| doc.ThDr. Ivan Odilo Štampach | |
|---|---|
 Ivan Odilo Štampach v roce 2011 | |
| Narození | 18. února1946 (79 let) Praha |
| Povolání | kněz, vysokoškolský pedagog, religionista a teolog |
| Alma mater | Univerzita Komenského Bratislava, Pedagogická fakulta v Trnavě |
| Politická příslušnost | Sociální demokracie |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Ivan Odilo Štampach (téžIvan O. Štampach; * 18. února1946,Praha)[1] ječeskýreligionista,teolog a vysokoškolskýpedagog, jeden ze zakladatelů a bývalý členKřesťansko-sociální platformy ČSSD.[2] Od roku 2000 působil naUniverzitě Pardubice jako docent na katedře religionistiky[3], nyní[kdy?] zde působí jako externí vyučující, od roku 1997 působí také naIES v Praze.[4]
Roku 1983 byl Ivan Štampach tajně vysvěcen nařímskokatolického kněze a později vstoupil dodominikánského řádu, kde přijal jménoOdilo. Od července1999 působil jakoduchovní vpražské farnostiStarokatolické církve, čímž z hlediskařímskokatolické církve upadl doexkomunikace. V této církvi působil jako výpomocný kněz pouze do dubna 2002,[5] v současné době se nadále hlásí kekřesťanství, jako duchovní nepůsobí v žádné církvi.
Jako badatel se věnoval mimo jinénovým náboženským hnutím,ekumenismu amezináboženskému dialogu,spiritualitě a metodologii religionistiky.
Narodil se jako potomek amerického vojáka, přítomného roku 1945 v západních Čechách, a záhy po narození byl adoptován českými rodiči dorodiny navazující na staletou tradici.[6]
Narodil se v Praze; žil v letech 1946 až 1948 vPlzni, poté vTrenčíně naSlovensku, kde 1963 až 1967 studoval učitelství 2. stupně ZDŠ na Pedagogické fakultěUniverzity Komenského vBratislavě se sídlem vTrnavě, 1968 až 1970 dálkově filosofii a pedagogiku na Filozofické fakultěUniverzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Roku 1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn vBratislavě aIlavě do roku1974, pak se vrátil do Prahy, kde pracoval ve výpočetním středisku.
V roce 1978 vstoupil do privátního spolku Societas Incognitorum Eruditorum In Terris Austriacis (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746 – 52) a postupně se stal jedním z jeho nejpřednějších členů. SIE (12 – 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) od května 1976 do prosince 1988 vydávala v rozsahu nad sto hustě popsných stránek (řádkování 1) strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes[kdy?] v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) Společnost už periodikum nevydává, pouze některé její členy lze i po Listopadu označit za publicisty (I. Štampach, J. Cieslar, J. Hozák, L. Křížek, P. Pavlovský, S. Pavlovská). Jinak ale existuje dodnes[kdy?] a pravidelně se schází, ovšem už nikoli pracovně.
V letech 1978 až 1983 tajně studoval teologii, ukončení studia později potvrdil dominikánský řád. Na kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983 kardinálemMeisnerem.[7] Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech (Teologické texty,Sursum a Acta incognitorum). Roku 1987 vstoupil dodominikánského řádu, přijal řádové jméno Odilo.
Od roku 1990 zahájil veřejnou pedagogickou činnost. Roku 1992 získal licenciát teologie na Papežské teologické akademii v Krakově (práceNástin ekumenické teologie) a roku 1994 doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani, jeho disertační práce bylaŽivot, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se habilitoval roku 1996 (práceNáboženství v dialogu).
V polovině 90. let se Ivan Štampach profiloval jako výrazný kritik kurzu římskokatolické církve.[8] Roku 1996 neprodloužilo tehdejší vedení za rektorováníVáclava Volfa Katolické teologické fakulty UK Štampachovi učitelskou smlouvu.[9] V letech 1998 až 2000 byl spolu s brněnským historikemJiřím Hanušem a publicistkouHanou Holcnerovou mluvčím iniciativyKairos 98. V této funkci ho v roce 2000 vystřídal sociologJan Spousta.
28. června 1999 požádal o přijetí mezi duchovní starokatolické církve, starokatolická církev jeho žádost přijala. Ve veřejnou známost to vešlo 9. července téhož roku, o 13 dnů později byl oficiálně představen jako starokatolický duchovní.[10]29. července protoDamián Němec,provinciál české provincie dominikánů, vydal dekret, v němž konstatoval, že se bratr Štampach svým činem dopustil deliktuschizmatu, čímž automaticky upadl doexkomunikace, automaticky byl propuštěn z dominikánského řádu a ztratil pravomoci plynoucí z jeho kněžského svěcení.[11] Od července 1999 byl členemstarokatolické církve, do dubna 2002 jako výpomocný duchovní přikapli sv. Máří Magdalény v Praze. Od října 1999 do roku 2002 byl členem synodní rady starokatolické církve.[12][13]
V roce 1991 se stal Štampach členemzednářské Velké lóže České republiky.[14] Ke svému členství v lóži se veřejně hlásil.[15] O zednářství a podobná hnutí se dlouhodobě zajímá i jako religionista.
Zastával řadu akademických a veřejných funkcí: je předsedouSpolečnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, členem předsednictvaČeského helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadaceSvětový Étos - Centrum Prokopios. Vparlamentních volbách v červnu 2002 byl jako nestraník lídrem kandidátkyStrany zelených v Pardubickém kraji. Byl členem Křesťansko-sociální platformy ČSSD.[16] Byl také jedním z mluvčích iniciativyProAlt.[17][18]
Od roku 1990 Ivan Štampach učil na řadě vysokých a vyšších odborných škol. Mimo jiné v letech 1990 až 1996 učil naKatolické teologické fakultě UK kursfundamentální teologie, od roku 1995 na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické školeJabok religionistiku, od roku 1996 dosud naEvangelické teologické fakultě UK v Praze religionistická témata v rámci studia Teologie křesťanských tradic, od roku 2000 působil naUniverzitě Pardubice, naposledy jako docent na tehdejší katedře religionistiky.
Po přemístění Literárních novin jejich šéfreraktorem Jakubem Patočkou do Brna v roce 2000 (v rozporu s částí redakce, která pak v Praze ustavila dvoutýdeník A2) stal se členem výboru Společnosti pro Literární noviny, která tento týdeník vydávala.
Ve své pedagogické a publikační činnosti reflektuje především současnou žitoureligiozitu.Religionistika je v jeho pojetíhermeneutikou znakových struktur chápaných jako náboženské, jakož i reflektovaným a nutně omezeným sdílením náboženské zkušenosti. Dává přednost fenomenologii náboženství před pouhou deskripcí a komparací religiózních faktů. V tomto smyslu se věnuje i metodologii religionistiky jako oboru. Sleduje mimo jiné témata:
Kloní se knedualistickémupersonalismu, inspirací jsou mu mimo jinéEmmanuel Mounier,Jean Lacroix,Nikolaj Berďajev,Pavel Florenskij, z českých filosofujících autorů částečněVladimír Hoppe,Zdeněk Neubauer,Petr Vopěnka,Karel Floss. Chápe myšlenkový odkazRudolfa Steinera jako metodu přístupu ke skutečnosti, nikoli jako soubordogmat; jeho pozdější texty čte ve světle Filosofie svobody. Ze současných myslitelů této linie oceňuje a studuje tyto:Massimo Scaligeri,Georg Kühlewind aChristian Bamford. Sleduje s kritickým zájmem též zejména tyto stoupenceperennialismu:Frithjof Schuon,Titus Burckhardt,Seyyed Hosein Nasr. Jako publicista se věnuje i politickým tématům. Hlásí se k sociálně a ekologicky orientované politice, k socialismu v demokratickém a liberálním rámci.
Ani po odchodu z profesionální církevní činnosti není v osobním životě vůči náboženství neutrální. Hlásí se k žité široce pojaté katolické tradici, k radikálnímu, občansky a sociálně angažovanému křesťanství, ke hlubinnému sdílení s jinýmináboženstvími. Sleduje linii sofiálního a mystického křesťanství, jakož i křesťanskéteosofie (např.Jakob Böhme aLouis Claude de St.Martin)[chybí zdroj] a je spřízněn rovněž santroposofií.[zdroj?]Věnuje osobní zájembuddhismu.
Obrázky, zvuky či videa k tématuIvan Odilo Štampach na Wikimedia CommonsOsobaIvan Štampach ve Wikicitátech