Hornolužická srbština nebo téžhornolužičtina je z obou vymírajícíchlužických jazyků lépe zachovalá co do znalosti mezi dvojjazyčným obyvatelstvem a co do kulturního zázemí. Oblast jejího rozšíření,Horní Lužice ve východnímNěmecku, leží jižněji a blíže k hranicímČeské republiky než území sdolnolužickými mluvčími.
Lužickosrbské jazyky patří dozápadní větveslovanské jazykové skupiny. Jsou také známy podvágním pojmemvendština, který ovšem někdy také označuje jazykPolabských Slovanů,polabštinu. Ve standardu ISO 639-2 dříve sdílely jediný třípísmenný kódwen, jde však o dva spisovné, byť vzájemně srozumitelné jazyky, postavené na dvou různých nářečích. V roce 2005 byl oběma jazykům přidělen samostatný kóddsb pro dolní lužickou srbštinu ahsb pro horní lužickou srbštinu.
I po odtržení odZemí české koruny a připojení kSasku roku1635 byly udržovány intenzivní styky zejména mezi hornolužickými a českýmikatolíky a to především na úrovni studijní a intelektuální, kdy větší část hornolužických intelektuálů studovala vPraze, kde byl naMalé Straně roku1724 založenLužický seminář. Tyto intenzivní studijní a intelektuální styky hornolužických Srbů s Čechy měly velký vliv na další sbližování hornolužické srbštiny s češtinou a později na přejímání českých znaků a to i takových, které v hornolužické srbštině nelze vyslovit (například „h“).
Dnes je hornolužická srbština chráněný menšinový jazyk, hovoří jím přibližně 20 000 – 40 000 lidí. Vznikajímateřské školy, kde se mu mají děti naučit, když jim ho vlastní rodiče nedokázali předat (projektWITAJ). Vyučuje se nazákladních školách na dvou úrovních – jako jazyk vyučovací a jako jazyk nepovinně vyučovaný; dále existuje lužickosrbské gymnázium. Na vysoké škole vPostupimi mají Lužičtí Srbové vlastní lužickosrbský dům. V zemskémtelevizním vysílání je jednou za měsíc uváděn půlhodinový program v hornosrbštině –Wuhladko – který moderujeBogna Korjeńkowa. V Budyšíně funguje tzv.Němsko-Serbske dźiwadło, které mimo her v němčině uvádí asi tři hry ročně v hornosrbštině.
Za centrum lužické kultury je považováno městoBudyšín (hornosrbskyBudyšin, německyBautzen) nedalekoDrážďan. Ve městě a okolí se nacházejí dvojjazyčné nápisy.
Malá komunita lužických emigrantů si také uchovávala svůj jazyk v Texasu v Lee County, kde je pod vlivem okolní němčiny i angličtiny. Malá komunita je i vAustrálii, zde se však jazyk neudržel hlavně pod vlivemněmčiny a takéangličtiny.
V hornolužické srbštině se praslovanské „G“ změnilo na „H“, tedy stejně jako včeštině,slovenštině a bezvýhradněrusínštině aukrajinštině. Slabikotvorné „R“ a „L“ chybí, před počáteční „O“ se předsouvá „W“ (wón,wokno).
Zvláštností jedvojné číslo (duál), které bylo i v češtině, ale téměř z ní vymizelo; napříkladdwojo mužojo,dwaj dobraj prećelej. Dvojné číslo či podvojné číslo (třeba v případě lužické srbštiny) – vlastně není číslovka – ale odlišný tvar jiného slova, které se používá ve větě, která naznačuje, že je vlastně řeč o dvojici, či páru – což se nevyjadřuje ani běžnou číslovkou dva, „dvě“ – ani párovou číslovkou „oba“ (která v češtině trochu nahrazuje podvojné číslo) – ale věta s podvojným číslem se liší od věty s množným číslem typickým tvarem koncovky znějící „-ou“ či „-au“ buďto v podstatném jménu (tedy podmětu) nebo slovesu (tedy přísudku), na rozdíl od vět s množným číslem, kde se tato koncovka slov s tvarem zakončeným na „-ou“ či „-au“ nepoužívá.[zdroj?]
Dalšími zvláštními tvary v jazyce jsouminulé časy. Minulost se podobně jako v češtině – kde pravý minulý čas –perfektum – již prakticky vymizel, vyjadřuje z morfologického hlediskapředpřítomným časem – sestávajícího z pomocného slovesa být ve tvaru přítomného času – a z významového slovesa v příčestí minulém. Na rozdíl od češtiny se v lužické srbštině používá pomocné slovese být i ve třetí osobě. Další odlišností lužické srbštiny, že z morfologického hlediska pravý minulý čas se u sloves přece jen zachoval – jakoimperfektum , a zachovala se zde i dávná minulost –aorist což je svébytný, nepříliš používaný slovní tvar.[zdroj?]
Pro hornolužickou srbštinu platí, že zvláště v okrajových územích je mísena sčeštinou,polštinou adolnosrbskou řečí, a proto ačkoliv je ustálená spisovná forma, lze nalézt velké odchylky – vizdwaj mužojo w lěsě –dwja mužoj w lasě,žro –žor,krawa –karwa,krkawc –karkauc atd.
Dvojjazyčná cedule s názvem obce Niža Wjes/Niesendorf v hornolužičtině a němčině
Hornolužická abeceda obsahuje 34 písmen. Je tvořena standardní anglickou latinkou o 23 písmenech (bez q, v, x), ke které je navíc přidáno písmeno ch a dalších 10 znaků se třemi diakritickými znaménky:
Na rozdíl od polské abecedy obsahuje písmenač, dź, ch, ř, š, ž a naopak neobsahuje písmenaą, ś, ż.
Na rozdíl od dolnolužické abecedy obsahuje písmenař, dź a naopak neobsahuje písmenaŕ, ś, ź.
a
b
c
č
ć
d
dź
e
ě
f
g
h
ch
i
j
k
ł
l
m
n
ń
o
ó
p
r
ř
s
š
t
u
w
y
z
ž
A
B
C
Č
Ć
D
DŹ
E
Ě
F
G
H
CH
I
J
K
Ł
L
M
N
Ń
O
Ó
P
R
Ř
S
Š
T
U
W
Y
Z
Ž
Níže se nachází porovnání hornolužické abecedy s abecedou dolnolužickou a polskou.
H srb.
a
b
c
č
ć
d
dź
e
ě
f
g
h
ch
i
j
k
ł
l
m
n
ń
o
ó
p
r
ř
s
š
t
u
w
y
z
ž
D srb.
a
b
c
č
ć
d
e
ě
f
g
h
ch
i
j
k
ł
l
m
n
ń
o
ó
p
r
ŕ
s
š
ś
t
u
w
y
z
ž
ź
Polština
a
ą
b
c
ć
d
e
ę
f
g
h
i
j
k
l
ł
m
n
ń
o
ó
p
r
s
ś
t
u
w
y
z
ź
ż
Výslovnost je v zásadě podobná jako u českých protějšků písmen. Dále jsou uvedeny pouze rozdíly.
ć – vyslovuje se jakoČ
dź – vyslovuje se jakoDŽ
e – jako v češtině, ale před měkkou souhláskou se vyslovuje jakoEJ
ě – vyslovuje se jakoIE (nebo téměř jakoI) – pouze v první slabice (pokud není předpona); před měkkou souhláskou se vyslovuje jakoEJ
h – před souhláskou a na konci slova se nevyslovuje
ch – na začátku slova se vyslovuje jakoK se slabým přídechem (KH)
i, y – tyto dvě samohlásky se vyslovují rozdílně – podobně jako ruskéI/Y, Y se čte jako anglické ə
ł, w – vyslovují se jako zvuk meziV aU (nebo téměř jakoU; vlastně podobně jako anglickéW) (po Ł nemůže následovat E nebo I; avšak pozor mały-małe atd.)
w – na začátku slova před souhláskou se nevyslovuje
ł, r – na konci slov po souhláskách se nevyslovují
ń – vyslovuje se jako JN – pouze na konci slova nebo před souhláskou (odpovídá českému Ň – předě ai se píšeně ani, předa,e,o,ó,u se píšenja,nje,njo,njó,nju)
ó – vyslovuje se jakoUO (nebo téměř jakoU) – pouze v první slabice (pokud není předpona)
ř – vyskytuje se pouze jako PŘ, KŘ – zde je výslovnostPŠ,KŠ – nebo ve skupině TŘ – zde je výslovnostTSJ
w – na konci slov nebo před souhláskou se vyslovuje jakoU (W) nebo se nevyslovuje (na konci slov se-OW čte jako-OU)
ž – zejména před Ž se občas čteA,E,Ó jakoAJ,EJ,UOJ (zejména vtež,kedžbu, kaž, kóždy, chěža)
f, g – výskyt v cizích nebo zvuk napodobujících slovech
q, v, x – použití naprosto výjimečně v cizích slovech
o, u – pokud je na začátku slova, je vždy předraženo písmenemw (výjimky cizí slova)
po h, ch, k, l se vždy píšei (výjimky cizí slova)
po c, z, s, ł se vždy píšey (výjimky cizí slova)
měkké souhlásky – č ć š ž dź j l
obojetné souhlásky – m n p b r w f
záporka ne – překládá se jakonje (výjimka slovesanimam (nemám) anochcu (nechci) )
koncovka -cký – překládá se jako-ski
Setkáváme se se souhláskami, které mají velmi odlišnou výslovnost, a sice s „Ć“ a „DŹ“ (č-čej, ć-ćet, ě-ět, j-jot, ł-eł, ó-ót, w-wej, y-ypsilon).
Souhláska „Ć“ nahrazuje české „T“ či „Ť“ (ćěło (tělo),ćeńki (tenký),ćichi (tichý) atd.), objevuje se také jako zakončeníinfinitivu:čitać,sedźeć,wuknyć (učit se),spěwać atd.
Souhláska „DŹ“ nahrazuje české „D“ a „Ď“ (dźěći (děti),dźěłać (dělat),nadźija (naděje),dźesać (deset),njedźela (neděle) atd.)
Každodenním střídánímněmčiny a hornolužické srbštiny dochází ke zkomolenévýslovnosti a častému používání nespisovných výrazů, a tak se normou jazykové čistoty stává kazatelna a škola.
ve slovní zásobě se dodnes zachovala některá staročeská slova:calta (houska),knjeni (paní) čidyrbjeć (muset)
nacházíme tu všeslovanské výrazy:woda,zemja,čłowjek,chlěb,morjo,njebjo,lěs,zwěrjo,běły,nowy,modry,stary,chodźić,spać,čitać,dźesać,čerwjeny aj.
některá slova byla převzata z češtiny:hudźba,dźiwadło,wobrazowka,spisowaćel atd.
některá byla přejata z němčiny:špihel (Spiegel, zrcadlo),měca (Mütze, čepice),hamor (Hammer, kladivo) aj.
zvláštní skupinu tvoří slova, která zřejmě pocházejí ze zaniklého jazyka Polabských Slovanů, a sice:kedźbu (pozor),nan (otec),kołp (labuť),nop (lebka),žro (jádro),cyroba (potrava),kłok (šíp) atd.
slovní zásoba se také průběžně doplňuje moderními výrazy:syćomłóćawa (kombajn),pjerobul (badminton),tačel (gramodeska),zynkopask (magnetofonový pásek),šuskaty honjak (trysková stíhačka) aj.
Wšitcy čłowjekojo su wot naroda swobodni a su jenacy po dostojnosći a prawach. Woni su z rozumom a swědomjom wobdarjeni a maja mjezsobu w duchu bratrowstwa wobchadźeć.
dolnolužicky
Wšykne luźe su lichotne roźone a jadnake po dostojnosći a pšawach. Woni maju rozym a wědobnosć a maju ze sobu w duchu bratšojstwa wobchadaś.
česky
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
