
Irský nacionalismus je politické hnutí hlásající, že obyvateléirského ostrova jsou osobitýnárod a žádající pro tento národ vlastní,suverénní,národní stát. Irský nacionalismus vznikl jako jiné moderní evropskénacionalismy na konci 18. a na začátku 19. století, a protože vznikal v lůněbritské monarchie a v časech, kdy Angličané odmítali Irsku přidělit byť jen autonomii, měl od počátku protibritský, protianglický a protimonarchistický osten (proto synonymem irského nacionalismu bylo do jisté míry iirské republikánství). Vzhledem k tomu, že Irsko bylo zemí převážněkatolickou aAnglie (stejně jakoSkotsko) zemíprotestantskou, získal irský nacionalismus i osten protiprotestantský, což se ale později ukázalo jako problém, když měl reprezentovat všechny obyvatele ostrova a připravilo to půdu pro republikánsko-loajalistický konflikt vSeverním Irsku.
Jako i jiné nacionalismy 19. století se irský nacionalismus snažil hájit osobitostirské kultury a podporovat ji. Patřila k tomu snaha zachránitirský jazyk. Zajímavostí je, že hegemoniiangličtiny na ostrově se nacionalistům v zásadě setřást nepodařilo (na rozdíl třeba od českého nacionalismu, kterému se podařilo vzkřísitčeštinu a odrazit náporněmčiny), přesto byl irský nacionalismus nakonec ve svémseparatismu úspěšný. Je zjevné, že roli zde sehrál jiný vydělující a rozdělující faktor – a to zmíněné náboženství.
Typickým rysem irského nacionalismu byla jeho ochota k násilným akcím, někdy je irský nacionalismus označován za vynálezce moderníhoterorismu (feniáni ad.).
Prvním velkým projevem hnutí bylopovstání z roku 1798, silně ovlivněnéfrancouzskou aamerickou revolucí. Jeho organizátorem bylaSociety of United Irishmen. Britové na povstání reagovali ještě větším omezením irské nezávislosti (zákony o unii z roku 1800, vznikSpojeného království Velké Británie a Irska), což nacionalistické hnutí znovu posílilo. Dalším silným motivem k jeho růstu bylvelký irský hladomor z 19. století, který byl v očích nacionalistů anglickým programem na eliminace vzpurných Irů, nikoli jen přírodní katastrofou. V reakci vznikaly radikální až teroristické organizace jakofeniáni nebo méně radikální organizace jakoRepeal AssociationDaniela O'Connella,Irish Confederation neboYoung Ireland, které zorganizovaly vzpouru v revolučním roce 1848. V 50. letech vznikly nové radikální organizace jakoIrish Republican Brotherhood. Nacionalisté dlouho v irské politice přesto nehráli prim, převažoval umírněný proud irských parlamentních politiků žádajících autonomii v rámci Británie a práva pro katolíky.[1] Avšak roku 1905 se nacionalisté pod vedenímArthura Griffitha zformovaly do velmi akceschopné stranySinn Féin a běhemvelikonočního povstání roku 1916 se stali vedoucí silou irské společnosti. Toto postavení udrželi i poprvní světové válce a dokázali v dalším krvavém konfliktu,irské válce za nezávislost, během níž se zformovala partyzánskáIrská republikánská armáda, nakonec většinu Irska od Británie odtrhnout a založit v roce 1921 nezávislý stát,Irskou republiku. Po jejím založení, jímž byl hlavní cíl nacionalistického hnutí naplněn, se irský nacionalismus rekonfiguroval. K hlavním jeho idejím začala patřit ideologie irské jednoty (neboť část irského ostrova,Severní Irsko, zůstala součástí Británie, přičemž hlavní dělicí čára nebyla při tomto dělení nacionální, ale náboženská – katolicko/protestantská). Povětšinou se pojem "irští nacionalisté" (nebo republikáni) v současnosti užívá právě v Severním Irsku, jako označení podporovatelů sjednocení Severního Irska s Irskou republikou.