Inocenc III. (cca1160 –16. červenec1216), vlastním jménemLothar di Segni, působil jako 176.papež od22. února1198 až do své smrti. Jeho cílem jako papeže bylo zvýšení moci a prestiže svatopetrského stolce a snaha nadřadit jej nad světskou moc, zejména císařskou.
Inocenc III. se narodil kolem roku1161 jako syn hraběte Trasmonda de Segni a Claricie Scotti v Gavignanu, asi 60 km jihovýchodně od Říma.[1]. Již v mládí projevoval velké nadání a i díky tomu vystudovalteologii na univerzitě vPaříži apráva na univerzitě vBologni. V Římě byl vysvěcen na podjáhna a o něco později, roku1190, na kardinála-jáhna svým strýcemKlementem III.
Lothar di Segni byl zvolen papežem v římském Septizoniu ještě v týž den, kdy zemřel jeho předchůdceCelestýn III., a přijal jméno Inocenc III. Podle některých historiků to bylo vůbec první konkláve v historii, jak totiž uvádějí některé spisy, bylo při volbě poprvé použito volebních lístků.[4] Nově zvolený papež upevnil svou autoritu nad papežským státem a nazval se „náměstkem Kristovým“. Tento titul nahradil starší oslovení „Vicarius Petri“ („nástupce Petrův“), který byl podle Inocence nedostatečný.[6] Jako papež velmi výrazně upravilcírkevní právo – ostatně jako vystudovaný právník k tomu měl předpoklady.
„
Jestliže vládcové... zvolili za krále rouhavou, exkomunikovanou osobu, tyrana nebo pošetilého blázna, kacíře nebo pohana, měli bychom snad pomazat, posvětit nebo korunovat takového muže? Zajisté nikoli!
Kroky, kterými si papež upevňoval moc v Římě, se ale nelíbily lidu a v květnu roku1203 vypukly ve městě lidové bouře, především pod vedením Giovanniho Capoccia, vůdce tzv. plebejů. Inocenc musel uprchnout do Palestriny, kde zůstal až do utišení nepokojů1204. Roku1205 uzavřely obě strany (po papežově nemalém finančním daru) mír.[8]
Inocenc III. se zaměřoval na potlačováníhereze, největší krok v tomto směru učinilČtvrtým lateránským koncilem, dvanáctým ekumenickým, zahájeným11. listopadu1215. Tento koncil se s více než 1200 účastníky stal největším koncilem středověku.[9] Výsledkem byla důsledná reforma církve; byla vyhlášena povinnost všech věřících zúčastnit se o Velikonocích zpovědi a přijímání, potvrzeny byly výroky církve o svátostech a byla zdůrazněna důležitost hlásání víry.[10] Rozhodnutí, která byla běhemkoncilu přijata, ovlivnila církev na několik staletí dopředu. Inocenc proto nezřídka bývá označován za jednoho z nejvýznamnějších papežů.
Krátce poté, kdy nastoupil na papežský trůn, se rozhodl řešit enormní množství případůinfanticidy nechtěných dětí a nařídil zřídit v branáchklášterů zvláštní okénka pro anonymní odkládání dětí -středověkou variantubabyboxu.[11] Mimo papežské državy se však tato novinka šířila jen omezeně a pomalu, už jen z ekonomických důvodů - kláštery mimo Papežský stát zpravidla neměly takovou finanční sílu, aby zvládly prudký nárůst nalezenců, který byl se zřízením babyboxu spojen.
V roce 1198 Inocencovi královna-regentkaKonstancie svěřila poručnictví nad nezletilým sicilským králemFridrichem II.[12] a zároveň se stal regentem sicilského království po dobu Fridrichovy nezletilosti.[13]
Ve stejném roce došlo vSvaté říši římské k dvojí královské volbě. Inocenc se zpočátku zdráhal podpořit jednoho z kandidátů,Otu Brunšvického neboFilipa Švábského, neboť věřil v brzké vyřešení sporu, a nechtěl se proto angažovat.[12] Na Filipově straně stála většina knížat i francouzský král, ale byl neoprávněně korunován burgundským arcibiskupem (tedy cizímprelátem), což se Inocencovi nelíbilo. Dalším problémem byla také dosud nezrušená klatba, kterou na Filipa uvalil Inocencův předchůdceCelestýn III. Oproti tomu Ota byl korunován k tomu oprávněným arcibiskupem kolínským a jeho ochráncem byl jeho strýc, anglický král. Otovou největší předností bylo ale pro Inocence to, že ukázal ochotu vzdát se svého německého nároku na území v Itálii. Když bylo jasné, že spor bude trvat déle, podpořil Otu Brunšvického. Stalo se tak v červenci1201, kdy papežský legátGuido z Praeneste vKolíně nad Rýnem veřejně vyhlásil podporu papežského stolce Otovi a zároveň takéexkomunikaci jeho soupeře Filipa Švábského.
Obratnou politikou přiměl Inocenc českého králePřemysla Otakara I. ke změně strany; slíbil mu za to novou korunovaci z Otových rukou a také uznání jeho královského titulu papežskou kurií. Navíc tehdy papež řešil Přemyslův spor se zapuzenou manželkouAdlétou, jehož řešení si nechával jako pojistku v pozadí. Ota ale zklamal papežovy naděje a rok po svém zvolení obsadil italská území. Inocenc je dobyl zpět a Otu vyobcoval z církve, čímž byla také zrušena poslušnost německých knížat k Otovi.Tak Inocenc využil svého poručnictví a podpořil kandidaturu šestnáctiletého Friedricha, kterého německá knížata roku 1211 zvolila králem a který byl 1212 v Mohuči korunován „římským králem“.
Další důležitou křížovou výpravu vyhlásil ve věciHispánie, kde křesťanské státy bojovaly smuslimskýmiAlmohady. Jejím výsledkem byla zdrcující porážka Almohadů vbitvě na Las Navas de Tolosa (1212), která vedla ke zhroucení Almohadskému impéria.
↑RENDINA, Claudio.Příběhy papežů: dějiny a tajemství : životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s.ISBN8072075748. S. 329. [dále jen Rendina.Příběhy papežů.].
↑GORFUNKEL, Alexandr Chaimovič.Renesanční filozofie (původním názvem:Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Přeložil Otto Vochoč. 1. vyd.Praha:Svoboda, 1987. 377 s. S. 23,33. [Dále jen Gorfunkel].
↑abŽEMLIČKA, Josef.Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990. 361 s.ISBN80-205-0099-5. S. 80–82.
ŽEMLIČKA, Josef.Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990. 361 s.ISBN80-205-0099-5.
.svg)
.svg)
