| Ján Kollár | |
|---|---|
 | |
| Narození | 29. července1793 Mošovce,Uhry,Habsburská monarchie |
| Úmrtí | 24. ledna1852 (ve věku 58 let) Vídeň,Rakouské císařství |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Pseudonym | Čechobratr Protištúrsky |
| Povolání | básník,jazykovědec,historik,evangelickýduchovní |
| Národnost | slovenská |
| Stát | Rakouské císařství Rakouské císařství |
| Alma mater | Univerzita Jena |
| Významná díla | Slávy dcera |
| Manžel(ka) | Frederika Wilhelmina Schmidtová |
| Děti | Ludmila Kollárová |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Ján Kollár, někdy takéJan Kollár (29. července1793Mošovce –24. ledna1852Vídeň), bylbásník,jazykovědec,historik aevangelickýfarářslovenského původu, píšící česky, významná osobnostčeského národního obrození aslovenského národního obrození, propagátor ideje slovanské vzájemnostipanslavismu. Psal i pod pseudonymemČechobratr Protištúrsky.[1]
Ján Kollár pocházel z venkovského zemědělsko-řemeslnického rodu. Jeho otec Matěj byl zemědělec a řezník, v obci často volenýrychtářem nebo notářem. Místní školu vychodil v Mošovcích, projevoval literární a výtvarné zájmy, zejména k řezbářství. Nižší gymnázium vystudoval v letech1806–1809 vKremnici, ale před vstupem do vyššího ročníku ho otec roku 1809 povolal domů, aby pracoval v rodinném hospodářství, a dal ho do učení na řezníka. To však mladého Jána Kollára nebavilo, a tak odešel z domova k bratranci, učiteli Jánu Kollárovi doSlovenského Pravna. Krátce pak učil v rodné obciV letech1810–1812 studoval na gymnáziu vBanské Bystrici, kde měl na jeho literární vkus a vývoj vliv tamní rektor Paulus Magda. Roku1812 odešel na evangelické filozoficko-teologickélyceum doPrešpurku, kde studoval až do roku1815. Učil se tam řečtinu, četl latinské a německé klasiky a moderní evropskou literaturu. Odkázán na vlastní obživu, vedl o prázdninách roku 1813 tamní sirotčinec. V letech 1815–1817 působil jako vychovatel, přátelil se s S. Rožnayem a četl české a slovenské knihy.
Od roku 1817 studoval protestantskou teologii nauniverzitě v Jeně. Cestou se seznámil s Josefem Jungmannem. V Jeně poznal Frederiku Wilhelminu Schmidtovou, dceru německéhopastora, ve svých básních opěvovanou Mínu, do které se zamiloval.[2] V skrytu duše zřejmě doufal, že se Wilhemina stane jeho manželkou, ale její rodiče tomuto vztahu nepřáli. Po studiích roku1819 Kollár přijal úřad evangelického duchovního vPešti, kde s přestávkami působil třicet let. V roce1834 se stal prvním předsedouSpolku milovníků slovenské řeči a literatury. Ve své lásce vytrval a Wilhelmina, které přezdíval Mína, se stala jeho celoživotní inspirací amúzou. Přestože byla původem Němka, stala se pro Kollára předobrazem slovanské ženy a ve svých dílech ji povyšoval na slovanský ideál krásy. Jejich vztah došel naplnění až po sedmnácti letech odloučení, 22. září 1835, kdy se z nich konečně stali manželé. Mína se slovensky ani česky nikdy nenaučila a vychovávala dceru Ludmilu[3] v německém jazyce.
Od roku 1819 působil Kollár vPešti nejprve jako uherskývikář, po schválení úřadu slovenského kazatele pro Pešť se stal tamním slovenskýmkazatelem.
Nesouhlasil se snahou osamostatnitslovenštinu jako nezávislý jazyk, čímž se dostal do konfliktu s mladší generací slovenských vzdělanců a spisovatelů v čele sĽudovítem Štúrem. Svou orientaci na český jazyk manifestoval v raných novinových příspěvcích pseudonymemČechobratr protištúrovský.[4] Jejich spor vyvrcholil roku1848, kdy byl Kollár svými odpůrci zajat. Osvobodilo ho císařské vojsko a za své služby byl roku1849 povolán doVídně, kde se stal profesorem slovanské archeologie naVídeňské univerzitě.
Jeho rodný dům shořel do základů 16. srpna 1863. Požárem zůstala netknutá jen sýpka, která byla z celého domu jako jediná postavena z kamene. V roce 1974 v ní bylo vytvořeno muzeum.
Ján Kollár byl původně pohřben na vídeňském hřbitově Sv. Marxe (Skt. Marx Friedhof), po zrušení tohoto hřbitova byl jeho hrob přenesen na novýVídeňský ústřední hřbitov a nakonec byl 16. května 1904 přenesen naOlšanské hřbitovy vPraze.[5] Jeho hrob s pomníkem se zde nachází na I. obecním hřbitově na křižovatce hlavních cest.[6]
Dále napsal celou řadu menších děl, kázání a úvah, příspěvků do časopisů a novin. Značné množství těchto děl se týkalo jazyka. Kollár se též zabýval rukopisy (Rukopis královédvorský aRukopis zelenohorský) a došel k názoru, že jsou pravé.
Několik předmětů z osobní pozůstalosti manželů Kollárových včetně snubních prstenů a Jánovy kadeře vlasů s ověřovacím podpisem MUDr.Jindřicha Matiegky na štítku, stejně jako návrh pomníku a portrétní busta jsou ve sbírkáchNárodního muzea v Praze. Bronzová busta byla odhalena rovněž vPanteonu Národního muzea.
V díleSlávy dcera oslavilJan Kollár i tehdejší moderní dopravní prostředek –draisinu, kterou sám používal.[7]
Obrázky, zvuky či videa k tématuJán Kollár na Wikimedia CommonsAutorJán Kollár ve WikizdrojíchOsobaJán Kollár ve Wikicitátech
Digitalizovaná dílaJána Kollára vČeské digitální knihovně