky, čímž vytvořil originální hudební syntézu západního a východního světa.
V oblasti filmové hudby se mezinárodně prosadilJoe Hisaiši, nejznámější je jeho hudba k filmům animátoraHajao Mijazakiho. Hudbou k videohrám (což je v Japonsku mimořádně významné odvětví) se proslavila skladatelkaJóko Kanno, zpěvákIčiró Mizuki nebo zpěvačkaMajumi Iizuka. V Japonsku se vyvíjí též osobitá pop-music (někdy se hovoří oJ-popu). Jako i v jiných asijských zemích jsou velmi populární dívčí či chlapecké skupiny, často s velkým počtem členů, či dokonce několika divizemi (např.AKB48,Momoiro Clover Z). K nejpopulárnějším sólovým osobnostem patříAjumi Hamasaki, někdy nazývaná „císařovna popu“, jež v Japonsku prodala více než 50 miliónů nahrávek a je známá i v jiných asijských zemích. Japonský rock reprezentuje například kytaristaHide (rodným jménem Hide Macumoto) či skupinaX Japan.
V Japonsku také vznikla populární lidová zábava zvanákaraoke, dobře známá dnes po celém světě.[93]
Japonská kinematografie obohatila svět také o specifické žánrové filmy:džidaigeki jsou japonské historické filmy osamurajích,kaidžú jsou filmy s obřími netvory (Godzilla je jedním z nejslavnějších)[99],pinku eiga (růžové filmy) je označení japonských snímků, které na západě bývají nazývány „sexploatační“.[100] Významným fenoménem, s přesahem do zahraničí, je japonský animovaný film, zvanýanime. K nejslavnějším tvůrcům animovaných filmů patříHajao Mijazaki či jeho blízký spolupracovníkIsao Takahata, z nejmladší generace pakMakoto Šinkai. Anime je v úzkém propojení s japonskýmvideoherním aPC herním průmyslem, stejně jako se světem komiksůmanga. K nejslavnějším animovaným seriálům patří napříkladPokémon, který byl původně videohrou (Pokémon Red & Blue).[101] Z Pokémonů se následně stal komplexní globální popkulturní fenomén zahrnující komiksy manga, sběratelské karty, naposledy pakPokémon Go.[102] Nejslavnější postavičkou ze seriálu jePikachu. Podobné to bylo se seriálemŽelvy Ninja, tento fenomén měl zase komiksový kořen.[103] Slavné postavy pocházejí také z manga seriálůDragon Ball,Naruto,Doraemon aOne Piece. Japonci mají v oblibě i erotické anime (či mangy), ty se nazývajíhentai (s nimi jsou spjaty různé fenomény, které často mají japonský kořen a často jsou i jinde po světě označovány japonskými názvy:znásilňování chapadly,šotakon,lolicon,guro,futanari apod.).[104]
Průkopnickou japonskou videoherní konzolí bylGameBoy od společnostiNintendo, pro niž byly vyvinuty legendární hry jakoSuper Mario,Tetris čiDonkey Kong, později Nintendo vytvořilo například hruThe Legend of Zelda. Druhou slavnou konzolí jePlayStation firmy Sony, pro niž byla vytvořena například hraResident Evil. Ke slavným japonským hrám patří téžPac-Man,Final Fantasy neboSonic the Hedgehog, jejíž hlavní postavaJežek Sonic pronikla rovněž do komiksu a anime, jak bývá v Japonsku obvyklé. Specifickým produktem japonského herního průmyslu bylo proslavenétamagoči.[105] Po celém světě se rozšířila i postavička zvanáHello Kitty, která původně vznikla pro potisk peněženek.[106] Je součástí zvláštního japonského žánru zvanéhokawaii, který by se dal popsat jako „kultura roztomilosti“.[107]
Tradiční japonské tetování irezumi, okolo roku 1875
Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a uměnífotografie v Japonsku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznánífotografie jako svéprávné formyumění.Fotografie se v Japonsku vyvíjela za silné spoluúčasti a zájmu od počátků tohotoumění k úspěchům značného počtuJaponců ve světě fotografie do dnešních dní. Situaci ovlivnila izolace země, která byla stranou od okolního světa až do roku 1854. Jedním z průkopníků fotografie byl ŠvýcarPierre Rossier, kterého na východ poslalalondýnská firmaNegretti and Zambra. Do tohoto umění zasvětil fotografy jako byliUeno Hikoma,Kuwadžiró Horie neboGenzó Maeda. První evropští turisté sem začali připlouvat v 70. letech 19. století a fotografie se začala rozvíjet komerčně. Pečlivě kolorované snímky zobrazovaly nejen staré Japonsko a jeho památky, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů. Přibližně 80. léta v japonské fotografii byla mezníkem, kdy začalo tvořit více japonských fotografů, napříkladKazumasa Ogawa,Adolfo Farsari,Raimund von Stillfried,Kusakabe Kimbei,Šin’iči Suzuki neboTamamura Kózaburó. Byli to oni, kdo připravili cestu pro tuto rychle rostoucí profesi během druhé poloviny 19. století. Fotografie v Japonsku byla časem přijata jako umělecká forma a dnes se japonští fotografové aktivně účastní na klíčových výstavách po celém světě.
V Japonsku se nachází celá řada předních světových výrobců klasických idigitálníchfotoaparátů a fotografickéoptiky, nespočet fotografických organizací a každoročně je udělováno několik fotografických ocenění.
K dalším oblíbeným cílům turistů patří císařský palácKókjo v Tokiu, nejnavštěvovanější hrad v JaponskuÓsacký hrad[109],hrad Macue,Nagojský hrad,svatyně Ise, chrámBjódóin, klášterEnrjakudži, chrámKótokuin proslavený monumentální venkovní bronzovou sochouAmitábhy, nebosvatyně Jasukuni, která je zasvěcena vojákům i civilistům, kteří zemřeli v boji za japonského císaře. Na jejím seznamu je bezmála dva a půl miliónů osob a provází ji řada politických kontroverzí spojených s ožehavým tématem japonské účasti ve druhé světové válce a japonskýmkolonialismem.[110]
Typickou pro japonskou gastronomii je příprava jídel bez tepelné úpravy. Typická je studená příprava jídla, převážně ryb, známésuši (kousky ryb zabalené do přílohy) nebosašimi (tenké plátky sušených ryb). Japonci prý konzumují více než 3000 druhů ryb, ovšem nejen jich, i jiných mořských živočichů jako jemořský ježek (uni), chobotnice, mušle, krevety nebo krab kegani. Nejoblíbenějším druhem ryby jetuňák, často se jí také úhoř, ať už sladkovodní (unagi) nebo mořský (anago),platýs (hirame),pražma (tai) čimořský ďas (anko). Součástí suši obvykle bývá mořská řasanori, do níž se sušená ryba balí. V jiných typech jídel se používají i jiné řasy, napříkladwakame čikombu. Základní přílohou, jako i v jiných asijských kuchyních, jerýže. Kulturní význam rýže je v Japonsku však mnohem širší, v minulosti se používala i jako platidlo, jako oběť bohům a i japonský císař tradičně ve svém paláci osobně obhospodařuje malé rýžové políčko.[112] Oba dva nejtradičnější druhy japonské rýže (močigome auručimai) jsou lepivější než rýže užívaná obvykle v Evropě a používají se i k přípravě sladkostí (tzv.wagaši), stejně jako třebafazole (oblíbená sladkost anko). Zvláštní pozici v japonské gastronomii mají nudle a zejména pak instantní nudle na bázi škrobu, které po druhé světové válce vynalezl JaponecMomofuku Ando. Oblíbené jsou taképohankové nudlesoba a pšeničné nudleudon. Typickou pochutinou je rovněž japonský křenwasabi, který se používá buď jako zelenina, nebo zpracovaný jako velmi pálivé koření. Navzdory tradiční izolaci Japonska, i v gastronomii se objevily zahraniční vlivy. Nejsilnější vliv byl tradičně z Číny, odkud již ve středověku dorazily sojové boby. Japonci našli svůj specifický způsob jejich využití – je jí pastamiso, jež vznikákvašením těchto bobů a některých dalších obilovin. Oblíbenou pochoutkou jsou rovněž osolené sojové lusky zvanéedamame a také japonská sojová omáčka. V 19. století s evropským vlivem přišly i do té doby neužívaná červená masa (od 9. století do roku 1868 byla konzumace masa, kromě ryb, úplně zakázána).[113] Typickou úpravou hovězího masa je tzv.sukijaki. Z Indie pak přišly různé podobykari, které si Japonci velmi oblíbili.
Japonská věda zažila obrovský rozmach po druhé světové válce. Důkazem jsou i mezinárodní ocenění, jichž navíc zbadatelně přibývá v čase. Jaderný fyzikHideki Jukawa se roku 1949 stal prvním japonským laureátemNobelovy ceny za fyziku, když předpověděl existenci částicemezon. V roce 1965 stejnou cenu získal Jukawův přítel a spolužákŠin’ičiró Tomonaga, za přínos k teoriikvantové elektrodynamiky. V roce 1975 mířila fyzikální Nobelova cena do císařství znovu, kLeo Esakimu, vynálezcitunelové diody, která využívá tzv.tunelový jev. Za detekcineutrin z kosmu byl Nobelovým výborem oceněnMasatoši Košiba, roku 2002.[114] Velkou oslavu japonských vědeckých výsledků přinesl rok 2008, kdy se Nobelovy ceny za fyziku dočkala hned trojice japonských badatelů, všichni tři za přínos k rozvoji tzv. CP symetrie:Makoto Kobajaši,Tošihide Masukawa aJóičiró Nambu (který se roku 1970 stal americkým občanem).[115] Další „japonský rok“ přišel v roce 2014 kdy byli znovu všichni tři ocenění rodáky z japonských ostrovů.Isamu Akasaki,Hiroši Amano aShuji Nakamura (dnes americký občan) dali světuLED diody.[116] Už za rok si šel pro ocenění další Japonec,Takaaki Kadžita, jehož experimenty dokázaly, že neutrina mají hmotnost.[117] V roce 2021 to bylSyukuro Manabe (občan USA) za položení základů klimatických modelů Země.[118]
Japonci se svými 27 Nobelovými cenami (počítáno v to i literaturu a mír) zaujímají šesté místo v historické tabulce (zaUSA,Británií,Německem,Francií aŠvédskem), ve vědeckých kategoriích je jejich postavení ještě lepší. PodleBloomberg Innovations Index je Japonsko pátou nejinovativnější zemí světa, poJižní Koreji,Izraeli,Finsku aŠvédsku.[132]
Z oblasti filozofie, humanitních a sociálních věd lze jmenovat klasika japonské filozofie ze 13. stoletíDógena Zendžiho. Mimořádnou roli při šíření buddhismu do západního světa sehrál filozofDaisecu Teitaró Suzuki. Filozof a ekologický aktivistaMasanobu Fukuoka vytvořil systém tzv. přírodního farmaření (šizen nóhó).Kaoru Išikawa ovlivnil moderní teorii řízení a managementu, svýmdiagramem příčin a následků.[133]
Japonsko dalo světu několik sportů, a tobojových.Sumó je jedním z nich, je považováno za sport národní, má dvoutisíciletou tradici a příliš se nerozšířilo za hranice japonských ostrovů.[134] Naopak dvě další japonská bojová umění,judo akarate, se stala globálním fenoménem. Judo je olympijským sportem od roku 1964, karate zažilo olympijskou premiéru v roce 2021.[135] Méně se do světa rozšířilokendó, další japonské bojové umění. Vynálezem 20. století je pak bojové uměníaikido, jež vytvořilMorihei Uešiba.[136] S touto tradicí Japonci vstoupili velmi dobře připraveni do světa moderního sportu. Na olympijských hrách k roku 2021 získali již 183 zlatých medailí.[137] Nejvíce, 42 z nich, vcelku pochopitelně v judu. I druhá disciplína, kde berou Japonci nejvíce zlaté kovy, je bojová, a je jízápas (32 zlatých). Úspěšní jsou i vgymnastice, kde získali již 31 zlatých medailí. Zezimních sportů, které se staly populární zvláště v posledních letech, jsou torychlobruslení (4 zlaté) askoky na lyžích (3). Japonsko čtyřikrát olympijské hry pořádalo, dvoje letní (Tokio 1964,Tokio 2020) a dvoje zimní (Sapporo 1972,Nagano 1998). Na dvou tokijských olympiádách a k tomu ještě vMexiku 1968 Japonci dosáhli na třetí místo v medailovém pořadí národů.
Vatletice získali Japonci sedm prvenství,trojskokanMikio Oda získal v roce1928 to první a byl vůbec prvním zlatým olympijským medailistou Japonska v individuálních disciplínách. Očtyři roky později na něj navázal ve stejné disciplíněČúhei Nambu a na další olympiádě v Berlíně roku1936 přišla další zlatá v trojskoku díkyNaoto Tadžimovi. Další tradičně úspěšnou disciplínou je pro Japoncemaraton. Již tři maratonci se postavili na vrchol stupňů vítězů: Son Kitei (Korejec soutěžící v roce 1936 za Japonsko, vlastním jménemSon Ki-džong),Naoko Takahašiová (2000) aMizuki Nogučiová (2004).[138]
GymnastaSawao Kató vyhrál osm zlatých medailí na třech olympiádách.[139] Jeho kolegaTakaši Ono jich má pět a celkem převzal na stupních vítězů třináct cenných kovů, což je japonský rekord.[140]Saori Jošidaová vyhrála vzápase ve volném stylu tři zlaté medaile na třech po sobě jdoucích olympiádách (2004,2008,2012). Na té čtvrté vRiu 2016 dosáhla „jen“ na stříbro.[141] To, co se nepovedlo Jošidaové, se však povedlo její kolegyniKaori Ičové, která v Riu vybojovala čtvrtou zlatou na čtvrté olympiádě.[142] Čtyři zlaté z OH má taképlavecKósuke Kitadžima. Nejúspěšnějším judistou je držitel tří olympijských zlatýchTadahiro Nomura. Mimořádně populární je v Japonskukrasobruslení, dvojnásobný olympijský vítězJuzuru Hanjú je tak národní celebritou.[143] Dvě zlaté získal též skokan na lyžíchKazujoši Funaki, možná ještě populárnějším je však v Japonsku jeho kolegaNoriaki Kasai, který navzdory léta udržované špičkové formě na olympijské zlato nikdy nedosáhl.[144]
↑abPopulation estimates by age (five-year groups) and sex [online]. Statistics Bureau of Japan [cit. 2025-07-22].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑World Economic Outlook Database, April 2025 Edition. (Japan) [online].International Monetary Fund, April 22, 2025 [cit. 2025-05-26].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Seznam jmen států a jejich územních částí [online]. Názvoslovná komise ČÚZK, rev. 2022-10-17 [cit. 2025-07-22].Dostupné online.
↑abcSCHREIBER, Mark.You say 'Nihon', I say 'Nippon', or let's call the whole thing 'Japan'? [online]. November 26, 2019.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 27, 2022.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abCARR, Michael. Wa Wa Lexicography.International Journal of Lexicography. March 1992, s. 1–31.Dostupné online.doi:10.1093/ijl/5.1.1.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BATCHELOR, Robert K.London: The Selden Map and the Making of a Global City, 1549–1689. [s.l.]: University of Chicago Press, 2014.Dostupné online.ISBN978-0-226-08079-6. S. 76, 79.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HOFFMAN, Michael. Cipangu's landlocked isles.The Japan Times. July 27, 2008.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 25, 2018.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑LACH, Donald.Asia in the Making of Europe. [s.l.]: University of Chicago Press, 2010. S. 157.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna. S. 568.ndk.cz [online]. [cit. 2024-04-22]. S. 568.Dostupné online.
↑EUROZPRÁVY.CZ. Japonsko v květnu vstoupí do éry Reiwa, znamená řád a harmonii | EuroZprávy.cz.eurozpravy.cz [online]. [cit. 2019-04-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-02.
↑JANHUNEN, Juha. Reconstructing the Language Map of Prehistorical Northeast Asia.Studia Orientalia. 2010, s. 281–304.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Japan's emperor thanks country, prays for peace before abdication.Nikkei Asian Review [online]. [cit. 2020-08-30].Dostupné online. (anglicky)
↑MCCURRY, Justin. Japan sees its number of islands double after recount.The Guardian [online]. 2023-02-16 [cit. 2025-07-24].Dostupné online.ISSN0261-3077. (anglicky)
↑abJapan's Parliament and other political institutions [online]. European Parliament, June 9, 2020.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 19, 2021.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑The Constitution of Japan [online]. Prime Minister of Japan and His Cabinet, November 3, 1946.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 14, 2013.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑World Factbook: Japan [online].CIA, 2008-03-20 [cit. 2008-03-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-26. (anglicky)
↑A History of the Liberal Democratic Party [online]. Liberal Democratic Party of Japan [cit. 2008-03-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-17. (anglicky)
↑Vítězem japonských voleb jsou definitivně opoziční demokraté [online]. Praha: Česká televize, 2009-08-31 [cit. 2009-08-31].Dostupné online.
↑Japanese Civil Code [online]. Encyclopædia Britannica, 2008 [cit. 2008-03-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-17. (anglicky)
↑ČTK, ČT24. Washington utužuje spojenectví v Pacifiku.ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-04-13].Dostupné online.
↑ Japan's Tokyo Stock Exchange is the second largest stock market with a market value of $3.8 trillion.The Economic Times. India: 19 June 2010.Dostupné online [cit. 19 Jun 2010].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GRAY, John.Marné iluze. 1. vyd. Košice: Paradigma.sk, 2002.ISBN80-968603-1-3. Kapitola Dokáže si Japonsko udržet svou odlišnou ekonomickou kulturu, s. 231.
↑OICA.OICA Production Statistics 2009 [online]. [cit. 2012-02-23].Dostupné online.
↑ Leading tyre manufacturers.Tyrepress [online]. 2013-09-26 [cit. 2019-11-10].Dostupné online. (anglicky)
↑ Japonsko testuje nový typ rychlovlaku šinkansen, má aerodynamický „nos“ dlouhý až 22 metrů | Doprava.Lidovky.cz [online]. 2019-05-10 [cit. 2019-11-08].Dostupné online.
↑ Výročí: dnes slaví tunel Seikan – technický unikát mezi japonskými ostrovy.Zoom magazin [online]. [cit. 2019-11-10].Dostupné online.
↑ Road Bureau - MLIT Ministry of Land, Infrastructure, Transport and Tourism.www.mlit.go.jp [online]. [cit. 2019-11-08].Dostupné online.
↑ These Are The Biggest Asian Airlines.Simple Flying [online]. 2019-10-06 [cit. 2019-11-10].Dostupné online. (anglicky)
↑abc Statistics Bureau Home Page/Population Estimates Monthly Report.www.stat.go.jp [online]. [cit. 2025-07-24].Dostupné online.
↑abD'AMBROGIO, Enrico.Japan's ageing society [online].European Parliament, December 2020.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 16, 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑YOSHIDA, Reiji. Numbers tell tale of Japan's postwar rise and fall.The Japan Times. January 5, 2015.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 7, 2015.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TAKENAKA, Kiyoshi. Japan's births fell to record low in 2024.Reuters. February 27, 2025.Dostupné online [cit. April 25, 2025].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abWALIA, Simran. The economic challenge of Japan's aging crisis.The Japan Times. November 19, 2019.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 19, 2019.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SEMUELS, Alana. The Mystery of Why Japanese People Are Having So Few Babies.The Atlantic. July 20, 2017.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 20, 2017.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑WAKATSUKI, Yoko; GRIFFITHS, James. Number of children in Japan shrinks to new record low.www.cnn.com. CNN, May 7, 2018.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 7, 2018.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑LUFKIN, Bryan.More seniors, more foreigners: How Japan is changing [online]. BBC, December 10, 2018.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 27, 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑New immigration rules to stir up Japan's regional rentals scene — if they work [online]. March 27, 2019.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 2, 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Suicide Rate by Country 2022.worldpopulationreview.com [online]. [cit. 2022-10-12].Dostupné online.
↑Urban population (% of total population) [online]. World Bank [cit. 2020-11-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 21, 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Tokyo Metropolitan Government Bureau of Statistics Department [cit. 2018-10-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 2, 2018.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CUTMORE, James.Top 14 largest cities in the world [online]. 2024-12-05 [cit. 2024-12-18].Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BURGESS, Chris. Multicultural Japan? Discourse and the 'Myth' of Homogeneity.The Asia-Pacific Journal: Japan Focus. March 1, 2007.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 24, 2016.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Population Estimates by Age (Five-Year Groups) and Sex [online].Statistics Bureau of Japan [cit. 2024-09-10].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Japanese Archipelago Human Population Genetics Consortium. The history of human populations in the Japanese Archipelago inferred from genome-wide SNP data with a special reference to the Ainu and the Ryukyuan populations.Journal of Human Genetics. 2012, s. 787–795.doi:10.1038/jhg.2012.114.PMID23135232.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑AMBROSE, Drew; ARMONT, Rhiona-Jade. Zainichi: Being Korean in Japan.www.aljazeera.com. Al Jazeera, June 13, 2018.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 28, 2020.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SEIGER, Fiona-Katharina. 'Mixed' Japanese-Filipino identities under Japanese multiculturalism.Social Identities. 2019, s. 392–407.doi:10.1080/13504630.2018.1499225.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TOBACE, Ewerthon. The Brazilians winning in Japan.BBC News. July 17, 2015.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 14, 2022.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ESCALA, Elard.Peruvians Struggling to Find a Place in Japanese Society [online]. February 13, 2014.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 13, 2014.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Japan's hidden caste of untouchables.BBC News. October 23, 2015.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 2, 2022.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcFUJITA-ROUND, Sachiyo; MAHER, John C.Language Policy and Political Issues in Education. Redakce McCarty Teresa L.. 3rd. vyd. [s.l.]: Springer International Publishing, 2017. (Encyclopedia of Language and Education).ISBN978-3-319-02343-4.doi:10.1007/978-3-319-02344-1_36. KapitolaLanguage Policy and Education in Japan, s. 491–505.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MIYAGAWA, Shigeru.The Japanese Language [online]. Massachusetts Institute of Technology [cit. 2011-01-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne April 13, 2000.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Japanese Educational System [online]. Japan National Tourism Organization [cit. 2024-11-04].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ANDERSON, Mark.Routledge Handbook of Japanese Sociolinguistics. Redakce Heinrich, Patrick. [s.l.]: Routledge, 2019.ISBN978-1-315-21337-8. Kapitola Language shift in the Ryukyu Islands, s. 370–388.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑FUJITA-ROUND, Sachiyo; MAHER, John.Language Policy and Political Issues in Education. Redakce McCarty T. [s.l.]: Springer, 2017.ISBN978-3-319-02320-5.doi:10.1007/978-3-319-02320-5_36-2. Kapitola Language Policy and Education in Japan, s. 1–15.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ISHIHARA, Masahide.Self-determinable Development of Small Islands. Redakce Ishihara, Masahide. [s.l.]: Springer, 2016.ISBN978-981-10-0132-1. Kapitola Language Revitalization Efforts in the Ryukyus, s. 67–82.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HUDSON, Mark.The Oxford Handbook of the Archaeology and Anthropology of Hunter-Gatherers. Redakce Cummings, Vicki. [s.l.]: Oxford University Press, 2014.ISBN978-0-19-955122-4. Kapitola The ethnohistory and anthropology of 'modern' hunter-gatherers: north Japan (Ainu), s. 1058.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Ukiyo-e | Japanese art.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-06-27].Dostupné online. (anglicky)
↑ Kenzo Tange | ARTMUSEUM.CZ.www.artmuseum.cz [online]. [cit. 2019-06-27].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-01.
↑ Pritzkerovu cenu získal Japonec Tojo Itó | Design | Lidovky.cz.Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-26].Dostupné online.
↑ Stavbaweb.cz – Japonec Šigeru Ban obdržel Pritzkerovu cenu.stavbaweb.dumabyt.cz [online]. [cit. 2018-11-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-26.
↑ Pritzkerovu cenu za architekturu získal Arata Isozaki. Ovlivnila ho válka.iDNES.cz [online]. 2019-03-10 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑GRYGERA, Filip. „Nobelovku“ za architekturu dostal Japonec, který bourá hranice soukromí - Seznam Zprávy.Seznamzpravy.cz [online]. 2024-03-15 [cit. 2024-04-03].Dostupné online.
↑ Gagaku | Japanese music.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-11-08].Dostupné online. (anglicky)
↑ UNESCO - Nôgaku theatre.ich.unesco.org [online]. [cit. 2019-11-08].Dostupné online. (anglicky)
↑Karaoke originated in Japan! The way to enjoy it in its birthplace | JAPAN Monthly Web Magazine [online]. [cit. 2019-11-08].Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-06-13. (anglicky)
↑ Císař japonského filmu Akira Kurosawa zemřel před dvaceti lety.TÝDEN.cz [online]. 2018-09-06 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Directors’ vote: Yasujiro Ozu’s 1953 ‘Tokyo Story’ greatest film ever made.The Japan Times Online. 2012-08-04.Dostupné online [cit. 2018-11-26].ISSN0447-5763. (anglicky)
↑MATĚJKA, Ivan. Zemřel Nagisa Ošima, filmový bořitel tabu.Literární noviny [online]. [cit. 2019-06-27].Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-06-27.
↑ Where to begin with the Japanese New Wave.British Film Institute [online]. [cit. 2019-03-12].Dostupné online. (anglicky)
↑ Festival v Cannes zná vítěze. Zlatou palmu dostal Japonec Kore'eda, uspěl i Spike Lee.Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2018-05-20 [cit. 2022-04-03].Dostupné online.
↑ V Japonsku bylo po staletí zakázáno jíst maso.ExtraStory.cz [online]. [cit. 2019-11-10].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-10.
↑ Scienceworld | Nobelova cena za fyziku 2002: Podivuhodná neutrina.www.scienceworld.cz [online]. [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Nobelovu cenu za fyziku získali vědci za objevy v subatomové fyzice.iDNES.cz [online]. 2008-10-07 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Nobelovu cenu za fyziku získali tři Japonci za vývoj modrých diod.www.denik.cz. 2014-10-07.Dostupné online [cit. 2019-06-27].
↑ Nobelovu cenu za fyziku obdrželi Takaaki Kadžita a Arthur McDonald. Dokázali, že neutrino má hmotu | Věda.Lidovky.cz [online]. 2015-10-06 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Nobelovu cenu za fyziku získali vědci za modelaci klimatu a náhodné procesy.iDNES.cz [online]. 2021-10-05 [cit. 2021-10-14].Dostupné online.
↑ Nobelovy ceny pro vědce, kteří změnili lidské životy.iDNES.cz [online]. 2000-10-13 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Nobelovu cenu za chémiu dostali dvaja Američania a Japonec.tech.sme.sk [online]. [cit. 2019-06-27].Dostupné online. (slovensky)
↑ Chemici dostali Nobelovu cenu za protein, který „rozsvítí“ rakovinu.iDNES.cz [online]. 2008-10-08 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Nobelova cena za rychlejší "namíchání" nových léků | Věda.Lidovky.cz [online]. 2010-10-06 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Nobelova cena za chemii za vývoj lithium-iontových baterií | ČeskéNoviny.cz.www.ceskenoviny.cz [online]. [cit. 2019-11-09].Dostupné online.
↑VŠETEČKA, Roman. Nobelovu cenu za chemii si letos odnáší výzkum molekulárních struktur.iDNES.cz [online]. 2025-10-08 [cit. 2025-10-09].Dostupné online.
↑ Nobelovu cenu za medicínu získal Brit a Japonec. Za výzkum nesmrtelnosti.iDNES.cz [online]. 2012-10-08 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Nobelovu cenu za medicínu získali vědci za léky na malárii a další nemoci. Zachraňují miliony lidí.Aktuálně.cz [online].Economia, 2015-10-05 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Letošní laureát Nobelovy ceny vysvětlil, jak se naše tělo v nouzi požírá.iDNES.cz [online]. 2016-10-03 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Nobelovu cenu za lékařství získala dvojice vědců za revoluční postup v boji s rakovinou.Seznam Zprávy [online].Seznam.cz [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství získali Brunkowová, Ramsdell a Sakaguči.Seznam Zprávy [online]. 2025-10-06 [cit. 2025-10-06].Dostupné online.
↑ Všechno, co jste chtěli vědět o nudlích, ale báli jste se zeptat.TÝDEN.cz [online]. 2018-10-14 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Sumo: Japonská tradice ovládaná cizinci.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2019-05-21 [cit. 2019-11-10].Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
↑ Na příští olympiádě v Tokiu se představí čtyři nové disciplíny. Nechybí karate či sportovní lezení.iROZHLAS [online].Český rozhlas [cit. 2019-11-10].Dostupné online.
↑ The History of Aikido | The MIT Aikido Club.aikido.mit.edu [online]. [cit. 2019-11-10].Dostupné online.
↑ Japanese Results and Medals in the Olympic Games.www.olympiandatabase.com [online]. [cit. 2019-11-10].Dostupné online.
↑ Japanese Olympic Medalists - list of medalists from Japan.www.olympiandatabase.com [online]. [cit. 2021-08-08].Dostupné online.
↑ Takashi Ono Bio, Stats, and Results.Olympics at Sports-Reference.com [online]. [cit. 2019-11-10].Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-12. (anglicky)
↑ Zápasnici Jošidaové čtvrté zlato uniklo, ve finále v Riu neuspěla.iDNES.cz [online]. 2016-08-18 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Zápas ovládly Japonky, Ičová má zlato ze čtvrté olympiády.Deník.cz. 2016-08-17.Dostupné online [cit. 2018-11-26].
↑ Pán ledu Juzuru Hanju. Zakázali mu bruslit, tak bruslil aspoň v duchu.iDNES.cz [online]. 2018-02-19 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
↑ Hall of Famers.International Volleyball Hall of Fame - Holyoke, Massachusetts USA [online]. [cit. 2019-06-27].Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
↑ Naomi Ósakaová? Tu dívku si zapamatujte, ještě o ní uslyšíte!.TÝDEN.cz [online]. 2019-01-27 [cit. 2019-06-27].Dostupné online.
.svg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_-_103_Betto.jpg)
.jpg)
.svg)
