Humanismus jefilozofický apolitický postoj, který zdůrazňuje potenciál a svobodu individuálních lidských bytostí. Rozvíjení tohoto potenciálu a podpora této svobody by dle humanistů měla být základem politiky a hlavním cílem státu. Individuum humanisté považují za výchozí bod pro seriózní morální a filozofické zkoumání. Význam pojmu „humanismus“ se měnil v čase. Během italské renesance inspirovala italské učence antická díla, čímž vzniklrenesanční humanismus, na nějž ovšem nelze ideologii humanismu redukovat, neboť se dále vyvíjela. Běhemosvícenství byly humanistické hodnoty posíleny pokrokem ve vědě a technice, jež lidem dodal důvěru v možnosti člověka pochopit svět. Od počátku 20. století jsou humanistická hnutí typicky nenáboženská a spojená sesekularismem. Humanismus se stal synonymem neteistického pohledu na lidské jednání a spoléhání se na vědu a rozum spíše než na zjevení z nadpřirozeného zdroje. Lidé s humanistickým světonázorem obvykle tvrdí, že náboženství není podmínkou morálky, a protestují proti přílišnému vlivu náboženství na vzdělávací systém a stát. Proti tomu ovšem existuje i nábožensky motivovaný humanismus, zejména křesťanský – tato tradice je silná zvláště veSpojených státech. Humanismus má obvykle blízko kliberalismu, ale k humanistickému základu se hlásí isocialismus a dokonce částmarxismu. Humanisté mají tendenci obhajovatlidská práva,svobodu projevu,demokracii, autonomii jednotlivce a jeho co nejširší svobody, právo jedince na dobrý život a ideupokroku.
Slovo „humanismus“ pochází z latinského slovahumanitas, které poprvé použil vestarověkém ŘíměCicero k popisu hodnot souvisejících se svobodným vzděláváním.[1] Tento původní význam přežívá v pojmu „humanitní vědy“. Slovo se znovu objevilo během italské renesance v podoběumanista. Označovalo skupiny studentů klasické literatury a těch, kteří se zasazovali o klasické vzdělání.
V roce 1755 je ve vlivném díleSamuela JohnsonaA Dictionary of the English Language slovo humanista definováno jako „filolog nebo gramatik“. V 80. letech 17. stoletíThomas Howes označil opovržlivě jako humanistuJosepha Priestleyho během slavných unitářských sporů. Howes označením humanisté mínil ty, kdo stejně jako Priestley „vyznávajípouhé lidství Krista“.[2]
Na počátku 19. století se termín humanismus používal v Německu s několika významy, mezi nimiž převládl „nenáboženský přístup k životu“. Bavorský teologFriedrich Immanuel Niethammer užil pojmu humanismus, aby popsal nové osnovy, které plánoval nabídnout na německých středních školách. Brzy tento termín převzali i další učenci, jakoGeorg Voigt aJacob Burckhardt.[3] Ve 20. století slovo získalo význam související méně s náboženstvím a školstvím, stalo se označením obecnějšího zaměření na blaho a svobodu člověka. Přesto si pojmu přidržují nadále i protináboženští aktivisté a ateisté (Humanists International patří k nejznámějším z jejich organizací)
FilozofSidney Hook v roce 1974 humanisty definoval odporem proti vnucování jedné kultury jiným, nepříslušností k zavedenému náboženství, nepodporovánímdiktatur a neospravedlňováním použití násilí pro sociální změnu. Hook také řekl, že humanisté podporují odstranění hladu a zlepšení zdraví, bydlení a vzdělání.[4]Harold John Blackham tvrdil, že humanismus je zaměřený na zlepšení sociálních podmínek lidstva zvýšením autonomie a důstojnosti individuí. V roce 2015 se prominentní humanista Andrew Copson pokusil definovat humanismus několika charakteristikami:
- Je naturalistický ve svém chápání vesmíru: jen věda a svobodné bádání nám pomohou vesmír pochopit
- Neredukuje lidi na nic menšího než lidské bytosti
- Klade důraz na snahu o smysluplný a šťastný život, smysl svého života mají individua právo definovat sami
- Morálku považuje za způsob, jak mohou lidé zlepšit svůj život
- Humanisté se zapojují do praktických akcí ke zlepšení osobních a společenských podmínek[5]
Podle Mezinárodní humanistické a etické unie je humanismus „demokratický a etický životní postoj, který potvrzuje, že lidské bytosti mají právo a odpovědnost dát smysl a tvar svému vlastnímu životu. Znamená budování humánnější společnosti prostřednictvím etiky založené na lidských a jiných přirozených hodnotách v duchu rozumu. Není teistický a nepřijímá nadpřirozené pohledy na realitu.“
Podle slovníkuMerriam Webster Dictionary je humanismus „nauka, postoj nebo způsob života zaměřený na lidské zájmy nebo hodnoty. Jeho filozofie obvykle odmítá nadpřirozeno a zdůrazňuje důstojnost a hodnotu jednotlivce a jeho schopnost seberealizace prostřednictvím rozumu.“
Humanisté také povětšinou považují lidskou podstatu za univerzální, bez ohledu na rasu, pohlaví a sociální postavení, což v jejich očích snižuje význam kolektivních identit, které nejsou nikdy tak důležité jako vědomí jednotlivců. Podle filozofaAlana Hawortha se humanismus staví proti iracionalitěnacionalismu atotalitarismu, ať už jsou součástífašismu nebomarx-leninského komunismu. Podle profesora Josepha O. Bakera je v politické teorii současný humanismus dvojího druhu, první je individualistický a druhý inklinuje kekolektivismu. První vede především klibertarianismu, druhý k socialismu, ale existuje celá řada kombinací.
Stopy humanismu lze nalézt již vestarověké řecké filozofii.Předsókratovští filozofové byli prvními západními filozofy, kteří se pokusili vysvětlit svět z hlediska lidského rozumu a přirozeného práva, aniž by se spoléhali na mýty, tradice nebo náboženství.Prótagoras, který žil v Athénáchkolem roku 440 př. n. l., předložil některé základní humanistické myšlenky, i když se dochovaly pouze fragmenty jeho díla. Učinil jedno z prvníchagnostických prohlášení: „O bozích nemohu vědět jistě ani to, že jsou, ani to, že neexistují, ani jakou mají formu, neboť mnoho věcí mi brání to poznat a lidský život je na to příliš krátký.“ TakéSókratés změnil předmět tehdejší filozofie z přírody na člověka a jeho blahobyt. Byl to teista popravený zaateismus, který zkoumal podstatu morálky pomocí rozumu.[6]Aristotelés učilracionalismus a systém etiky založený na lidské přirozenosti.[7] Ve 3. století př. n. l. vyvinulEpikúros vlivnou filozofii zaměřenou na člověka, která se zaměřovala na dosaženíeudaimonie. Epikurejci přijaliDémokritůvmaterialismus a lidské štěstí, spokojený život, přátelství a vyhýbání se excesům byly klíčovými složkami jejich filozofie.
Přes překlady starověké literatury se humanistické tendence dostaly doislámské kultury v jejím tzv.zlatém věku.[8] Někdy se zárodky či předchůdci západního humanismu hledají i vevýchodních filozofiích, jako jetaoismus akonfucianismus (např. J. Brent Crosson).
Ve 13. století se v Itálii začal formovat renesanční humanismus. Italští učenci znovuobjevili starověké řecké myšlení, zejména Aristotela, prostřednictvím arabských překladů, často z Andalusie. Významnými humanistickými centry byly zpočátku zejménaVerona,Neapol aAvignon. Básník Francesco Petrarca je často označován za otce humanismu.[9] Opíral se zejména o Cicera.Florentský kancléř a humanistaColuccio Salutati učinil ze svého města významné centrum renesančního humanismu. Do jeho okruhu patřil iLeonardo Bruni.Vittorino da Feltre aGuarino Veronese vytvořili školy založené na humanistických principech. Jejich učební osnovy byly široce přijaty a v 16. století byla humanistickápaideia dominantním modelem předuniverzitního vzdělávání. K další generaci humanistů patřiliAngelo Poliziano,Mikuláš Kusánský,Marsilio Ficino aGiovanni Pico della Mirandola, který podkopal dominanci aristotelské filozofie tím, že oživil skepticismusSexta Empirika. Na konci 15. století se centrum humanismu přesunulo z Itálie do severní Evropy, kde se klíčovou osobností stalErasmus Rotterdamský.
V době osvícenství se humanistické myšlenky znovu vynořily. Humanisté tehdy dospěli k přesvědčení, že racionalita by mohla nahradit deismus jako prostředek k pochopení světa. Začaly se formovat humanistické hodnoty, jako je tolerance a odpor k otroctví.[10] Zformoval seateismus, objevilo se otevřené nepřátelství k organizovanému náboženství. Významné kroky tímto směrem učinilBaruch Spinoza abaron d'Holbach, který tvrdil, že náboženství bylo postaveno na strachu a v průběhu dějin pomáhalo hlavně tyranům.Diderot aHelvétius přidali i ostrou politickou kritiku. Začalo se užívat abstraktního pojmu člověk namísto staršího „muž“ (např.RousseauovaSpolečenská smlouva z roku 1762).
Francouzský filozofAuguste Comte (1798–1857) přišel s myšlenkou „náboženství lidskosti“. Měl to být jakýsi paradoxní ateistickýkult založený na některých humanistických principech. Měl některé prominentní členy, ale brzy upadl. V 19. stoletíGeorge Holyoake vymyslel slovo sekularismus.PainůvVěk rozumu spolu s biblickou kritikou německýchhegeliánůDavida Strausse aJulia Wellhausena také přispěly k novým formám humanismu.Immanuel Kant poskytl humanismu moderní filozofický základ. Podporoval myšlenku morální autonomie jednotlivce. Podle Kanta je morálka produktem způsobu, jakým lidé žijí, a ne souborem pevných hodnot. Teorie přírodního výběruCharlese Darwina otřásla tradičním teologickým pohledem na člověka jako na něco víc, než jsou zvířata. FilozofovéLudwig Feuerbach,Friedrich Nietzsche aKarel Marx napadali náboženství z různých směrů. Paralelně se v Británii rozvíjelutilitarismus v pracíchJeremyho Benthama aJohna Stuarta Milla. Utilitarismus se soustřeďuje na lidské štěstí a snaží se odstranit lidskou i zvířecí bolest, což ladí s klasickým humanismem. Úpadek náboženství vedl ke vzniku spolků, které se snažily etiku vystavět na nenáboženském základě, zde jsou kořeny současného humanistického hnutí.
Ve 20. století byl humanismus dále podporován pracemi filozofů, jako bylBertrand Russell. V USA se humanismus rozvíjel s pomocí významných osobnostíunitářské církve. Začaly se objevovat humanistické časopisy, včetněThe New Humanist, který v roce 1933 publikovalHumanistický manifest I. Americká humanistická asociace (AHA) byla založena v roce 1941 a jejími členy byliIsaac Asimov,John Dewey,Erich Fromm,Carl Sagan neboGene Roddenberry. Po roce 1945Jean-Paul Sartre a další francouzštíexistencialisté obhajovali humanismus a spojovali ho se socialismem. Některé myšlenkové směry si daly humanismus do svého názvu, aby se tak odlišily od svých předchůdců, které vnímaly jako manipulativní – napříkladhumanistická psychologieCarla Rogerse aAbrahama Maslowa.
Humanistické organizace ze všech kontinentů vytvořily uniiHumanists International, ta se snaží prosazovat humanistickou agendu prostřednictvím organizacíOSN, zejména přesUNESCO aUNICEF.[11]
- náboženský humanismus: vyznávali ho naturalisté z počátku 20. století, kteří pohlíželi na svůj humanismus jako na náboženství a účastnili se církevních kongregací, především v USA. Stejný termín byl používán náboženskými skupinami, jako jsoukvakeři, k popisu jejich humanistické teologie.
- renesanční humanismus: tradice kulturních a vzdělávacích reforem, která se rozvíjela během 14. a počátku 15. století.
- křesťanský humanismus: historický proud pozdního středověku, ve kterém křesťanští učenci kombinovali křesťanskou víru se zájmem o klasickou antiku a zaměřením na lidské blaho.
- etický humanismus: byl prominentní v USA na počátku 20. století a zaměřoval se na vztahy mezi lidmi.
- vědecký humanismus: zdůrazňuje víru ve vědeckou metodu, jak je popsána v dílech Johna Deweyho aJuliana Huxleyho
- sekulární humanismus: vznikl v polovině 20. století a původně se jednalo o pokus o očernění humanismu, ale některá humanistická sdružení tento termín přijala. Sekulární humanismus je synonymem současného převažujícího humanistického hnutí.
- marxistický humanismus: jedna z několika soupeřících škol marxistického myšlení, která přijímá základní humanistické principy, jako je sekularismus a naturalismus, ale liší se od ostatních proudů humanismu svým vágním postojem k demokracii a odmítáním svobodné vůle.
- digitální humanismus: vznikající filozofický a etický rámec, který se snaží zachovat a podporovat lidské hodnoty, důstojnost a blahobyt v kontextu rychlého technologického pokroku, zejména v digitální oblasti.[12][13]
Humanismus kritizuje především radikální levice a konzervativní pravice, jež má oporu v náboženství.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuHumanism na anglické Wikipedii.
- ↑KRISTELLER, Paul Oskar. Humanism.Minerva. 1978-12-01, roč. 16, čís. 4, s. 586–595.Dostupné online [cit. 2024-07-19].ISSN1573-1871.doi:10.1007/BF01100334. (anglicky)
- ↑CHANDLER, David. A Bibliographical History of Thomas Howes' "Critical Observations" (1776-1807) and His Dispute with Joseph Priestley.Studies in Bibliography. 2001, roč. 54, s. 285–295.Dostupné online [cit. 2024-07-19].ISSN0081-7600.
- ↑DAVIES, Tony.Humanism. [s.l.]: Psychology Press 164 s.Dostupné online.ISBN 978-0-415-11052-5. (anglicky) Google-Books-ID: KhrwPhYqjm8C.
- ↑KURTZ, Paul.The Humanist Alternative: Some Definitions of Humanism. [s.l.]: Pemberton 196 s.Dostupné online.ISBN 978-0-87975-013-8. (anglicky) Google-Books-ID: 40IbAAAAMAAJ.
- ↑COPSON, Andrew; GRAYLING, A. C.The Wiley Blackwell Handbook of Humanism. [s.l.]: John Wiley & Sons 468 s.Dostupné online.ISBN 978-1-119-97717-9. (anglicky) Google-Books-ID: 8BotCgAAQBAJ.
- ↑LAMONT, Corliss.The Philosophy of Humanism. [s.l.]: Continuum 362 s.Dostupné online.ISBN 978-0-8044-6379-9. (anglicky) Google-Books-ID: JOpLPVHccEEC.
- ↑LAW, Stephen.Humanism: A Very Short Introduction. [s.l.]: OUP Oxford 169 s.Dostupné online.ISBN 978-0-19-161400-2. (anglicky) Google-Books-ID: Xa7KOJvM2MMC.
- ↑GOODMAN, Lenn E.Islamic Humanism. [s.l.]: Oxford University Press 638 s.Dostupné online.ISBN 978-0-19-988500-8. (anglicky) Google-Books-ID: sjzy7lZED1cC.
- ↑KRAYE, Jill.The Cambridge Companion to Renaissance Humanism. [s.l.]: Cambridge University Press 342 s.Dostupné online.ISBN 978-0-521-43624-3. (anglicky) Google-Books-ID: Nyi9_Y4375YC.
- ↑FOWLER, Jeaneane D.Humanism: Beliefs and Practices. [s.l.]: Sussex Academic Press 347 s.Dostupné online.ISBN 978-1-898723-70-7. (anglicky) Google-Books-ID: H9_uAQAACAAJ.
- ↑MORAIN, Lloyd; MORAIN, Mary S.Humanism as the Next Step. [s.l.]: Humanist Press 162 s.Dostupné online.ISBN 978-0-931779-09-1. (anglicky) Google-Books-ID: uN3WAAAAMAAJ.
- ↑SCHMÖLZ, Alexander. Die Conditio Humana im digitalen Zeitalter: Zur Grundlegung des Digitalen Humanismus und des Wiener Manifests.MedienPädagogik: Zeitschrift für Theorie und Praxis der Medienbildung. 2020-11-13, s. 208–234.Dostupné online [cit. 2024-07-19].ISSN1424-3636.doi:10.21240/mpaed/00/2020.11.13.X. (německy)
- ↑WERTHNER, Hannes; PREM, Erich; LEE, Edward A.Perspectives on Digital Humanism. [s.l.]: Springer Nature 330 s.Dostupné online.ISBN 978-3-030-86144-5. (anglicky) Google-Books-ID: M6xQEAAAQBAJ.
Obrázky, zvuky či videa k tématuhumanismus na Wikimedia Commons
