Původ slova Hispania je předmětem mnoha diskuzí, přičemž poznatky vzniku tohoto pojmu se zakládají převážně na domnělé vnější podobnosti s jinými výrazy. Podle jedné ze zastávaných teorií se jedná o termín odvozený zféničtiny. Tvar Hispánie prý pochází ze složeniny fénických slovî (znamenající ostrov) ašəpānîm (semitský výraz prodamana), což lze vyjádřit jako „ostrov damana“.Féničané totiž zdejší hojně se vyskytující králíky mylně považovali za damany. Existuje rovněž alternativní teorie, která vychází z předpokladu, že slovo Hispánie je převzato ziberštiny, přesněji z předřímského názvu městaSevilla,Hispalis, který nápadně připomínáantické pojmenování této země. Iberský ani keltský tvar jména Hispalis nejsou dnes již známi, ovšem někteří badatelé se domnívají, že tento pojem vznikl z řeckéhoHeliopolis („město slunce“). Nahrazování termínů „španělský“ a „Španělsko“ slovy „hispánský“ a „Hispánie“ se v současnosti jako matoucí a zavádějící anachronismus neužívá, protože hranice moderního Španělska nejsou totožné s hranicemi římské Hispánie či s územím pozdějšíhovizigótského království. Třebaže latinský pojem Hispania byl k označeníPyrenejského poloostrova obvykle používán až do doby pozdního středověku, jeho zkrácená variantaSpania (z níž je odvozenočeské slovo Španělsko) byla postupně v rostoucí míře spojována pouze se španělským královstvím, jež se zrodilo na konci15. století.
Podle fosílií objevených v pohoříAtapuerca na severu Španělska byl Pyrenejský poloostrov osídlen člověkem vzpřímeným (homo erectus) už před 780 000 lety. Zhruba ke koncistředního paleolitu pronikl do Ibériečlověk neandrtálský, který sem patrně uprchl před migrujícím člověkemhomo sapiens. První významné osídleníEvropy modernímčlověkem nastalo přibližně před 40 000 lety, na počátkumladého paleolitu a poslednídoby ledové. Jednalo se onomádskélovce a sběrače pocházející ze stepístřední Asie. Poté, co doba ledová dosáhla někdy před 30 000 lety svého vrcholu, usadili se tito lidé vIbérii. V následujících tisíciletích neandrtálci postupně vymizeli, zatímco místní kultury moderních lidí vzkvétaly. V důsledku toho vznikly výjimečné formypravěkého umění, jehož doklady byly nalezeny vúdolí Côa či v jeskyniAltamira. Pozoruhodné malby zvířat, jejichž stáří se odhaduje na 20 000, resp. 14 000 let podávají svědectví o vysoké úrovnipaleolitické lovecké kultury. Vmezolitu, na počátku desátého tisíciletí př. n. l., nastalo oteplení, jež ukončilo dobu ledovou, načež iberská populace (potomcikromaňonců) opět osídlila značnou část Evropy. V průběhuneolitu došlo zhruba kolem roku 5000 př. n. l. k zásadní proměně lidského osídlení Ibérie, neboť započal rozvoj zemědělství a počátek evropskémegalitické kultury. Ta se rozšířila do většiny Evropy a některá její nejstarší centra se nacházela na území dnešního Portugalska.
Do poloviny 2. tisíciletí př. n. l. se datují důkazy o přítomnostiIberů, kteří se v dalších staletích vyvinuli v nejvýznamnější etnikum na poloostrově. Původ Iberů zůstává dosud předmětem bádání. Podle některých názorů pocházeli z oblastí východníhoStředomoří, případně zeseverní Afriky. Jiné teorie se však vyslovují pro evropský původ Iberů. Dalším starověkým národem obývajícím Pyrenejský poloostrov byliBaskové. Na koncidoby bronzové zasáhlo Ibérii několik migračních vln národaindoevropského původu –Keltů, kteří patrně od počátku7. století př. n. l. pronikali z dnešní jižní Francie do severní a západní Ibérie. Ve střední části poloostrova Keltové a Iberové pozvolna splynuli v jediný národ nazývanýKeltiberové. Ti nejprve opanovali oblasti centrálních náhorních plošin a západ, později se rozšířili i na východní pobřeží poloostrova. Místní odlišnosti mezi těmito starodávnými kulturami jsou do určité míry patrné do dnešních dnů. Iberové i Keltiberové byli zdatnými kováři. Zvláště v jižnějších částech země se vyskytovalo mnoho dolů, z jejichž surovin byly v době železné vyráběny výtečné zbraně a nástroje. Bohaté zdroje surovin Ibérie upoutaly pozornost národů sídlících na březíchStředozemního moře, jež proto založily na jihu a východě poloostrova četné kolonie. Kolem roku1100 př. n. l. dosáhli prý IbérieFéničané, pocházející z východního Středomoří. Nicméněarcheologické nálezy nasvědčují tomu, žeCádiz (ve starověkuGadir, případněGades), nejstarší fénická osada v Ibérii, byl založen až v8. století př. n. l. Na východním pobřeží vznikala od 7. století př. n. l. rovněžřecká města, z nichž nejdůležitější bylyEmporion (dnešníEmpúries) aSaguntum (Sagunto). Řekové udržovali obchodní kontakty s Keltibery a taktéž s Féničany, kteří však představovali pro Řeky vážné konkurenty a soupeře.
Od6. století př. n. l. vzrůstal na poloostrově vliv mocného severoafrického městaKartága, jež bylo původně jednou z fénických kolonií. Kartáginci nahradili své fénické předchůdce a vybudovali řadu novýchpunských osad. Na základě archeologických vykopávek, v nichž jsou zastoupeny kartaginské i iberské artefakty, lze usuzovat, že obě tyto kultury se v těchto obchodních centrech rozvíjely ve vzájemné koexistenci. Po vítězstvíŘímanů nad Kartáginci vprvní punské válce (264–241 př. n. l.), usilovalo Kartágo o vykompenzování své ztrátySicílie vytvořením obchodní říše v Ibérii. Kartaginský generálHamilkar Barkas si v sérii tažení probíhajících mezi léty237 až228 př. n. l. podrobil rozsáhlé jižní a východní oblasti Pyrenejského poloostrova. Hamilkarův nástupceHasdrubal založil městoCarthago Nova (Cartagena), jež sloužilo jako hlavní kartaginská základna v Ibérii. Pravděpodobně v roce226 př. n. l. sjednal Hasdrubal s Římany, znepokojenými rostoucí kartaginskou mocí, smlouvu, v níž se obě strany zavazovaly respektovat řekuEbro jako hranici svých sfér vlivu na poloostrově. Tuto smlouvu však v roce219 př. n. l. porušil Hamilkarův synHannibal, jenž oblehl a dobyl městoSaguntum, což se pro Římany stalo záminkou k vypovězenídruhé punské války (218–201 př. n. l.). V průběhu tohoto konfliktu se římský vojevůdceScipio Africanus v roce209 př. n. l. zmocnil Carthaga Nova a během několika dalších let vypudil po vítězství vbitvě u Ilipy Kartágince z Ibérie. V mírové smlouvě meziŘímem a Kartágem uzavřené v roce201 př. n. l. přenechali Kartáginci své državy na Pyrenejském poloostrově Římanům. Ti tuto zemi nazývali Hispánií podle latinizované verze dosavadního kartaginského jména.
Římané vstoupili poprvé na půdu Pyrenejského poloostrova v roce218 př. n. l. Od tohoto okamžiku zde po následujících dvě stě let vedli prakticky nepřetržitá válečná tažení nejprve proti Kartágincům a Iberům, později proti Keltiberům,Lusitánům, Baskům a různým keltským kmenům na severu. Významné keltiberské střediskoNumantia bylo dobyto v roce133 př. n. l. po desetiletích odporu domorodců proti římským útokům. V bojích s Římany se obzvláště vyznamenalViriathus, vůdce Lusitánů. Podmanění Hispánie Římany bylo definitivně dokončeno až za římského císařeAugusta v roce19 př. n. l. Hispánie byla, stejně jako jiná území ovládanářímskou republikou, spravována místodržiteli, kteří svoji funkci zneužívali k osobnímu obohacení a k dosažení slávy. Obyvatelstvo Hispánie bylo sužováno vysokými daněmi svévolně uvalovanými římskými dobyvateli, odvody mládeže do římského vojska a všeobecně bující korupcí. Zefektivnění římské správy nastalo teprve po nastoleníprincipátu v roce27 př. n. l., což přispělo k urychlení procesuromanizace země. Hispánie se tak na dalších více než čtyři sta let stala součástí kosmopolitnířímské říše.
Římské divadlo v Méridě
Po celé zemi byly budovány silnice, mosty aakvadukty, z nichž mnohé se dochovaly dodnes. Stávajícíbarbarské osady se rozrostly ve výstavní a komfortní města, jakými byloOlissipo (Lisabon) neboTarraco (Tarragona). Dále byla založena řada nových jakoCaesaraugusta (Zaragoza),Augusta Emerita (Mérida) neboValentia (Valencia). Hispánie sloužila říši jako zásobárna a hlavní zdroj surovin a kovů, přičemž z jejích rozvíjejících se přístavů bylo do celého impéria exportováno zlato, stříbro, železná ruda, olovo, olivový olej, víno, obilí a jiné produkty. K rozkvětu hospodářství napomohlo také rozšíření užívánířímského práva v zemi. Vůdčí představitelé domorodých národů, kteří ovládali jednotlivé kmeny, byli postupem doby přijímáni do řad římské aristokracie, čímž si zajistili účast na správě Hispánie a římské říše. Výnosy v zemědělství stouply v důsledku zavedenízavlažovacích zařízení. Římané budovali v Hispániivilly (velkostatky), na nichž pracovala velká část venkovského obyvatelstva a značný početotroků. Vedle velkýchlatifundií existovaly i menší zemědělské statky a usedlosti, jež byly přidělovány římským veteránům – touto kolonizací usilovali Římané o snazší podrobení nového území.Latina se stala oficiálním jazykem a už v1. století bylo území dnešníAndalusie natolik silně romanizováno, že zde užívání domorodých jazyků téměř vymizelo. Romanizace však nezasáhla všechny části Hispánie stejně intenzivně, zvláště na severu se latině nikdy nepodařilo vytlačit lokální jazyky. V Hispánii narozeným potomkům římských vojáků a kolonistů náleželořímské občanství, jež bylo nejpozději v roce212 přiznáno rovněž všem Hispanořímanům – romanizované hispánské populaci (již na konci 1. století udělilVespasianus všem obyvatelům Hispánie latinské právo). Hispánie byla rodištěm několika význačných císařů, jako byliTraianus,Hadrianus čiTheodosius I. Pocházeli odsud také někteří význační římští literáti včetněSenecy mladšího,Lucana aMartiala.
Římská villa v Itálice
Křesťanství se v Hispánii objevilo poprvé v 1. století a v průběhu2. století se do určité míry uchytilo i ve městech.Pohanství si však uchovalo především na venkově pevné postavení po velmi dlouhou dobu. To se začalo měnit až ve4. století, kdyKonstantin Veliký legalizoval křesťanství. V Hispánii se sice vyskytly jistéheretické sekty, ovšem místníbiskupové zachovávali loajalitu vůčipapežům v Římě. Koncily biskupů se staly důležitým nástrojem udržení stability během období nadvládyVizigótů, jež následovalo po zhroucení římského politického systému ve druhé polovině5. století. V této době přešla civilní administrativa z velké části na katolické biskupy, kteří tak pomohli uchovat pořádek a kontinuitu římské kultury v Hispánii. Zhruba o sto let později využilvýchodořímský císařJustinián I. občanské války mezi vizigótskými králi v Hispánii k vyslání vojska, které mělo získat Pyrenejský poloostrov zpět pod kontrolu Římanů. Výsledkem bylo krátkodobé opětné dobytí úzkého pásu země podél pobřeží Středozemního moře, jež bylo nazývánoSpania.
V roce197 př. n. l. zřídili Římané v Hispánii dvěprovincie pojmenovanéHispania Citerior („Bližší Hispánie“) aHispania Ulterior („Vzdálenější Hispánie“). Hranici mezi nimi představovala klikatě se vinoucí linie mezi městem Carthago Nova a Kantabrijským mořem (Biskajský záliv). Hispania Ulterior zahrnovala území dnešníAndalusie,Portugalska,Extremadury aGalicie, zatímco Hispania Citerior zaujímala východní část poloostrova, tedy nynějšíAragonii,Valencii,Katalánii a většinuKastílie. GenerálMarcus Vipsanius Agrippa reorganizoval v roce27 př. n. l. Hispánii do tří částí, když rozdělil Hispanii Ulterior na Baeticu a Lusitánii (včetně Gallaecie a Asturie). V témže roce císař Augustus uspořádal hispánské provincie tímto způsobem:
Správní rozdělení Hispánie v době vlády Augusta
Hispania Baetica, jejímž hlavním městem bylaCorduba (Córdoba), se rozkládala na území takřka identickém s dnešní Andalusií. Hranici mezi Baeticou a Lusitánií tvořila řekaAnas (Guadiana).
Hispania Lusitania, jejímž hlavním městem bylaEmerita Augusta (Mérida), byla zmenšena o Gallaecii a Asturii.
Hispania Citerior, jejímž hlavním městem byloTarraco (Tarragona), získala nový názevHispania Tarraconensis. Jednalo se o nejvýznamnější římskou provincii na Pyrenejském poloostrově, k čemuž přispělo i začlenění Gallaecie a Asturie.
Na počátku3. století provedl císařCaracalla nové rozdělení, jež však přetrvalo pouze krátkou dobu. Jeho úprava spočívala ve vydělení provincieAsturia-Callaecia (Hispania Nova) z Tarraconensis. V této nově vzniklé, nepříliš rozlehlé provincii byla umístěna jediná stálálegie v Hispánii:Legio VII Gemina. V roce238 byly však tyto dva celky opět spojeny.Diocletianovy správní reformy vedly v roce293 k začlenění všech hispánských provincií dodiecézeHispaniae, jíž spravoval císařský úředník s titulemvicarius a se sídlem v Méridě. Diecéze Hispánie tvořila spolu sgalskými,germánskými abritskými provinciemiprefekturuGalliae. Diecéze se skládala z pěti pevninských hispánských provincií (Baetica,Gallaecia,Lusitania,Tarraconensis a nově vytvořenáCarthaginiensis), z provincieBaleares a ze severoafrické provincieMauretania Tingitana. Toto správní uspořádání Hispánie přetrvalo v nezměněné podobě až do konce římské vlády.
Běhemstěhování národů překročily v roce406 barbarské kmenySvébů,Vandalů aAlanů řekuRýn a po tříletém pustošení Galie vpadly v roce409 přesPyreneje do Hispánie. Tento okamžik znamenal počátek rozkladu římské moci na Pyrenejském poloostrově. Svébové založili království v nynější Galicii a v severním Portugalsku. Hasdingští Vandalové a jejich alanští spojenci okupovali Lusitánii, přesněji současné portugalské regionyAlentejo aAlgarve. Příslušníci silingské větve Vandalů se usadili na území Baeticy, tedy zhruba v nynějším španělskému regionu Andalusie (což je odvozeno z termínuVandalusia). Téměř polovina Hispánie se vymkla římské vládě, pročežzápadořímský císařHonorius pověřil svého švagra avizigótského králeAthaulfa obnovením pořádku na Pyrenejském poloostrově. Na oplátku poskytl Vizigótům půdu severně od Pyrenejí. V roce415 zahájili Vizigóti tažení proti Vandalům a Alanům, které do roku429 přinutili k odplutí do severní Afriky. V době zániku římské moci naZápadě ke konci5. století se Vizigóti zmocnili vlády nad většinou Hispánie a do roku585 si podmanili i severozápad země kontrolovaný dosud Svéby.
Pyrenejský poloostrov kolem roku 560
Vizigótská okupace nebyla barbarskou invazí v pravém smyslu, neboť jednotliví vizigótští králové formálně vládli Hispánii jakopatricijové, kteří obdrželi svolení k řízení země jménem císaře. Vliv Vizigótů na kulturu Hispánie byl celkově nepatrný. Výkon civilní správy setrvával na bedrech Hispanořímanů, přičemž jazykem práva a obchodu zůstávala i navzdorygermánské nadvládě latina. Udržení někdejší úrovně vzdělanosti a správy nyní spočívalo nacírkvi, jelikož pouze hispanořímské duchovenstvo bylo dostatečně způsobilé zajišťovat řízení státu. Podobně jako v jiných částechraně středověké Evropy, se i v Hispánii ukázala být církev nejsoudržnější částí společnosti, jež nadále ztělesňovala kontinuitu antických tradic, idejí a řádu. Náboženství představovalo nejstálejší zdroj napětí meziřímskokatolickými Hispanořímany a jejichariánskými vizigótskými vládci. Teprve v roce589 se králRekkared I. zřekl ariánství na koncilu biskupů vToledu a přijal katolictví, čímž byl posílen vzájemný soulad mezi vizigótskou monarchií a Římany. Vedle politické jednoty tak bylo dosaženo také náboženského sjednocení poloostrova. Avšak nepřetržité občanské války, násilné smrti králů a uzurpace vedly k oslabení centrální moci ve prospěch místních válečníků a velkých pozemkových vlastníků. Vizigóti převzali a podporovali římský provinciální aparát, nebyli ale schopní jej využít k nastolení efektivní správy státu. Vzhledem k chybějícímu jasně vymezenému nástupnickému systému podněcovaly soupeřící frakce vizigótské šlechtyByzantince,Franky a nakonecmuslimy k zásahům do vnitřních záležitostí státu, což nakonec přivodilo zhroucení vizigótské říše.
Oslabené vizigótské království podlehlo na počátku8. století invaziseveroafrických muslimů –Maurů. Na místo pojmenování Hispánie (arabsky اسبانيا,Isbá-nía) užívali Maurové pro svůj stát označeníAl-Andalus (الأندل). Různé křesťanské kroniky a dokumenty z doby vrcholného středověku pojem Hispánie (resp. z něho vycházející názvySpania,España neboEspanha) vztahovaly pouze na Maury kontrolovaná teritoria. Například výprava králeAlfonsa I. Aragonského proti městuMálaga, podniknutá v roce1126, je popisována jako tažení do země „España“. Asi od konce12. století začal být pod pojmem Hispánie vnímán opět celý Pyrenejský poloostrov. Výraz „pět království Hispánie“ se týkal muslimskéGranady a křesťanských královstvíKastílie a Leónu,Navarry,Portugalska aAragonie. Jednotlivá křesťanská království, vzniklá v obdobíreconquisty, se postupně slučovala ve větší útvary, což bylo završeno spojením Kastílie a Aragonie v roce1479. Název „Španělsko“ odvozený z termínu Hispánie byl od tohoto momentu užíván pouze k pojmenování tohoto nového království a nikoli k označení celého Pyrenejského poloostrova.
.jpg)
_01.jpg)
