Rozum je schopnost lidskémysli zobecňovat jednotlivézkušenosti, pracovat sabstraktnímipojmy a činit závěry z předpokladů. V běžném užití má však slovorozum a od něj odvozenépřídavné jménorozumný širší význam (např. „měj rozum“, „rozumná cena“, „rozumné chování“).Etymologicky je slovorozumpostverbale slovesa rozuměti, a to již vpraslovanštině. Znamenalo patrně chápavost, schopnost porozumět.[1]
Rozum je jeden z nejdůležitějšíchfilosofických termínů a jeho chápání i hodnocení se u jednotlivých myslitelů a škol liší.
Platón rozlišil dvojí roli rozumu a zavedl pro ně řecká označenínoésis jako „nahlížení věčných podstat“ adianoia jako rozmysl či rozvažování v praktických otázkách. Dvojicenoésis –dianoia se pak v latinské tradici vyskytuje jakoratio aintellectus a uImmanuela Kanta jakoVernunft (rozum) aVerstand (praktický rozum, rozvažovací schopnost). V češtině se v podobném smyslu někdy rozlišují přídavná jména rozumový a rozumný.
Pro Platóna a celouplatónskou tradici je rozum nejvyšší schopností duše, která jediná má přístup k tomu, co je neměnné a věčné. Významným příkladem činnosti rozumu jematematika ageometrie. Zatímco rozum je tak obrácen k tomu, co se nemění a nepomíjí, rozvažovací schopnost řídí jako „vozataj“ dva koně vášní, dobré a zlé.[2] Tento obraz rozumu jako „krotitele“ přirozených sklonů a vášní pak hrál ve filosofické tradici velmi důležitou roli.
Antickou tradici převzaloevropské myšlení[3] prostřednictvím křesťanskéscholastiky a jejích pojmůratio aintellectus. Zatímcoratio se především zabývá věčnými věcmi,intellectus rozvažuje na základěpoznání i zkušenosti. Důraz na rozumové – a tedyspolehlivé – poznání stojí u kořene evropské vědy a její snahy o matematizaci skutečnosti. Myšlenka Božího nebo také světového rozumu, pevného a dokonalého řádu, který má člověk poznávat, je základem novověkéhoracionalismu, kdežto spíše praktická orientace britského myšlení stavěla do popředí zkušenost. Rozum se pak projevuje spíše jakointelekt, schopnost zobecňování a zacházení s pojmy na základě smyslových zkušeností (empirismus).
Immanuel Kant obnovil dvojí pojetí rozumu jakoapriorního (Vernunft) a empirického čiaposteriorního (Verstand), který pracuje se smyslovými zkušenostmi. Vlastní rozum však ještě rozdělil na „čistý“ (teoretický) a „praktický“ zejména proto, aby obhájil nezávislost „říše svobody“ či „říše účelů“ lidského jednání aetiky na přírodě jako „říši nutnosti“, ovládané přírodními zákony.Hegel sice uznává Kantovo rozlišení, nespokojuje se však s pojetím rozumu jen jako lidské schopnosti a vrací se ke starší představě „světového“ čiabsolutního rozumu, který nezávisí na jednotlivém člověku. Tento rozum ovšem u Hegela není nadčasový, nýbrž teprve vzniká a probouzí se v dějství světa a ducha. Právě tuto představu absolutního rozumu zpochybnil užFriedrich Nietzsche, zejména jí však silně otřáslyválky azločiny20. století, takže moderní filosofové hledají skromnější formy rozumu, jako je komunikativní rozum diskuse uJ. Habermase a dalších.
Pojetí rozumu v oficiálnířímskokatolickéteologii je založeno na vztahu kvíře avůli člověka.Víra vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí pochopil a přijalzjevení, kteréBůh uskutečnil svými činy (skutky) aslovy. Bůh hovoří k člověku skrze viditelné stvoření (smyslově vnímatelné[4]).Hmotný vesmír se představuje rozumu člověka, aby v něm četl stopy svéhoStvořitele. Víra stojí nad rozumem, ale nikdy nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem, neboť Bůh, který zjevujetajemství a sděluje víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu a tento Bůh nemůže ani popřít sám sebe a anipravda nemůže odporovat pravdě. Tuto teorii nově obhajuje a popisujeencyklikaFides et ratio.
- ↑MACHEK, Václav.Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1971. S. 669.
- ↑Platón,Faidros 246a aj.
- ↑BRUCKNER, Pascal. Evropské národy: Od kritického myšlení k masochismu.www.euroskop.cz [online]. [cit. 2021-12-27].Dostupné online.
- ↑ Smyslové vnímání a vědomí člověka - ABZ.cz: slovník cizích slov.slovnik-cizich-slov.abz.cz [online]. [cit. 2021-12-27].Dostupné online.
- P. Aubenque,Rozumnost podle Aristotela. Praha: OIKOYMENH, 2003 - 268 s.ISBN 80-7298-075-0
- J. W. Burrow,Krize rozumu : evropské myšlení 1848-1914. Brno: CDK 2004 - 295 s.ISBN 80-7325-025-X
- R. Descartes,Rozprava o metodě. Poznámky a doslov Jan Patočka. Praha: Svoboda, 1992 - 67 s.ISBN 80-205-0216-5
- R. Descartes,Regulae ad directionem ingenii (Pravidla pro vedení rozumu). Praha: OIKOYMENH, 2000 - 314 s. ; 21 cmISBN 80-7298-000-9
- E. Gellner,Rozum a kultura: historická úloha racionality a racionalismu. Brno: CDK, 1999 - 188 s.ISBN 80-85959-44-5
- M. Heidegger,Fenomenologická interpretace Kantovy Kritiky čistého rozumu. Praha: OIKOYMENH, 2004 - 343 s.ISBN 80-7298-124-2
- D. Hume,Zkoumání o lidském rozumu. Praha: Svoboda, 1996 - 235 s.ISBN 80-205-0521-0
- I. Kant,Kritika čistého rozumu. Praha: OIKOYMENH, 2001 - 567 s.ISBN 80-7298-035-1
- I. Kant,Kritika praktického rozumu. Praha: Svoboda, 1996 - 306 s.ISBN 80-205-0507-5
- J. Locke,Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda, 1984 - 407 s
