Jako svatý otec hrál významnou roli ve světové politice a je mu přisuzován podíl na zhrouceníkomunistických režimů vestřední avýchodní Evropě.[2] Současně redefinoval vztah katolické církve kjudaismu a nabádal protestantské a ortodoxní křesťany,aby pomohli přetvářet papežství tak, aby sloužilo potřebám všech křesťanů.[1] Během svého 26 let trvajícího pontifikátusvatořečil 482 osob ablahořečil 1338 osob, což je víc než všichni jeho předchůdci dohromady. Absolvoval 104 zahraničních papežských cest,[3] tedy více než kterýkoliv jiný svatý otec v historii. Ve funkci hlavy katolické církve výrazně podporovalmariánskou úctu a zdůrazňoval povolání kesvatosti. V oblasti sexuální morálky a ochrany lidského života navázal na učení svých předchůdců a zejména v katechezích publikovaných v souboruTeologie těla a v encykliceEvangelium vitae jednoznačně potvrdil tradiční církevní stanovisko morální nepřípustnostiinterrupce,antikoncepce aeutanazie.[4]
Karol Józef Wojtyła mladší se narodil 18. května 1920 veWadowicích jako třetí potomek armádního důstojníkaKarola Wojtyły staršího (1879–1941) a jeho ženyEmilie, rozené Kaczorowské (1884–1929). Oba rodiče pocházeli z okolí městaBílsko-Bělá, zhruba 60 kilometrů jihozápadně odKrakova.[7] Jméno Karol dostal budoucí papež po otci, Józef snad po maršáluJózefu Piłsudském, jenž deset dní před jeho narozením porazil bolševická vojska uKyjeva[8] nebo na počest císařeFrantiška Josefa I., v jehož armádě jeho otec dříve sloužil.[9] Ze svých starších sourozenců Karol Wojtyła zažil pouze bratraEdmunda (1906–1932), sestra Olga (*/†1914) zemřela krátce po narození.[10] Dne 20. června 1920 jej ve wadowickém kostele Panny Marie pokřtilvojenský kaplan Franciszek Żak. Kmotry se stali jeho teta a strýc z matčiny strany Maria Wiadrowska a Józef Kuczmierczyk.[11]
Své dětství Karol Wojtyła, kterého lidé z jeho nejbližšího okolí oslovovaliLolek,[pozn. 1] prožil v prvním poschodí domu čp. 2 na Rynku (dnes Kościelna 7), přímo naproti kostela, kde byl pokřtěn.[7] Jeho rodina žila skromně, zhruba na úrovni středního stavu.[9] Jediným stálým zdrojem obživy byla mzda otce, který dříve pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelstvírakousko-uherské armády. Po vzniku Polska pokračoval v kariéře jako poručík polské armády, do zálohy v hodnosti kapitána odešel v roce 1927. Matka, zručná vyšívačka, si svou práci příležitostně nosila domů. Karolův bratr Edmund studoval po dokončení wadowického gymnázia medicínu v Krakově.[13] V chlapeckém věku se Karol Wojtyła rád věnoval kopané, plavání nebo bruslení a často se účastnil i pěších výletů do okolí Wadowic. Zálibu ve sportech, hlavně lyžování a horské turistice, si uchoval do pozdního věku. Do první třídy nastoupil 15. září 1926[pozn. 2] v místní základní škole, jež byla umístěná v prvním patře městské radnice, vzdálené zhruba minutu chůze od bytu rodiny Wojtyłových. Na konci třetí třídy, 13. dubna 1929, ve věku 45 let, zemřela na vleklý zánět srdce a ledvin Karolova matka Emilie.[9]
V roce 1930 byl Karol Wojtyła přijat na Státní chlapecké gymnázium Marcina Wadowity v Mickiewiczově ulici.[pozn. 3] Tato škola mu poskytla kvalitní klasické vzdělání, které navíc doplnil studiem řečtiny a latiny, jež se stala jeho celoživotní zálibou. S výukou neměl výraznější problémy a vždy dosahoval výborného prospěchu. Mimo školu se věnoval i řadě dalších aktivit, k nimž patřilo například členství v bratrstvu Panny Marie, kde se seznámil s kaplanem bratrstva otcem Zacharem.[16] O denním rozvrhu Karola Wojtyły v průběhu docházky do gymnázia jeho životopisec George Weigel poznamenal:
„
Kapitán Wojtyła a jeho syn zavedli přísný domácí režim. Před školou, která začínala v osm hodin, brzy vstali, pomodlili se a posnídali. Když se z mladého Karola stal ministrant, často ještě chodili na sedmou do kostela Panny Marie na ranní mši. Dopoledne byl potom Lolek ve škole. Brzy odpoledne jej otec vyzvedl a šli spolu na oběd do hostince paní Marie Banasové nedaleko jejich domova. ... Následovaly asi dvě hodiny hraní, potom přišly na řadu domácí úkoly a lehká večeře, kterou otec vaříval doma. Večer, bylo-li hezky, spolu chodili na procházky.
Karol Wojtyła při prvním svatém přijímání (25. květen 1929)
Díky otci se Karol Wojtyła seznámil s polským romantismem a doma i ve škole intenzivně pročítal klasiky polské literární tradice. Tento zájem prohloubil i aktivní činností v divadelních spolcích působících při kostele a škole. V průběhu své herecké a režisérské kariéry se postupem časustal součástí něčeho, co výrazně přesahovalo estetické a intelektuální hranice běžného ochotnického divadla.[18] 5. prosince 1932 zemřel jeho bratr Edmund, který se od svého pacienta v nemocnici nakazilspálou. Oba bratři si byli do té doby velmi blízcí a podle otce Kazimieze Sudera, jenž se s Karolem Wojtyłou setkal v semináři po druhé světové válce, měla na chlapce tato tragická událost mnohem větší dopad než dřívější smrt matky.[17] Biřmování Karol Wojtyła přijal 3. května 1938.[16] Gymnázium ukončil 14. května téhož roku s maturitním vysvědčením s nejlepšími známkami, což mu umožňovalo zahájit studia na většině vysokých škol, aniž by skládal přijímací zkoušky. Za svůj obor si zvolil polonistiku na Filozofické fakultěJagellonské univerzity.[19]
Ještě v létě 1938 se Karol Wojtyła s otcem přestěhovali do suterénního bytu v Tyniecké ulici čp. 10 v Krakově. Dům postavil bratr jeho matky Emilie Robert a byl vzdálen zhruba dvacet minut chůze od fakulty, kterou začal navštěvovat počátkem měsíce října. V rámci studia chodil na výuku polské etymologie, fonetiky a tvarosloví, účastnil se přednášek o interpretaci literárního textu, na úvod do středověké, novověké a současné polské poezie, dramatu a prózy a úvodu do ruského jazyka a staroslověnštiny. Ve volném čase se opět zapojil do divadelní činnosti, vstoupil do několika recitačních skupin, stal se členem Kroužku studentů polonistiky a začal se vzdělávat ve francouzštině.[20] Všechny jeho aktivity včetně vysokoškolského studia však 1. září 1939 přerušiladruhá světová válka. Po jejím vypuknutí se otec a syn Wojtyłovi pokusili uprchnout ze země směrem na východ, nicméně sovětská blokáda polské hranice je přinutila k návratu zpět do Krakova.[21] V září 1940 si Karol Wojtyła musel naléhavě sehnat trvalé zaměstnání, aby nebyl deportován k nuceným pracím v Německu. Své uplatnění nalezl v kamenolomu v krakovské čtvrti Zakrzywek, kde se těžil vápenec pro výrobu sody v chemičce Solvay.[22] Zpočátku nakládal vápenec do důlních vozíků nebo pracoval jako brzdař na důlních vlacích, po čase se však vypracoval do pozice pomocníka odstřelovače.[23] 18. února následujícího roku zemřel jeho otec, kterého v prosinci upoutalo na lůžko onemocnění srdce.[22]
Otec Figlewicz, kterého později Jan Pavel II. označoval za svého „zpovědníka a duchovního vůdce“, se svými ministranty. Karol Wojtyła sedí po jeho pravé ruce (Wadowice 1931)[24]
V říjnu 1941 byl Karol Wojtyła převelen přímo do chemičky Solvay, kde pracoval u čističky odpadních vod. Práce zde nebyla tolik namáhavá jako v kamenolomu a umožňovala mu čtení knih. Kvůli této okolnosti dobrovolně sloužil noční směny, během nichž dospěl k novému pochopení mariánského kultu, jenž je jedním z typických rysů polského katolicismu.[25][26] V červenci téhož roku ve svém bytě v Tyniecké ulici ukryl před Němci přítele z dob divadelních aktivit ve Wadowicích Miedzysłava Kotlarczyka a jeho manželku Zofiu.[26] Spolu s Kotlarczykem 22. srpna založili Rapsodické divadlo (Teatr Rapsodyczny), jehož první představení,SłowackéhoKrál Duch, se v utajení konalo 1. listopadu.[27] V následujících měsících se členové Rapsodického divadla spojili s podzemní organizací UNIA, která byla svázána s katolickým prostředím, stala se nástrojem ideologického a kulturního odboje proti nacistickým okupantům a mimo jiné se snažila chránit pronásledovanéŽidy.[28] Nicméně po celý rok 1941 až do půlky roku následujícího, ovlivněn smrtí otce i dramatickými událostminacistické okupace, prodělával Karol Wojtyła psychologický zápas, který později definoval jako proces „vnitřního osvícení“, a postupně v něm dozrálo přesvědčení, že byl vyvolen pro kněžskou dráhu. Z těchto důvodů na podzim roku 1942 zažádal v rezidenci krakovského arcibiskupa o přijetí za kandidáta kněžství. Tehdejší rektor semináře Jana Piwowarczyk jeho žádosti vyhověl a Karol Wojtyła se tak stal jedním z prvních deseti seminaristů, jejichž studium muselo kvůli nacistickým represáliím probíhat v ilegalitě.[29] Jako osudové potvrzení svého rozhodnutí stát se knězem vnímal i skutečnost, že 29. února 1944 přežil nehodu, při níž ho srazil a vážně poranil německý nákladní automobil a byl nucen strávit dva týdny v nemocnici.[30]
V souvislosti s postupemRudé armády vypuklo 1. srpna 1944 v polské metropoliVaršavě protiněmecké povstání. Jako odpověď na akceZemské armády provedly o šest dní později oddílywehrmachtu dislokované v Krakově razii, jejímž cílem bylo nalézt osoby protinacistického odboje ve věku od 15 do 50 let. Vojáci provedli prohlídku i v domě čp. 10 v Tyniecké ulici, Karola Wojtyłu se jim však nalézt nepodařilo, neboť přehlédli dveře za schodištěm, které vedly do jeho bytu (Karolovi přátelé mu pro jeho polohu pod úrovní ulice říkalikatakomby), jeho jméno se však záhy dostalo na seznam hledaných osob.[31] 10. srpna se proto na výzvu krakovského arcibiskupa monsignore Adama Sapieha dostavil do arcibiskupského paláce, který byl kvůli stávajícím okolnostem přeměněn na podzemní seminář. Z bezpečnostních důvodů pak studenti semináře i jejich profesoři setrvávali v paláci až do konce války.
„
Pod vedením otců Smoleńského a Kusaka dostal Sapiehův seminář celodenní řád. Studenti vstávali v šest ráno k hodině osobní modlitby. Mše se konala v sedm hodin, následovala snídaně. Výuka trvala od čtvrt na devět do dvanácti hodin a probíhala v dalším ze salonů arcibiskupského paláce. Přesně v poledne žáci a učitelský sbor přestali a pomodlili se Anděl Páně a zpytovali svědomí. Následoval oběd a přestávka v arcibiskupské zahradě. V polovině odpoledne se studenti odebrali do kaple na patnáct minut adorace Nejsvětější Svátosti oltářní, načež odpoledne pokračovalo osobním studiem. O půl sedmé večer pořádal buď otec Smoleński, nebo sám arcibiskup Sapieha debatu na nějaké duchovní téma. Večeře se podávala v sedm hodin; společná večerní pobožnost, následovaná osobní modlitbou, se pak sloužila v osm patnáct.
Otec Karol Wojtyła s farníky ve svém prvním působišti v Niegowci
Po dvou letech studia, 17. prosince 1944, získal Karol Wojtyła dvě nižší svěcení a v souladu se středověkým obřadem mu byla vyholenatonzura.[33] V říjnu 1945 nastoupil do posledního ročníku teologie na znovuotevřené Jagellonské univerzitě a začal si přivydělávat jako odborný asistent v nižších ročnících (přednášel zde systematickou teologii a dějiny věrouky).[34] 12. prosince téhož roku pak získal další nižší svěcení a s nimi i sutanu.[35] Na přelomu června a července 1946 úspěšně složil teologické zkoušky vyžadované ke kněžskému svěcení a posléze byl 13. října kardinálem Sapiehou, v rámcizrychleného plánu,[pozn. 4] vysvěcen napodjáhna. O tři týdny později byl vysvěcen najáhna (20. října) a 1. listopadu 1946 se po tradičním obřadu stal knězem. 15. listopadu pak otec Wojtyła odcestoval do Říma, kde měl po následující dva roky pokračovat v doktorském studiu teologie na papežském Athenaeu sv. Tomáše Akvinského.[37] Magisterské zkoušky s výsledkem čtyřicet bodů z možných čtyřiceti vykonal v červenci 1947, doktorské zkoušky pak složil 14. června 1948. Titul doktor teologie mu však byl udělen až 16. prosince téhož roku na Jagellonské univerzitě.[pozn. 5][38]
I na postu biskupa Karol Wojtyła jednou ročně vyrazil s přáteli ze skupiny Środowisko na výlet na kajacích
15. června 1948 se Karol Wojtyła vrátil z Říma zpět do Polska a vzápětí 28. července odcestoval do vesnice Niegowce (asi 30 km od Krakova), kde zastával funkcikaplana v kostele Nanebevzetí Panny Marie.[39] Z tohoto působiště byl v březnu 1949 odvolán do farnosti sv. Floriána v Krakově, kde se stejně jako v Niegowci věnoval práci s mládeží, pořádal diskusní semináře pro studenty, zahájil vůbec první program předmanželské přípravy v dějinách krakovské arcidiecéze a stal se vedoucím skupinyŚrodowisko, jejíž členové ho začali oslovovatWujku (strýčku).[pozn. 6][41][42] 1. září 1951, na návrh nového krakovského arcibiskupa Baziaka, odešel otec Wojtyła na dvouletou vědeckou dovolenou, aby se mohl naplno věnovathabilitační práci s názvemZhodnocení možnosti vybudování křesťanské etiky na základě filozofického systémuMaxe Schelera.[43] Aby měl pro svou práci odpovídající klid, přestěhoval se do domu čp. 21 v ulici Kanonicza, nicméně z vlastní iniciativy mu bylo umožněno sloužit mše v kostele sv. Kateřiny ve čtvrti Kazimierz.[44] Habilitační práci otce Wojtyły jednohlasně schválila tříčlenná porota, jejíž doporučení Rada teologické fakulty akceptovala 30. listopadu 1953. Druhý doktorský titul obdržel v roce 1954[45] a svou profesorskou dráhu zahájil jako docent filozofické etiky na filosofické fakultěKatolické univerzity v Lublinu. Přednášky na této vysoké škole konal jednou týdně, neboť stále ještě sloužil jako kaplan v Krakově. Jako učitelbyl nebývale oblíbený, vždy přístupný, ať už ve třídě nebo mimo ni a studenti jej hodnotili jako svéhonejoblíbenějšího a nejsvatějšího profesora.[46][47] Vedle běžného profesorského úvazku současně vedl i doktorandský seminář z filosofické etiky, v němž se jeho nejlepší žáci připravovali na své disertační práce.[48]
Krakovský arcibiskup Karol Wojtyła při mši koncelebrované 8. května 1966
4. července 1958 papežPius XII. nečekaně jmenoval otce Karola Wojtyłu do funkce pomocného biskupa krakovského a současně titulárním biskupem v Ombi.[49] Do svého nového úřadu byl vysvěcen ve Wawelské katedrále v Krakově 28. září 1958 a ve svých 38 letech se tak stal nejmladším biskupem v polských dějinách.[49] Služba v této pozici pro něj znamenala velké množství nových pastoračních povinností, nicméně i nadále, přestože již v menší míře, učil na lublaňské univerzitě a i přes diagnostikovanou chudokrevnost měl rozpracováno několik projektů najednou a věnoval se řadě dalších okrajových aktivit. Jedním z těchto projektů byla i práce na knizeLáska a odpovědnost, kterou vydal v roce 1960 a v níž se zabýval problémy manželského života.[50]
17. června 1962 zemřel krakovský arcibiskup Eugenius Baziak, což vedlo k nominaci, a posléze 16. července i k volbě pomocného biskupa Karola Wojtyły do úřadukapitulního vikáře krakovské arcidiecéze.[51] 5. října téhož roku odcestoval do Říma na první zasedáníDruhého vatikánského koncilu. Počínaje tímto podzimem se až do roku 1965 účastnil všech čtyř zasedání, při nichž živě vstupoval do diskusí a zároveň se významně podílel na důležitých rozhodnutích začleněných v dokumentechDignitatis humanae aGaudium et Spes.[52][53] V roce 1962 přijížděl do Říma jako neznámý biskup, po zakončení koncilu se díky otevřeně interpretovaným názorům a kouzlu osobnosti stal jednou z nejznámějších postav církve jak mezi svými kolegy, tak i mezi novináři.[54][pozn. 7] V průběhu koncilu, 30. prosince 1963, papežPavel VI. kapitulního vikáře Karola Wojtyłu jmenoval krakovským arcibiskupem. Veřejně bylo toto rozhodnutí oznámeno 19. ledna 1964, do úřadu byl uveden o necelé dva měsíce později (8. března) ve Wawelské katedrále.[56]
„
Pracovní den nového arcibiskupa začínal v půl šesté ráno a končil kolem jedenácté v noci. Ráno vstal, sloužil mši a až po ní snídal. Potom zahajoval sérii pracovních setkání s vlastními pomocníky nebo s pomocníky svého týmu, rozličných obřadů a meditací ve vlastní kapli, nebo v katedrále. Občas si dopřál desetiminutový odpočinek... Ovšem nejvíce času mu zabíraly pastorační návštěvy a setkání s početnými diecézními výbory. Jako metropolitní arcibiskup měl na starosti pět diecézí – krakovskou, katovickou, kileckou, tarnovskou a čenstochovickou. Přejížděním z jedné diecéze do druhé trávil tolik času, že mu jeho šofér Józef Mucha do auta namontoval pracovní desku, aby mohl za jízdy i pracovat. Neustále s sebou vozil čtyři kufry, dva byly plné knih.
Arcibiskupský palác ve Francizkáńské ulici čp. 3 v Krakově, sídlo arcibiskupa Karola Wojtyły. Kanceláře arcidiecéze se nacházely v přízemí, arcibiskupovo apartmá, kaple, kancelář a přijímací pokoje byly umístěny v prvním patře[58]
„
Arcibiskup vstával každé ráno v 5 nebo 5:30 a první hodinu svého dne věnoval soukromé modlitbě. Po mši, kterou sloužil v kapli za účasti svého sekretáře a ostatních zaměstnanců se nasnídal a pak se mezi 9. a 11. odebral do kaple, kde strávil dvě hodiny psaním. Dobu mezi 11. a 13. hodinou věnoval návštěvám. Bylo pravidlem, že kdokoli chtěl, mohl arcibiskupa navštívit. Druhá taková setkání neexistovala. Všichni zájemci přicházeli v 11 hodin... Pak pozval prvního člověka nebo skupinu do své kanceláře a ostatní čekali, až se dostanou na řadu. ... Odpoledne a večery věnoval dalším návštěvám, pochůzkám po městě a okolí, čtení a studiu. Neměl televizi, jen ráno při holení poslouchal z malého přijímače vysíláníRádia Svobodná Evropa v polštině. Aby maximálně využil čas při pojížďkách autem, měl na zadním sedadle přidělaný stolek s lampičkou na čtení a psaní. ... Arcibiskup si zvolil velice prostý způsob života. Neměl ani bankovní účet ani osobní hotovost, o jeho potřeby se starala arcidiecéze. Pokud mu nějaký kněz nebo farník dal peníze, ani obálku neotevřel a předal ji tentýž den někomu, kdo je právě potřeboval.
Znak kardinála Wojtyły. Iniciála „M“ ve svém umístění symbolizuje Pannu Marii pod Kristovým křížem, inspirací mottaTotus Tuus je učeníLudvíka z Montfortu[60]
V polovině 60. let 20. století polská komunistická vláda naznačila vatikánským představitelům, že by nebyla proti, kdyby v zemi působil druhý kardinál. Úmyslem vládních činitelů patrně bylo rozpoltit polskou církev na dvě části, jednu v čelem s novým kardinálem, druhou s primasem Wyszyńskim. Na základě tohoto požadavku tedy papež Pavel IV. 29. května 1967 oznámil kardinálskému kolegiu, že do hodnosti kardinála jmenoval arcibiskupa Karola Wojtyłu.[61] Důvodem tohoto rozhodnutí byla zřejmě arcibiskupova intenzivní pastorační činnost v Polsku a fakt, žedokázal srozumitelně, otevřeně a neobyčejně adresně šířit evangelickou zvěst. Kardinálský klobouk od papeže obdržel 28. června téhož roku při obřadu prováděném vSixtinské kapli.[62] Jako člen duchovenstva římské diecéze k tomuto úřadu získal titulární sídlo v kostelíku sv. Cesara in Palatio na Via Porta Latina nedaleko Caracallových lázní.[61]
V září 1967 byla do Vatikánu papežem Pavlem VI. svolánasynoda biskupů, která měla dát konkrétní podobuDogmatické konstituci o církvi, jež byla vypracovaná na druhém vatikánském koncilu.[63] Ačkoli byl kardinál Wojtyła na toto zasedání vyslán polskýmepiskopátem, do Říma neodcestoval. Své solidární rozhodnutí odůvodnil tím, že na synodu může odjet pouze společně s kardinálem Wyszyńskim, jemuž komunistické úřady odmítly vydat povolení k výjezdu.[62] V srpnu a září 1969 poprvé navštívilKanadu aUSA, kde především navazoval kontakty s polskými krajanskými spolky. 2. října pak zNew Yorku odletěl do Říma, kde se již společně s kardinálem Wyszyńskim zúčastnil „výjimečného“ setkání Biskupské synody.[64] Všeobecnou pozornost zde vzbudil svým projevem o křesťanských komunitách a skupinách a potřebě „kolegiálních struktur“, přičemž čerpal ze svých zkušeností z Polska a Severní Ameriky. V závěrečné fázi tohoto shromáždění, kterého se účastnily hlavy episkopátů ze všech zemí, byl požádán, aby se stal členem komise, jež měla vypracovat závěrečnou deklaraci shrnující celou diskusi.[65]
30. září 1971 byl kardinál Wojtyła ve Vatikánu přítomen zahájení druhé biskupské synody, v jejímž průběhu byl 5. října zvolen za člena Rady generálního sekretariátu (115 hlasy ze 184), čímž se stal třetím nejvýznamnějším členem stálého synodního sekretariátu. Na další zasedání dorazil 6. listopadu téhož roku a jednoznačně se zde v konfrontaci s modernistickými návrhy holandských biskupů postavil za zachování kněžského celibátu.[66] 8. května 1972 byla slavnostně zahájena Krakovská synoda, jejíž realizace se v hlavě kardinála Wojtyły zrodila krátce po dokončení knihyZdroje obnovy v roce 1970. V únoru 1973 Karol Wojtyła odcestoval přes filipínskouManilu do australskéhoMelbourne, kde reprezentoval polské katolíky na Mezinárodním eucharistickém kongresu.[67] V dubnu roku 1974 se spolu s arcibiskupemFrantiškem Tomáškem, vídeňským kardinálemFranzem Königem a berlínským kardinálem Alfredem Bengschem zúčastnil litoměřického pohřbu tragicky zesnulého kardinálaŠtěpána Trochty. Přes zákaz komunistické státní bezpečnosti na pohřbu také veřejně promluvil[pozn. 8] Z Československa posléze přes Olomouc (kde navštívil též Baziliku Panny Marie na Svatém Kopečku) a Vídeň opět odcestoval do Říma,[68] kde byl od 24. dubna přítomen u řady slavností, které se konaly u příležitosti 700. výročí úmrtísv. Tomáše Akvinského.[69] V březnu 1976 papež Pavel VI. projevil Karolu Wojtyłovi čest, když jej pověřil v průběhu prvního postního týdne kázat členůmřímské kurie. Na přípravu těchto tradičně konaných dvaadvaceti cvičení duchovní obnovy, při nichž hovořil italsky, měl dva týdny, nicméně i přes tento krátký termín se před vysoce postavenými preláty projevil jako schopný teolog a rétorik.[pozn. 9][66][68] V červenci téhož roku opět odcestoval do USA, kde v rámci svého šestitýdenního programu navštívilHarvardovu univerzitu, na níž vedl přednášku na témaÚčast nebo odcizení. ZBostonu posléze na tři dny zamířil doWashingtonu, kde přednášel na Katolické univerzitě americké školy filosofie. Odtud jeho cesta vedla doFiladelfie na Mezinárodní eucharistický kongres, kde byl vybrán, aby 3. srpna vedl mši, podtitulem jejížhomilie bylo téma „eucharistie a potřeby lidské rodiny“.[70]
Po smrti Pavla VI. se kardinál Karol Wojtyła 26. srpna 1978 zúčastnilkonkláve, které již prvního dne konání zvolilo novým papežem benátského patriarchu Albina Lucianiho, jenž pro svůj pontifikát přijal jméno Jan Pavel I.[71] O měsíc později (25. září) společně s primasem Wyszyńskim navštívilNSR, kde za jeho výrazné snahy a přispění došlo k oficiálnímu usmíření polského a západoněmeckého episkopátu.[72] 29. září nečekaně zemřel Jan Pavel I. a Karol Wojtyła v krátké době odcestoval do Vatikánu k dalšímu konkláve, tentokrát ovšem jako jeden z předních kandidátů na papežský úřad (papabile). Důvodem byla podpora, kterou mu již při předchozí papežské volbě vyjádřil rakouský primas kardinál Franz König a další preláti, kteří se chtěli vyhnout volebnímu zápolení mezi italskými kandidáty nebo mezi frakcemi, zastávajícími pokrokovou či konzervativní církevní politiku. Ve Wojtyłův prospěch hovořila i skutečnost, že otevřeně nestranil žádné z ideových klik a na mezinárodní scéně i pro celou kurii byl známou osobností.[73] Při volbě tradičně konané vApoštolském paláci obýval celu č. 91.[74]
Habemus Papam, první vystoupení Jana Pavla II. po volbě papežem (16. října 1978)
Po prvním volebním dnu konkláve, jež bylo zahájeno 15. října 1978, byl výsledek hlasování rovnoměrně rozdělen mezi dva hlavní italské kandidáty, janovského arcibiskupa Giuseppe Siriho a florentského arcibiskupa Giovanni Benelliho. Vzhledem k tomu, že druhého dne nebyli členové konkláve schopni nalézt vzájemný kompromis ani adekvátní alternativu z řad italských prelátů, po návrhu kardinála Franze Königa zvolilo 99 ze 111 hlasujících novým papežem Karola Wojtyłu. Stalo se tak po osmém kole, jehož výsledek byl věřícím shromážděným naSvatopetrském náměstí oznámen v 18:43 hodin.[74][75] Při tradičním obřadu, v jehož průběhu nový papež akceptoval své zvolení, Karol Wojtyła přijal na důkaz oddanosti k Pavlu VI. a jako projev náklonnosti k Janu Pavlu I. nové jméno Jan Pavel II.[76] Následujícího dne při mši koncelebrované v konkláve označil za svůj první úkol dokončit realizaci Druhého vatikánského koncilu.[77] Slavnostníintronizace Jana Pavla II. na papežský stolec proběhla 22. října a účastnilo se jí na 300 000 přihlížejících.[78]
V posledních dnech starého a v prvních dnech nového roku 1979 se Jan Pavel II. stal prostředníkem meziChile aArgentinou, ve vyhroceném sporu o vlastnictví ostrovů v průlivu Beagle.[79] O necelý měsíc později (26. ledna) odletěl přesDominikánskou republiku na pětidenní a svou první papežskou cestu doMexika, kde se po neoficiálním a chladném přivítání prezidentem Portillou zúčastnil konference latinskoamerických biskupů.[80] 2. března téhož roku odeslal dopis do komunistického Československa, jímž se pokusil místní katolíky podpořit v odporu proti tyranii.[81] O tři týdny později (25. března) publikoval svou první encyklikuRedemptor hominis, v níž se zabýval místem člověka v moderním světě.[79] NaZelený čtvrtek 8. dubna napsal dopis všem katolickým kněžím na světě, neboť chtělznovu rozdmýchat u svých bratří-kněží pocit náboženského dramatu jejich povolání.[82] Od 2. do 10. června pobýval při další apoštolské cestě v rodném Polsku, kde navštívil Krakov,Nowu Hutu,Čenstochovou,Jasnou Góru,Osvětim a rodné Wadowice.[83] Další z jeho zahraničních cest vedla doIrska,[pozn. 10][85] odkud 2. října odletěl do New Yorku, kde promluvil o neodcizitelných právech člověka před 34. generálním shromážděnímOSN.[86] Ještě téhož večera pak sloužil mši pro 75 000 věřících na Yankee Stadionu a následujícího dopoledne se naMadison Square Garden setkal s několika desítkami tisíc žáků místních škol a mladých členů různých katolických organizací.
Jan Pavel II. v Logan Circlu ve Filadelfii, kde sloužil mši pro více než milion lidí (4. říjen 1979)
„
Scéna, která následovala, byla v historii papežství bezprecedentní. Jak papamobil pomalu projel kolem dokola arény, hudební skupina z přípravky sv. Františka zBrooklynu zahrála hudební téma zRockyho aHvězdných válek, zatímco papež natahoval ruce, aby se dotkl rukou nadšených nezletilců naklánějících se z první řady přes zábradlí. V jedné chvíli napodoboval papež bubeníka a pak na dav „vztyčil palce“. Mládež mu věnovala modré džínsy, tričko a kytaru. ... V jedné chvíli, když mládež vyčerpala jména katolických organizací mládeže a místních škol, jimiž provolávala slávu, začala se střecha otřásat skandováním: „Jane Pavle, milujeme tě!“ Papež, usmívaje se, si vzal mikrofon a začal také skandovat: „Vú-hú-hý, miluje vás Jan Pavel Druhý!“
Po návštěvách ve Filadelfii,Iowě,Chicagu a Washingtonu D.C. se svatý otec 8. října vrátil zpět do Vatikánu, kde na 5. listopad svolal inovované „plenární zasedání“, kterého se účastnilo 120 kardinálů.[88] 29. listopadu posléze odcestoval doTurecka, kde zahájil teologický dialog s pravoslavnou církví v čele s ekumenickým patriarchou Dimitriem a jako první papež v historii navštívil pravoslavnou liturgii.[83]
Jan Pavel II. při setkání se západoněmeckým prezidentemKarlem Carstensem (15. listopadu 1980)
Od 14. do 31. ledna 1980 Jan Pavel II. ve Vatikánu uspořádal tzv. „Zvláštní synodu pro Holandsko“, v jejímž průběhu byla urovnaná krize v holandské církvi, jejíž přední představitelé mj. požadovali kněžské svěcení žen či možnost uzavírání sňatků pro kněze.[83][89] O tři měsíce později odcestoval na svou první poutní cestu doAfriky, kde v rámci rozvrhu od 2. do 12. května navštívilZaire,Kongo,Keňu,Ghanu,Horní Voltu aPobřeží slonoviny.[90] Následně 30. května odletěl doFrancie, kde jej na letišti vPaříži přivítal prezidentd'Estaing. V závěru své návštěvy ukončené 2. června navštívil sídloUNESCO, aby na 109. výkonné radě pronesl podle vlastního názoru jeden z nejvýznamnějších projevů ve svém životě.[91] Na konci téhož měsíce Jan Pavel II. odcestoval na dvanáctidenní cestu do největší katolické země na světěBrazílie. Náročný program, při němž urazil 30 000 kilometrů,[92] zahrnoval projev k půl milionu mladých lidí vBelo Horizonte, schůzku se 150 000 dělníky vSão Paulu, návštěvu chudinské čtvrtě vRio de Janeiru nebo rozhovor se zástupci indiánů, kteří obviňovali vládu zgenocidy, na slavnosti konané hluboko vamazonské džungli.[93] Jeho další zahraniční cesta vedla do NSR (15.–19. listopadu), kde se v prvních hodinách pobytu nazámku Augustusburg setkal s prezidentem Carstensem. V dalších dnech pak mj. vKolíně nad Rýnem promluvil k 6000 profesorů a studentů nebo pronesl projev k místním biskupům.[94]
Návštěva Jana Pavla II. vPolsku veHnězdně 4. června 1979
2. února 1981 Jan Pavel II. uskutečnilnejtroufalejší jmenování za svého pontifikátu, když do funkce pařížského arcibiskupa jmenovalorleánského biskupa a židovskéhokonvertitu Arona Lustigera.[95] O čtrnáct dní později (16. února) odcestoval na papežskou cestu doAsie, kterou zahájil ve filipínské Manile. Po přivítání prezidentem Ul-Haqem jej čekal nabitý program, v jehož průběhu inicioval proces blahořečení Lorenza Ruize, ukřižovaného v 17. století vNagasaki. Obřadu, který se konal dva dny po papežově příletu, přihlížel zhruba milion Filipínců.[96][pozn. 11] 23. února, po předchozím dni stráveném na ostrověGuam, dorazil Jan Pavel II. doJaponska, kde jej u vchodu do císařského paláce přivítal císařHirohito, který byl prvním panovníkem v japonské historii, jenž přijal představitele jiného vyznání.[97] O dva dny později svatý otec přednesl devítijazyčnou řeč uPamátníku míru v Hirošimě, a po projevu ke studentůmUniverzity OSN odcestoval do centra japonského katolicismu Nagasaki. Cestou zpět do Říma letadlo s papežem přeletělo přesseverní pól a pro doplnění paliva přistálo naAljašce, kde na mši celebrovanou pod širým nebem v Delaney Park Strip dorazilo 50 000 místních obyvatel.[98] V den 64. výročízjevení Panny Marie ve Fatimě, 13. května téhož roku byl při tradiční středeční projížďce vpapamobilu (před tzv. generální audiencí) po Svatopetrském náměstí naJana Pavla II. spáchán atentát, jehož původcem byl TurekMehmet Ali Ağca. Kulkabrowning ráže 9 mm prošla břichem, kde způsobila četná poranění střev a jen o několik milimetrů minula hlavní břišní tepnu. Papež byl připravenou sanitkou ihned převezen do nemocnice Gemelli, kde zanedlouho ztratil vědomí. Před pětihodinovou operací mu jeho sekretářStanisław Dziwisz udělilposlední pomazání, nicméně hned druhého dne ráno se Jan Pavel II. probral a 18. května byl převezen zJIP do svého soukromého pokoje.[99] O deset dní později se papež dozvěděl očekávanou tragickou zprávu, že zemřel polský primas kardinál Wyszyński. 3. června svatému otci lékaři povolili návrat do Apoštolského paláce, avšak v příštích dnech se mu značně přitížilo, což jej 20. června přinutilo k návratu zpět do nemocnice, kde bylo laboratorními testy zjištěno, že byl při transfúzi krve napadencytomegalovirózou. Zlepšení jeho stavu nastalo čtyři dny po zahájení podpůrné terapie, následně byl 5. srpna operativně zbaven kolostomie a čtrnáctého dne téhož měsíce se opět vrátil do Vatikánu.[100] Atentátník Ali Ağca byl 22. července odsouzen na doživotí, motiv jeho činu se však nikdy nepodařilo jednoznačně vysvětlit.[101]
Sám Jan Pavel II. připisoval své uzdravení a záchranuPanně Marii fatimské, neboť se shodovalo jak květnové datum, tak obsah tajemství, sděleného dětem v roce 1917. Francisco a Jacinta Marto byli jím slavnostně prohlášeni za ctihodné veFatimě dne 13. května 1989 a u té příležitosti nechal zasadit do korunky tamní sochy Panny Marie Růžencové projektil, který byl lékaři vyjmut z jeho těla po atentátu v Římě 13. května 1981 (jenž byl předpovězen 3. fatimským proroctvím). Vrátil se do Fatimy 13. května 2000, aby obě děti na místě zjevení blahořečil.
14. září 1981 Jan Pavel II. publikoval encyklikuLaborem exercens (O lidské práci), jež navazovala na moderní katolické sociální učení encyklikyRerum novarum z pera papežeLva XIII. Na znění textu pracoval ve dnech, kdy se zotavoval z utrpěného zranění a rozvíjel v něm úvahy, že skrze práci lidé naplňují počáteční Boží příkaz: „Milujte se a množte se, naplňte zemi a podrobte si ji.“[102] Krátce poté absolvoval pooperační rekonvalescenci ve městěCastel Gandolfo a po svém návratu jmenoval otce Paola Dezzu, S.J. do čelařádu jezuitů(5. října).[103] V prosinci pak opakovaně vyjádřil podporu odborovému hnutíSolidarita, které se v jeho rodné zemi aktivně postavilo proti komunistickému režimu.[104]
Jan Pavel II. vystupující z letadla společnosti Iberia při návštěvě Španělska (31. říjen–9. listopad 1982)
V únoru 1982 začal papež spolu se sedmičlennou skupinou expertů v oblasti církevního práva pracovat na znění nového kodexu, jenž měl nahradit kodex církevního práva z roku 1917.[105][pozn. 12] Od 12. do 19. dne téhož měsíce při své desáté papežské cestě opět zavítal do Afriky, kde navštívilNigérii,Benin,Gabon aRovníkovou Guineu. Po návratu do Vatikánu se 8. března oficiálně postavil proti vměšování kléru do politiky a o necelé dva měsíce později odcestoval do Portugalska (12.–15. května), kde chtěl mj. veFatimě vyjádřit poděkování, že přežil pokus o atentát, který na něj přesně před rokem spáchal Mehmet Ali Ağca. Symbolické bylo toto gesto zejména tím, že vzpomínka na útok před rokem proběhne ve stejný den, kdy se před pětašedesáti lety, v roce 1917, poprvéve Fátimě zjevila dětem Panna Marie. Avšak již prvního dne pobytu Portugalsku se Jana Pavla II. pokusil zavraždit fundamentalistický španělský kněz otec Juan Fernández Krohn, který, dřív než jej stačila zneškodnit papežova osobní stráž,[107] poranil svatého otce bajonetem na ruce. Motivem Krohnova činu byl odpor vůči Druhému vatikánskému koncilu a následujícím změnám v církvi a osobní přesvědčení, že je Jan Pavel II. komunistou a agentem KGB, jehož cílem je rozvrátit církev zevnitř.[108][pozn. 13] I přes utrpěné zranění papež pokračoval v programu (událost navíc odmítal zveřejnit) a setkal se s Lucií dos Santosovou, sestřenicí obou dětí, posledním žijícím přímým svědkem fátimského zjevení.[110]
V doběfalklandské krize měl od 28. května do 2. června 1982 Jan Pavel II. poprvé zavítal do Velké Británie. Tato cesta jej však stavěla do nepříjemné diplomatické situace, neboť agresor konfliktuArgentina byla formálně tradiční katolickou zemí, zatímco většina britské populace se hlásila k anglikánské církvi. Vatikánští diplomaté se obávali, aby nebyla porušena neutralita Svatého stolce, po poradě s argentinským episkopátem proto bylo rozhodnuto, že by měl papež navštívit obě zainteresované země. I přes vyostřenou situaci byla cesta po Británii velkým úspěchem, který byl završen společnou ekumenickou bohoslužbou, již vedli Jan Pavel II. a anglikánský arcibiskup Runcie vCanterburské katedrále, kde po obřadu došlo k podepsáním společné deklarace o jednotě, v níž anglikánští a římskokatoličtí představitelé hodnotili ekumenický dialog od Druhého vatikánského koncilu a vyjádřili naději v budoucnost. Kromě Londýna svatý otec v dalších dnech navštívil iCoventry,Liverpool,Manchester,York neboEdinburgh. Do Vatikánu se vrátil 2. června a o pět dní později se na jeho půdě setkal s americkým prezidentemRonaldem Reaganem, s nímž se shodl na nesouhlasu s dohodou o rozdělení Evropy, jež byla uzavřena nakonferenci v Jaltě.[111] Desátého dne téhož měsíce Jan Pavel II. odcestoval na plánovanou dvoudenní návštěvu doBuenos Aires. Formálně byla tato cesta prezentovaná jako pouť do svatyně Panny Marie Lujanské, avšak narychlo svolané shromáždění Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM) mělo celý kontinent přesvědčit o tom, že papežova přítomnost v Argentině jekřížovou výpravou za dosažení míru.[112] Po návratu z Jižní Ameriky navštívil Švýcarsko (15. června) a 29. srpnaSan Marino. 15. září se ve Vatikánu při dvacetiminutové audienci setkal s vůdcemOOPJásirem Arafatem, přičemž uznal právoPalestinců na svou vlast i právoIzraele na svou bezpečnost. Podle židovských představitelů a izraelských vládních činitelů byla tato schůzka naprostým skandálem.[110] 10. října pak Jan Pavel II. za poněkud kontroverzních okolností kanonizoval polského knězeMaximiliána Kolbeho[113] a 31. října odletěl na desetidenní oficiální návštěvu Španělska.[110] 28. listopadu téhož roku vydal další papežskou konstituci, jíž založil personální prelaturu církevní organizaceOpus Dei. Vůči tomuto rozhodnutí vyjadřovali někteří biskupové značný odpor a téma zůstalo sporným až do konce papežova pontifikátu.[114]
Jan Pavel II. 29. září 2004
Jan Pavel II. se pokusil vyřešit společensko-církevní krizi, typickou pro období 70. let, která kupř. znamenala citelnou ztrátu zájmu veřejnosti o dění v církevním životě. Nový papež propagoval realistický přístup, konzervatismus a návrat k církevní autoritě. Vyplnil tak podstatu jevů a činů typických pro přicházející období 80. let. Jan Pavel II. od počátku svého pontifikátu věnoval velkou pozornost zahraničním cestám (104 – poslední v roce 2004), cestám po Itálii (146) i po římské diecézi (748) a aktivnímu zájmu o světové politické dění vůbec, což se stalo jednou z jeho hlavních charakteristik. Jeho význam v řešení otázek vztahu západního a východního bloku je nepřehlédnutelný, stejně jako jeho aktivní role v pádukomunistických režimů ve východní Evropě, zejména v Polsku. Významně se také podílel na mezináboženském dialogu s příslušníky jinověrných církví a přispěl k uvědomění a toleranci vůči ostatním náboženstvím, zvláště pak v případě ožehavéhoislámu. Provedl i změnu v organizaci a pravidlech papežské volby (1996), nejzávažnější změnou bylo rozhodnutí, že pokud ani ve třech sériích skrutinií (33–34 kol) nikdo nezíská dvě třetiny hlasů, stačí ke zvolení papeže prostá většina hlasů. Změna byla kritizována jako faktické totální zrušení potřeby dvoutřetinové většiny a jeho nástupceBenedikt XVI. ji v červnu 2007 zrušil.
V roce 1988 letech vyhlásilexkomunikaciMons. Marcela Lefebvra, zakladatele hnutí Kněžského Bratrstva sv. Pia X.FSSPX a čtyř jím nově vysvěcených biskupů. Těm později papež Benedikt XVI. účinky exkomunikace prominul. Jako jeden z mála papežů 20. století prováděl třikrát veřejnýexorcismus.
Posledních několik let svého života měl vážné zdravotní problémy (Parkinsonova choroba,artritida), takže se objevily spekulace o jeho možné rezignaci. I přes vážný zdravotní stav však Jan Pavel II. vytrval ve funkci papeže až do smrti, protože by s ohledem na jeho velkou autoritu část věřících rozhodnutí o vzdání se pontifikátu nemusela akceptovat a uznávali by ho stále za papeže, čímž by římskokatolické církvi hrozil rozkol. Kromě toho se také uváděly informace, že Jan Pavel II. také tímto způsobem chtěl ukázat, že s nemocemi je nutné bojovat a nevzdávat se, což mělo být příkladem pro další nemocné věřící.
Dne 17. září 2005, téměř půl roku po jeho smrti, zveřejnilVatikán podrobný popis posledních měsíců papežova života – sahá od ledna, kdy se zdravotní stav Jana Pavla II. zhoršil, až po několik dnů po jeho smrti. Text má přibližně 220 stran. Podle těchto zápisů byla poslední papežova slova„Pozwólcie mi iść do domu Ojca“ (Nechte mne odejít do Otcova domu).
Brzy po smrti Jana Pavla II. se rozšířily požadavky, aby byl okamžitěprohlášen za svatého (již na jehopohřbu volal dav hesloSanto Subito – „Ať je svatý ihned“[115]). To je však podlecírkevního práva nemožné. Je vyžadováno splnění přísných podmínek a složitý beatifikační a kanonizační proces.
Dne 13. května 2005 bylo oznámeno, že vzhledem k „výjimečným okolnostem“ bude ihned zahájenbeatifikační proces bez ohledu na předepsanou pětiletou prodlevu mezi smrtí kandidáta a zahájením procesu. Samotný složitý proces beatifikace a kanonizace však nebyl nijak zjednodušen. 19. prosince 2009 papež Benedikt XVI. prohlásil svého předchůdce za „Ctihodného“, neboť vedl „hrdinský a ctnostný život“. 14. ledna 2011 bylo oznámeno, že došlo ke splnění všech nezbytných podmínek a 1. května 2011 byl Jan Pavel II.blahoslaven.[116] Jan Pavel II. se tak stal nejrychleji blahoslaveným papežem v církevních dějinách.[117] Papežův blízký přítel, kardinálStanisław Dziwisz, k tomu již dříve řekl:„Bude to pro nás velká radost, až bude oficiálně blahořečen, ale již teď ho pokládáme za svatého.“[115] Liturgické slavení památky svatého Jana Pavla II. připadá na 22. října. To je den, kdy byl jako papež uveden do úřadu.
Dne 5. července 2013 Vatikán oznámil, že Jan Pavel II. budesvatořečen.[118] Za svatého byl prohlášen svatým otcem Františkem (za účasti emeritního papeže Benedikta XVI.) ve Vatikánu společně s papežemJanem XXIII. 27. dubna 2014, tedy o druhé neděli velikonoční, kterou Jan Pavel II. ustanovil nedělí Božího milosrdenství.[5]
Často navrhovanou otázkou je udělení čestného titulu „Veliký“ (vlatiněMagnus), který dosud přísluší pouze třem papežům,Lvu I.,Řehoři I. aMikuláši I.[119] Problém je v tom, že užívání tohoto titulu není dáno kanonickým právem, ale obecnou zvyklostí – patří zkrátka těm papežům, u kterých se ustálilo v užívání.[120] Nejde tedy o otázku oficiálního udělení, ale o vžitost tohoto titulu, který již teď používají některá periodika a toto slovo používal v souvislosti se svým předchůdcem i sám papež Benedikt XVI.
Sté výročí narození papeže sv. Jana Pavla II. si připomenulaTV Noe přímým přenosem ranní bohoslužby z baziliky sv. Petra v Římě v pondělí 18. května 2020, celebrované papežem Františkem u oltáře (SANCTUS JOANNES PAULUS P.P. II.) nad místem posledního odpočinku. Papež František představil Jana Pavla II. jako člověka modlitby, blízkosti a lásky ke spravedlnosti (pochopení milosrdenství božího). Mše byla sloužena v italštině. Liturgické písně byly zpívány italsky, latinsky (Laudate Dominum, upomínající na jeho ustanovení druhé neděle velikonoční, jako "Neděle Božího milosrdenství", kdy se také odebral z pozemského světa), anglicky (připomínající tradiční "Světové dny mládeže", které v roce 1985 Jan Pavel II. inicioval a jejich je patronem) a polsky (závěrečná píseň po "Regina Coeli Laetare"). Tlumočili a duchovní přijímání od papeže Františka divákům i posluchačům zprostředkovali pracovníci TV Noe (Ludmila Němcová, Petr Smolek, Václav Stuchlý za režieLeoše Ryšky, který přenos oznámil již den předem během odpolední bohoslužby z kaple Telepace, jíž celebroval). Vzpomínka na toto významné výročí byla doplněna anketami s diváky TV, významnými osobnostmi a dalšími pořady (Jan Pavel II. a pád komunizmu, Svatý kopeček plný oveček), upomínající na tři návštěvy po roce 1989 i návštěvu v Litoměřicích v dubnu 1974, kdy promluvil na pohřbu kardinálaŠtěpána Trochty (tehdy navštívil takéOlomouc), i zahájením nového seriálu AUM (Atelier Užité Modlitby, Marek Orko Vácha, úvodní část Václav Ventura, řeckokatolický kněz).
Dne 28. října 2024 mu prezident České republiky Petr Pavel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Stal se tak prvním a jediným státem vyznamenaným svatým v České republice.[123]
Hned po svém zvolení papežem řekl Jan Pavel II. kardinálům, kteří ho zvolili, že jeho hlavní úlohou bude zrealizovat učeníDruhého vatikánského koncilu, a jeho nejdůležitějším bodem je podle něj všeobecné povolání ke svatosti. To se také stalo základem pro kanonizaci mnoha svatých vykonávajících různá povolání a podporu organizaceOpus Dei, jejíž úlohou je rozšířit toto povolání mezi laickou veřejnost. To ho také vedlo k vydáníKatechismu katolické církve připraveného po Druhém vatikánském koncilu. Vydání tohoto katechismu, který je vlastně základní učebnicí katolické nauky, se stalo mezinárodním bestsellerem a bylo velkým úspěchem Jana Pavla II. Záměrem jeho vydání bylo podle apoštolské konstituce Jana Pavla II.Fidei Depositum z 11. října 1992 „vyjádření víry a učení katolické církve, potvrzení a objasněníBible apoštolskou tradicí a církevní autoritou.“ Úmyslem a cílem Druhého vatikánského koncilu bylo přiměřeně objasnit apoštolské a pastorální poslání Církve, vhodněji vykládat obsah katolického učení, aby se stal přístupnější lidem žijícím v současnosti. Proto, aby Katechismus katolické církve odpovídal těmto požadavkům, přebírá na jedné straně starodávné zažité uspořádání, kterého se přidržel už katechismus papežePia V., zároveň však obsah podává novým způsobem, aby odpovídal na otázky nové doby.
Vydání Katechismu spolu s dalšími písemnostmi byl důležitý krok po zmatku v učení církve, který přišel během krize po Druhém vatikánském koncilu. Ten nastal v 70. a 80. letech 20. století, když stovky kněží, řeholníků a věřících opustily katolickou církev. Tento stav se podařilo zvrátit v 90. letech 20. století.
Jan Pavel napsal množství důležitých dokumentů, které podle mnohých pozorovatelů budou mít dlouhotrvající dopad na církev a svět. V roce 1960, ještě jako biskup, Wojtyła publikoval vlivnou knihuLáska a zodpovědnost na obranu tradičního učení církve o sexu a manželství z pohledu filozofa. V roce 1967 pomáhal při formulování encykliky papeže Pavla VI.Humanae Vitae, která se zaobírá stejnými otázkami a zakazujeinterrupce a umělouantikoncepci.
Nejdůležitějšími písemnými dokumenty, kterými se papežové obracejí na církev a věřící, jsouencykliky. První encykliky Jana Pavla II. byly zaměřené natrojjediného Boha. Úplně první se stalaEncyklika, kterou se na začátku svého pontifikátu obrací na ctihodné bratry v biskupské službě, na kněze a na řeholní rodiny, na syny a dcery Církve a na všechny lidi dobré vůle. Jejím ústředním tématem bylJežíš Kristus, Vykupitel (Redemptor Hominis – 4. březen 1979). Během celého svého pontifikátu pokračoval v tomto zaměření na Boha.
V encykliceO některých základních otázkách morálního učení Církve (Veritatis Splendor – 6. srpen 1993), nejdůležitější papežské encyklice o morálce, zdůraznil závislost člověka na Bohu a jeho zákonech a závislost svobody na pravdě. Varoval, že člověk odevzdávající serelativismu askepticismu se uchyluje k hledání iluze svobody na úkor pravdy jako takové.
Jan Pavel II. se ve svých dílech také hodně věnoval dělníkům a sociální nauce církve – této problematice se věnoval ve třech encyklikách, což Vatikán vyzdvihl do popředí publikovánímPřehledu o sociální nauce církve.Ve svých encyklikách Jan Pavel II. též hovořil o důstojnosti žen a důležitosti rodiny pro budoucnost lidstva. Další důležité encykliky Jana Pavla II. jsouEncyklika o hodnotě a nenarušitelnosti lidského života (Evangelium Vitae) aEncyklika o vztazích mezi vírou a rozumem (Fides et Ratio).V jeho hlavním plánu pro nové milénium, vzpomínaném v apoštolském listěNa prahu nového milénia, Plán pro všechny časy, zdůraznil důležitost „nového začátku od Krista“. Píše v něm: „Ne, nezachrání nás slavné návody, ale Osoba.“ Tedy nejvyšší prioritou pro církev je svatost: „Všichni křesťané… jsou povoláni k plnosti křesťanského života.“ Také zdůraznil zásadní význam evangelia, jehož požadavky by neměly být oslabovány. Dále uvádí: „Cvičení ve svatosti si vyžaduje křesťanský život vyznačující se především uměním modlitby.“ Jeho poslední encyklika jeEncyklika o Eucharistii a jejím vztahu k Církvi (Ecclesia de Eucharistia – 17. duben 2003). O svaté Eucharistii řekl, že „obsahuje celé církevní spirituální bohatství: samotného Krista.“ Dále na základě svého hlavního plánu zdůraznil potřebu „znovu zapálit úžas“ z Eucharistie a „rozjímat před tváří Krista“.
Kritici Jana Pavla II. považovali jeho osobu za brzdu pokrokových snahDruhého vatikánského koncilu; byl podle nich vlajkovou lodí pro konzervativce v katolické církvi. Pokračoval v neochvějné opozici vůči antikoncepci, potratům ahomosexualitě. Kontroverzním bodem pontifikátu Jana Pavla II. byl podle nich i jeho list všem biskupům z 1. října 1986, kde popsal homosexualitu jako „sklon směřující k intrinzickému morálnímu zlu“ a „objektivní (zdravotní) poruchu“. V jeho knizePaměť a identita tvrdil, že tlak nahomosexuální manželství by mohl být částí „nové ideologie zla…, která se snaží pošlapat lidská práva proti rodině a člověku.“
Během svého pontifikátu Jan Pavel II. vykonal víc zahraničních cest (přes 100) než všichni jeho předchůdci dohromady (Prahu navštívil poprvé jako papež v sobotu 21. dubna 1990, kdy sloužil pontifikální mši na zcela zaplněnéletenské pláni). V součtu měřily jeho cesty víc než 1 167 000 km. Některé jeho cesty (jako například doSpojených států aSvaté země) vedly na místa, které už předtím navštívil papežPavel VI., mnoho jiných vedlo na místa, které žádný papež předtím nenavštívil.
Během svých cest mnohokrát ukázal svoji oddanostPanně Marii, když navštívil mnohé jí zasvěcené chrámy jakoKnock vIrsku,Fatima vPortugalsku,Guadalupe vMexiku aLurdy veFrancii. Jeho veřejná vystoupení přitahovala masy lidí, jako například v roce 1979 vePhoenix Parku vDublinu, kde se sešel milion osob, což byla čtvrtina celé populace ostrova.
V roce 1984 se Jan Pavel stal prvním papežem, který navštívilPortoriko. Speciálně kvůli němu byly vztyčeny zástavy na Mezinárodním letišti Luise Munoza Marina vSan Juanu, kde se setkal s guvernéremRafaelem Hernandezem Colonem, a na náměstí Las Americas.
V dubnu 1990 poprvé ve funkci papeženavštívil postkomunistické Československo, konkrétně Prahu, Velehrad a Bratislavu (Vajnory).[124][125]
Během jeho návštěvyFilipín a jejich hlavního městaManily v lednu 1995 na něj měl být spáchán atentát jako součástoperace Bojinka, masového teroristického útoku naplánovaného členyAl-KáidyRamzi Jusefem aChalídem Šejkem Mohammedem. Sebevražedný atentátník převlečený zakněze se měl podle plánu odpálit v momentě, když bude okolo projíždět auto s papežem, tak, aby ho výbuch usmrtil.
Papež Jan Pavel II. ve svémpapamobilu na náměstí svatého Petra veVatikánu
Den před plánovaným útokem se vyšetřovatelé vedeníAidou Fariscalem dostali do Jusefova notebooku, kde našli plány na tento teroristický útok. Jusef byl o měsíc později zatčen vPákistánu, ale Chalid Šejk Muhammad byl zadržen až roku 2003. Během této filipínské cesty papež 15. ledna 1995 vystoupil před shromážděním asi 4–5 milionů lidí vLuneta Park vManile.
V roce 1995 navštívil iOlomouc, kde při bohoslužbě za účasti asi tří set tisíc věřících na letišti vNeředíně svatořečil blahoslavenouZdislavu z Lemberka a blahoslavenéhoJana Sarkandera, který byl v Olomouci umučen. Poté, v neděli 21. května 1995 navštívil poutní místo Svatý Kopeček v Olomouci na setkání s mládeží Olomoucké a Pražské arcidiecéze (v poutním chrámu poblíž monumentálního barokního jižního oltáře s ostatkysv. Viktora, na pilíři je od neděle 17. května 2015 umístěn relikviář s ostatky – krví – sv. Jana Pavla II., na památku 20. výročí jeho návštěvy této baziliky, věnovaný osobně Krakovským arcibiskupem Stanislawem kardinálem Dziwiszem, který Svatého Otce na tehdejší cestě také doprovázel). Toto poutní místo navštívil již v dubnu 1974, po účasti na pohřbu Štěpána kardinála Trochty, ještě jako Krakovský arcibiskup. Jeho poslední návštěva v České republice byla 26.dubna 1997 vHradci Králové a o den později v Praze. Jedním z důvodů návštěvy bylo tisícileté jubileum smrti svatého Vojtěcha mučednickou smrtí.
V roce 1999 Jan Pavel II. navštívilRumunsko a setkal se s místními představiteliortodoxní církve. Stal se tak prvním papežem, který navštívil stát s obyvatelstvem převážně se hlásícím k ortodoxní církvi od časůVelkého schizmatu v 11. století (1054).
V roce 1999 Jan Pavel II. uskutečnil i jednu ze svých početných návštěv ve Spojených státech a tentokrát celebroval mši vSt. Louis. Této mše se zúčastnilo více než 104 000 lidí, což bylo největší shromáždění uvnitř budovy v historii Spojených států.
V roce 2000 se stal prvním katolickým papežem, který navštívilEgypt, kde se setkal skoptským papežem.
V květnu 2001 uskutečnil cestu po stopáchsvatého Pavla po Středozemí. Cestoval zŘecka doSýrie a na ostrovMalta. Během této cesty byl prvním římskokatolickým papežem po tisíci letech, který navštívil Řecko, a vůbec prvním, který vstoupil do islámské mešity vDamašku. Navštívil mešituUmajjovců, o které se předpokládá, že je v ní pochovaný iJan Křtitel.
Papež Jan Pavel II. velmi intenzivně cestoval a přicházel do styku s různými jinými náboženstvími. Stále se s nimi snažil najít společný základ ať už v doktrínách anebo dogmatech. Zapsal se do historie svými kontakty sIzraelem, modlitbou uZdi nářků vJeruzalémě. Byl prvním římskokatolickým papežem, který navštívilislámskoumešitu.Dalajlama, duchovní vůdceTibeťanů, navštívil papeže 8krát, víc než kterýkoliv jiný hodnostář. Papež a dalajlama často sdíleli podobné názory, protože oba vzešli z lidí trpících pod komunistickou nadvládou. Papež i dalajlama patří k osobám mezinárodního významu, které nesou titul „Jeho svatost.“
Vztah katolické církve k Židům se během pontifikátu Jana Pavla II. zlepšil. Velmi často hovořil o vztahu církví k Židům. V roce 1979 se stal prvním papežem, který navštívilkoncentrační táborOsvětim vPolsku. Krátce nato jako první novodobý papež navštívilsynagogu, a to synagogu vŘímě.
Dne 18. ledna 2005 se na svém posledním veřejném setkání sešel se skupinou 141 židovských představitelů z celého světa vClementine HallApoštolského paláce, kteří mu poděkovali za všechno, co udělal pro židovskou komunitu a proIzrael.Gary Krupp, sedmý žid, kterého Jan Pavel II. pasoval na rytířeŘádu svatého Řehoře Velikého, osobně poděkoval papežovi za podporu Židů.
2. května 2005 ADL prohlásila, že Jan Pavel II. započal revoluci v katolicko-židovských vztazích: „Za posledních 27 let se uskutečnilo více změn než za 2000 let předtím.“ I když množství témat, které rozdělují Židy a Vatikán, se za posledních čtyřicet roků výrazně snížilo, stále existují témata pro vzájemnou diskusi, a to jak v doktrinálních otázkách, tak i ve věci postoje katolické církve běhemdruhé světové války. V témže měsíci byla na jeho počest vydána vIzraeli poštovní známka o nominální hodnotě 3,8 šekelů.[126]
V květnu 1999 Jan Pavel II. navštívilRumunsko na pozvání Jeho BlaženostiTeoctista, patriarchyrumunské pravoslavné církve. Bylo to poprvé odVelkého schizmatu (události, která v roce 1054 rozdělila církev na východní pravoslavnou a západní římskokatolickou), kdy papež navštívil stát s převažující částí obyvatelstva hlásícího se k východní pravoslavné církvi. Papeže při příchodu přivítal patriarcha spolu s prezidentemEmilem Constantinescem. Patriarcha poznamenal, že „druhé milénium křesťanské historie začalo bolestivou ranou jednotě církvi a na konci tohoto milénia je vidět reálnou snahu tuto jednotu obnovit.“
9. května papež i patriarcha navštívili společně bohoslužby celebrované tím druhým (pravoslavnou liturgii a katolickou mši). Dav stovek tisíců lidí navštívil tyto bohoslužby, které se konaly na otevřeném prostranství. Papež řekl shromážděným: „Jsem tu mezi vámi s touhou po skutečné jednotě. Není tomu dávno, co bylo nemyslitelné, aby římský biskup mohl navštívit své rumunské bratry a sestry ve víře. Dnes po dlouhé zimě utrpení a útlaku si konečně můžeme vyměnit polibky míru a společně se modlit k Pánu.“ Velká skupina rumunských pravoslavných věřících ukázala podporu myšlence znovusjednocení.
O dva roky později, v roce 2001, se Jan Pavel II. stal prvním papežem po 1291 letech, který navštívilŘecko. Návštěva vyvolala kontroverze a papež se setkal s protesty a ignorováním ze strany čelných představitelů pravoslavné církve. Žádný z nich ho nepřišel přivítat.
VAténách se papež setkal s arcibiskupemChristodulem, hlavouřecké pravoslavné církve. Po soukromém třicetiminutovém setkání oba dva veřejně promluvili. Christodoulos předčítal list „13 prohřešků“ římskokatolické církve proti pravoslavné církvi od Velkého schizmatu, včetně drancováníKonstantinopole křižáky v roce 1204. Také řekl: „Až dosud jsme neslyšeli ani jedno slovo omluvy“ za „nepříčetné křižáky ve 13. století“.
Papež odpověděl: „Za případy minulé a současné, když synové a dcery katolické církve páchali hříchy na svých bratrech a sestrách z pravoslavných církví, doufáme v Boží odpuštění,“ za což mu Christodoulos okamžitě zatleskal. Jan Pavel též řekl, že vyplenění Konstantinopole je pro katolíky zdrojem „hluboké lítosti“.
Později se Jan Pavel II. a Christodoulos setkali na místě, kdesvatý Pavel udělil požehnání aténským křesťanům. Vydali společnou deklaraci, která říká: „Musíme udělat vše, co je v našich silách, aby společné křesťanské kořeny a duše zůstaly v Evropě zachovány… Odsuzujeme všechny projevy násilí a fanatismu, které se konají ve jménu náboženství.“ Oba dva představitelé se potom společně pomodlili k Pánu, prolomivše tak pravoslavné tabu modlení se spolu s katolíky. Papež se během návštěvy vyhnul zmínce oKypru, který je stále zdrojem napětí mezi těmito dvěma vírami.
Jan Pavel II. navštívil i další stát s početným zastoupením pravoslavných věřících, a toUkrajinu. Navzdory chladnému přivítání řekl, že ukončeníschizmatu je jedním z jeho nejvroucnějších přání.
Co se týká vztahů sesrbskou pravoslavnou církví, papež Jan Pavel II. se nemohl vyhnout kontroverzní náklonnosti chorvatského katolického kléru kustašovskému režimu v Chorvatsku běhemdruhé světové války. V roce 1998 blahořečilAloysiuse Stepinaca,chorvatskéhozáhřebského arcibiskupa ve válečných časech, který byl vnímán negativně těmi, kdo věřili v jeho aktivní spolupráci sustašovým fašistickým režimem. 22. června 2003 navštívil městoBanja Luka vBosně a Hercegovině, ve kterém před válkou v letech 1992–1995 bývali mnozí katolíky, ale od té doby je většinově pravoslavné. Sloužil mši v klášteřePetričevac, na místě, které bylo během druhé světové války kontroverzní a krizové.
Katolíci vBělorusku (nejméně 10–15 % obyvatelstva) doufali, že papež navštíví i jejich zemi a on to měl také v úmyslu. Odporpravoslavné církve a běloruského prezidentaAlexandra Lukašenka mu to však neumožnil.
Během svéhopontifikátu často říkal, že jeho velkým snem je navštívitRusko. Vykonal mnoho pokusů vyřešit problémy, které se během století nahromadily mezi římskokatolickou církví aRuskou pravoslavnou církví, například v srpnu 2004 vrátil ruské církvi kazaňskou ikonu Matky boží. Ale pravoslavná církev nesdílela jeho nadšení. Ultrakonzervativní duchovníVsevolod Čaplin prohlásil, že „Otázka návštěvy papeže v Rusku není spojená s problémy mezi církvemi, které je nereálné vyřešit, ale s vrácením mnohých svatých předmětů, které byly z Ruska ukradeny.“ Navzdory tomu, že Jan Pavel II. procestoval víc než 100 zemí, navštívit Rusko mu nebylo souzeno. Někteří pozorovatelé to považují za jeden z jeho největších neúspěchů. Přestože byl Jan Pavel II. pozván do Ruska sovětským reformním vůdcemMichailem Gorbačovem i prvním ruským prezidentemBorisem Jelcinem a přání setkat se s papežem v Rusku vyjádřil i prezident Putin, tak papežově návštěvě Ruska zabránil odpor moskevského patriarchátu, který se podle kritiků bál šíření katolické víry mezi ruskou populaci na úkor pravoslaví.[127]
Říká se, že prezidentVladimir Putin se nezúčastnil papežova pohřbu, protože mu patriarchaAlexij II., hlava Ruské pravoslavné církve, řekl, aby nešel.[zdroj?]
21. dubna 1990 se omluvil v Praze na Letné za neadekvátní hodnocení osobnostimistra Jana Husa jakokacíře
31. října 1992 se omluvil za pronásledování italského filozofa a vědceGalilea Galileiho v soudním procesu vedeném římskokatolickou církví v roce 1633.
9. srpna 1993 se omluvil za účast katolické církve na obchodu s otroky.
21. května 1995 vOlomouci prosil o odpuštění za úlohu, kterou církev sehrála v náboženské válce protireformaci.
10. června 1995 poslal list „všem ženám“ s omluvou za to, že církev byla proti právům žen a za historické znevažovaní žen.
16. března 1998 se omluvil za nečinnost a mlčení římskokatolické církve běhemholokaustu.
18. prosince 1999 se omluvil za popravuJana Husa v roce 1415.
Během veřejné omluvy 12. března 2000 poprosil o odpuštění za hříchy katolíků v minulosti, za násilí „na právech národnostních skupin a jednotlivců a za opovrhovaní jejich kulturou a náboženskými tradicemi.“
Jan Pavel II. byl, co se týká doktrín a věcí souvisejících s porodností a postavením žen, považovaný za konzervativního. Listy týkající se lidské sexuality, nazývanéTeologie těla, jsou rozšířením meditací o přirozené mužnosti a ženskosti, která vede k lásce a k sexu. Tato učení reprezentují zásadní vývoj v katolickém učení o sexu.
Ohledněinterrupcí papež napsal: „Stále existuje legální zabití lidské bytosti, která má vědomí, ale ještě není narozená. A v dnešních časech hovoříme o zabití, které je umožněné demokraticky zvoleným parlamentem, který je považovaný za pokrokový výdobytek společnosti a celého lidstva.“
Byl kritický kliberální teologii, která spíše kopíruje liberální politiku na úkor duchovní liberalizace. V roce 1995 v encykliceEvangelium Vitae (Evangelium života) znovu prosadil za hlavní hodnotu církve lidský život. Rozšířil ji též o odsouzeníinterrupce,eutanazie a o všechna použitítrestu smrti, což označil jako součásti „kultury smrti“, která pronikla do moderního světa. Jeho postoje k válce, trestu smrti, k odpuštění dluhů pro rozvojové země a k chudobě jsou označované jako liberální, což ukazuje, že je někdy těžké označit náboženské vůdce jako „konzervativní“ či „liberální“.
Papež, který nastoupil do úřadu v čase, kdySovětský svaz kontroloval jeho rodnou krajinuPolsko, i zbytekVýchodní Evropy, byl tvrdý kritikkomunismu a vyzýval ke spolupráci v boji za změnu, například polskému hnutíSolidarita. Sovětský vůdceMichail Gorbačov jednou řekl, že pádželezné opony by byl bez Jana Pavla II. nemožný.[128] Tento pohled sdíleli mnozí lidé v postkomunistických státech, americký prezidentRonald Reagan, i hrdinové zodpovědní za ukončení komunistického útlaku. V pozdějších letech papež kritizoval i některé extrémní verze korporátního kapitalismu.
V roce 2000 veřejně podpořil kampaň za odpuštění afrického dluhu vedenou irskými rockovými hvězdamiBobem Geldofem aBonem. V tom čase bylo zveřejněné, že nahrávaní písniček skupinyU2 bylo neustále přerušované papežovými telefonáty.
Bývalý americký prezidentGeorge W. Bush a papež Jan Pavel II. v roce 2004
V roce 2003 se Jan Pavel II. stal prominentním kritikemamerické invaze do Iráku. Poslal svého „ministra míru“,kardinálaPia Laghiho na rozhovory s prezidentemSpojených státůGeorgem Bushem, aby vyjádřil svůj odpor vůči této válce. Jan Pavel II. řekl, že konflikt musí véstOSN. Chtěl vyřešit mezinárodní konflikt diplomatickou cestou. Tvrdil, že jednostranná agrese je zločin vůči míru a porušenímezinárodního práva.
Při vyjednáváních sEvropskou unií o novéústavě v roce 2003 a 2004, se vatikánským představitelům nepodařilo prosadit zmínku o „křesťanském dědictví“, což byl jeden z cílů, které si přál i papež.
Papež byl též jedním z hlavních kritikůhomosexuálních manželství. Ve své poslední knizePaměť a identita Jan Pavel II. popisuje nátlak naEvropský parlament, aby povolil homosexuální manželství. Agentura Reuters citovala papeže: „Je legitimní a nevyhnutné zeptat se sebe samého, jestli to není část nové ďábelské ideologie, možná více vnitřní a skryté, která zkouší postavit proti sobě lidská práva proti rodině a proti člověku.“Papež též kritizovaltranssexualitu a změnu pohlaví lidí.Dikasterium pro nauku víry, které předsedal, je označila za lidi s „mentálními patologiemi“.
Navzdory velké popularitě si vysloužil Jan Pavel II. i mnoho kritiky. Například, že nedostatečně kritizoval nekomunistickédiktátorské režimy, zejména ty vLatinské Americe. Jan Pavel II. se příležitostně setkal s diktátory, jako například sAugustem Pinochetem zChile. Odpůrci Pinocheta mu vyčetli, že nevyužil setkání s Pinochetem k odsouzení jeho diktatury,[129] podle jiných Jan Pavel II. při setkání žádal od Pinocheta obnovu demokracie. Při setkání byl Jan Pavel II. vmanévrován Pinochetovým okolím do společné fotografie.
Další kritika se týká toho, že úzce spolupracoval s kardinálemPiem Laghim, který měl přátelské vztahy s některými představiteli argentinskévojenské junty a podle kritiků podporoval „špinavou válku“ vArgentině, která si vyžádala na 30 000 mrtvých a zmizelých, nebo minimálně o těchto zločinech věděl a odmítal je kritizovat.[130][131][132][133]
V roce 2004 byl kritizován za podporu společnostiOpus Dei asvatořečení jeho zakladateleJosemaríi Escrivy. Někteří kritici praví, žeOpus Dei je v podstatěkult operující uvnitř církve.[zdroj?] Jan Pavel II. viděl tuto organizaci jako součást širšího návratu církve k základním křesťanským principům.[zdroj?]
Jan Pavel II. podporoval tradiční katolické učení ohledněpočetí a věřil, že neoddělitelnou součástí sexu je rozměr plodnosti. Proto argumentoval, že používání umělýchantikoncepčních prostředků, které plodnost ze sexu vylučují a redukují ho jen na tělesný požitek, je nemorálním činem. Mnoho lidí s tímto postojem nesouhlasilo, ale dokonce i někteří z těch, kteří souhlasili, tvrdili, že je nepraktické zavrhovaní používáníkondomů v době, kdy se šíří sexuálně přenosné choroby, např.AIDS. Oddělené, ale příbuzné tvrzení je, že administrativa Jana Pavla II. rozšiřovala nepodložené tvrzení, že kondomy nebrání šířeníHIV. Mnozí kritici ho obviňovali z rozšiřovaní epidemie AIDS vAfrice i jinde.[134] Na druhé straně jeho podporovatelé zase tvrdí, že papežovo zdůrazňování abstinence a věrnosti bylo ve skutečnosti v boji proti AIDS velmi účinné, jak se ukázalo například vUgandě, kde pro to vedl kampaň.
Jan Pavel II. byl někdy kritizován pro způsob, jakým vedl církev.[zdroj?] Bylo mu vyčítáno, že nereagoval dostatečně rychle při skandálu sexuálního zneužívaní v katolické církvi.[zdroj?] Též byl kritizován zacentralizaci moci zpět do Vatikánu po předchozídecentralizaci papežeJana XXIII.[zdroj?] Jako takový byl označován některými za striktního autokrata, který neakceptoval opozici v církvi. Jako hlavní příklad této kritiky se označujeexkomunikace otceTissa Balasuriya.
Vedle veškeré kritiky vedené z pozice požadavku přiblížit církev současnému světu, katoličtí tradicionalisté se vehementně dožadovali návratu kTridentské liturgii a popření reforem zavedenýchDruhým vatikánským koncilem. Někteří přešli na pozicesedisvakantismu, zatímco další setrvali pod vedením Jana Pavla II., avšak ostře ho kritizovali, že není dost konzervativní. Konzervativci mu také často vyčítají, že se modlil s představiteli nekřesťanských náboženství, navštívilmešitu, políbilKorán apod., čímž vlastně projevil úctu cizím božstvům, která nejsou totožná s Bohem křesťanů[zdroj?], čímž se vlastně provinil proti 1. přikázánídesatera. V této souvislosti se mu také vyčítá účast na mezináboženských setkáních vAssisi. Někteří to dokonce považují zaapostázi (odpad) od víry.
Janu Pavlu II. byl rovněž vyčítán jeho apatický postoj k aférám pohlavního zneužívání dětí katolickými kněžími (především v anglosaských zemích). Ve skutečnosti ale Jan Pavel II. měl jen malou možnost do těchto záležitostí zasahovat vzhledem k tomu, že byly ututlány již v samotnýchdiecézích, v nichž k těmto událostem docházelo, a papež sám o nich nebyl nikým informován. Z konkrétních případů je mu nejvíce vyčítán případMarciala Maciela, kterého Svatý stolec dlouho podporoval navzdory všem závažným obviněním a podezřením (byť tedy nakonec odsouhlasil jeho vyšetřování).[135][136][137][138]
Karol Wojtyła začal psát básně a dramatické pokusy ještě jako student. Své básně publikoval od konce čtyřicátých let v časopisechTygodnik Powszechny aZnak pod pseudonymy Andrzej Jawień, Piotr Jasień a po roce 1961 Stanisław Andrzej Gruda.[139] Byl mezi nimi básnické cyklyPieśń o Bogu ukrytym (1946,Píseň o skrytém Bohu),Pieśń o błasku wody (1950,Píseň o svitu vody),Kamieniołom (1957,Kamenolom),Profile Cyrenejczyka (1958,Profily Kyrénského) nebopoemaMatka (1950).[6] Jeho poezie má filozofický, meditativní a náboženský charakter, je psána převážně volným veršem.
Pro divadlo napsal již v roce 1940 dvě hry s biblickou tematikou:Job aJeremiáš. HraBrat naszego Boga (Bratr našeho Boha,1944–1950) byla inspirována postavou malířeAdama Chmielowského, známého jako bratr Albert, který žil na přelomu 19. a 20. století. Představuje morální dilema umělce, který opouští malbu, aby sloužil chudým. V roce 1989 byl Adam Chmielowski svatořečen Janem Pavlem II.. Poslední dvě hry z počátku 60. letPrzed sklepem jubilera (Před zlatnickým krámem, 1960) aPromieniowanie ojcostwa (Vyzařování otcovství, 1964) se zabývají fenoménem lásky a mají silně meditativní charakter.[139]
Knižně byly jeho literární práce vydány až roku 1980 nakladatelstvím v Krakově pod názvemPoezje i dramaty. Kniha zahrnovala Wojtylovy rané básně, divadelní hry a články o divadle. V roce 2003 pak vyšla sbírka básnických meditacíTryptyk rzymski (Římský triptych), která byla již podepsána jménem Jan Pavel II.[6][139]
V Česku vyšla poemaKamenolom pod pseudonymem Andrzej Jawień roku 1980 v edici Réva Poezie mimo Domov.[140] Ve větší míře pak byla Wojtylova tvorba vydávána od roku 1990. Nejdříve to byly výboryPřed zlatnickým krámem (1990),Píseň o třpytu vody (1990) aPrameny a ruce (1995), také mystériumVyzařování otcovství (1990) a poslézeŘímský triptych (2003).
↑Jako batoleti mu jeho matka říkala zdrobnělinou jména CarolusLolus, přezdívkou Lolek jej začala oslovovat ve chvíli, kdy trochu povyrostl.[12]
↑Kvůli epidemii spály byl začátek školního roku odložen.[14]
↑Gymnazisté byli povinni po dobu studia nosit ve škole i mimo ni tmavomodré školní uniformy. Ta, kterou vlastnil Karol Wojtyła, měla vyšité číslo 374.[15]
↑Ke zrychlení došlo z důvodu Wojtyłovy plánované cesty do Říma.[36]
↑Jednou z podmínek pro udělení doktorského titulu v Římě bylo knižní vydání disertační práce. Jelikož si otec Wojtyła nemohl dovolit zaplatit tiskárnu, byl mu titul udělen po řádném přezkoumání práce teprve v Polsku.[38]
↑PojmenováníWujek se stalo jehobojovou přezdívkou pro celé období éry komunismu v Polsku.[40]
↑Do povědomí účastníků koncilu vstoupil projevem z 28. října 1964. 20. října 1965 díky vysoce hodnocenému příspěvku o kolektivismu a ateismu vystoupil i vRadiu Vatikán.[55]
↑Jelikož Karolu Wojtyłovi nebylo umožněno příslušníky československé tajné služby za zemřelého sloužit mši, seděl v průběhu obřadu mezi laiky. Teprve na závěr smutečního ceremoniálu pronesl nad rakví zemřelého buřičskou řeč.[68]
↑Přípravě textů svých promluv se věnoval mezi lyžováním ve své kapli v lyžařském středisku vtatranskémZakopaném. Své kázání souhrnně pojmenovalKristus, znamení protimluvu.[68]
↑Šlo o historicky první návštěvu papeže v této zemi.[84]
↑Šlo o první beatifikaci konanou mimo Řím neboAvignon.[96]
↑Tato skupina znalců se scházela až do listopadu roku 1982 a šlo celkem o 14 čtyřhodinových schůzek. Znění nového Kodexu bylo vyhlášeno apoštolskou konstitucíSacrae disciplinae leges (Právo posvátné kázně), kterou papež podepsal 25. ledna 1983. Slavnostní vyhlášení samotného kodexu proběhlo 2. února téhož roku.[106]
↑Některé zdroje mylně uvádějí, že tento atentát církev desetiletí tajila, ve skutečnosti byl tajen pouze fakt, že papež byl raněn (sám incident se ostatně ani utajit nedal, psaly o něm noviny a běžně se o něm lze dočíst v různých papežových životopisech, např. v knizePope John Paul II and the Church z roku 1993.[109]
↑Jan Pavel II. : Kronika neobyčejného života. Praha:Ottovo nakladatelství / divize Cesty, 2002.ISBN80-7181-766-X. S. 12. [dále jen:Kronika neobyčejného života].
↑ Seznam všech vyznamenaných.www.novinky.cz [online]. 2024-10-28 [cit. 2024-10-28].Dostupné online.
↑ R. 1990 proběhla historicky první návštěva papeže v Československu | Událost dne.udalosti.signaly.cz [online]. [cit. 2012-07-07].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-28.
↑ „Svatý otec mezi hříšníky.“ Před třiceti lety přijel papež Jan Pavel II. do Československa.ČT24 [online]. Česká televize, 2020-04-21 [cit. 2024-10-20].Dostupné online.
↑Pope John Paul II [online]. Israel Philatelic Federation [cit. 2013-04-13].Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-13. (anglicky)
↑DIXON, Robin. Pope Makes a Virtual Visit to Russia.Los Angeles Times [online]. 3. března 2002.Dostupné online.
↑CHILCOTE, Ryan. Gorbachev: Pope was 'example to all of us'.CNN [online]. 2005-04-04 [cit. 2025-08-21].Dostupné online.
↑ Pope avoids confrontation with Pinochet.United Press International. 11. dubna 1987.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Argentine military dictator confirms Catholic Church hierarchy was well aware of the "disappeared".MercoPress. 24. července 2012.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Vatican says its ex-envoy is innocent.The Washington Post. 23. května 1997.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Former Argentinian dictator says he told Catholic Church of disappeared.The Irish Times. 24. července 2012.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Pio Laghi, Papal Envoy, Dies at 86.The New York Times. 13. ledna 2009.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Pořad Českého rozhlasu Plus:Mezi námi hříšníky; podrobné informace o návštěvě papeže v dubnu 1990 v Československu, rozsáhlé citace z jeho klíčových projevů
.jpg)
.svg)
_BAR.svg)
.jpg)
%2c1979.jpg)
