Italština (archaickyvlaština, tak se ale někdy označuje takéarumunština) jerománský jazyk, kterým mluví asi 76 – 100 milionů mluvčích. OSN odhaduje, že počet mluvčích ve světě je až 126 milionů.Italština byla americkou CNN několikrát zvolena jako nejkrásnější jazyk světa a podle jejího průzkumu mluví Italským jazykem mezi 90 a 100 miliónů lidí po celém světě.
Mezi uznávanédialekty patří toskánský, piemontský, abruzzský, apulský, umbrijský, lazijský, marchigianský, cicolansko-reatonsko-aqualský, moliský a další.Sicilština,sardština abenátština bývají označovány jak za dialekty, tak i za samostatné jazyky. Kromě nich se dá hovořit o dialektech i v souvislosti s každým městem.
Italština vznikla postupným vývojem z hovorové (vulgární)latiny. První texty, které mohou být označeny za italštinu, se datují na začátek9. století (indovinello veronese, viz níže). Italština byla poprvé formalizována ve14. století pracíDante Alighieriho, který smíchal jihoitalské dialekty se svojí rodnou toskánštinou.Moderní italština je postavena na toskánském dialektu. Ostatní dialekty mají samostatný vývoj z latiny, jsou však ovlivněny různými jinými jazyky podle dějin místa, kde se používají. Např. jihoitalské dialekty jsou silně ovlivněny španělštinou a (byť jen částečně) arabštinou.Základní změny v italském jazyce vůči latině jsou následující:
Některékořeny zmizely úplně nebo byly potlačeny a nahrazeny v každodenní mluvě novými. Např. lat.bellum (válka) bylo nahrazeno původněgótským slovemguerra. Původní kořen se však dodnes nachází v odvozených slovech jakobellicoso,debellare,ribelle apod. Často se místo slova z klasické latiny zachovala jeho varianta z vulgární latiny, často dokonce slangu – např. místo slova odvozeného od latinského kořeneequus (kůň) se v italštině používá vulgárnělatinskécavallo (původní latinský kořen se zachoval v málo užívaném adjektivuequestre – jízdní). Podobně místo původního latinského kořenecaput (hlava) se užívá odvozenina z původně slangového výrazutesta (latinský kořen se však zachoval ve slověcapo – šéf). K podobným změnám došlo ve všech románských jazycích.
Italština se obohatila o slova přejatá z jiných jazyků či moderní novotvary jakoautomobile,aeroplano apd.
V italštině se prosadilo (na rozdíl od latinského skloňování pomocípádovýchkoncovek) skloňování předložkové. Genitiv se obvykle tvoří předložkoudi, dativa, akusativ je bezpředložkový. Tyto pádové předložky jsou původem skutečnými latinskými předložkamide,ad apod.
Se zánikem pádových koncovek se ustálila nová podobasubstantiva/adjektiva (v italštině jediná), a to z latinskéhoakuzativu. Např. it.tempo je lat.tempus (ak.tempus), it.mano z lat.manus (ak.manum; podobně jako v latině je toto slovo ženského rodu, ač má mužskou koncovku), it.migliore z lat.melior (ak.meliorem) apod.
Usloves došlo k vytváření minulých časů s pomocným slovesem (avere neboessere) a k posunu významu použití jednotlivých časů. V otázce použití časů však hodně závisí na oblasti.
Výslovnost je měkčí, a to v případě např.gi/ge,ci/ce,gli apod.
V italštině došlo k zániku přirozené délky slabik, zůstala jen délka polohová. Největší vliv na délku slabik má však slovní přízvuk, který slabiku výrazně prodlužuje. K tomuto jevu, který se objevil již v pozdní starověké latině (viz poeziiCommodianovu), je velmi patrný v dnešní hovorové italštině, kde přízvučná slabika často potlačuje slabiky okolní (srov. hovorovécome devo fa'? namístocome devo fare?)
Italština změnila výslovnost většiny kořenů. Viz např.novus >nuovo,signum >segno apod. Také došlo ke změně výslovnosti hlásek. Např. préteritum/imperfektum, v latině tvořené koncovou příponouba, se v italštině tvoří příponouv(a) apod.
V italštině se objevily členy, jak určitý (il/lo/l'/la), tak neurčitý (un/una/un'). Člen určitý vznikl z latinského ukazovacího zájmenaille/illa, neurčitý je číslovkoujeden/jedna.
Při přechodu z latiny se ztratilo neutrum, které však je částečně prakticky odlišováno v některých tvarech (např.plurál jinak maskulinního slovauovo (vejce, pl.uova) nebo u některýchzájmen, používaných pouze pro věci, jakoesso).
Větná stavba je jednodušší, více využívá vedlejších vět než klasická latina.Infinitivní vazby sakuzativem činominativem prakticky (až na výjimky) neexistují.
Ve vedlejších větách je omezeno používání povinnýchkonjunktivů. To se týká předevšímsouslednosti časové a časových a vztažných vět. Pokud zde italština používá konjunktiv, jedná se o významový rozdíl vůči použitíindikativu.
Prvním textem zaznamenaným vulgární (tj. lidovou) italštinou literárního charakteru je tzv. veronská hádanka (indovinello veronese) z počátku 9. století. Jejím řešením není nic jiného než symbol psaní: bílé pole je nepopsaný list, černé semeno písmena a býci pero. Zní:
Se pareba boues, alba pratalia araba & albo uersorio teneba & negro semen seminaba.
Tlačil před sebou býky, oral bílé pole, držel bílý pluha zaséval černé semeno.
Slovní zásoba vychází zlatiny buď přímo, nebo zpětným přejímáním z jiných románských jazyků. Část slovní zásoby pochází i zgermánských jazyků, je možné nalézt i vlivarabštiny apod.
Tutti gli esseri umani nascono liberi ed eguali in dignità e diritti. Essi sono dotati di ragione e di coscienza e devono agire gli uni verso gli altri in spirito di fratellanza.
česky
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
BERLOCO, Fabrizio, 2018.The Big Book of Italian Verbs: 900 Fully Conjugated Verbs in All Tenses. With IPA Transcription, 2nd Edition. [s.l.]: Lengu.Dostupné online.ISBN9788894034813.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
PALERMO, Massimo, 2015.Linguistica italiana. [s.l.]: Il Mulino.ISBN9788815258847.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
SIMONE, Raffaele, 2010.Enciclopedia dell'italiano. [s.l.]: Treccani.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
_Istoria%2c_%25C3%25B2%2c_Breuissima_Relatione_della_distruttione_dell%2527Indie_Occidentali.png)
