Holokaust (případněholocaust – zanglickéhoholocaust = naprosté zničení, úplná katastrofa, masakr) čišoa (zhebrejskéhoשׁוֹאָה = zlo, nespravedlnost) bylanacistická politika systematického, státem provozovaného pronásledování a hromadného vyvražďování, především osobžidovské národnosti.
V širším smyslu je slovemholokaust označován i celý nacistický perzekuční systém věznic, káznic a táborů jako celek, respektive nacistická perzekuce všech etnických, náboženských a politických skupin.[1] Tj. (chronologicky): politických odpůrců – zejménakomunistů asociálních demokratů (SPD),Svědků Jehovových,tělesně či mentálně postižených,homosexuálů,Židů,Romů,[2]Poláků a občanůSovětského svazu a všechSlovanů. V rámcigenocidy namířené na židovské etnikum bylo vyvražděno kolem 6 milionů Židů.[3][4] Pokud pod pojmem holokaust chápeme nacistickou perzekuci jako celek, hovoříme o počtu obětí holokaustu mezi 11 až 17 miliony lidí.[5]
Fotografie je pořízena 5 dní po záchraně 80. divizí americké jednotky v koncentračním táboře Buchenwald poblíž Výmaru. Zachráněni byli otročtí dělníci, ale mnoho jich během záchrany umřelo na podvýživu.
V českých textech se lze setkat jak s variantou holokaust, tak i s původní anglickou odvozeninou holocaust. Obě varianty jsou v češtině rovnocenné.[6] Anglický termínholocaust (naprosté zničení, úplná katastrofa, masakr) je odvozen z řeckého slova ὁλόκαυστονholokauston (zápalná oběť, přeneseně zničení ohněm nebo úplné zničení, (holo – celý, kauston – pálit ), českycelopal (označení pro náboženskou obětinu, která se celá spálí).[1] Moderní anglický termínholocaust však už (po obsahové stránce) nemá s původním náboženským termínem prakticky nic společného. Až do konce 70. let 20. století bylo anglické slovoholocaust v anglofonním prostředí používáno pro označení prakticky jakékoli katastrofy.
Uvádí se, že patrně první, kdo použil slovoholocaust pro nacistické vyhlazování Židů, byl nositelNobelovy ceny míruElie Wiesel (1928–2016), a to ve svém románuNoc (La Nuit,1958) ve smyslu „zničení ohněm“.[7][8] Nicméně až do vzniku amerického televizního seriáluHolocaust (1978) zůstával tento termín prakticky neznámý.[1] V posledních letech je situace taková, že například izraelský státní ústavJad vašem a řada židovských historiků vztahují pojemholocaust především na vyvražďování Židů nebo jiných skupin označených jako rasově méněcenné (Romové) za druhé světové války. Obecný konsensus nad rozsahem pojmuholokaust však neexistuje.[9] NěkteříŽidé z těchto důvodů preferují pro genocidu svého národa za druhé světové války hebrejský výrazšoa (hebrejsky השואהzničení,záhuba,zmar).
S ohledem na nejasné vymezení tohoto pojmu se lze setkat i s řadou jeho dalších aplikací. Někdy je užíván k označení pro jakoukolivgenocidu či masakr, bez ohledu na lokalitu a konkrétní událost – například proetnické čistky veRwandě čigenocidu Arménů v Turecku během1. světové války.[10]Fidel Castro označil za rasový holocaust vyhošťování Romů bez povolení k pobytu z Francie.[11] Vyvražďování Romů během druhé světové války zainteresovaní badatelé někdy nazývají slovemporajmos, doslovapohlcení.
Prvními oběťmi nacistické totalitní politiky byli političtí oponentinárodního socialismu. V prvé řaděněmečtí komunisté aněmečtí sociální demokraté (SPD), případně dalšíantifašisté. V letech 1933–1938 tvořili významnou část vězňů koncentračních táborů. V následujících válečných letech bylo politické hledisko podřízeno národnostním kritériím, tj. důvodem věznění aperzekucí byla často národnost kombinovaná s politickou činností. Vězňové označovaní červeným trojúhelníkem měli v jeho středu zároveň uvedenou národnost: T = Tschechien (Češi), P = Polen (Poláci) atd.[20][21]
Byli označováni fialovým trojúhelníkem. V táborech se ocitali pro svou náboženskou činnost. Prvním problémem byla veřejnáevangelizace, kterou nacisté záhy po uchopení moci postavili mimo zákon. Dalším problémem byl odmítavý postoj svědků Jehovových k nacistické politice, odmítání pozdravu„Heil Hitler“ a odpírání vojenské služby.[22][23]
Systematické vyvražďovánípostižených bylo zahájeno v roce1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce1941 po protestech, které iniciovali představitelékatolické církve. Ve skutečnosti program ovšem skrytě pokračoval dál, byť mnohem pomaleji, a to až do konečné porážky Německa. Celkem bylo v letech1939–1945 povražděno asi 200–250 tisíc postižených.[17]
Neexistují oficiální záznamy o tom, kolikhomosexuálů zemřelo v koncentračních táborech. V letech 1933 až 1945 bylo 100 tisíc homosexuálů zatčeno, z toho 50 tisíc odsouzeno a uvězněno, z čehož odhadem 5 až 15 tisíc bylo posláno do koncentračních táborů.[24] Podle německého badateleRüdigera Lautmanna přibližně 60 % z nich v táborech zemřelo.[24] Homosexuálové museli nosit růžový trojúhelník, který v současnosti patří mezisymboly homosexuálů bojujících za svoje práva. Tyto oběti nacismu se nedočkaly odškodnění.[25]
Hlavní obětí holokaustu byliŽidé. Holokaust byl praktickou aplikací „konečného řešení židovské otázky“(Endlösung der Judenfrage), kterým mělo být úplné vyvraždění židovské populace. Obvykle udávaný počet židovských obětí je 6 miliónů,Raul Hilberg ve své knizeThe Destruction of European Jews uvádí číslo 5,2 miliónu. Vyvražděny byly zhruba dvě třetiny evropských Židů, většinu obětí tvořili Židé z Polska (3 milióny mrtvých). Údaje jsou neustále zpřesňovány a doplňovány, také díky informacím odtajněným a zpřístupněným až po rozpaduSSSR v roce 1991.
Podrobnější informace naleznete v článku Porajmos.
Insignie vězňů v koncentračních a vyhlazovacích táborech:
politický vězeň
zločinec
„asociál“
Rom
homosexuál
svědek Jehovův
emigrant
vyžadující léčbu
Žid
SU – sovětský válečný zajatec černý terčík – trestní prapor/komando červený terčík – pod speciálním dozorem
Dalším terčem vyvražďování byliRomové a romští míšenci, s odhadovaným počtem 500 tisíc obětí[26]. Některé odhady uvádějí až 1,5 milionu[26], což činí asi čtvrtinu až polovinu jejich předválečné populace.[zdroj?]
Romové v německémAspergu krátce před deportací, 22. května1940
Roku1935Norimberské zákony označily Romy a Židy za rasově méněcenné. Sňatky mezi příslušníky árijské a neárijské rasy byly zakázány.[27] Dne 14. prosince 1937 vydal říšský vůdceSS a šéf německé policieHeinrich Himmler výnos o preventivním potírání zločinnosti, který mezi asociály jmenoval cikány, cikánské míšence a cikánským způsobem kočující osoby, které řádně nepracovaly a prováděly trestnou činnost. V červenci 1938 začali býtcikáni v Říši hromadně vězněni a deportováni do koncentračních táborů. Dne 8. prosince 1938 vydal Himmler „Výnos o potírání cikánského zlořádu“, který nařídil podchycení všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob.[zdroj?]
V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. 10. července 1942 vydal obdobné nařízení o soupisu cikánů i velitel protektorátní neuniformované policie. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na cikánské sběrné tábory. Na konci roku 1942 bylo vydáno prováděcí nařízení o deportacích romského obyvatelstva do cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau.[28]
Roku 1944 byl cikánský tábor nacisty zničen a asi tři tisíce Romů byly usmrceny v plynových komorách. Na 1700 práceschopných Romů bylo před tím přemístěno do jiných koncentračních táborů.[29]
Vyhladovění sovětští zajatci vMauthausenuČtrnáctiletá polská dívka Czesława Kwoka, která zemřela tři měsíce po příjezdu doOsvětimi
Jedním z Hitlerových plánů bylo vytvoření německéhoživotního prostoru. Tento plán počítal v řádu 20 až 30 let s odsunutím, vyvražděním a zotročením většiny východních a významné části západníchSlovanů, které němečtí nacisté považovali zapodlidi. Nacistický plán genocidyGeneralplan Ost, který se souhlasem Hitlera vypracoval říšský vedoucí SSHeinrich Himmler, počítal po vítězné válce proti SSSR s vystěhováním na východ zaUral nebo s fyzickou likvidací velké částiPoláků,Ukrajinců,Bělorusů aRusů z evropské části Sovětského svazu.[30] Slované, kteří by zůstali v „německém životním prostoru“, by podle nacistických plánů sloužili jakootroci německým pánům a u části tzv. „rasově vhodných“ Slovanů mělo dojít k jejichponěmčení.
Generalplan Ost byl zahájen v Polsku, kde bylo v rámcioperace Tannenberg popraveno přes 20 tisíc příslušníků polské elity. Po ní následovala akce „Inteligence“, při níž bylo zabito přes 40 tisíc polských intelektuálů. Německá okupační moc zavedla v Polsku, resp. v Generálním gouvernementu a na okupovaných polských územích politiku teroru, přičemž prováděla hromadné veřejné popravy rolníků, které měly zastrašovat ostatní obyvatelstvo. Postupně docházelo k vysídlování z oblastí určených k další germanizaci a násilnému zabírání zemědělské půdy, přičemž ze svých domovů bylo vyhnáno několik stovek tisícPoláků. Odhaduje se, že celkem 2 milióny etnických Poláků nežidovského původu zemřely v důsledku nacistické okupace a války.[31]
ObčanéSovětského svazu byli jednak jako civilisté vystaveni německýmválečným zločinům ze stranyEinsatzgruppen, jejichž obětí bylo kolem 2 milionů, včetně 1,3 milionů sovětských Židů. Byli jakováleční zajatci popravováni, nasazováni nanucené práce a vystaveni krutému zacházení. Je odhadováno, že tímto způsobem byly zavražděny až 3 milionysovětských válečných zajatců.[32] Odhaduje se, že na Němci okupovaném území Sovětského svazu zahynulo 13,7 milionů lidí (včetně sovětských Židů), 20 % všech tamních obyvatel.[33] Říšský ministr pro výživuHerbert Backe prováděl politiku vyhladovění východních, Německem okupovaných území (Der Hungerplan takéDer Backe-Plan).Hladový plán měl být předehrou k akci Generalplan Ost. Podle historikaTimothy Snydera v důsledku hladového plánu „4.2 miliónu sovětských občanů (převážně Rusů, Bělorusů a Ukrajinců) bylo v letech 1941–1944 vyhladověno německými okupanty.“[34] Politika úmyslného vyhladovění se v letech 1941–1942 uplatňovala i vůči sovětským válečným zajatcům.[32]
Mezi státy s vysokým počtem civilních obětí patří i Jugoslávie s půl miliónem mrtvých, převážněSrbů,[35] které povraždil pronacistickýUstašovský režim, mnohé z nich v táborovém komplexuJasenovac, kde k metodám vraždění patřilo například upalování zaživa ve velkokapacitních pecích,[36] kam byli lidé naháněni po desítkách.[37]
Tato část článku není dostatečněozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třebaověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí navěrohodné zdroje.
Mrtvá těla objevená v koncentračním tábořeBuchenwald po osvobození tábora v roce 1945
Oběti z řad Židů mohly být zabity připogromech, popřípadě byly povražděny polovojenskými a protižidovskými komandy. Se zrodemKonečného řešení židovské otázky byli Židé (spolu s ostatními skupinami, ale tvořící největší část) koncentrováni v ghettech,koncentračních táborech a nakonec posíláni dovyhlazovacích táborů na území dobytémTřetí říší. Ty představovaly „továrny na smrt“, mající za účel co nejefektivněji zabíjet a likvidovat mrtvá těla lidí dopravovaných za jejich zdi. Nezanedbatelná část těch, kdo do nich byli posláni, zahynula již při transportu za nelidských podmínek (namačkáni v dobytčích vagónech, přepravováni často i několik dní, bez jídla a vody).
Po příjezdu do tábora následovala (zejména od léta 1942, kdy byla ve většině vyhlazovacích táborů vybudována krematoria) vstupní selekce, při kterých táborový lékař vybíral část nejzdatnějších vězňů, kteří byli určeni pro práci (buď v pomocných táborech nebo přímo v širším komplexu tábora) nebo pro další budování tábora, stavbu nových budov apod. Lidi, kteří vstupní selekcí neprošli, čekala likvidace. Například podle svědectvíRudolfa Vrby, který utekl z Auschwitzu,[38] se v letech 1942–1944 počet lidí, kteří neprošli v tomto táboře vstupní selekcí, pohyboval typicky a zhruba okolo 75 až 90 %, s tím, že některé transporty byly zlikvidovány stoprocentně. Ty, kteří prošli vstupní selekcí, čekala každodenní tvrdá práce v drsných podmínkách a v každém počasí, a za ni malé příděly velmi nekvalitního jídla, které zcela nedostačovaly jejich energetickému výdeji. Přeživší z těchto táborů se shodují na tom, že vedoucí z podniků, ve kterých vězni pracovali, si mohli dovolit je pracovně přetěžovat nad mez trvalé udržitelnosti kvality práce, aniž by se museli bát o přísun nové pracovní síly[39] – z tohoto úhlu pohledu se jednalo o nahodilou, avšak záměrnou, pomalou smrt v důsledku kombinace podvýživy a vyčerpání. Selekce lidí určených pro likvidaci probíhaly nejenom při vstupu do vyhlazovacích táborů, ale i pro jejich obyvatele, a to tak, aby byl korigován počet vězňů mezi jejich zdmi, zvyšovaný o pravidelně přijíždějící transporty.
Ti, kteří pracovali nejdéle a na jejichž zdraví se nesnesitelné pracovní podmínky a nedostačující výživa podepsaly nejvíce, zeslábli natolik, že v některé z těchto selekcí byli shledáni neschopnými další práce a následně zlikvidováni; jejich zesláblý organismus též mohla skolit (běžně nesmrtelná) nemoc či infekce ze zranění (popř. kombinace více těchto faktorů), taktéž podchlazení vlivem sychravého a chladného počasí (budovy v táborech nebyly nijak vyhřívány), případně mohli nalézt smrt přímo při práci, když již nebyli schopni plnit kvóty. V několika případech navíc v táborech vypuklyepidemie smrtelných nemocí – pravděpodobně nejvážnější byla epidemie tyfu v Auschwitz-Birkenau, která trvala od července do září 1942, vyžádala si odhadem 15–20 tisíc životů a způsobila dočasné přerušení selekcí.[38] Časté byly též zažívací potíže a „zdánlivě nevyléčitelné choroby nohou – otékaly do takové míry, že lidé nemohli chodit“.[38] V jiných případech mohli být obyvatelé vyhlazovacího tábora zabiti svými spoluvězni (zejména těch z řad kriminálních zločinců nebokápů; občas i bez zřejmého důvodu) nebo za drobný prohřešek jako např. nesundání čepice při setkání s esesmanem apod.
Řádově stovky, možná několik málo tisíc, nedobrovolných obyvatel koncentračních a vyhlazovacích táborů se v průběhu svého věznění pokusilo o útěk a bylo během něj zastřeleno nebo oběšeno před zraky ostatních po jejich dopadení; neznámý, možná stejný počet vězňů nevydržel utrpení po stránce psychické a zvolil dobrovolný odchod ze života (například vběhnutí do elektrického oplocení). Několik desítek vězňů se stalo oběťmi pokusů na lidech, které ve vybraných táborech probíhaly.
Hlavní směry deportací směřujících přes koncentrační tábory do vyhlazovacích táborů
Nejúčinnějším a nejhrůznějším prostředkem německého holocaustu bylyvyhlazovací tábory, kde se hromadně popravovalo (v prvních fázích) zastřelením, oběšením a jedovatým plynem (nejpoužívanější bylCyklon B). Mrtvoly byly poté hromadně pohřbívány či spalovány.
Auschwitz – Výstavba původního tábora u města Osvětim začala v dubnu 1940. Tábor existoval do ledna1945, velitelem bylRudolf Höss. Později v roce 1941–42 se rozšířil o Auschwitz II – Birkenau v nedalekéBřezince. V roce1942 následoval Auschwitz III v Monowicích. Celkový počet lidí zavražděných v tomto vyhlazovacím táboře nelze přesně určit, neboť počet lidí usmrcených v plynových komorách nebyl registrován. Dle údajů Hösse bylo v osvětimském vyhlazovacím táboře zplynováno 1 135 000 osob.[41][42][43] Tábory v Osvětimi a Březince jsou dnes přístupné veřejnosti.
Představa, že holokaust rovná se koncentrační tábory, je však zjednodušující. Holokaust začal masovými popravami střelnými zbraněmi, které na dobytých územích Polska (tzv.Generální gouvernement) a dobytých územích SSSR (tzv.Říšský komisariát Ostland aŘíšský komisariát Ukrajina) začaly od roku 1941 provádět zejména speciální jednotkyEinsatzgruppen. Uvádí se, že tímto způsobem bylo zlikvidováno 1,25[49] či 1,5[50][51] milionů Židů, tedy téměř jedna čtvrtina všech obětí holokaustu.
Typický scénář těchto masových poprav spočíval v tom, že oběti vykopaly rokle, do nichž pak postupně po řadách vstupovaly a zde byly stříleny do hlavy – je tak zdokumentováno fotograficky[52] i na kinofilmu.[53] Největším jednotlivým masakrem byla poprava více než 30 tisíc kyjevských Židů v Babím Jaru na konci září 1941. Cesta k plynovým komorám se v těchto raných fázíchkonečného řešení teprve objevovala. Nacisté experimentovali a hledali co nejefektivnější způsob vraždění, který by zároveň nepůsobil tak silně na psychiku vrahů jako hromadné střílení, které prováděly Einsatzgruppen na dobytých územích. Právě Einsatzgruppen začaly od listopadu 1941 využívat nový způsob vraždění – mobilní plynové komory, v nichž byly oběti zabíjeny výfukovým plynem.[54] Od začátku roku 1942 vznikala postupně vyhlazovací centra vybavená stálýmiplynovými komorami.
Jména českých a moravských obětí holokaustu na stěnáchPinkasovy synagogy v Praze
Holokaust v protektorátu se odehrával pod taktovkou okupačních úřadů a až na výjimky bez odporu obyvatel a za spolupráce českých úřadů a úředníků.
Před druhou světovou válkou žilo na dnešním území ČR více než 118 tisíc Židů; 26 tisícům se podařilo do roku1941emigrovat, potom byloprotektorátními úřady vystěhování zakázáno a současně začaly transporty. Přes 80 tisíc osob bylo během holokaustu za druhé světové války vyvražděno.
Silnou kritiku si v moderní době vysloužilo rozhodnutíČeskoslovenska z roku1938, kdy zakázalo rakouským Židům vstup na své území a vrátilo doRakouska do rukou nacistů tisíce židovských uprchlíků.
Nacistické Německo se při likvidaciŽidů soustředilo nejen na Židy, kteří se nacházeli na „předválečném“ německém území nebo na území, nad nímž Německo získalo v průběhu války kontrolu. Vyžadovalo též vydání Židů po svých spojencích a satelitech. Různé státy se k této otázce postavily různě. Za jeden z nejvstřícnějších států lze označitSlovenský štát, který nejenže Židy vydával z větší části z vlastní iniciativy, ale navíc za jejich odvoz nacistickému Německu z vlastní iniciativy platil[55] (nutno ovšem dodat, že vydávání bylo několikráte přerušeno a dokončeno bylo až po propuknutíslovenského národního povstání). V řadě dalších zemí bylo vydávání ve větší míře uskutečněno až na nátlak nacistů podpořený růstem moci pronacistických bojůvek a radikálním oslabení centrální vlády (např.Maďarsko). Velmi vlažný přístup k pronásledování Židů mělaItálie, byť i ona přijalaprotižidovské zákony. Zcela odmítavě se k celé záležitosti postaviloFinsko, které žádné protižidovské zákony nepřijalo a přes silný nátlak striktně odmítlo vydat nejen své občany židovského původu, ale i drtivou většinu Židů uprchlých ze zemí, které nacistické Německo ovládlo.
V řadě zemí, které své židovské obyvatele a uprchlíky vydávaly, byly deportace přerušovány a pozastavovány díky diplomatickému úsilí neutrálních zemí. Významná byla snaha zejménaVatikánu, který opakovaně protestoval proti deportacím především na Slovensku, v Maďarsku aChorvatsku, kde byl jeho diplomatický vliv nejsilnější a kde byla podle jeho vedení naděje na pozitivní účinek protestů. V Maďarsku v srpnu1944 vedl papežskýnunciusAngelo Rotta společnou delegaci pěti šéfů diplomatických zastoupení neutrálních zemí protestujících proti vydávání Židů do Německa (protest připojiloPortugalsko,Španělsko,Švédsko aŠvýcarsko).
Oběti holokaustu si mnoho států světa připomíná27. ledna, den osvobození vyhlazovacího táboraAuschwitzRudou armádou. I v České republice se s tímto datem pojí různé vzpomínkové akce, zároveň jsou však české oběti holokaustu připomínány na výročí vyvražděníterezínského rodinného tábora v Auschwitz v noci z 8. na 9. března 1944, které je specificky významné pro Česko jako největší masová vražda československých občanů. Na výročí této události se například konátryzna v pražskémPamátníku českých a moravských obětí šoa vPinkasově synagoze.
Podrobnější informace naleznete v článku Stolpersteine.
Koncem90. let 20. století inicioval německý umělecGunter Demnig akci pokládání pamětních kamenů, zvanýchstolpersteine, později pak i „kameny zmizelých“. Tyto kameny se obvykle nacházejí před domy, kde oběti holokaustu naposled žily.
V České republice byly první kameny položeny roku 2008. Koncem roku 2016 bylo napočítáno již přes 60 000 kamenů na zhruba 1 800 místech v celkem 21 evropských zemích, z toho pak několik set v České republice ve více než 35 lokalitách.
Studie Forsa institutu a nadace Körber Foundation z roku 2017 zjistila, že pouze 47 % německých studentů ve věku 14–16 let dokázalo správně odpovědět, co to bylaOsvětim.[56] Podle britsko-německého novináře Alana Posenera přispěly k této historické amnézii německé filmy a seriály, které se snaží dělat z Němců spíše oběti nacismu a období nacistického Německa nezobrazují realisticky.[57]
Podle průzkumu, který v roce 2018 zveřejnil americký deníkWashington Post, 66 % mladých Američanů a 44 % dospělých Američanů nevědělo, že v Osvětimi byl nacistický koncentrační tábor. 22 % mladých Američanů a 11 % dospělých Američanů o holokaustu nikdy neslyšelo.[58]
Důležitou součástí zvyšování povědomí o holokaustu je tematická literatura a to nejen odborná ale i fiktivní. V rámci fiktivních příběhů se konstruují rozličné narativy a analýza těchto příběhů má značnou vypovídající hodnotu o tom jak je holokaust chápán. Výzkum této literatury je proto také předmětem akademického bádání. V roce 2021 například vyšla publikace zaměřená na mapování beletrie o holokaustu v českém, slovenském a polském prostředí.[59]
V roce 2025 se podařilo izraleským vědcům z organizaceJad Vašem identifikovat na pět milionů obětí holokaustu.[60]
Holokaust je či některé z jeho částí jsou občas terčem zpochybňování. Ačkoliv v drtivé většině případů není zpochybňována perzekuce Židů jako celek, je pro tento fenomén vžité taktéž označení popírání holokaustu. V mnoha státech světa, včetně České republiky, je zpochybňování holokaustu, též označované jako hlásáníOsvětimské lži,trestným činem.
Zpochybňování holokaustu je součástí širšího směru, tzv.historického revizionismu. Zpochybňování holokaustu v souladu s vědeckými metodami je jedním z nových proudů tohoto původně v podstatě seriózního historického proudu, který tak značně zdiskreditovalo. Podleamerické historičkyDebory Lipstadt seriózní historikové tento směr odmítají a vyčítají mu pseudovědecké metody práce a neseriózní práci s prameny a citacemi s účelem falšovat historii.[61] Větší část revizionistů nezpochybňuje holokaust jako celek, ale jeho plánovanost či rozsah a počet obětí.
Vedle plného uznání na jedné straně a celkového nebo částečného zpochybnění na straně druhé existuje k holokaustu i jakýsi „třetí“ postoj, byť tento je minoritně zastoupený. Ten holokaust jako takový nezpochybňuje – nezaobírá se ani tak jím samotným, jako spíš jeho odkazem a tím, jak je jeho památka vnímána a jaký má v současnosti vliv, popř. zdali nebyl v minulosti zneužit pro ideologické, politické či jiné cíle.
Hlavním představitelem jeNorman Finkelstein (sám židovského původu), který na toto téma napsal knihuPrůmysl holocaustu, jež byla přeložena do 16 jazyků. Zavádí v ní pojemprůmysl holokaustu a rozvíjí v ní několik otázek, jako je mimo jiné: to, jak holokaust obhajuje sám sebe a jak se staví nad podobné tragické události dějin; propagace holokaustu z finančního hlediska (jeho kapitalizace); zveličování, přikrášlování a zneužívání utrpení Židů jako pózy ublíženectví; zneužití holokaustu pro politické cíle, zejména v prosazování politických zájmů Izraele; argumentace holokaustem těmi, jichž se holokaust fakticky nedotkl.
V některých aspektech (například těch politických) se tento postoj překrývá s argumentyantisionismu.[zdroj?]
↑Obecně užívaný počet 6 miliónů židovských obětí vychází z výpovědiAdolfa Eichmanna během jeho procesu v Izraeli - kompletní záznam celého procesu lze najít on-lineThe Trial of Adolf Eichmann, District Court Sessions, Volume IArchivováno 8. 12. 2008 naWayback Machine.. Historikové, kteří se danou problematikou zabývali, uvádějí čísla v rozmezí 5,1 (Raul Hilberg:The Destruction of the European Jews,1961) až 6,2 miliónu (Wolfgang Benz:Dimension des Völkermords. Die Zahl der jüdischen Opfer des Nationalsozialismus., 1996,ISBN3-423-04690-2.)
↑ Archivovaná kopie.www.holocaust.cz [online]. [cit. 2008-10-25].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-01.
↑Donald Niewyk suggests that the broadest definition, including Soviet civilian deaths, would produce a death toll of 17 million.Google Books Estimates of the death toll of non-Jewish victims vary by millions, partly because the boundary between death by persecution and death by starvation and other means in a context oftotal war is unclear. Overall, about 5.7 million (78 percent) of the 7.3 million Jews in occupied Europe perished (Gilbert, Martin.Atlas of the Holocaust 1988, pp. 242–244). Compared to five to 11 million (1.4 percent to 3.0 percent) of the 360 million non-Jews in German-dominated Europe. Small, Melvin and J. David Singer.Resort to Arms: International and civil Wars 1816–1980 andBerenbaum, Michael.A Mosaic of Victims: Non-Jews Persecuted and Murdered by the Nazis. New York: New York University Press, 1990
↑Berenbaum, Michael.The World Must Know, United States Holocaust Memorial Museum, 2006, p. 125.
↑1.8–1.9 million non-Jewish Polish citizens are estimated to have died as a result of the Nazi occupation and the war. Estimates are from Polish scholar, Franciszek Piper, the chief historian at Auschwitz.Poles: Victims of the Nazi EraArchivováno 12. 12. 2012 naWayback Machine. at the United States Holocaust Memorial Museum.
↑"Sinti and Roma", United States Holocaust Memorial Museum (USHMM). The USHMM places the scholarly estimates at 220,000–500,000. Michael Berenbaum inThe World Must Know, also published by the USHMM, writes that "serious scholars estimate that between 90,000 and 220,000 were killed under German rule." (Berenbaum, Michael.The World Must Know," United States Holocaust Memorial Museum, 2006, p. 126.
↑ Romanies and the Holocaust: a Reevaluation and Overview.www.radoc.net [online]. [cit. 2010-01-24].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
↑abPersecution of Homosexuals [online]. United States Holocaust Memorial Museum [cit. 2015-07-05].Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-07. (anglicky)
↑FRIEDMAN, Ina R.The Other Victims: First-Person Stories of Non-Jews Persecuted by the Nazis. New York: Houghton Mifflin Harcourt, 1990. 214 s.Dostupné online.ISBN0-395-50212-8. S. 28. (anglicky)
↑ŠTOLOVÁ, Eva.Vzdělávání Romů. Praha: Grada Publishing, s.r.o., 2001.ISBN80-247-0277-0. Kapitola 1. Romové za 2. světové války, s. 9–10.
↑Ctibor Nečas:Holocaust českých Romů,Kalendář událostí, stará verze stránek prezidenta České republiky
↑ŠTOLOVÁ, Eva.Vzdělávání Romů. Praha: Grada Publishing, s.r.o., 2001.ISBN80-247-0277-0. Kapitola 1. Romové za 2. světové války, s. 12–13.
↑HAGEN, William W., 2012.German History in Modern Times: Four Lives of the Nation. Cambridge:Cambridge University Press. S. 313.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑The Russian Academy of Science Rossiiskaia Akademiia nauk. Liudskie poteri SSSR v period vtoroi mirovoi voiny:sbornik statei. Sankt-Peterburg 1995ISBN5-86789-023-6
↑Timothy Snyder:Bloodlands. Europe between Hitler and Stalin. The Bodley Head, London 2010, p. 411; compare Gesine Gerhard:Food and Genocide. Nazi Agrarian Politics in the occupied territories of the Soviet Union. In:Contemporary European History Volume 18, Issue 1 (2009), p. 57-62
↑Croatia [PDF]. Shoah Resource Center - Yad Vashem.Dostupné online.
↑ Yahad – In Unum – The Holocaust by bullets.www.yahadinunum.org [online]. [cit. 2012-01-31].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-09-25.
↑ holocaust.cz : Počátek masového vraždění.www.holocaust.cz [online]. [cit. 2012-01-31].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-08.
↑Father Patrick Desbois:The Holocaust by Bullets: A Priest's Journey to Uncover the Truth Behind the Murder of 1.5 Million Jews. Palgrave Macmillan – August 19, 2008,ISBN0-230-60617-2.
↑ Sledujte videa Apokalypsa: 2. světová válka online - National Geographic Channel - Česká republika.www.natgeotv.com [online]. [cit. 2019-10-29].Dostupné online.
↑ holocaust.cz : Počátek masového vraždění, 5. odst..www.holocaust.cz [online]. [cit. 2012-01-31].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-08.
