Ilyrismus (chorvatskyIlirizam, vsrbskécyrilici pakИлиризам) bylo politicko-kulturní hnutí, které se objevilo ve 30. a 40. letech19. století vChorvatsku, které bylo tehdy ještě součástírakouského císařství. Je reakcí chorvatských spisovatelů a kulturně aktivních osob své doby na procesy, které probíhaly například v Čechách a na Moravě, na Slovensku a v dalších oblastech Rakouska, tedy na obnovu vlastní kultury, jazyka a tradic.[1] Název pro toto hnutí se inspiroval existencíIlyrských provincií v době napoleonských válek.[1] Hnutí mělo zdůraznit vzájemnost a jednotujihoslovanských národů, které se později spojily dojugoslávského státu.
Chorvatsko přináleželo kzemím Koruny svatoštěpánské. V oblasti, kterou získalo Rakousko díky vítězství nad vojsky Napoleona, vládlymaďarizační tlaky (maďarština byla od roku 1827 například povinná na všech školách), podobně jako v jiných částech tohoto soustátí, kde se nacházelo nemaďarské obyvatelstvo. V této době se zde začaly objevovat myšlenky na obnovu kultury chorvatského národa. Obecně jsou známé jako ilyrismus, avšak také se používá termín chorvatské národní obrození. Hlavním nositelem této myšlenky bylo obyvatelstvo měst, moderní inteligence se začala formovat v Rakousku na přelomu18. a19. století.
Nejaktivnějšími osobami z této doby byli spisovatelLjudevit Gaj a grófJanko Drašković. Gaj začal spolupracovat s mladými a vzdělanými lidmi, s generací 20. let19. století. Jednalo se například o slovinsko-chorvatského spisovateleStanka Vraze, dalšími jmény pak byliDimitrije Demeter,Ivan Mažuranić,Ljudevit Vukotinović,Dragutin Rakovac,Antun Nemčić,Fran Kurelac,Pavao Štoos,Ivan Derkos,Josip Kundek,Antun Vakanović,Antun Mihanović. Nejstarší z této skupiny pak byl Antun Mažuranić. Překládali tvorbu ruských i polských autorů, šířili díla napsaná ještě ve staré Dubrovnické republice. Podobně jakoČeši i Chorvati měli jasně stanovený národní program, který formulovali do dvou skupin – minimalistický (ve smyslu zachování chorvatské kultury, státnosti a nezávislosti) a maximalistický (počítající s podporou ostatních jihoslovanských národů, hlavně pakSlovinců, kde národně-obrozenecké hnutí bylo v porovnání s Chorvatskem značně pozadu. Pro získání podpory na zlepšení vztahů s ostatními Slovany, hlavně pak tedy seSrby, navštívil GajRusko, které mělo tehdy mezi kulturními představiteli utlačovaných slovanských národů velmi dobrou pověst. Program ilyrského hnutí byl později redefinován jako kulturně-osvětová akce, což vedlo v letech 1835 až 1848 k největšímu rozvoji obrozeneckých aktivit. V různých chorvatských městech (Varaždin,Karlovac etc.) byly zřizovány čítárny, kde se mohli místní seznámit s idejemi obrozenců. Stejně ale největší odezvu našel v užším Chorvatsku, Srbové a Slovinci stáli stále poněkud stranou. Jediným Slovincem, který byl aktivní v ilyrském hnutí bylStanko Vraz, který se však nakonec ztotožnil spíše s prostředímchorvatským. Pro propagátory nových myšlenek byla vzoremfrancouzská revoluce a srbští jazykový reformátořiDositej Obradović aVuk Stefanović Karadžić. Roku1842 byla založenaMatica ilirska, jejímž spoluzakladatelem byl SlovákŠtefan Moyzes, který aktivně působil i v jiných oblastech ilyrského hnutí.[2] Illyrský pravopisem se zabývalJosef Václav Justin Michl, který vydalIlirski pravopis (Pravopis ilyrský, 1836).[3]
Oficiálně bylo ze strany Vídně ilyrské hnutí zlikvidováno roku1843[4] (bylo zakázáno používat pojem „ilyrský“, což vedlo k jeho cílenému rozkladu), pět let před slovanským sjezdem v Praze. Nespokojenost nevyvolávaly nové časopisy (Kolo, Iskra) a díla národnostně zaměřených autorů nejen v Rakousku, ale také i v Uhersku. Reakcemi byla ostrácenzura, zvýšení politického útlaku a soudní procesy. Obrozenecký časopis „Branislav“ tak začal od roku1844 vycházet v Bělehradě. Mezi Srby však myšlenky ilyrismu nenalezly příliš velký ohlas, neboť ti byli již plně ztotožněni s vlastním národním programem a měli vlastní (byť stále ještě autonomní) stát. Srbský obrozenecVuk Stefanović Karadžić sice považoval všechny jižní Slovany za jeden národ, ovšem jednotný ale pod srbským jménem, nikoliv ilyrským. Ilyrské jméno ve své teziSrbi svi i svuda odmítl, neboť Ilyry nepovažoval za Slovany.
Hnutí však bylo v mnoha směrech úspěšné. Moderní chorvatština (několik let po ukončení těchto obrozeneckých snah bylo rozhodnuto o formálním sloučení srbského a chorvatského jazyka vjeden) přijala za svůj standardštokavské nářečí a opustila původní dialektkajkavský, který dominoval v okolíZáhřebu a vrakouském příhraničí a byl směrodatný ve středověké literatuře. Byla přijatanová abeceda a opuštěnmaďarštinou ovlivněný spřežkový pravopis. Položeny byly základy k chorvatskému národnímu uvědomění. V následujících letech, hlavně ke konci 19. století, se začalo mluvit i o tzv. idejitrialismu, který by umožňoval připojení Bosny a Hercegoviny k Chorvatsku a vytvoření třetí jednotky Rakousko-Uherska, tedy Chorvatska.[5]
Představitelé ilyrismu ve svých pracích hledali staré chorvatské autory, kteří mluvili o slovanství, jihoslovanství a chorvatství. Přijali ideje, které hlásalJan Kollár, tedy o jednom slovanském národu se čtyřmi plemeny (ruským, českým, polským a ilyrským). Kollár pod názvem Ilyrové označoval Jihoslovany. To přesně vyhovovalo tezi o jednotném národě jižních Slovanů (která přežívala ještě v období meziválečného jugoslávského státu) a také odkazovala na to, že Jižní Slované jsou potomkyIlyrů, tedy národa, který obýval Balkánský poloostrov ještě před obdobímstěhování národů a příchodu Slovanů. Své myšlenky chtěli obrozenci prokázat poukázáním na jazykovou podobnost; že všichni používají jako spisovný jazykštokavské nářečí štokavskou variantu srbštiny/chorvatštiny, a to od dob literatury psané vDubrovnické republice až po reformní práceVuka Karadžiće. Na základě toho pak tvrdili, že existuje jediná jihoslovanská literatura psaná jedním jazykem a tudíž se tak jedná i o jediné národní hnutí.
Kromě literárního programu se ale také mluvilo o politických cílech. Představitelé ilyrismu byli zaměření protifeudalistickým vztahům, odmítali šířenílatiny a podporovali rozvoj národního jazyka. Stavěli se tak do opozice k tomu, co bylo propagováno zBudapešti.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuIlirizam na srbské Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuIlyrismus na Wikimedia Commons