| James Ensor | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | James Sidney Edouard Ensor |
| Narození | 13. dubna1860 Ostende |
| Úmrtí | 19. listopadu1949 (ve věku 89 let) Ostende |
| Místo pohřbení | hřbitov kostela Notre-Dame-des-Dunes v Mariakerke |
| Národnost | Belgičané |
| Alma mater | Královská akademie krásných umění v Bruselu |
| Povolání | malíř, tiskař, grafik,projektant, výtvarník,umělec aautor |
| Významná díla | Au conservatoire Strádající dáma Vjezd Krista do Bruselu Intrika |
| Ocenění | komandér Řádu Leopoldova |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databáziNárodní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
James Ensor (plným jménemJames Frederic Ensor,13. dubna1860Ostende –19. listopadu1949Ostende) bylbelgickýmalíř agrafik, předchůdceexpresionismu asurrealismu, člen umělecké skupinyLes XX.
Ensorův stejnojmenný otec bylAngličan. VNěmecku a Anglii studovallékařství a technické vědy. Nedokázal si však založit samostatnou živnost a usadil se vOstende, kde se oženil. Byl to kultivovaný muž hovořící několika jazyky, nadaný hudebník, ale po městě byl známý také jako zahaleč a pijan. Byl ale jediný z rodiny, kdo měl pro synovy malířské ambice pochopení. Jeho manželka se jmenovala Maria-Catharina Haeghmanová a vlastnila v lázeňském Ostende obchod se suvenýry. Významným sortimentem v obchodu bylykarnevalovémasky, které později tolik ovlivnily tvorbu společného syna Jamese.[1] Rok po Jamesovi se manželům Ensorovým narodila dcera Mariette (1861–1945), která se později stala jedním z nejčastějších malířových modelů.
Během studií na střední škole se Ensorovi dostalo prvního malířského školení od dvou místních malířů, Edouarda Dubara a Michela Van Cuycka. S výjimkou tří let na bruselské Akademii prožil Ensor celý život v Ostende. V roce1875 se rodina přestěhovala do bytu v Rue de Flandre, kde malíř žil až do roku1917.
V roce1877 začal Ensor navštěvovat Královskou akademii krásných umění vBruselu, kde poznal budoucí významné malířeFernanda Khnopffa aWilliama Finche. Navázal přátelské styky s rodinou Rousseauových, kteří ho uvedli do bruselské intelektuálně-anarchistické společnosti. Z doby bruselských studií se datuje rovněž přátelství sEugène Demolderem, autorem první Ensorovy monografie vyšlé roku1892.[2]
V roce1880 se Ensor vrátil do Ostende. V domě svých rodičů si zřídil ateliér a malovalrealisticképortréty akrajiny ovlivněnéimpresionismem. Následujícího roku na bruselské výstavěavantgardní skupiny La Chrysalide (Kukly) poprvé představil své obrazy veřejnosti. V jeho tehdejší tvorbě převažují malby potemnělých interiérů, ponořených do melancholické atmosféry. Roku1882 vystavoval naSalónu pařížských umělců a v Bruselu v rámci skupiny L'Essor („Rozkvět"), jeho později uznávaný obrazPojídačka ústřic však nebyl přijat porotou Salónu vAntverpách.
V roce1883 se Ensor stal jedním ze zakládajících členů avantgardní skupiny Les XX („Dvacítka") v Bruselu.[3] Skupina měla značný význam pro evropskou malířskou modernu, protože umožňovala vystavovat umělcům, kteří v té době nebyli ještě uznávaní, mj. francouzskýmimpresionistům,van Goghovi,Whistlerovi čiRodinovi. Jednalo se o skupinové výstavy, kterých se Ensor pravidelně účastnil, i když ne všechna jeho díla byla porotou přijata. V roce1883 také vznikl první obraz, na kterém se objevil pro něj charakteristický motiv karnevalové masky –Pohoršené masky.
Polovina 80. let je dobou Ensorových zřídkavých cest do ciziny. V roce1884 navštívilNizozemsko aPaříž, dva roky nato pobýval vLondýně. Obě cesty ovlivnily jeho tvorbu: Začal používat techniku impresionistů a v důsledku poznání způsobu, jakýmWilliam Turner používal barvu, se i Ensorova barevná paleta projasnila. V té době se na jeho obrazech začínají objevovat různé fantasmagorické a „temné“ motivy: lidé v podobě kostlivců nebo s různými znetvořeními, přeludné postavy a stísněné krajiny.
Roku1887 mu zemřel otec, který byl Jamesovi v dobách jeho častých krizí oporou. Ensor se tak ocitl vsubmisivním postavení v rodině ovládané ženami: matkou, tetou Mimi a rozvedenou sestrou Mariettou. Bylo to způsobeno i tím, že malíř pro svoje obrazy nenacházel kupce a byl závislý na rodinných příjmech z obchodu se suvenýry. Nikdy se neoženil.Platonické přátelství ho vázalo k Mariettě Rousseau, manželce jeho přítele. V roce1888 poznal Augustu Bogaerts, dceru majitele hotelu v Ostende. Byli celoživotními přáteli, nikdy však spolu nežili.[4]
Příjezd Krista do Bruselu v roce 1889 z roku1888 je Ensorovým mistrovským dílem. Znázorňuje dav pitoreskních obličejů, často v maskách, valící se kolem tribuny. Na ní stojí rovněž znetvořený uvítací výbor. Kristus se svatozáří na oslu jede uprostřed davu. Do podoby Krista zde – ale i na jiných obrazech – stylizoval Ensor sám sebe. Obrovské rozměry obrazu (253×431 cm) umožnily malíři spatřit ho vcelku až po roce1917, kdy si zřídil prostornější ateliér. SkupinaLes XX, jejímž byl členem, však dílo odmítla vystavit a zvažovala Ensorovo vyloučení. Roku1987 dílo zakoupiloJ. Paul Getty Museum vKalifornii.[5]
V roce1893 uspořádali umělci sdružení v Les XX poslední skupinovou výstavu, rok nato se skupina rozešla. Ensor se i přes veškeré rozpory, které s ostatními členy měl, vehementně stavěl proti jejímu zrušení – byla prakticky jeho jediným pojítkem s veřejností. V rámci nově vzniklé skupiny La Libre Estétique (Svobodná estetika) sice Ensor také vystavoval, ale začala se u něj projevovat hluboká tvůrčí krize. Pramenila z nedostatku sebedůvěry a přetrvávajícího nezájmu společnosti o jeho dílo. Rozhodl se dokonce prodat celý svůj ateliér včetně všech obrazů za 8500 franků, ale žádný kupec se nenašel.
Od poloviny 90. let se ale pozvolna situace začala měnit k lepšímu. V roce1895 zakoupilo muzeum v Bruselu jeho obraz – příznačně nikoliv takový, který charakterizoval jeho vrcholnou tvorbu, nýbrž ranou práci z roku1880 nazvanouLampář. Muzejnímu oddělení grafiky pak prodal několikleptů z konce 80. let, kdy se touto technikou intenzívně zabýval. A rovněž v roce1895 mu přítel Eugène Demolder uspořádal malou komorní výstavu v bruselském domě svého otce. Další malou samostatnou výstavou, rovněž bez většího ohlasu, se prezentoval roku1898 v Paříži v rámciSalon des Cent (Salonu stovky), pořádaném umělci sdruženými kolem revue La Plume (Pero). Ve sdružení působil takéAlfons Mucha, který v Salonu rovněž vystavoval a připravil pro něj několik plakátů.[6] Roku1899 věnovala La Plume Ensorovi samostatné číslo. Dříve než doma došel uznání i vRakousku-Uhersku.Albertina roku1899 koupila soubor jednoho sta Ensorových leptů. V roce1903 ho císař jmenován rytířemLeopoldova řádu.[7]
Důležité pro Ensora bylo seznámení s básnířkou Emmou Lambotte (1878–1963), k němuž došlo roku1904. Ona a její manžel se stali prvními sběrateli malířova díla. V roce1905 Ensora představiliantverpskému dekoratérovi a sběrateli umění Françoisi Franckovi, který se stal Ensorovým mecenášem. Jeho sbírka Ensorových obrazů se později stala jádrem malířovy kolekce v muzeu v Antverpách. Roku1908 vyšla o Ensorovi monografie z peraÉmile Verhaerena, která se stala základem pro jeho pozdější životopisce.
Roku1915 zemřela malířova matka a rok nato i teta Mimi. V roce1917 zdědil Ensor po svém strýci dům narue de Flandre v Ostende. Ve věku 57 let opustil malíř rodinné sídlo a přestěhoval se do svého nově získaného domu. V přízemí ponechal – pouze jako dekoraci bez přístupu veřejnosti – obchod se suvenýry a v patrech si zřídil byt a ateliér.
Zde pobýval až do smrti, zaopatřován dvěma služebníky. Zbytek života prožil jako uznávaný umělec, přesvědčený o své jedinečnosti a velikosti. Belgická muzea nakupovala jeho díla, vystavoval v Evropě. V roce1929 mu králAlbert I. udělil titulbarona, načež malíř zničil všechny dostupné exempláře grafiky z roku1889, v níž velmi nelichotivěkarikoval jeho otceLeopolda II.
V roce1942 belgický rozhlas omylem ohlásil Ensorovo úmrtí. Malíř si nasadil na rukáv černou pásku a odebral se ke svébustě z roku1930.[8] „Truchlím sám nad sebou,“ říkal překvapeným lidem, které potkal.[9] Skutečná smrt si pro Ensora přišla po třítýdenní nemoci 19. listopadu 1949. Pohřbený je v Mariakerke západně od Ostende, na hřbitově Notre-Dame des Dunes.
Ještě za malířova života se roku1948 ustavila Společnost přátel Jamese Ensora, která si kladla za cíl propagovat jeho dílo. V 50. letech se jí ve spolupráci s Městem Ostende podařilo otevřít v domě, kde od roku1917 žil, jeho muzeum.
Ensorova raná díla zpodobují tradiční náměty a jsou i tradičně podané. Vidíme na nich zátiší, interiéry, krajiny a portréty podané temnými barvami a nasvícené tlumeným světlem. V polovině 80. let, ovlivněný tvorbou francouzskýchimpresionistů a AngličanaWilliama Turnera, začal používat světlejší spektrum barev. Změnil i tematiku. Jistě i pod vlivem svých nizozemských předchůdcůHieronyma Bosche aPietera Brueghela začaly obličeje lidí na jeho obrazech, ať už individualizované anebo jednotlivé tváře vystupující z davu, nabývat znetvořených, groteskních rysů. Portrétoval zástupy valící se ulicemi Ostende během různých svátků a karnevalů, které ho naplňovaly odporem. Jsou zachyceny i na klíčovém Ensorově obrazuPříjezdu Krista do Bruselu v roce 1889. Jednotlivce znázorňoval jako klauny nebo kostlivce a jejich tváře často nahrazoval karnevalovými maskami, prodávanými v obchodě, nad nímž bydlel. Škraboška a kostra se staly malířovými hlavními lexikálními prostředky.[10] Lidství se v jeho pojetí skládalo ze šklebících se, hloupých, potměšilých a ohavných bytostí. Zvláště karikoval příslušníky vládnoucích společenských vrstev – panovníka, klérus a politiky. Aby zdůraznil účinnost svých obrazů, začal používat agresivní, křiklavé barvy. Díla z Ensorova vrcholného období lze interpretovat také jako výraz úzkosti a nejistot, které v posledních letech 19. století zakoušeli i jiní umělci, za všechny jmenujmeEdvarda Muncha. Ensorovy obrazy předznamenávají zánik měšťanského světa, který přineslaprvní světová válka.[11]
Všechny své nejvýznamnější obrazy vytvořil Ensor zhruba do svých čtyřiceti let. Později už jen maloval variace na svá starší díla, případně pro zákazníky pořizoval jejich kopie. Slávy a ocenění, po kterých celý život tolik prahl, dosáhl paradoxně až v době, kdy už nepřinášel nic nového. A druhým paradoxem bylo, že dostával ceny od těch, které ve svých dílech, zejména grafikách, tolik odsuzoval.
Už s ohledem na svou povahu nezaložil Ensor žádnou školu a neměl bezprostřední následovníky. Výtvarné umění 20. století však významně ovlivnil. Hlásili se k němu zejména němečtíexpresionistéKarl Hofer aEmil Nolde, který ho v roce1909 v Ostende navštívil. Šokujícím výběrem témat a bizarním způsobem jejich ztvárnění do určité míry připravil půdu pro vznikdadaismu asurrealismu.
V oblastigrafiky byl Ensorovou doménoulept. Technickou virtuozitou připomínají jeho práceRembrandta. První lepty vytvořil v roce1886 a do roku1889 vytvořil většinu ze svých více než sta prací tohoto druhu. K leptům se vrátil ještě v polovině 90. let, po roce1896 už zcela výjimečně. Náměty leptů jsou analogické s olejomalbami a kresbamipastelem, kterým se také často věnoval. Některá témata byla inspirována literaturou. To je případ leptuSkokanova pomsta (1898), v němž vyšel z povídkySkokan odEdgara Allana Poea. Jinými významnými lepty jsouMočící (1887, podleCallota),Kostlivec – autoportrét (1889),Autoportrét v roce 1960 (1888) neboKatedrála (1886).
Po otci měl Ensor určité hudební nadání, ale údajně neznal noty.[12] Z roku1881 existuje fotografie zachycující Ensora, jak sedí na střeše domu a hraje naflétnu. Jakoautodidakt se naučil hrát napiano. Roku1906 mu manželé Lambottovi darovaliharmonium. Ensor u něj trávil většinu volného času. V roce1911 dokonce zkomponoval balet o šesti jednáníchLa Gamme d’Amour (Hra lásky), pro nějž navrhl i výpravu a kostýmy. Divadla ji však odmítla zařadit na repertoár. Až v roce1924 ji uvedla Královská vlámská opera v Antverpách.
Obrázky, zvuky či videa k tématuJames Ensor na Wikimedia CommonsOsobaJames Ensor ve Wikicitátech
