Vojska maršála Koněva se v dubnu 1945 účastniladobytí Berlína. Vpražské ofenzívě pak osvobodila severní, střední a východní Čechy a jako první spojenecká armáda se dostala v květnu 1945 doPrahy, ve které navzdory kapitulaci probíhaly intenzivní boje. (V průběhu celé pražské operace padlo skoro 700 sovětských vojáků; počet rudoarmějců, kteří padli ve vnitřní Praze se odhaduje na několik desítek, obvykle na 30.[3] Nejtěžší boje přiosvobození Československa však probíhaly vKarpatech, ve slovenských horách a uOstravy.)
Pocházel z ruské rolnické rodiny[1] na dalekém severu. Matka zemřela při porodu. Školní docházku absolvoval na farní škole ve svém rodišti, kde studoval s potěšením. Poté odešel v šestnácti letech z domova a pracoval jako lesní dělník a tesař, zaprvní světové války byl v osmnácti odveden kdělostřelectvu a stal se poddůstojníkem.[5] V roce 1917 se zúčastnilKerenského ofenzívy v Haliči. Po vypuknutíŘíjnové revoluce proti Kerenského vládě vstoupil Koněv doKomunistické strany Sovětského svazu a začal organizovat rudogvardějskou jednotku ve svém rodišti. Až do jara 1918 působil jako vojenský komisař újezdu a zúčastnil se také 5. všeruského sjezdu sovětů v Moskvě. V létě 1919 běhemobčanské války v Rusku působil jako komisařobrněného vlaku na sibiřské magistrále, v březnu 1920 se stal komisařem brigády a později divize ozbrojených silDálnovýchodní republiky, po jejím začlenění do Svazu sovětských socialistických republik pak byl jmenován komisařem 17. střeleckého sboru Rudé armády.
Od srpna 1924 působil opět jako komisař divize, následně absolvoval velitelský kurz a stal se velitelem střeleckého pluku, v létě 1929 se stal velitelem 17. střelecké divize a následně studoval na Vojenské akademii Michaila Vasiljeviče Frunzeho[1]. Od podzimu 1934 velel 37. střelecké divizi, v březnu 1937 se stal velitelem 2. střelecké divize, díky ochraně lidového komisaře obrany,maršála Sovětského svazuKlimenta Jefremoviče Vorošilova, uniklčistkám v Rudé armádě a na podzim 1937 se stal velitelem 47. střeleckého sboru vMongolsku. V červenci 1938 převzal funkci velitele 2. armády.
Od května 1940 velel Zabajkalskému vojenskému okruhu a v květnu 1941 byl jmenován velitelem záložní 19. armády naUkrajině. Ponapadení země nacistickým Německem se však v jejím čele musel přemístit doBěloruska, kde se zapojila dobojů o Smolensk. V září 1941 byl jmenován velitelem Západního frontu, jenž byl v následujícím měsíci naprosto zničen německými útoky při katastrofě uVjazmy a odtrestu smrti ho zachránil později maršál Sovětského svazuGeorgij Konstantinovič Žukov, který odvolaného Koněva odmítl zatknout a místo toho jej přijal do svého štábu, přestože až do bitvy u Kurska Žukov jeho velitelské schopnosti nehodnotil příliš vysoko.[6] Od poloviny října 1941 velel Koněv vojskůmKalininského frontu, podařilo se mu zastavit německý postup, stabilizovat frontovou linii a v prosinci 1941 se jeho vojska zapojila doprotiofenzivy u Moskvy.
V průběhu jara a léta 1942 se marně pokoušel o prolomení německé obrany v oblastiRževa, v srpnu 1942 se stal velitelem Západního frontu, jehož vojska ztroskotala při snaze o průlom nepřátelské fronty běhemoperace Mars v oblasti Syčovky. Po krachu dalšího pokusu o ofenzívu počátkem roku 1943 byl v březnu 1943 jmenován velitelemSeverozápadního frontu, koncem června 1943 se stal velitelemStepního frontu, který vedlbojové akce v jižním obloukukurského výběžku a následně se podílel na osvobozovánílevobřežní Ukrajiny. Od října 1943 velel 2. ukrajinskému frontu, během zimní ofenzívy 1943–1944 se podílel na osvobozování pravobřežní Ukrajiny od Němců, kteří zde zřídili tzv.Říšský komisariát Ukrajina. PřiKorsuň-ševčenkovské operaci se podílel na rozsáhlé obkličovací akciRudé armády protiWehrmachtu. V únoru 1944 byl povýšen na maršála Sovětského svazu.[1][7] Velel sovětským vojskům běhemLvovsko-sandoměřské operace, která navazovala naOperaci Bagration, a 18. července 1944 jeho jednotky obklíčily městoBrody, kde zůstalo uvězněno 45 tisíc Němců.
Od května 1944 velel Ivan Koněv vojskům 1. ukrajinského frontu, velelKarpatsko-dukelské operaci sovětských ačeskoslovenských vojsk, která měla pomociSlovenskému národnímu povstání, podílel se na osvobození jižního Polska, kde Němci zřídili tzv.Generální gouvernement, a na dobytí Slezska a Saska přiViselsko-oderské operaci, kterou Sověti zahájili na žádostChurchilla o týden dřív, než plánovali, aby ulehčili Spojencům vArdenách. Přes odlišné postoje, se podařilo Ivanu Koněvovi a nacistickému zločinci Hansu Frankovi, generálnímu guvernérovi okupovaného Polska, ušetřit tehdejší hlavní město guvernie,Krakow, od zničení i tím, že nebylo vyhlášeno pevností a bylo bez německých vojáků.[zdroj?]
27. ledna 1945 osvobodilkoncentrační tábor Osvětim. 25. dubna 1945 se vojáci Koněvova 1. ukrajinského frontu setkali naLabi s vojáky amerického generálaOmara Bradleyho. Koněvova vojska se účastnila závěrečného útoku naBerlín (útočila jako první a tvořila jižní křídlo sovětského úderného uskupení). Když byli vojáci Rudé armády pouhé 2 kilometry od Hitlerova bunkru v centru Berlína, říšský kancléř Hitler spáchal sebevraždu. S maršálem G. K. Žukovem dne 8. května 1945 přijal německou bezpodmínečnou kapitulaci.[zdroj?]
Koněvova vojska poté vyrazila na pomocPražskému povstání, v průběhupražské ofenzívy osvobodila severní, střední a východní Čechy a jako první spojenecká armáda se dostala v květnu 1945 do Prahy. Rudá armáda pod jeho velením měla hlavní podíl na obklíčení a zničení 800 tisícové skupiny armád Mitte pod velením posledního říšského maršála Schörnera ve středních Čechách. Celou noc z 8. na 9. května se rudá armáda probíjela německými pozicemi na předměstí Prahy. Ráno v 9. května 1945 vstoupila do Prahy a sváděla dílčí boje s německými jednotkami, především sWaffen-SS, včetnětankové divize SS „Das Reich“, které pokračovaly v odporu a před příchodem sovětských vojsk se dopouštělymasakrů civilistů; při celé pražské operaci padlo 692 sovětských vojáků, z toho ve vnitřní Praze okolo třiceti.[3] Poté promluvil k Pražanům naStaroměstském náměstí.[8] Značná část vojákůWehrmachtu a hlavně SS neuposlechla rozkaz okapitulaci a snažila se probít do amerického zajetí, navzdory rozkazům z vyšších pater velení. Během těchto bojů 9. května 1945 padl též velitel prvního tanku, který dorazil do Prahy, poručík Rudé armády Ivan Gončarenko, který bojoval od roku 1941. Praha byla kompletně vyčištěna od německých vojáků v 10 hodin 9. května 1945.[9] Maršál Koněv sváděl boje s jednotlivými německými uskupeními ve Středních Čechách ještě 11. května, kdy gardové oddíly a kozáci likvidovali jednotky SS ukryté v okolních lesích[10]
Krátce po osvobození se maršál Koněv a maršálMalinovskij naPražském hradě setkali s prezidentemEdvardem Benešem, kde od něj získali nejvyšší státní vyznamenání. 6. června byl Koněvovi udělen titul čestného občana Prahy. SovětskákontrarozvědkaSměrš, údajně s Koněvovým tichým souhlasem[zdroj?], v květnu 1945 z Prahy a okolí odvlekla stovky československých občanů ruské národnosti, kteří odešli do exilu po bolševické revoluci v roce 1917, mezi nimi i bývalého carského důstojníka a československého generála ruského původuSergeje Vojcechovského. S Koněvovým výslovným souhlasem byl zatčen generálVlasov. I za osvobození Prahy získal Koněv 1. června svou druhouZlatou hvězdu Hrdiny SSSR.
Tato část článku není dostatečněozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třebaověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí navěrohodné zdroje.
Pražané vítají Koněva po osvobození Prahy 1945, foto:Karel HájekKoněv a osvoboditel OstravyAndrej Jeremenko na Pražském hradě při slavnostním předánířádu Bílého lva a vojáci čs. armády na čestné stráži, 6. června 1945
V červnu 1945 byl jmenován velitelem Střední skupiny sovětských vojsk vRakousku, od června 1946 zastával funkci hlavního velitele pozemního vojska místo maršála Žukova, který se pro svou oblíbenost ocitl ve Stalinově nemilosti. V roce 1950 Stalin Koněva sesadil z pozice vrchního velitele pozemních vojsk a do vrcholných armádních funkcí se Koněv vrátil teprve po Stalinově smrti. Po smrti Stalina také vyšlo najevo, že Koněv již od roku 1937 v atmosféřeStalinských čistek (při nichž zahynul Koněvův mentorJeronim Uborevič, jehož si Koněv nesmírně vážil) donášel Stalinovi na jiné velitele Rudé armády[chybí zdroj], včetně Žukova aVasilevského. Koněv nesouhlasil s rozhodnutímNikity Chruščova kritizovat Stalinovy zločiny a odsoudit kult jeho osobnosti.[5] Šestnáct let po Stalinských čistkách, v prosinci 1953, předsedal Koněv soudu s jejich hlavním vykonavatelemBerijou.[11] (Berija nebyl hlavním vykonavatelemVelké čistky, tím byl jeho předchůdce Ježov). Berija byl odsouzen k smrti.
Koněv v Moskvě, červen 1945
V květnu 1955 byl postaven do čela Hlavního velitelství spojených ozbrojených sil členských státůVaršavské smlouvy. Na podzim 1956 vedl potlačeníMaďarského povstání sovětskou armádou (Koněvova vnučka Jelena toto povstání označila za „pokus nedoražených fašistů obrátit čas nazpět“)[12], které si vyžádalo přes dva a půl tisíce obětí.
Také měl potlačit obrodné choutkyWładysłava Gomułky vPLR, z této mise ho ale nakonec Chruščov odvolal. V letech 1961–62 byl velitelem Skupiny sovětských vojsk v Berlíně během tzv.Druhé berlínské krize z let 1958 až 1961, která vyvrcholila výstavbou tzv.Berlínské zdi. Koněv velel sovětským vojskům vevýchodním Německu v době stavby Berlínské zdi, ale k rozhodnutí postavit zeď došlo zřejmě především z iniciativyN. S. Chruščova na setkání nejvyšších představitelů Varšavské smlouvy v srpnu 1961, poté co Chruščov odmítl návrhWaltera Ulbrichta obsadit Západní Berlín vojenskou silou, a zeď se budovala pod dohledem ozbrojených sil NDR. Roku 1963 byl jmenován na spíše ceremoniální funkci do Skupiny generálních inspektorů Ministerstva obrany SSSR.
V květnu 1968 přijel navštívit nově zvoleného prezidentaLudvíka Svobodu a podle některých zdrojů část jeho delegace začala mapovat terén pro případnouinvazi vojsk Varšavské smlouvy.[6] Tvrzení, že by v roce 1968 osobně zaštítil zpravodajský průzkum před vpádem vojsk, odmítlo ruské velvyslanectví i Koněvova dcera Natalja.[13][14] Podle českého historika Povolného byl Koněv od roku 1963 vdůchodu (mimo službu), a jeho role při invazi byla tedy nulová – jeho zpráva o českých politických poměrech neměla vliv na invazi, neb bylo vše již rozhodnuto před tím, než ji poslal.[15] Koněvova reakce na vpád do Československa nebyla příliš nadšená, ale ani ji neodmítal.[6] V roce 1970 si nepřijel do Československa pro titul hrdiny ČSSR, který mu udělilaHusákova normalizační vláda. Podle českého historikaJiřího Fidlera „možná šlo o šok z okupace Československa. Rozčarování z intervence přiznávali i další penzionovaní maršálové a generálové.“[5]
Koněv byl dvakrát ženatý a měl tři děti. Dcera Natalja Koněvová je profesorkou Vojenské univerzity Ministerstva obrany Ruské federace.[16]
V soukromí byl asketický, tvrdý ke svému okolí, podřízeným i rodině a nelítostný ke svým vojenským nepřátelům.[16] Podle potomků byl sice tvrdý, ale spravedlivý.[17] Podle amerických svědectví měl smysl pro humor.[chybí zdroj] Věnoval semyslivosti. Zemřel na rakovinu a pochován byl u Kremelské zdi v Moskvě.
Vyznamenán byl také Medailí za obranu Moskvy, Medailí Za osvobození Prahy, Medailí za dobytí Berlína, Medailí za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce a desítkou dalších řádů a medailí.
Socha vKrakově byla v roce 1991 sejmuta a přemístěna doKirova.[19]Čestným občanem Krakova se stal v roce 1955, čestného občanství byl, spolu s dalšími komunistickými prominenty, zbaven 8. května 1992.[20]
Ivan Stěpanovič Koněv je také autorem několika knih, z nichž nejvýznamnější jeČtyřicátý pátý, k němuž napsal předmluvu jeho přítel a spolubojovník z bitvy o Dukelský průsmyk, generál a prezident ČSSRLudvík Svoboda.
↑abOCKNECHT, Martin. Zajímavosti Pražského povstání.temata.rozhlas.cz [online]. Český rozhlas, 8. 6. 2015 [cit. 2020-05-25].Dostupné online.
↑NOVÁK, Martin. Útok začal za úsvitu. Nelítostný Koněv rozdrtil povstání Maďarů, na civilisty nedbal.Aktuálně.cz [online]. 2019-09-10 [cit. 2025-05-07].Dostupné online.
↑ Koněv se na okupaci Československa nepodílel, tvrdí Rusko.TÝDEN.cz [online]. 2018-05-30.Dostupné online.
↑ Praha se osvobozuje od osvoboditele.Sputniknews.com [online]. [cit. 2018-08-24].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-24.
↑ Historik: Koněv přiletěl nečekaně, sondoval situaci v ČSSR. Jeho zprávy ale o invazi nerozhodly.Aktuálně.cz [online].Economia, 2018-08-21.Dostupné online.
↑FIALA, Adam. Koněv se před Čechy ničím neprovinil, říká jeho dcera.ČT24 [online].Česká televize, 2015‑05‑08 [cit. 2025‑09‑29].Dostupné online.
↑ Pražskou sochu maršála Koněva řeší velvyslanci i ruské ministerstvo. Česká strana neskrývá překvapení.iROZHLAS [online].Český rozhlas, 4. ledna 2018.Dostupné online.
↑9 stycznia 1991 r. Pomnik marszałka Iwana Koniewa wywieziony z Krakowa. [s.l.]: nowahistoria.interia.pl, 2014-01-09.Dostupné online. (polsky)
↑BARRIGA, Tamara.Niechciani honorowi obywatele. Miasta zmagają się z przeszłością [online].TVN24, 2015-04-06 [cit. 2020-01-18].Dostupné online. (polsky)
↑ Rusko ostře kritizuje Prahu. Metropole odmítá vrátit pamětní desku na radnici.EuroZprávy.cz [online]. 13. srpna 2019 [cit. 2019-08-23].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-23.
https://www.youtube.com/watch?v=ZV7aPr3cIss – vzácné filmové záběry maršála Koněva a unikátní záběry příjezdu Rudé armády do Prahy (čas 37:46 – limuzína s maršálem Koněvem zasypána šeříky)
.svg)
_BAR.svg)
.jpg)
