velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo (1970) záslužný velkokříž s hvězdou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1973) velká čestná dekorace ve zlatě na stuze Čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku (1973) Dýmkový kuřák roku (1975) záslužný velkokříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1975) … více naWikidatech
Kohl se narodil jako třetí dítě v konzervativní katolické rodině úředníka. Jeho starší bratr padl jako velmi mladý voják v posledních týdnechdruhé světové války. Helmut Kohl byl ve svých 15 letech také odveden do pomocných jednotek, avšak do boje již nasazen nebyl. Roku 1946 vstoupil do právě založené CDU a po maturitě roku 1950 studoval práva veFrankfurtu nad Mohanem a od roku 1953 historii a politologii nauniverzitě v Heidelbergu. Působil v mládežnické organizaci CDUJunge Union. V roce 1958 se stal asistentem naInstitutu Alfreda Webera naUniverzitě Johanna Wolfganga von Goethe veFrankfurtu nad Mohanem. Roku 1958 zde také obhájil disertační práci o politickém vývojiFalcka po roce 1945 a začal pracovat v jedné slévárně v Ludwigshafenu. V roce 1959 se stal referentem u Svazu chemického průmyslu ve Frankfurtu nad Mohanem.
Helmut Kohl byl dvakrát ženatý. V roce 1960 se poprvé oženil, a sice s cizojazyčnou korespondentkouHannelore roz. Renner, se kterou se znal od roku 1949. Kohl po dlouhá léta demonstroval poklidný rodinný život. V 70. letech jezdili manželé s oběma syny každoročně na dovolenou do letoviskaSankt Gilgen na břehu jezeraWolfgangsee v rakouské spolkové zemiSalcbursko a bydleli vždy ve stejném domě.
Z manželství s Hannelore měl Kohl dva syny,Waltera (* 1965) aPetera (* 1968). Walter Kohl je ženatý, má dvě děti a s rodinou žije v USA. Peter Kohl má od roku 2000 za manželku Elif roz. Sözen, pocházející z průmyslnické rodiny v tureckémIstanbulu,[2] a žije se svou ženou a dvěma dětmi v Londýně.
Kohlova první manželka spáchala v roce 2001 kvůli těžké nemoci (mj. silná alergie vůči dennímu světlu) sebevraždu.[3] Po smrti své ženy se Kohl se svými syny nepohodl. Synové se dozvěděli o matčině odchodu ze života od Kohlovy důvěrnice a dlouholeté vedoucí jeho kanceláří Juliane Weberové.
V únoru 2008 Kohl utrpěl po pádutraumatické poranění mozku.[4] Od té doby mohl již jen ztěžka mluvit a pohyboval se pouze na vozíčku.
Druhou manželkou Helmuta Kohla se stala o 34 let mladší Dr. Maike roz. Richter (promovaná ekonomka), která byla od roku 1994 jeho spolupracovnicí v kancléřském úřadu v Bonnu. Již od roku 2005 žili Kohl a Maike Richter spolu v Ludwigshafenu. Jejich svatba se konala krátce po Kohlově úrazu 8. května 2008 v rehabilitační klinice v Heidelbergu, kde se Kohl léčil. Svědky byli mediální podnikatelLeo Kirch a tehdejší šéfredaktor bulvárních novinBildKai Diekmann. Kohlovi synové Walter a Peter nebyli na druhou svatbu svého otce pozváni.[5]
Roku 1960 byl Kohl zvolen do městské rady v Ludwigshafenu a roku 1963 jako poslanec do sněmu spolkové zeměPorýní-Falc. Jako předseda zemské CDU byl pak roku 1969 zvolen premiérem zemské vlády a místopředsedou spolkové CDU. V letech 1973-1998 byl předsedou spolkové CDU. Ve spolkových volbách 1976 získalo společenství CDU/CSU 48,6 % hlasů, vládu však sestavila koaliceSPD a FDP, vedenáHelmutem Schmidtem. Kohl odstoupil z funkce zemského premiéra a stal se vůdcem opozice ve Spolkovém sněmu.
Ve volbách 1980 byl kandidátem na kancléře předsedabavorské vlády aCSUFranz Josef Strauß, který však nebyl úspěšný. V polovině legislativního období, v roce 1982, došlo k roztržce mezi SPD a FDP. Spolkový sněm vyslovil vládě vedené Helmutem Schmidtem nedůvěru a koalice CDU/CSU a FDP zvolila novým kancléřem Helmuta Kohla. Proti změně kurzu FDP však mnozí politikové z jejích řad protestovali. Proto Kohl parlamentním manévrem dosáhl rozpuštění sněmu a v nových volbách v březnu 1983 jím vedená koalice CDU/CSU a FDP zvítězila.
Jako kancléř pokračoval Kohl v mnoha směrech v politice Helmuta Schmidta, prosadil například definitivně umístění amerických raket středního doletu v Německu.
V roce 1984 navštívilIzrael a jako první německý kancléř promluvil v knesetu.
Po volbách 1987, které Kohlova koalice vyhrála proti SPD, vedenéJohannesem Rauem, pozval Kohl východoněmeckého předsedu státní radyEricha Honeckera, aby navštívilZápadní Německo. Kohl pokračoval v tzv.východní politice, kterou začali jeho sociálnědemokratičtí předchůdci a kterou svého času ostře kritizoval. Zároveň neztrácel ze zřetele dlouhodobý cíl, tedyznovusjednocení Německa, o které usilovali západoněmečtí politici již od dobyKonrada Adenauera.
V květnu 1988 podnikl Kohl jako první západoněmecký kancléř třídenní soukromou cestu do NDR. Utajeně a zcela bez vlastního ochranného doprovodu navštívil se svou ženou a oběma syny několik východoněmeckých měst. Později označil tuto cestu jako jeden z nejpohnutějších zážitků svého života.[7]
Helmut Kohl při oficiálním otevíráníBraniborské brány v Berlíně 22. prosince 1989
V roce 1989 se politická a hospodářská situace v NDR značně přiostřila. Začaly masové demonstrace proti režimu, mj. vLipsku. Občané NDR utíkali do západního Německa hlavně přesMaďarsko. Obsadili také západoněmecké velvyslanectví vPraze, budovu a zahraduLobkovického paláce naMalé Straně, odkud byli přes územíČSSR zvláštními vlaky evakuováni na západ Německa. Všem uprchlíkům bylo zde velmi rychle uděleno občanství a dostalo se jim velkorysé finanční a jiné podpory.
PádBerlínské zdi dne 9. listopadu 1989 zastihl Kohla veVaršavě, kde vyjednával s prvním svobodně zvoleným poválečnýmpolským premiéremTadeuszem Mazowieckim. DoZápadního Berlína proto přiletěl až o den později. Již 28. listopadu 1989 představil Kohl bez konzultace se západními spojenci předběžný desetibodový plán na „překonání rozdělení Německa“. V únoru 1990 navštívil v Moskvě sovětského lídraMichaila Gorbačova. V květnu 1990 podepsali Kohl a předseda vlády NDRLothar de Maizière smlouvu o hospodářském spojení obou německých států včetně výměny východních marek za západnímarky (DM) v poměru 1:1. To byl ekonomicky problematický krok, který v konečném důsledku poškodil východoněmecký průmysl. V červenci 1990 jednal Kohl opět s Gorbačovem, a to uprostřed přírody naKavkaze, kde jej přemluvil, aby souhlasil se sjednocením Německa. Kohl a západoněmecký ministr zahraničíHans-Dietrich Genscher také současně získali souhlas ostatních rozhodujících velmocí se znovusjednocením Německa, které bylo potvrzenosmlouvou mezi čtyřmi vítěznými mocnostmi druhé světové války (USA,Spojené království, Francie a SSSR) a oběma dosavadními německými státy (tzv. „smlouva dva plus čtyři“).
Spolkový prezidentRichard von Weizsäcker jmenuje Helmuta Kohla potřetí kancléřem (18. ledna 1991)
Dne 3. října 1990 byla NDR zrušena resp. formálně přistoupila kSRN; Německo bylo státoprávně a politicky sjednoceno. Poté se Spolková republika Německo vzdala všech nároků na bývalá německá území před rokem 1938 a potvrdila hranice s Polskem a Československem, což vyvolalo odpor vystěhovalců. V celoněmeckých volbách roku 1990 Kohl s převahou zvítězil, kdežto v roce 1994 už bylo jeho vítězství velmi těsné. Podařilo se mu prosaditFrankfurt nad Mohanem jako sídloEvropské centrální banky a rozhodnutí, že hlavním městem Německa bude natrvaloBerlín.
V pozdějším období Kohlova kancléřství byla meziČeskou republikou a Německem dojednánaČesko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Byla podepsána 21. ledna 1997. Za Českou republiku deklaraci podepsali předseda vládyVáclav Klaus a ministr zahraničních věcíJosef Zieleniec, zaNěmecko spolkový kancléř Kohl a spolkový ministr zahraničíKlaus Kinkel. Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě vedruhé světové válce. Krátce po Kohlově smrti ocenil Klaus, že jeho německý protějšek dokázal pochopit situaci České republiky, státu, který měl po staletí s Německem složité vztahy, a proto spolu s českou stranou připravil a podepsal Česko-německou deklaraci, která si kladla za cíl nechat minulost minulostí a soustředit se na budoucnost.[8]
Velké náklady na obnovu infrastruktury a finanční podporu obyvatel bývalé NDR (tzv. nových spolkových zemí,neue Bundesländer), kde přitom po roce 1990 kolabovaly dosavadní struktury v průmyslu, zemědělství a obchodu a vznikla tam velká nezaměstnanost, vedly postupně k nepříliš uspokojivé hospodářské situaci v celém Německu. Nezaměstnanost vzrostla z 2,6 milionu lidí (7,3 % práceschopného obyvatelstva) v roce 1991 na 3,6 milionu (1994) a 4,4 milionu postižených (12,7 %) v roce 1997.[9] To vše bylojednou z příčin toho, že Kohl prohrál volby doSpolkového sněmu v roce 1998 protiGerhardu Schröderovi (SPD). Ztratil tak úřad spolkového kancléře.
Kohl odstoupil také z funkce předsedy CDU, zůstal však poslancem Spolkového sněmu až do roku 2002. Už roku 1999 však vypukl skandál s financováním CDU z nelegálních zdrojů, hlavně v souvislosti s prodejem tanků doSaúdské Arábie a s nelegální privatizací jedné východoněmecké petrolejářské firmy ve prospěch francouzského koncernuElf Aquitaine. V souvislosti s touto aférou se tehdejší generální sekretářka CDUAngela Merkelová distancovala od Helmuta Kohla. V důsledku aféry se Kohl stáhl z politiky. Roku 2005 vydal první díl svých „Pamětí“ (do roku 1982).
Helmut Kohl a jeho druhá manželka Maike Kohl-Richter, 2009
Se svou někdejší chráněnkyní Angelou Merkelovou se Kohl nerozešel v dobrém.[10] Později označil její politiku za nebezpečnou a podle týdeníkuDer Spiegel prohlásil: „Ničí Evropu, kterou jsem vybudoval.“[11] Kohl kritizoval Merkelovou za nezvládnutídluhové krize v eurozóně i za její tvrdý postoj vůčiRusku.[12] V reakci naukrajinskou krizi napsal ve své knizeAus Sorge um Europa (Z obavy o Evropu): „Ve výsledku si musí Západ i Rusko a Ukrajina dát pozor, abychom nepromarnili všechno, čeho jsme už jednou dosáhli.“[13] Svého nástupce v úřadě německého spolkového kancléřeSchrödera kritizoval za přijetíŘecka do eurozóny v roce 2001.[13]
V dubnu 2016 běhemevropské migrační krize odmítl otevřený přístup německé vlády k přijímání imigrantů (tzv. „vítací kulturu“,Willkommenskultur).[14][15] V listuTagesspiegel am Sonntag napsal: „Řešení leží v postižených regionech. Neleží v Evropě. Evropa se nemůže stát novým domovem pro miliony lidí v nouzi z celého světa.“[14]
Helmut Kohl byl jedním z nejvýznamnějších německých a evropských státníků konce 20. století. Získal řadu ocenění, čestných doktorátů a vyznamenání v Evropě, v Izraeli a veSpojených státech.
Řád za mimořádné zásluhy, Slovinsko, 9. září 2005,za mimořádný přínos k mezinárodnímu uznání Slovinska a za všestrannou podporu při rozvoji a upevňování vztahů mezi Slovinskem a Německem[24]
Po smrti Helmuta Kohla dne 16. června 2017 vznikla v souvislosti s jeho pohřbem jistá kontroverze kolem formy a místa konání smutečních obřadů. Situace byla zkomplikovaná tím, že určité dohadování bylo možno zprvu vypozorovat i mezi oficiálními orgány a Kohlovou vdovou Maike Kohl-Richter. Mezi vdovou a Kohlovými syny však ohledně pohřbu vznikla otevřená roztržka, která se projevila jednak tím, že Walteru Kohlovi a jeho synovi a neteři nebyl dovolen vstup do smutečního domu, a dále definitivní neshodou ohledně místa uložení Kohlových tělesných pozůstatků k poslednímu odpočinku. Kohlovi synové si přáli, aby byl otec pohřben do rodinného hrobu k jejich matce, avšak Maike Kohl-Richter prosadila pohřeb veŠpýru na hřbitově u románské katedrály, kterou katolík Kohl obdivoval.
Ze Štrasburku bylo Kohlovo tělo po skončení smutečního aktu dopraveno vrtulníkem do Ludwigshafenu, kde se s ním rozloučilo obyvatelstvo jeho rodného města. Následně byla rakev převezena doŠpýru, kde bylo téhož dne za Kohla v katedrále Panny Marie a svatého Štěpána slouženo rekviem, které celebroval špýrský biskup Karl-Heinz Wiesemann společně skardinálemReinhardem Marxem. S čestným vojenským doprovodem byla pak rakev dopravena na hřbitov dómské kapituly a uložena do hrobu za přítomnosti vdovy a několika nejbližších přátel zesnulého.[28]
Walter Kohl oznámil před pohřbem, že se žádného oficiálního obřadu ani pohřbu ve Špýru nezúčastní, protože s celým řešením nesouhlasil. Přál si státní smuteční obřad s vojenskými poctami v Berlíně u Braniborské brány a uložení otcových tělesných pozůstatků do rodinného hrobu v Ludwigshafenu-Friesenheimu po boku jeho první manželkyHannelore Kohlové.[29] Walter a Peter Kohl se svými rodinami se obřadů ve Štrasburku a Špýru ani pohřbu na hřbitově u katedrály skutečně nezúčastnili.
↑BLITZ, James.Helmut Kohl snubs one-time protégée Angela Merkel [online]. Financial Times, 19. dubna 2016.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana.www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-08-10].Dostupné online.
↑ab ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS – Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas.www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-10].Dostupné online.
↑abcdef Helmut Kohl – Orden und Ehrenzeichen.www.helmut-kohl.de [online]. [cit. 2019-08-10].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-13.
↑ RZ-Online (News): Kohl erhielt Bundesverdienstkreuz mit Lorbeerkranz.archiv.rhein-zeitung.de [online]. [cit. 2019-08-10].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-02-01.
↑WWW.FG.CZ, 2015, FG Forrest, a s. Seznam vyznamenaných.Pražský hrad [online]. [cit. 2019-08-10].Dostupné online.
↑ Prezident vyznamenal bývalé státníky.iDNES.cz [online]. 1999-11-17 [cit. 2022-04-29].Dostupné online.
↑ U.S. Senate: Presidential Medal of Freedom Recipients.www.senate.gov [online]. [cit. 2019-08-10].Dostupné online.
↑ Odlikovanci.Predsednica Republike Slovenije [online]. [cit. 2025-04-16].Dostupné online. (slovinsky)
↑ Prime Minister Ansip granted the Order of the Cross of Terra Mariana to Helmut Kohl.Government of the Republic of Estonia [online]. [cit. 2019-08-10].Dostupné online. (anglicky)
_1class_BAR.svg)
.svg)
.svg)
.png)
