Houfnice je dělostřelecký systémráže 100 až 203 mm. K umožnění nepřímé palby má velký rozsahnáměru (až 70°).
Starší typy houfnic měly poměrně krátkou hlaveň (15 až 30násobek její ráže) a tedy i nevelkouúsťovou rychloststřely (300–600 m/s). Dostřel se pohyboval mezi 10 až 18 km.
Novější typy houfnic se vyznačují delší hlavní (až čtyřicetinásobek její ráže), vyšší úsťovou rychlostí střely a z toho vyplývajícím delším dostřelem (až 40 km).
V porovnání s kanónem stejné ráže má houfnice menší teoretický maximální dostřel: To z důvodu tenčího pláště, umožňujícího použití menších limitních množství prachových náplní. Při přeplnění prachovou náplní o kanónovém množství by se mohla houfnici roztrhnout hlaveň nebo i komora. Použitím menší náplně se střele, za předpokladu stejné délky hlavní, uděluje méně kinetické energie, tudíž menší úsťová rychlost.
Výhodou palby z kanónů proti houfnicím je delší hlaveň:
Při stejné prachové náplni a s delší hlavní působí tlak plynů déle, tím se dostřel naopak zvětšuje.
Delší hlaveň také zlepšuje přesnost střelby, což je důležité právě u balistického ostřelování na velké vzdálenosti.
Na druhou stranu má i houfnice své výhody proti kanónům, vyplývající z menších rozměrů (délky a tloušťky) a tím i hmotnosti. To vede k úspornějšímu vybavení pro pohyblivost a nižší ceně.
Dalším vývojovým stupněm po klasických houfnicích je kanónová houfnice. Lze jí využít také pro přímou palbu. Pro tento účel jsou vybaveny masivnější hlavní, dovolující nabíjení větší prachové náplně. Jednou z prvních byla sovětská 152mm kanónová houfnice vzor 1937 (ML-20).
Názevhoufnice se přes německéhaubitze,aufeniz přenesl do téměř všech evropských jazyků – např. nizozemskyhouwitser, anglickyhowitzer, dánsky, švédsky a norskyhaubits, polsky, srbsky a chorvatskyhaubica, finskyhaupitsi, ruskygaubica, italskyobice, španělskyobús, portugalskyobus, francouzskyobusier a řeckyοβιδοβόλο (ovisovólo) – a jejich prostřednictvím do celého světa.[1]
Dnešní houfnice se konstruují jako kanónové. Standardní „západní“ ráže je 155 mm, ruské houfnice mají ráži 152 mm. Délky hlavní dosahují až 7 m (45násobek ráže). Dostřel s klasickou municí je potom i 30 km. Pro další zvýšení dostřelu se používá munice s odpařovací základnou, nebo munice s pomocnýmraketovým motorem. Díky pokroku v elektronice (průzkumné prostředky a digitální systémy řízení palby) se zvětšila přesnost střelby. Například za použití digitálního systému řízení palby (TAD = Towed Artillery Digitization) a municeXM982 Excalibur s raketovým motorem a družicovým naváděním se dá střílet až na 40 km s kruhovou odchylkou do 10 m.
K přesunům potřebují tažný prostředek – nákladní automobil (dříve i zvířata či pásové dělostřelecké tahače). Jsou lehké, což umožňuje jednoduchý letecký transport (i v závěsu podvrtulníkem), ale obsluha není nijak chráněna a změna palebného postavení je zdlouhavá. Mezi dnešními taženými houfnicemi vyniká americkáM777 s hmotností pouze 3 175 kg (starší americkáM198 má hmotnost 7 154 kg).
Jde o variantu tažené houfnice, vybavenou malým motorem umožňujícím pohyb houfnice na krátké vzdálenosti. Tím je umožněna rychlejší změna palebného postavení, ale také postavení houfnice do míst, kam se nákladní automobil nedostane. K nejlepším zbraním této třídy patří jihoafrická houfniceG5.[zdroj?]
Starší typy byly umístěny na jednoduchých pásových podvozcích s vlastním motorem, často bez možnosti převážení samotné obsluhy houfnice. Novější typy jsou již umístěny na pancéřových vozidlech, umožňujících rychlé přesuny. Tyto novější typy samohybných houfnic lze rozdělit na těžké a lehké typy.
U těžkých typů je houfnice umístěná v pancéřovanéstřelecké věži na nejčastěji pásovém podvozku (výjimkou je např. československáShKH vz. 77 s kolovým podvozkem). Výhodou tohoto řešení je velmi dobrá ochrana posádky, nevýhodou značná hmotnost takovéhoto prostředku (až 55 tun). Nejrozšířenějším typem těžké samohybné houfnice je americkáM109 a sovětská2S1 Gvozdika, nejmodernějším potom německáPzH 2000.
U lehkých typů je houfnice umístěna nalafetě na upraveném nákladním automobilu. Obsluha houfnice je převážena v lehce pancéřované kabině automobilu, kterou musí při střelbě opustit. Nevýhodou je, že obsluha není při střelbě chráněna (tak jako u tažených či samojízdných typů), výhodou je značně nižší hmotnost prostředku oproti těžkým samohybným houfnicím (do 20 tun), umožňující leteckou přepravu menšími letadly. Nejznámějším typem této třídy je francouzská samohybná houfniceCAESAR.
.jpg)
