| historický Ježíš | |
|---|---|
 | |
| Narození | Nazaret |
| Úmrtí | 7. dubna30 Jeruzalém |
| Příčina úmrtí | ukřižování |
| Národnost | Židé |
| Povolání | kazatel, sociální aktivista a léčitel |
| Nábož. vyznání | judaismus |
| Rodiče | svatý Josef aPanthera[1] aPanna Maria |
| Příbuzní | Jakub Spravedlivý,Joses,Juda aŠimon (sourozenci) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Historický Ježíš je označení rekonstrukce života a učeníJežíše Nazaretského pomocíhistoricko-kritické metody, na rozdíl od církevní, resp. teologickéchristologické nauky (Kristus dogmatu) či jiných křesťanských interpretací Ježíše (Kristus víry). Bere rovněž v úvahu dobový a kulturní kontext, ve kterém Ježíš žil.[2]
Od 18. století proběhly tři vlnyhledání historického Ježíše, z nichž každá měla své charakteristiky a zakládala se na různých badatelských kritériích. Nadšeníprvního hledání odeznělo po kriticeAlberta Schweitzera z roku 1906, v níž upozornil na různé nedostatky přístupů, které se v jeho době používaly.Druhé hledání začalo v roce1953 a uvedlo řadu nových postupů, ale vyčerpalo se již v 70. letech. Od 80. let pak skupina badatelů začínátřetí hledání, které pokračuje do nového století.[3]
Existuje široký akademický konsenzus o samotné Ježíšově existenci, do určité míry také o základních událostech v jeho životě. Jednotlivé Ježíšovy portréty se však mezi sebou významně liší.[4]
Tak jako při studiu kterékoli jiné historické postavy, i při studiu osoby Ježíše Nazaretského hrají prvořadou úlohu dobovéhistorické prameny, a toantické prameny nekřesťanské (pohanské ažidovské) a antické prameny křesťanské. Hodnověrnost těchto pramenů, kterou zkoumá kritika pramenů, pak umožňuje rekonstruovat do určité míry historický obraz Ježíšovy postavy.
Svědectvířímských úředníků ahistoriků ze začátku 2. století dosvědčují, že se v dané době považuje Ježíšův život za fakt i v nekřesťanských kruzích.Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římsképrovincieBithýnie v letech 111–113, se dotazujecísařeTraiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého:
Suetoniovo svědectví vŽivotopisech dvanácti císařů (kolem r. 120) dokazuje, že již před rokem 42 byli vŘímě křesťané přítomní, že se na Ježíšově osobě neshodli se židy a že Kristovo jméno bylo pohanům známo:
Římský historikPublius Cornelius Tacitus se při líčení požáruŘíma za císařeNerona zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti následovně:
Další fragment se dochoval v díleChronografiaiIulia Africana a pochází z peraTiberiova historikaThalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti.
VŽidovských starožitnostechFlavia Iosepha se vyskytují dvě zmínky o Ježíšovi, označované jakotestimonium flavianum. První ze zmínek, v níž seinterpolace textu jeví jako nepravděpodobná, jmenuje Ježíše i s jeho přízviskem Kristus:
Autenticita druhé zmínky bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku. Roku1971 byl nalezen arabskýrukopis z 10. století, který potvrzuje teorie o pozdější interpolaci, avšak zároveň přináší text, který se zdá být textu původnímu nejbližší:
Flavius Iosephus aFilón Alexandrijský (1. století) také poměrně podrobně a na mnoha místech popisují život a působení další významné novozákonní postavy,Piláta Pontského (srov. FilónovoLegatio ad Gaium, XXXVIII), a také židovských velekněžíAnnáše aKaifáše, kteří podle novozákonního podání zorganizovali Kristovo ukřižování. Zasazení novozákonního příběhu do soudobého politického rámce tedy odpovídá nenovozákonním historickým pramenům. V roce 1990 byl nalezen údajný Kaifášův hrob, autenticita tohoto nálezu se však zpochybňuje.[10] V nenovozákonních pramenech je bohatě doložen takéHerodes Veliký a jeho synHéródés Antipas, kteří hrají v Novém zákoně rovněž významnou úlohu.
Flavius Josephus také popisuje osobnost a životJana Křtitele (Židovské starožitnosti 18.5.2), který byl dle novozákonního podání Ježíšovým příbuzným a předchůdcem v kazatelské činnosti. Flaviův popis Jana Křtitele se v obecných věcech shoduje sNovým zákonem, v důležitých detailech se ale odlišuje: Jan je charakterizován jako nekompromisní kazatel ctnosti a pokání, kterého dá Herodes zabít, protože se obává povstání (v Novém zákoně je to kvůli kritice Herodovaincestního manželství, které Flavius také zmiňuje, ale v jiné souvislosti). O souvislosti Jana Křtitele s Ježíšem Flavius nehovoří. Pozdější interpolace z křesťanské strany, navrhovaná u předchozích zmínek, je v tomto případě, i pro částečné neshody s biblickým textem, velmi nepravděpodobná.
Mišna, která zahrnuje materiály z 1. až 3. století, Ježíšovo jméno neobsahuje, avšakJeruzalémský iBabylónský talmud s Ježíšovou osobností polemizují, především s jeho údajným narozením z panny (traktátBešabbat). TraktátSanhedrin Babylónského Talmudu pak obsahuje zajímavou poznámku o Ješuovi,
V židovských pramenech se tedy mnoho zmínek o Ježíšovi nevyskytuje; toto mlčení lze vysvětlit konfliktem mezi židy a křesťany a nezájmemrabínů o Ježíšovu postavu. Tato reference je však zajímavá. Dozvídáme se tu, že v souladu s Biblí došlo k Ježíšově popravě v předvečer židovského svátku Pesach. Na první pohled nás může zarazit způsob popravy pověšením, ale i Nový zákon používá tohoto variantního výrazu pro ukřižování (Gal. 3.13, Lukáš 23:39).
Většina informací o životě Ježíše Krista pochází z křesťanských pramenů, především zespisů Nového zákona, které začaly vznikat někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstaršíPavlovy listy aevangelia. Kromě spisů novozákonních pak mezi křesťanské prameny patří i spisy nekanonické,apokryfní. Hlavní otázkou pro historické studium Ježíšovy osobnosti představuje otázka, zda jsou tyto dokumenty historicky hodnověrné, či zda mají pouzelegendární charakter (vizhodnověrnost pramenů).
Chronologicky nejstarší svědectví nabízí především korespondencePavla z Tarsu. Listy redigovanéapoštolem v letech 50–58 obsahují jen málo zmínek o událostech Ježíšova života, s výjimkou jehoukřižování avzkříšení. Ježíš byl žid,[14] patřil do rodu Davidova,[15] byl zrazen v noci[16] a zodpovědnost za jeho smrt mají židé.[17] Pavel cituje čtyři Ježíšovy výroky, které nezaznamenávají kanonická evangelia.[18] Zdá se, že Pavel zná již existující sbírky Ježíšových výroků.[19] Z Pavlových listů lze rekonstruovat základní strukturu Ježíšova učení, totiž jehoetika postavená nalásce.[20] Pavel tvrdí, že mezi Ježíšovým životem a jeho smrtí existujekoherence.[21] Z poměrně skromného materiálu lze vyvodit, že již dvacet let po Ježíšově smrti existuje (přinejmenším) ústnítradice Ježíšových výroků a událostí z jeho života, avšak Pavel ji příliš nevyužívá.
Dalším pramenem jesbírka logií Q, která se sice nedochovala, ale o nížexegeté tvrdí, že tvoří základMatoušova aLukášova evangelia.Sbírka Q, sepsaná v 50. letech 1. století a rekonstruovatelná do značné míry z dochovaných evangelií, zobrazuje Ježíše jako učitele moudrosti, který ohlašuje boží království. Z této sbírky nejspíše pochází větší částhorského kázání.[22]
Třetí skupinu pramenů tvořísynoptická evangelia, která spojují Ježíšovo učení s událostmi jeho života. Tato evangelia přitom využívají již staršího materiálu, příběhů ozázracích, podobenství i Ježíšových výroky, společně s vyprávěním o Ježíšově utrpení a smrti, které bylo zapsáno zřejmě již kolem roku 40.[23] Synoptická evangelia lze datovat mezi roky 45 a 85.
Čtvrté evangelium, totižJanovo, představuje reinterpretaci existujícíchtradic a většina historiků nepovažuje události v něm obsažené za historicky doložitelné. Nechybějí ovšem hlasy, které nedatují toto evangelium až za rok 90, ale již k roku 40, a některé události, zvláště pak originální líčení Ježíšova utrpení považují za důvěryhodné vzhledem k předpokládanému stáří vyprávění a zachycenému očitému svědectvíapoštola Jana.[24]
Kroměkanonických spisů pak mezi křesťanské prameny patří i mimokanonické spisy, datované mezi2. a 6. století a označované jako novozákonníapokryfy. Z tohoto množství nesourodých dokumentů má pro historické bádání zřejmě největší významTomášovo evangelium, které obsahuje množství výroků, které se v lecčem podobají výrokům synoptických evangelií.[25] Společně s těmito spisy lze jako historický pramen označit i různáagrafa obsažená jak v mimokanonických, tak raně křesťanských spisech.
Zatímco nekřesťanské prameny byly v zásadě vždy považovány za autentické (s výjimkoutestimonium flavianum), někteří historikové evangelia a ostatní novozákonní spisy za důvěryhodné a objektivní prameny nepovažují, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci, a jsouskeptičtí zvláště ohledně některých událostí, o nichž se evangelia zmiňují, a to především Ježíšovýchzázraků a jehovzkříšení. Jako další argument proti hodnověrnosti těchto dokumentů jsou určité podobnosti mezi evangelním líčením a pohanskýmimýty, jako např. mýtemMithrovým,Apollónovým,Attidovým,Osiridovým čiDionýsovým. To vede některé vědce k dohadům, zda křesťané tyto mýty nepřevzali.
V polovině 19. stoletíněmecký historikFerdinand Christian Baur předpokládal, že většina knih Nového zákona byla napsána až koncem2. století, takže mezi událostmi Ježíšova života a jejich písemným zaznamenáním uplynula tak dlouhá doba, že novozákonní spisy nemohou zachycovat historickou Ježíšovu podobu, ale nanejvýšbáje a legendy. Odpověď na tuto kritiku křesťanských spisů přineslyarcheologické nálezy 20. století, které potvrdily věrohodnost novozákonních spisů. ObjevpapyrovýchrukopisůRylands P 52 (datován mezi roky 125 a 135),Chester Beatty P 46 (asi 200) aBodmer P 66 aP 75 (asi 200) posunul dataci a Baurovu domněnku, že spisy obsahují jenmýty, vyvrátil. Současné bádání datuje konečnou verzi evangelií (tedy nikoli předchozích pracovních vrstev, které jsou ještě starší) do 2. poloviny 1. století. Za tak krátkou dobu mezi Ježíšovým životem a sepsání spisů o něm nemohlo dojít k tak zásadnímu zkreslení, aby se tyto dokumenty staly historicky nedůvěryhodnými.Rukopisná tradice tuto domněnku podporuje. V případěNového zákona se zachovalo unikátní množstvístarověkých rukopisů – celkové číslo se pohybuje těsně pod šesti tisíci – které jsou navíc časově natolik blízko originálu, že se s ním nemůže srovnávat žádné dílo starověku. Zatímco u starověkých autorů se jedná o jednotlivé exempláře, maximálně desítky rukopisů, které se zachovaly s odstupem několika set let od jejich vytvoření, v případě Nového zákona je k dispozici téměř šest tisíc rukopisů, z nichž některé jsou vzdáleny jen desítky let od původního textu.[26]Textová kritika krom toho umožnila stanovit s velkou jistotou původní text Nového zákona, který se neliší od originálu, a Nový zákon lze považovat za spolehlivý pramen.
Novozákonní prameny krom toho pocházejí od svědků, kteří Krista zažili, znali jeho učení a odvolávají se na vlastní očité svědectví[27] případně svědectví druhých.[28]Autorství těchto spisů nelze chápat v dnešním smyslu, ve starověku byl autor zároveň editorem již existujícího materiálu. Novozákonní spisy začaly kolovat v době, kdy si lidé události v těchto dokumentech zaznamenané stále pamatovali a mohli je potvrdit, či popřít.[29] Věrohodnost novozákonních zpráv dokládají také některé archeologické nálezy, které kritikové evangelií odmítali jako nehistorické.
Zenon Kosidowski ve své knize „Na počátku bylo slovo“ zpochybňuje i autenticitu římských zdrojů. Tacitovo prohlášení o „christianech“ – „křesťanech“ uvádí jako anachronismus, uváděje, že slovo křesťan vzniklo v Antiochii, dlouho po smrti Ježíše Krista a nemá s jeho jménem nic společného, nýbrž jde o překlad židovského slova Mesiáš.Poukazuje též na shodnost Tacitových a Pliniových svědectví o „křesťanech“ a na to, že i když oba zmínění autoři popisují křesťany a křesťanství, navíc jen povrchně, o Kristovi jako historické osobnosti se zmiňují velice lakonicky.Dodává i fakt, že římská svědectví byla nalezena dlouho po jejich napsání (Tacitus nalezen v 15. století) a že křesťanští historici mohli při přepisování těchto svědectví některé informace upravit pro soudobé potřeby.[30]Zenon Kosidowski rovněž upozorňuje na naprostou absenci relevantních historických údajů. Není přesně známo datum narození, když Matouš ve svém evangeliu určuje jako dobu narození pozdní vládu Heroda Velikého (6.–5. př. n. l.), zatímco Lukáš dobu, kdy bylo v Judeji vyhlášeno sčítání lidu místosprávcem Quriniem (6.–7. n. l.). V případě narození je tedy rozpětí až 12 let. Nutno vzít v potaz, že rok 1 n. l. již neuznává ani církev a hovoří o odchylce 4 let.[zdroj?]Rovněž není známo vzezření historického Ježíše, když raní křesťané v polemice „Proti Celsovi“ užívají argumentu, že Ježíš Kristus byl „ošklivý“ a tělesně slabý, ale jeho duše byla božská, zatímco pozdější křesťané (Jan Zlatoústý) přejímají pohanská dogmata o „harmonii duše a těla“ a popisují Ježíše Krista jako „krásného člověka“. Pohanskokřesťanský pohled Jana Zlatoústého se později ustálil a církevní synody prohlásili raná křesťanská svědectví o Ježíšově „ošklivosti“ za apokryfní.
Při analýze křesťanských dokumentů je zapotřebí mít na paměti jejichliterární žánr, který umožňuje pochopit poselství textu. Evangelia nejsoubiografií, ani morálně-výchovnými příběhy, anikronikou, nýbrž specifickým druhem, který v antické literatuře nemá obdoby. Ačkoli je život a učení Ježíše Nazaretského předmětem těchto evangelií, jejich prvořadý zájem není historický, biografický,filosofický,etický čiasketický.[31] Evangelia mají předevšímkérygmatický charakter a představují Ježíše především jako příklad k následování a někoho, kdo nabízí člověkuspásu. Evangelia tedy nejsou literaturou faktu, ale zároveň nepostrádají historické váhy.
Navzdory starověkým svědectvím, jak křesťanským, tak nekřesťanským, někteří historikové samotnou existenci Ježíšovy osobnosti zpochybňují.[32]Benjamin Urrutia na základě Flaviova vyprávění tvrdí, že historickým Ježíšem byl ve skutečnostirabínJešua bar Aba (Barabáš), který vedl úspěšný nenásilný odpor protiPilátovu plánu umístit naChrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbolJovova kultu.[zdroj?] AngličanJohn Allegro pak dokonce tvrdí, že Ježíš bylo jméno prohalucinogenní houbu.[33] V pramenech ovlivněných komunistickou ideologií (např.Malá československá encyklopedie) bývá Ježíš Kristus popisován jako mytická osoba a jeho historická existence se zpochybňuje. Jakkoliv se s názorem, že Ježíš nikdy nežil, lze i nadále setkat, jedná se o zcela okrajové stanovisko, které odmítá drtivá většina historiků a kritika pramenů.[34] Mezi významné kritiky historické existence postavy Ježíše v současnosti patří například americký historikRichard Carrier, který pomocíbayesovské statistiky zhodnotil hodnověrnost historických pramenů zmiňujících Ježíšovu existenci a dospěl k závěru, že neexistuje důkaz Ježíšovy existence, který by byl nezávislý na Novém zákoně a každý příběh evangelií má zřetelný alegorický nebo propagandistický záměr. Tudíž je historická existence Ježíše pochybná.[35][36]
Zastánci Ježíšovy historicity argumentují skutečností, že Ježíš patří k historicky nejlépe doloženým postavámantiky, a to i ve srovnání např. sAlexandrem Velikým či jinými vladaři, o jejichž existenci nikdo nepochybuje (viz výše). O málokteré osobnosti bylo již krátce po jeho smrti napsáno tolik spisů jako o Ježíši.[37] Kromě samotných, výše citovaných, antických svědectví dokazují zastánci historicity Ježíšova života téžex silentio. Podle tétoargumentace o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství, mezi něž patří např.Frontón z Kyrty,Kelsos,Flavius Iosephus aFilostratos, kteří potírají křesťanství především na základě filosofické argumentace a nikoli zpochybnění historicity Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak propohanské, tak i prožidovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.
Bádání o historickém Ježíši vzniklo kolem roku 1740, kdy se začala od základů proměňovat teorie vědění a obzvláště pochopení bible v křesťanské Evropě. Do té doby byla bible ve shodě s církevní naukou pokládána za Písmo svaté, které Bůh nejenže autorizoval, ale doslovně inspiroval.
Vynálezemknihtisku v 15. století se přístup k biblickým textům změnil.Renesance si kladla otázku po původním, spolehlivém textu, což předpokládalo textovou kritiku.Reformátoři vyznávali zásadu, že bible vykládá sama sebe (sola scriptura), odmítali závazný církevní výklad a uznávali jen doslovný smysl (sensus literalis). ZároveňMartin Luther chápal Krista jako střed bible, východisko a normu biblické kritiky (solus Christus). Tento důraz na sjednocení tištěných verzí a obecnou srozumitelnost bible připravil cestu pozdější radikálnější osvícenské kritice.[38]
S pokrokem v přírodních vědách zesílil zájem o zjistitelná a ověřitelná fakta také ve vědách humanitních. Bylo nutno vysvětlit rozpory mezi jednotlivými texty v evangeliích, protože lidé bibli samostatně četli a kladli si nad ní otázky.Deisté se pokoušeli nalézt historického Ježíše pod novozákonní a dogmatickou „přemalbou“. Bádání o historickém Ježíši tak bylo těsně spojeno s emancipací buržoazních vrstev od středověké církevní hegemonie.[39]
S koncemosvícenství se evropští biblisté začali odvracet od textové analýzy a pokusů o harmonizaci evangelií. Místo toho vytvářeli Ježíšovy životopisy, které typicky nesly názevŽivot Ježíšův.[40] Tyto pokusy o sestavení Ježíšova životopisu vešly ve známost jako první „hledání historického Ježíše“. Název je odvozen z knihyAlberta SchweitzeraDějiny bádání o historickém Ježíši.[41][42]
Koncem 19. století existovala již řadaŽivotů Ježíšových. Některé z nich chtěly jen vyvolat senzaci – nevznikly proto, že by se objevila nějaká nová fakta, ale proto, že někteří lidé četli a vykládali evangelia novým způsobem.[43] V těchto příbězíchŽivotů Ježíšových byl často silný romantický a psychologizující prvek, případně obsahovaly příběhy nezmíněné v žádném z evangelií či jiných historických dokumentech. Např.Ernest Renan využil epizodu, kde Ježíš triumfálně vjíždí do Jeruzaléma na oslu, k vystavění příběhu o tesaři Ježíšovi, který byl něžným prorokem a majitelem osla, na němž přejížděl mezi galilejskými městy.[44]
Mark Powell uvádí, žeŽivoty Ježíšovy byly zpravidla inspirovány třemi momenty: 1. velkým zastřešujícím konceptem (např. Ježíš jako reformátor), který určoval téma knihy a v jehož intencích byla evangelia vykládána; 2. vyloučením těch částí evangelijních zpráv, které tomuto konceptu neodpovídaly; 3. přidáním nového materiálu, který se neobjevoval v žádném z evangelií, aby se vyplnila bílá místa v příběhu.[40]Andreas J. Köstenberger uvádí, že v mnoha případech tyto příběhy vykreslují Ježíše způsobem, který „připomíná hledače samotného“ spíše než židovskou postavu prvního století.[45]
Některé z těchtoŽivotů Ježíšových křesťanství vychvalovaly, jiné na ně útočily.Hermann Reimarus (1694–1768) v jedné z prvních významných publikací na toto téma vylíčil Ježíše jako nepříliš úspěšného politického revolucionáře, který své poslání spatřoval v nastolení Boha jako krále Izraele.[40] Reimarus ve svém traktátu odmítl zázraky a obvinil biblické autory z podvodu, avšak nikdy svou práci nepublikoval a teprve po jeho smrti ji vydalGotthold Lessing (1729–1781).Baron d'Holbach (1723–1789), jehož záměrem nebylo hledat historického Ježíše, ale kritizovat náboženství, napsal spisEcce Homo – Dějiny Ježíše Nazaretského a vydal jej anonymně vAmsterdamu v roce 1769.[46] Do angličtiny přeložil knihuGeorge Houston a vydal ji hned dvakrát: v roce 1799 a pak 1813. Když se k ní přihlásil jako její autor, byl odsouzen za rouhání na dva roky do vězení.[47]
David Strauss (1808–1874) se již ve svých 27 letech stal průkopníkem „hledání historického Ježíše“, když všechny nadpřirozené události odmítl jako mytologii. JehoŽivot Ježíšův[48] z roku 1835 byl jedním z prvních a nejvlivnějších systematických rozborů Ježíšova životního příběhu, který měl být založen na nestranném historickém bádání. Strauss chápal zázračná vyprávění z Ježíšova života v evangeliích jako mýtus a výtvor představivosti prvních křesťanů, kteří si vyprávěli příběhy a popisovali přirozené události jako zázračné. Z autorů píšících po Straussovi předevšímErnest Renan ve své úspěšné knizeVie de Jesus z roku 1863 spojil akademický přístup se sentimentální a beletristickou psychologizující interpretací. Příkladem je Renanovo tvrzení, že Ježíš kázal „sladké evangelium lásky“, dokud byl v Galileji, stal se však revolucionářem po svém příchodu do Jeruzaléma a střetu s tamním establishmentem.[49][50][40]
Johannes Weiss (1863–1914) aWilliam Wrede (1859–1906) upozornili akademický svět na eschatologický aspekt Ježíšova působení.[51][52][53] Oba byli rozhodnými anti-liberály a jejich výklad zdůrazňoval neobvyklou povahu Ježíšova působení a učení. Wrede psal o tématu „mesiášského tajemství“ v Markově evangeliu a zastával názor, že první křesťané používali tuto metodu, aby vysvětlili, proč se Ježíš sám neprohlásil za Mesiáše.[54]
Albert Kalthoff (1850–1906) ve své knizeJak vzniklo křesťanství. Nové příspěvky k problému Krista (1904), v kapitole „Existoval historický Ježíš?“ píše: „Syn Boží, Pán veškerenstva, narozený z Panny a vzkříšený z mrtvých, a tesařův syn s revolučními sklony jsou dvě naprosto rozdílné bytosti. Byl-li jeden z nich historickým Ježíšem, druhý jím zcela jistě nebyl. Skutečná otázka Ježíšovy historicity nezní pouze, zda mezi mnoha judskými pretendenty mesiášství se vyskytlo jméno Ježíš, ale zda historickou postavu tohoto Ježíše můžeme rozpoznat v evangeliích a zda jej máme považovat za zakladatele křesťanství.“[55]
Albert Schweitzer (1875–1965), historik teologie, ve své knizeDějiny bádání o historickém Ježíši – od Reimara k Wredemu (1906, první vydání) odsoudil subjektivismus různých spisovatelů, kteří Ježíše nahlíželi prizmatem svých vlastních preferencí. Tři kapitoly v knize (7, 8 a 9) jsou věnovány Davidu Straussovi, jedna (11) Bruno Bauerovi.Bruno Bauer (1809–1882) byl prvním akademickým teologem popírajícím Ježíšovu historicitu. Německá akademická obec však jeho práci neuznávala a před zapomenutím ji zachránil teprve Albert Kalthoff. Schweitzer vysoce cenil Bauerova raná díla, neztotožňoval se však s jeho tvrzením o Ježíšově nehistoričnosti.[56]
Přímým útokem na „první hledání“ se stala knihaMýtus o Kristu, poprvé vydaná roku 1909. Její autorArthur Drews razí teorii kristovského mýtu a popírá existenci historického Ježíše.[57] Kniha popularizující tezi Bruno Bauera vyvolala mezinárodní rozruch. Jak v roce 1912 poznamenáváS. J. Case, pochybnosti o Ježíšově existenci se v posledním desetiletí objevily na mnoha místech, ale nikde s takovou razancí jako v Německu, kde se hnutí skeptiků stalo regulérní propagandou. „Náčelníkem tohoto křídla je Arthur Drews, profesor filosofie vKarlsruhe. Od vydání jeho knihyMýtus o Kristu v roce 1909 se veřejnost s tématem neustále setkává prostřednictvím diskusí na různých místech, zvláště v některých významných univerzitních střediscích, jako jsou Jena, Marburk, Giessen, Lipsko či Berlín.“[58]
V odpověď na Drewsovu tezi zařadilSchweitzer do druhého vydání svýchDějin bádání o historickém Ježíši z roku 1913 (Geschichte der Leben-Jesu-Forschung, 2. Auflage, 1913) dvě nové kapitoly:
Schweitzer upozornil na skutečnost, že všechny Ježíšovy životopisy 19. století zanedbávaly nebo zcela opomíjely Ježíšovu apokalyptickou zvěst, a vytvořil svou vlastní verzi Ježíšova profilu v židovském apokalyptickém kontextu.[59] Poté usoudil, že hledání historického Ježíše je ztrátou času, opustil biblické bádání a odešel do Afriky jako lékař a misionář.
Předchůdcem Schweitzerovy práce byla knihaMartina KähleraTakzvaný historický Ježíš a dějinný biblický Kristus, vydaná v roce 1896.[60] Kähler v ní argumentuje, že nelze odloučit historického Ježíše od Krista víry a že hlavním úkolem biblické analýzy je především lépe pochopit Krista víry, který ovlivnil dějiny.[61] Kählerovu práci si oblíbili konzervativci i liberálové a společně se Schweitzerovou knihou přispěla k ukončení „prvního hledání“.[61]
Schweitzerova kritika z roku 1906 vzala dřívějším pokusům o rekonstrukci historického Ježíše vítr z plachet a často je považována za začátek období „nehledání“, které trvalo až do přednáškyErnsta Käsemanna v roce 1953 – začátku „druhého hledání“.[62][63]
Klíčovou postavou tohoto mezidobí bylRudolf Bultmann, který zůstal skeptickým v otázce relevance a potřebnosti bádání o historickém Ježíši a zastával názor, že jediné, co o Ježíšovi potřebujeme vědět, je „že“ (německydass) jeho existence – že Ježíš žil, kázal a byl ukřižován, kdežto další konkrétní události z jeho života jsou nepodstatné.[64] Bultmann také podporoval studium ústní tradice, která uchovala materiál evangelií.[65]
Bultmann věřil, že o Ježíšovi lze poznat jen několik nahodilých detailů a že zkoumat je nemá smysl, protože vše, na čem záleží, je následovat „Ježíšovo povolání“, které lze zakusit jen existenciálním setkáním s Božím slovem. Bultmann argumentuje, že nejranější křesťanská literatura se málo zajímala o konkrétní zeměpisné údaje a že studium Ježíše metodou historické analýzy je nejen nemožné, ale i zbytečné. Nakonec však Bultmann nezavřel zcela dveře historickému bádání a v roce 1948 doporučil v něm pokračovat.[66]
Zatímco přesný začátek prvního a třetího hledání nelze stanovit, v případě druhého hledání tento údaj známe. Je jím přednáškaErnsta Käsemanna nazvaná „Problém historického Ježíše“, kterou přednesl 20. října 1953 na výročním shromáždění absolventů marburské univerzity, kteří stejně jako Käsemann studovali u Rudolfa Bultmanna.[67]
Svou přednáškou se Käsemann rozešel se stanovisky svého učitele Bultmanna, který zdůrazňoval teologický přístup a ještě v roce 1926 argumentoval, že bádání o historickém Ježíši je mrháním časem (byť později toto stanovisko zmírnil).[67] Käsemann zastával názor, že ačkoli je možno interpretovat evangelia teologicky, obsahují současně historické vzpomínky, které mohou být zdrojem informací o Ježíšovi. Tento názor stál na počátku „nového hledání“, dnes známého jako druhé hledání historického Ježíše.[61] Většina badatelů tohoto „druhého hledání“ byli buď Němci nebo studenti německých učitelů.[68]
Käsemannův názor, že o Ježíšovi se můžeme něco dozvědět, pokud systematicky pracujeme s nástroji historické analýzy, se ukázal jako velmi vlivný a inspiroval řadu badatelů, aby vyvinuli nové přístupy ke studiu historického Ježíše.[40] Jedním z významných počinů vycházejících z tohoto přístupu byla knihaGünthera BornkammaJežíš Nazaretský (1956), z níž pochází jeho známý výrok: „Co mají evangelia říci o zvěsti, činech a příběhu Ježíšově, má stále prvek autentičnosti… tyto rysy ukazují přímo k pozemské Ježíšově postavě.“[69][70] KnihaJamese M. RobinsonaNové hledání historického Ježíše (1959) se dočkala mnoha reedicí, což naznačuje vysokou míru zájmu o tuto problematiku v šedesátých letech.[71]
K analýze biblických textů zavádí Käsemann „kritérium nepodobnosti“, které porovnává danou evangelijní pasáž (např. Ježíšův výrok) s dobovým židovským kontextem a pokud se mu vymyká, považuje její autentičnost za pravděpodobnější.[72] V období druhého hledání bylo zavedeno také „kritérium trapnosti“, které pokládá za nepravděpodobné, aby si skupina vymyslela příběh, který ji uvádí do rozpaků.[44] Podle tohoto kritéria by si např. raná církev nikdy nevymyslela jádro příběhu o Ježíšovu křtu, protože Jan křtil na odpuštění hříchů, zatímco Ježíš byl pokládán za bezhříšného. Příběh Ježíšova křtu do tohoto modelu nezapadá; navíc jako by Jana nadřazoval Ježíšovi, což je dalším zdrojem rozpaků.[42] Samotný Ježíšův křest je tedy patrně historická událost, avšak zmínky o holubici a hlasu z nebe budou spíše pozdějšími ornamentálními doplňky.[40]
Počátkem 70. let původní zájem o „druhé hledání“ prakticky vyprchal.[73] Řada badatelů spojuje jeho konec s klesajícím vlivem Bultmannových myšlenek; např.Ben Witherington píše: „S úpadkem Bultmannova vlivu a nadšení pro existencialismus odeznělo také nadšení druhého hledání.“[61]Geza Vermes prohlašuje: „Vzhledem k nedozírnému Bultmannovu vlivu na německou a skrze jeho bývalé studenty i severoamerickou novozákonní biblistiku se hodiny skutečného historického bádání na půl století zastavily.“[74]Paul Zahl si všímá, že ačkoli druhé hledání přineslo ve své době významné výsledky, dnes jsou namnoze zapomenuty, byť nikdy nedošlo k jejich vyvrácení.[67]
Druhé hledání se vyčerpalo v 70. letech, avšak již v 80. letech začalo třetí hledání a získalo své formální stoupence.[44] Na rozdíl od druhého nemá třetí hledání žádný jasně definovaný počátek; objevilo se, když několik badatelů krátce po sobě formulovalo nové přístupy. V roce 1992 označilN. T. Wright tyto nové přístupy jako „třetí hledání“.[44]
Kromě starších kritérií vícenásobného svědectví, nepodobnosti a trapnosti vznikla v období třetího hledání nová kritéria, zejména:
Některá další navržená kritéria považují badatelé třetího hledání za pochybná a nespolehlivá. Mezi ně patříkritérium přítomnosti aramejských prvků, které navrhlJoachim Jeremias. Toto kritérium posuzuje biblický výrok na základě rozpoznatelných aramejských prvků ve slovní zásobě či gramatice.[76] Podobněkritérium palestinského prostředí pokládá výrok za autentický, pokud odpovídá palestinskému prostředí Ježíšovy doby.[76]Kritérium živosti vyprávění předpokládalo, že výrok formulovaný jazykem živějším než okolní text může pocházet od očitého svědka, toto kritérium však většina badatelů nepokládá za průkazné.[77]
Významným rysem třetího hledání je také role archeologie. Jak říkáJames Charlesworth, jen málo moderních badatelů dnes záměrně přehlíží archeologické objevy, které objasňují život v Galileji a Judsku v Ježíšově době.[78] Dalším rysem třetího hledání je jeho interdisciplinární a globální povaha. Zatímco v prvním a druhém hledání se angažovali především evropští protestantští teologové, třetího hledání se účastní badatelé mnoha oborů z celého světa.[79] Např. přínosem židovských badatelů k hledání historického Ježíše je jejich důkladná znalost judaismu druhého chrámu.[79]
Většina badatelů se dnes shoduje, že Ježíš jako historická postava existoval, avšak Ježíšovy portréty vytvořené během trojího hledání se často liší mezi sebou navzájem i od portrétu, který známe z evangelií.[72]Amy-Jill Levineová nachází obecný akademický konsenzus v základních bodech Ježíšova života: že Ježíš byl pokřtěn Janem Křtitelem, dostal se do sporu s židovskými představiteli o otázce Boha, uzdravoval, učil v podobenstvích, shromažďoval učedníky a byl ukřižován za římského prefektaPiláta Pontského.[80]
Rozdílné důrazy v hlavním interpretačním proudu třetího hledání lze shrnout do několika skupin: Ježíš jakoapokalyptický prorok,charismatický uzdravovatel,kynický filosof,židovský Mesiáš neboprorok sociální změny.[81] Ačkoli se badatelé rozcházejí v interpretacích jeho života i v samotné interpretační metodě, existují mezi nimi jisté shody. Někdy se vzájemně kritičtí badatelé v určité otázce setkávají; např.John Dominic Crossan aN.T. Wright souhlasí, že Ježíš nebyl „primárně apokalyptický“, ačkoli zároveň věří, že apokalyptickou zvěst skutečně kázal, kdežto jiní (např.Marcus Borg aBurton L. Mack) se od nich v tomto ohledu odlišují.[82] Třetí hledání je tedy roztříštěné a nedospívá k žádnému obecně sdílenému Ježíšovu obrazu.[83]
Ve své knizeDějiny bádání o historickém Ježíši (1906) siAlbert Schweitzer povšiml podobnosti jednotlivých Ježíšových portrétů badatelů, kteří je sestavují.John Dominic Crossan má za to, že tento trend pokračuje, takže mnozí autoři píšící o Ježíšově životě „tvoří autoportrét a říkají mu portrét.“[81]
V tomto článku byly použitypřeklady textů z článkůQuest for the historical Jesus na anglické Wikipedii,Historical Jesus na anglické Wikipedii aHistorische Jesusforschung na německé Wikipedii.
