Jíl je nezpevněnáusazená hornina složená z více než 50 % jílovité složky. Tvoří jijílové minerály, pelitové frakce s velikostí jednotlivých zrn pod 2 μm (resp. 4 μm). Hornina může mít různou barvu závisející na obsahu příměsí. Jíly s 25–75 % vápenaté příměsi jsou označovány jakoslíny. Jíly s významnou příměsí kalcitu a písku se označují jakošlíry. Zpevněním jílu vznikájílovec ajílovitá břidlice.
Jíl je tvořen jílovými minerály rozdělenými do různých skupin, kterými jsou například podskupinakaolinitu, skupinasmektitu, skupinavermikulitu a dálesmíševrstevné jílové minerály a další. Vyjma jílových minerálů obsahuje jíl častokrát i další složky jako jsouslídy, křemenný prach, další skupiny minerálů a organickou hmotu a fluidy. Pokud převažuje v jílovitéhornině uhličitan vápenatý, hovoříme o vápnitém jílu, který byl dříve označován jakoslín. Podle původu a složení se dělí nakaolinitické jíly,montmorillonitické jíly aillitové jíly.
Minerály jílové skupiny patří mezifylosilikáty. Jsou velmi jemnozrnné a mohou být hydratované. Jsou strukturně podobnéslídám. Jejich minerální struktura je složena ztetraedrů SiO4 aoktaedrů XO6 (kde X je Mg alebo Al)[1]. Obě tyto vrstvy jsou různým způsobem spojeny pomocí atomůkyslíku. Do své struktury a mezivrstevních prostor mohou přijímat různéionty nebo molekuly, což způsobuje jejich různorodé vlastnosti. Jíl kromě toho běžně obsahuje příměsi jiných minerálů, jakokřemenná zrna prachové frakce.[2] Běžná jsou též zrnaživců, slíd,chloritu,glaukonitu a zejménauhličitanů. Někdy jsou součástí jílu i zrnkapyritu. Pokud nad jílovitou hmotou převažujeuhličitan vápenatý, sediment se označuje jako vápnitý jíl neboslín.
Jíl zásadně mění své vlastnosti v přítomnosti vody, v suché podobě je jíl sypkou horninou. Přítomnost vody je značně závislá na stupnizpevnění. Nezpevněné jíly jsouplastické[3], sypké jsou jen v případě, že byly vysušeny. Při styku s vodou mají tendenci nabývat, naopak při vysoušení se smršťují. Projevem smršťování jsou například bahenní praskliny. Jíl po vypálení tuhne. K vypálení může dojít i přírodními procesy, například přikontaktní metamorfóze, kdy vznikají tzv.porcelanity akontaktní rohovce. Jíly mají po usazení až 80% pórovitost, při kompakci však zmenšují objem, lupínky jílovitých minerálů se stlačují a řadí se při tom rovnoběžně, díky vzájemné vazbě na atomární úrovni poté drží při sobě.[4] Z chemického hlediska obsahují jílové sedimenty hlavně SiO2, Al2O3 a H2O. V menším množství i TiO2, Fe2O3, FeO, CaO, MgO, K2O, Na2O a jiné[3]. Mezi jejich nejtypičtější textury patřílaminace nebo masivnítextura. Laminace je typická pro časté změny sedimentačních podmínek, známá je například zčtvrtohorních jezerníchvarvitů. Jemnozrnné jílovité sedimenty mohou velmi dobře uchovávatzkameněliny, příkladem jsou kambrickéburgesské břidlice. Barva jílů závisí na minerálních příměsích. Zatímco červená a fialová barva je způsobena přítomností trojmocnéhoželeza, zelenou barvu způsobuje dvojmocné železo.[2]
Výskyt jílu je vázán na jejich vznik, který je spojen smořskousedimentací v rozsáhlýchabyssálních plošinách, kam se drobné částečky dostávaly pomocí vodních toků (samozřejmě se můžeme setkat i s jíly vzniklými na pevnině). Vzhledem k vázání výskytu jílu na mořské prostředí je jeho hojné zastoupení i na územíČR, kde vznikl převážně v obdobídruhohor ažčtvrtohor.
Jíly jsou známy z celého světa, recentně vznikají ve všech známých sedimentačních prostředích. Mezi stratigraficky známé lokality s jílovými sedimenty patří například oblastRuské tabule s tzv. Leningradskými modrými jíly sglaukonitem. Tyto horniny usazené vkambriu s maximální mocností asi 80 m jsou dodnes nezpevněné a obsahují četnéfosilie. Podobně napříkladpaleogenní londýnské jíly z anglo-pařížské pánve obsahují množství zkamenělin fauny[5]. V Čechách se jíly nacházejí blízkoŽatce,Loun, v chebské a budějovické pánvi. Taktéž se vyskytují na jižníMoravě.
Jíly se používají jako ideální těsnicí vrstva v mokrém stavu, jelikož při nasycenívodou se stávají pro další vodu naprosto nepropustnými. Jíl je vhodný jako podklad propřehrady,hráze či podklad podskládky. Dále se používá v cihlářství, jako pojivo hliněných omítek, na dusané podlahy, k výrobě přírodního linolea, v hrnčířství a pro dalšíkeramické výrobky, k čištění vlny a suken a k výrobě žáruvzdorného vybavení jako například provizorní pec.
Dále se přimíchává dografitu při výrobětužek. Poměr jílu a grafitu určuje tvrdost tužky.
Určité druhy jílu se používají v medicíně jako léčivé prostředky pro pleť (napříkladzelený jíl, který má údajně absorpční, antioxidační a čisticí vlastnosti). Může se také použít proti rezistentním bakteriím.[6]
- ↑Klein, C., 2006;Mineralógia. Oikos-Lumon, Bratislava, 658 s.
- ↑abVozárová, A., 2000;Petrografia sedimentárnych hornín. Univerzita Komenského, Bratislava, 170 s.
- ↑abVeľký, J. a kolektív, 1978;Encyklopédia Slovenska II. zväzok E – J.VEDA, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, s. 438
- ↑Reichwalder, P., Jablonský, J., 2003;Všeobecná geológia 1. Univerzita Komenského, Bratislava, 239 s.
- ↑MIŠÍK, Milan;CHLUPÁČ, Ivo;CICHA, Ivan.Historická a stratigrafická geológia. Bratislava : SPN, 1984. 541 s.
- ↑University of British Columbia. Ancient medicinal clay shows promise against today's worst bacterial infections.phys.org [online]. 2016-01-26 [cit. 2023-04-25].Dostupné online. (anglicky)
- MELKA, Karel; ŠŤASTNÝ, Martin.Encyklopedický přehled jílových a příbuzných minerálů. 1. vyd. Praha: Academia, 2014. 914 s. (Neživá příroda).ISBN 978-80-200-2369-8.
Obrázky, zvuky či videa k tématujíl na Wikimedia Commons
Slovníkové heslojíl ve Wikislovníku
