Heterosexualita (zřec.heteros, druhý, jiný) je termín označujícísexuální chování asexuální orientaci, projevující se vpřitažlivost k osobám opačného pohlaví.[1] Někdy se jí též říkáheterosexuální orientace,heterosexuální preference,heterosexuální zaměření neboheterosexuální založení. V lékařském (psychiatrickém) a sexuologickém významu je převažující nebo výhradníerotická citlivost (reaktivita) vůči osobám opačného pohlaví, která se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám opačného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti neboorgasmických aktivitách ve vztahu k nim.
Leč se v souvislosti s pojmyheterosexualita ahomosexualita mluví většinou o lidech, heterosexuální chování bylo pozorováno u všech druhůsavců a ostatníchzvířat, jelikož má primární význam proreprodukci.
Slovoheterosexuální je hybrid řeckého zájmenaheteros (jiný, různý) a latinského podstatného jménasexus (pohlaví), doslova by znamenalorůznopohlavní. První známé užití tohoto slova pochází z textu publikovaného anonymně v roce1869, jehož autorem byl vRakousku narozený MaďarKarl-Maria Kertbeny. Podle jiných zdrojů[2] je však slovo heterosexualita o deset let mladší než slovo homosexualita a poprvé jej použil (v podobě „die Heterosexualität“) ažGustav Jäger ve spiseDie Entdeckung der Seele (1878).
Na původ sexuální orientace nemá věda vyhraněný názor, obvyklé teorie ale zahrnují komplex vlivůgenetiky,hormonů a prostředí a nedívají se na heterosexualitu jako na volbu. Někteří teoretici považující vyhraněnost heterosexuality za výsledek kultury a výchovy (napříkladSigmund Freud) vychází z předpokladu, že dítě se rodí polymorfně perverzní, tedybisexuální. Jiní považují heterosexualitu, stejně tak jako homosexualitu a jiné sexuální orientace, za geneticky nebo hormonálně předurčenou už při početí nebo v zárodečném vývoji. Přestože neexistuje jednoznačnýkonsenzus na tom, co sexuální orientaci formuje, vědecky nejpodporovanější jsou teorie, které říkají, žebiologie. Vědecké poznatky o heterosexualitě jsou obvykle dovozovány z výzkumů homosexuality.
Jednoznačně se biochemickou podstatu heterosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození. Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že heterosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a je pak stálá a nezměnitelná.
Ze sociologického hlediska za vznik či původ heterosexuality lze považovat též kulturní proces, v jehož rámci byly homosexuální dispozice vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.
Určit zastoupení heterosexuality v lidské společnosti je velmi složitý úkol. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro heterosexualitu, avšak nikoliv její podstatu.
Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit heterosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Heterosexualitu lze obtížně odlišit od pouhého bezproblémového přijetí obvyklého způsobu života. Také osoby bisexuální, nevyhraněné nebo osoby s malou erotickou reaktivitou se obvykle identifikují jako heterosexuální.
Heterosexualita ani v živočišné říši není zcela stoprocentní, stejnopohlavní párové soužití, genitální aktivity i sexuální orientace byly pozorovány u mnoha druhů zvířat.
Z heterosexuálního schématu se jistým způsobem vymykají organismyhermafroditní nebo rozmnožující se nepohlavně.
V některých státech a společnostech jsou některé formy sexuálního styku mezi osobami opačného pohlaví, například orální nebo anální sex nebo soulož zezadu, trestné. V některých zemích plynou závažné sankce z nemanželskéhopohlavního styku, zejména je-li v nich účastná vdaná žena. V mnoha zemích je možnost pohlavního styku věkově omezena.
Právní systémy se také liší přípustnou mírou nedobrovolnosti sexuálního styku a přípustností násilí v manželství a ochranou před domácím násilím.
Ve většině kultur a států mámanželství muže a ženy zvláštní status a často požívá zvláštních výsad. Rozdíly bývají v přístupu k různým druhůmpolygamie, v rozsahu a symetrii práv a povinností vyplývajících z manželství, v hodnocení mimomanželských vztahů osob v manželství. Tradičně bývá za hlavní účel manželství považováno vytvoření rodiny a výchova dětí. Ve společnostech předmoderního rázu však rodiny mají větší význam i v hospodářské a mocenské struktuře společnosti. V moderní době se posiluje úcta k hodnotě autentické a svobodné lásky jako hlavního smyslu svazku.
V některých zemích zmiňuje nebo zavádí právní řád i některé další více či méně oficiální formy vztahu, například vztahdruh –družka (Česko) nebo pakt občanské solidarity (Francie).
V zemích západní (euroamerické) právní kultury svazky a soužití osob jakéhokoliv pohlaví spadají pod obecná základní práva a svobody a lze se jich účastnit i bez státní evidence, regulace nebo podpory.
.svg)
