Její matka, původem Němka Friedel Adler Bergman, zemřela na žloutenku, když jí byly pouhé tři roky.[2] Její otec Justus Samuel Bergman byl malíř a provozoval ve Stockholmu fotografický ateliér. V jedenácti letech šla s otcem poprvé do divadla a od té doby se chtěla stát herečkou. Otec zemřel na rakovinu, když jí bylo dvanáct a od té doby žila Ingrid u svého strýce a jeho rodiny.[2] Vystudovala hereckou školuKrálovského dramatického divadla ve Stockholmu a v roce 1934 dostala svoji první mluvenou roli ve švédském filmuMost mnichů (Munkbrogreven).[3][2] Rozhodující význam pro její filmovou kariéru měl režisérGustav Molander, který ji v roce 1935 obsadil do svých dvou filmů, z nichžIntermezzo jí přineslo úspěch i v zahraničí. Bergmanová s ním do roku 1939 natočila ještě další čtyři filmy.[2][4]
Ingrid Bergmanová, studiový portrét, 1939
Jejím prvním manželem se stal roku 1937zubní lékař Petter Lindström a následujícího roku se jim narodila dcera Pia.[2]
Americkýremake filmuIntermezzo, ve kterém partnerem Bergmanové bylLeslie Howard, měl až překvapivý úspěch. Mladá Švédka si získala americké publikum především svojí přirozeností, kterou se od tehdejších amerických hvězd zásadně odlišovala. Po natočení filmu se vrátila do Švédska, ale hrozba válečného konfliktu v Evropě ji vedla k rozhodnutí usadit se ve Spojených státech s manželem i dcerou. Zpočátku účinkovala v několika divadelních hrách naBroadway, než jí společnostMGM nabídla roli ve filmuPodivný případ dr. Jekylla a pana Hyda (1941).[2][5]
V roce1942 získala americkéstátní občanství a natočila svůj nejslavnější filmCasablanca, v němž byl jejím filmovým partneremHumphrey Bogart a který režírovalMichael Curtiz. Bergmanová prokázala šíři svého hereckého umění a to jí přineslo další velkou příležitost v roli Marie ve filmuKomu zvoní hrana podle románuErnesta Hemingwaye. Za svůj výkon v psychologicky náročné roli mladé ženy v následujícím filmuPlynové lampy režiséraGeorge Cukora dostala v roce 1944 svého prvního Oscara.[2][6] V druhé polovině čtyřicátých let spolupracovala i s režiséremAlfredem Hitchcockem, se kterým natočila tři filmy. Její vysněnou rolí bylaJana z Arku, kterou se snažila prosadit už od svého příchodu do Hollywoodu. Na podzim 1946 slavila velké úspěchy v této roli na divadelní scéně na Broadway ve hřeMaxwella AndersonaJana Lotrinská. Na základě toho ve studiu Technicoloru vznikla filmová verze pod názvemJana z Arku a Bergmanová za tuto roli získala nominaci na Oscara.[7][1]
Poté, co v roce 1948 viděla dva filmy italského režiséraRoberta Rosselliniho, napsala mu dopis s nabídkou spolupráce.[2][8] V roce 1949 spolu vItálii natočili první filmStromboli. Přitom se do sebe zamilovali a Bergmanová s ním otěhotněla. Pak opustila svého muže Pettera Lindströma a dceru Piu, což způsobilo v Americe skandál. Kvůli tomu také ztratila nakrátko přízeň amerického publika. V roce 1950 se za Rosselliniho provdala. Měli spolu tři děti: syna Roberta Ingmara Rosseliniho (* 1950) a dvojčataIsabellu Rossellini a Isottu Ingrid (*18. června 1952). Bergmanová a Rossellini natočili spolu celkem sedm filmů, mezi nimi napříkladStromboli neboEvropa 51. Ve své době nebyly komerčně úspěšné, ale postupem času si získaly uznání a patří k průkopnickým dílům evropské kinematografie. Společně se souborem milánskéLa Scaly nastudovalioratoriumArthura Honeggera na textPaula ClaudelaJana z Arku na hranici a s tímto představením, které bylo převedeno i na filmové plátno, absolvovali turné po západní Evropě.[7] Postupně se však umělecky i lidsky rozešli. V roce 1956 Bergmanová přijala nabídku režiséraJeana Renoira na roli polské princezny v kostýmním filmuElena a muži a současně hrála vPaříži v divadelní adaptaciČaj a sympatie, která se stala hitem sezóny.[7] Roku 1957 se jejich manželství rozpadlo, poté co Rossellini začal vztah sIndkou jménem Sonali Dasgupta, která byla o 24 let mladší než Rosselini a otěhotněla s ním.[9] O rok později se Ingrid Bergmanová provdala za švédskéhodivadelního producenta Larse Schmidta. Toto manželství vydrželo do roku 1975.
Ingrid Bergmanová se svými dětmi Robertem, Isottou a Isabellou, 1963
K obnovení spolupráce s Hollywoodem přivedla Bergmanovou nabídka na hlavní roli ve filmuAnastasia, který se natáčel v Evropě. V roce 1956 za svůj výkon dostala druhého Oscara.[1] Do roku 1976 natočila desítku filmů různých žánrů, které přispěly k obnovení jejího hereckého renomé a popularity u diváků. V romantické komediiIndiskrétní příběh (Indiscreet), natočené v roce 1958 v Londýně, se Bergmanová objevila jako divadelní herečka Anna Kalman společně sCarym Grantem. Své vyzrálé herectví prezentovala ve filmuOpět sbohem (1961) podle novelyFrançoise SaganovéMáte ráda Brahmse?. Bergmanová si začala své role pečlivě vybírat a navázala spolupráci nejen s divadlem, ale i s televizí, kde účinkovala například vmonodramatuJeana CocteauaLidský hlas (1966). Ve filmuKaktusový květ (1969) ukázala, že jí není cizí ani komediální žánr. V roce 1974 získala svého třetího Oscara, tentokrát za vedlejší roli ve filmuVražda v Orient expresu.[1] V roce 1976 byla jako první herečka oceněna nově utvořenou francouzskou cenouČestný César. V roce 1978 se jí splnilo dávné přání, na které čekala víc než 10 let – hrát ve filmu režiséraIngmara Bergmana. V komorním filmu o konfliktu mezi matkou a dcerouPodzimní sonáta předvedla sLiv Ullmanovou opravdový herecký koncert. Za svůj výkon získala Cenu filmové kritiky v New Yorku a italskou cenuDonatellův David. V té době již bojovala srakovinou prsu a měla za sebou první operaci.[2] Necelé dva roky před smrtí zveřejnila své pamětiMůj život.[10]
Její poslední práce byl televizní filmŽena jménem Golda z roku 1982, životní příběhizraelské političkyGoldy Meirové. Čtyři měsíce po jeho dokončení zemřela Bergmanová ve svém bytěLondýně, v den svých 67. narozenin. Za roli Goldy jí byla posmrtně udělena cenaEmmy, kterou za ni převzala její nejstarší dcera Pia.[3] Její popel byl převezen do Švédska. Většina byla rozptýlena do moře kolem ostrůvku Dannholmen poblíž rybářské vesnice Fjällbacka vBohuslänu. Místo je na západním pobřeží Švédska, kde trávila většinu léta od roku 1958 až do své smrti. Zbytek jejího popela byl uložen vedle popela jejích rodičů na Norra Begravningsplatsen (Severní hřbitov) ve Stockholmu.
Ingrid Bergmanová aHumphrey Bogart ve filmuCasablanca (1942)Bergmanová s Grantem ve filmu Pověstný muž (1946)Bergmanová aBrynner ve filmu Anastasia (1956)Bergmanová ve filmu Žena jménem Golda (1982)památník Ingrid Bergmanové ve švédské vesnici Fjällbacka
1935Hrabě z Mnichova mostu,švédskyMunkbrogreven (Elsa Edlund)
↑abcd Academy of Motion Picture Arts & Sciences.awardsdatabase.oscars.org [online]. [cit. 2023-03-22].Dostupné online.
↑abcdefghiZDRAŽILOVÁ, Milica.Přemožitelé času sv. 11. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Ingrid Bergmanová, s. 149–153.
↑ab Ingrid Bergman.csfd.cz [online]. [cit. 2023-03-21].Dostupné online.
↑KUDĚLKA, Viktor.Ingrid Bergmanová. Praha: Český filmový ústav, 1991. S. 4. Dále jen KUDĚLKA.
.JPG)
