Otcem Tafariho Makonenna byl velmož (rás) Makonnen Wolde-Mikael Gudessa. Tafari Makonnen pocházel z rodu králů, jenž odvozoval svůj původ přímo od legendárníhokrále Šalomouna akrálovny ze Sáby (Šalomounovci). Jeho babička z otcovy strany byla tetou císařeMenelika II. Matkou Tafariho Makonenna byla Woyzero (paní) Iješi Immebet, šlechtična, která nepocházela z vládnoucíhoamharského etnika. Tato skutečnost byla podle některých příčinou pozdějšího shovívavého vztahu císaře Haileho Selassieho k neamharským etnikům říše.
Rod Tafariho Makonnena patřil k nejvyšší amharské šlechtě a byl spřízněn s rodem císařeMenelika II. Tafari Makonnen byl proto od počátku vyvolen k dráze na nejvyšších funkcích. Jeho výchova byla přitom svěřena františkánskému knězi, jenž se stal později katolickým biskupem vHararu a jehož přítelem byl později slavný francouzský básníkArthur Rimbaud.
Již ve třinácti letech se Tafari Makonnen stal díky svému původu správcem provincieSidamo. V r.1911 byl jmenován guvernérem bohaté provincie Harar a získal titul dedžazmače. Stal se oblíbencem císařovny Taitu, vdovy po zesnulémMenelikovi II. Ve stejném roce se oženil se šlechtičnou Menen Asfaw, která byla neteří pozdějšího císařeIjasu V. (vládl1913–1916) a vnučkou mocného ráse Mikaela – muslimského konvertity na ortodoxní křesťanskou víru a vládce královstvíWollo. I sám Ijasu konvertoval k islámu a navázal běhemprvní světové války spolupráci sCentrálními mocnostmi, čímž se kompromitoval v očích křesťanské části etiopské společnosti. Císař Ijasu přitom neměl potenciálního pretedenta trůnu příliš v oblibě, proto Tafariho Makonnena jmenoval guvernérem odlehlé provincieKefa (známé svými kávovými plantážemi) na jihu říše. Tafari Makonnen však nové jmenování odmítl a přidal se k opozici vůči neoblíbenému panovníkovi.
Příbuzenský vztah Tafari Makonnena s císařskou dynastií:
Tafari byl pak účasten hnutí, které císařeIyasu V. sesadilo a posléze se stal spoluvládcem císařovnyZawditu (Judity), dcery císařeMenelika II. Ustavením jejich spoluvlády bylo navíc symbolické, protože znamenalo spojení dvou významných královských rodů: králů z Tigraje a králů ze Šowy. Vládnoucí elity přitom doufaly, že se 24letý Tafari Makonnen stane povolnou loutkou v jejich rukou. Zmýlili se však. Ras Tafari se během svého regentství (inderase) přičinil (za podporyFrancie a zemí profrancouzského bloku, mimo jiné iČeskoslovenska) o přijetí země doSpolečnosti národů (1923). Tento krok znamenal definitivní uznání mezinárodněprávní subjektivity Etiopie. S tím byl spojen závazek země vymýtit otroctví, které jí bylo zahraničím vytýkáno. Ras Tafari se vypravil (jako vůbec první etiopský vládce) na cestu do Evropy. Jeho výprava na Západ byla mnohými soudobými reportéry přirovnávána k cestěPetra Velikého do západních států. Etiopský regent se, mimo jiné, v Římě setkal spapežem i s ministerským předsedouBenitem Mussolinim. Ze své cesty na Západ si mladý regent přivezl nejenom množství nových poznatků, ale i jedno z prvních letadel, které kdy vHabeši přistálo.
Proti progresivnímu kurzu, který rás Tafari reprezentoval, se však postavila část tradiční etiopské šlechty, vedená rásem Gugsou Welem, manželem Tafariho spoluvládkyně, císařovny Zawditu. Rás Gugsa Wele přitom získal nejenom podporu části šlechty, ale i zahraniční britskou a italskou vojenskou pomoc, s níž se vypravil proti vojskům věrným Makonnenovi. Rozhodující střetnutí sil obou táborů se uskutečnilo v bitvě uAnchiemu, kde byla vojska Gugsy Weleho na hlavu poražena. Za zmínku určitě stojí fakt, že k vítězství vojsk Makonnenových nemalou mírou přispěla i dvě francouzská bojová letadla. Den po bitvě za záhadných okolností zemřela císařovna Zawditu. Nic pak nebránilo tomu, aby byl vítěz korunován v katedrále sv. Jiřího vAddis Abebě císařem (negusa nagast; často přepisováno jako „něguš/neguš/negus“).
Korunovace Tafariho Makonnena (1930) byla provedena ve velkolepém stylu, připomínajícím tradice legendárních etiopských monarchů. Jako korunovační jméno přitom Tafari přijal své jméno křestní –Haile Selassie – které vamharštině znamená „Moc svaté Trojice“. Jeho plný titul pak zněl: „Jeho císařská výsost, císař Haile Selassie I., Král králů, Vítězný lev z kmene Judova, Vyvolenec Boží“. Odkaz na Judův kmen přitom poukazoval na již v úvodě zmíněnou legendu o původu tzv. Šalomounské dynastie. Císař pak v etiopské společnosti (a to dlouho do 70. let) požíval vážnosti podobné té, kterou v imperiálním Rusku prokazovali carům, včetněbyzantské proskynéze (bití hlavou o zem před panovníkem). Ve své krátké novele zachytil atmosféru hlavního města v čase císařské korunovace mladý britský autorEvelyn Waugh (Coronation of Haile Selassie, 1930).
Haile Selassie bývá též někdy označován jako Ras Tafari Makonnen. Titul Ras je něco jako princ a jméno Tafari vychází z rodu. Z Ras Tafari se stalo postupem času jedno slovo -rastafari, což je označení pro rastamana neborastafariánskou víru.
Rok po své korunovaci, v r.1931, vydal císař první etiopskou psanouústavu, která v zemi zaváděladvoukomorový parlament. Ústava byla výrazem císařových snah, které bychom mohligrosso modo popsat jako konstituční absolutismus. Snahou Haileho Selassieho bylo co nejvíce omezit moc šlechty, centralizovat zemi pod svoji vládou a dosazování úředníků nikoliv na rodovém, ale jmenovacím principu. Zcela stěžejní bylo ustanovení článku 2 nové ústavy, které proklamovalodynastii králů ze Šowy dědičními monarchy: „Hodnost císaře je navždy spjata s rodem císaře Haileho Selassieho, přímého potomka krále Sahleho Selassieho, který pochází v přímé linii od králeMenelika I., syna královny ze Sáby a krále Šalamouna.“ Tím bylypro futuro popřeny nároky soupeřících královských rodů na císařský trůn.
V zahraniční politice byl přitom nejproblematičtějším vztah Etiopie kItálii. Italské snahy o ovládnutí vnitrozemí Afrického rohu se datují již od doby, co italská vojska obsadila přístavní pevnostiAsab (1882) aMassawu (1885) a za císařeMenelika II. vyvrcholila italským vpádem a porážkou agresora ve slavnébitvě u Adwy (Aduy). Ještě v r.1928 rás Tafari vyjednal sItálií mírovou smlouvu, konflikty na hranicích s italskými koloniemi vSomálsku aEritreji se však začátkem 30. let dramaticky stupňovaly. Vláda císaře pak byla přerušena italským vpádem v r.1935, kterému neměla feudální etiopská armáda šanci vzdorovat. Haile Selassie se sám postavil do čela svých jednotek a vedl je do rozhodující tři dny trvající bitvy uMaj Čeu. Tam zůstaly ležet tři čtvrtiny císařské armády. Haile Selassie byl přinucen k emigraci do Francouzského Somálska (dnesDžibuti). Regentstvím v zemi pověřil ráse Imrua. Císař pak přednesl svůj slavný projev na zasedáníSpolečnosti národů vŽenevě. (I přesto, že císař uměl mluvit plynně francouzsky, tento projev pronesl v amharštině.)[1]Spojené království aFrancie i přesto uznaly anexi Habeše. Císař se ocitl v politickém vakuu.
Exil strávil pobytem vJeruzalémě,Haifě a anglickém lázeňském městečkuBath. Není bez zajímavosti, že během svého pobytu vJeruzalémě císař zasáhl u britské mandátní správyPalestiny do staletého majetkového sporu mezi etiopskou a egyptskou koptskou mnišskou komunitou o užívací práva k částemChrámu Božího hrobu.Posléze byl Haile Selassie britskou vládou uznán jako exilový monarcha (1941) a po tom, coVelká Británie vyhlásila válku fašistickéItálii, se zapojil do koordinace bojových akcí v súdánskémChartúmu. Po porážce italských okupačních jednotek se císař dne6. dubna1941 triumfálně vrátil v čele svých věrných jednotek doAddis Abeby. Tento den pak byl za císařského režimu slaven jako státní svátek.
V letech těsně po válce musel Haile Selassie strpět přítomnost britské armády v zemi (1941–1955). I přes značné omezení své moci mu byla cizí armáda nápomocna, protože pomohla při výcviku a budování jednotné císařské armády, která byla (na rozdíl od vojska před válkou) zcela nezávislá na feudální šlechtě. Jeho poradcem a osobním přítelem byl i rodák zČeské RybnéBohuslav Tobiška, který do Etiopie emigroval po komunistickém převratu vČeskoslovensku v roce1948. Jeho spolupracovníkem byl také prvorepublikový diplomat, čs. velvyslanec v USADr. Ferdinand Veverka.
Haile Selassie pokračoval ve svém plánu posilování osobní moci a centralizace. Významnou změnou bylo osamostatnění seetiopské ortodoxní církve odalexandrijského patriarchátu. Církev měla být napříště podřízena císaři a stát se jednou z opor jeho moci. V tendencích císařovy politiky pokračovala i revize ústavy z r.1955. Ústava nyní zakazovala velmožům stavět a udržovat vlastní vojska, která byla po staletí páteří jejich moci a prestiže. Velmoži pak měli rovněž zapovězeno navazovat samostatně styky se zahraničím. Císař se stal osou veškeré moci: byl zároveň ministerským předsedou, nejvyšším velitelem vojska, jmenoval členy vlády a guvernéry jednotlivých provincií. Na druhé straně zůstala Etiopie v mnohých ohledech zemí feudálního zřízení. V 50. letech tak již císař nebyl motorem reforem, ale spíše jejich brzdou. Obklopil se skupinami loajálních šlechticů a byrokratů. Císařský dvůr byl světem samým pro sebe, zatímco mladší generace se (i během vládních stipendijních programů) začala seznamovat s kulturou v západních zemích. Permanentním problémem byly opakující se hladomory a korupce ve státní správě, fungující na feudálních základech. Stárnoucí monarcha si neúspěchy na domácí scéně vynahrazoval na poli mezinárodní politiky, kde v době dekolonizace vystupoval jakogestor panafrické jednoty.
Pokus o vojenský převrat v roce 1960 a následující éra
Císař Haile Selassie I. na státní návštěvě Washingtonu v roce 1963
Na tuto situaci reagoval vojenský puč, provedený v prosinci1960: během císařovy návštěvy vBrazílii provedla skupina důstojníků vojenský převrat. Císařem byl prohlášen císařův nejstarší synAsfa Wosen. Dodnes se spekuluje o jeho skutečné úloze v povstání. Převrat byl však po několika dnech potlačen loajálními armádními sbory. Jeho protagonisté - bratří Newajové, kteří pocházeli ze vznešeného amharského rodu – byli veřejně popraveni. Následovala vlna zatýkání a perzekuce a čistky, zejména mezi studentstvem a intelektuály. Císař se však vzdal postu předsedy vlády, kterým jmenoval byrokrata a nešlechtice Aklilu Habte – Wolda.
Císařský dvůr se v následujícím období stále více orientoval na zahraniční politiku. Roku 1961 se v Bělehradě zúčastnil ustavujícího zasedání Hnutí nezúčastněných zemí, v roce1963 byla založenaOrganizace africké jednoty se sídlem v etiopské metropoliAddis Abeba. Císař se dále vydával na četné cesty do zahraničí. Haile Selassie reprezentoval svoji zemi – nejstarší nezávislý africký stát – na konferencích vBandungu,Káhiře aTunisu. Aktivně se zapojoval do urovnávání a řešení sporů mezi jednotlivými africkými státy.
Toto období plné vnitřních rozporů, ve kterém kulminoval kult osobnosti stárnoucího císaře, bylo posléze označováno jakoJekentu widdese zemen - doba marného lichocení.
Začátek konce režimu Haile Selassieho znamenala katastrofální sucha v provinciiWollo v letech1972–1973. Zahraniční prestiží stárnoucího monarchy značně otřásla televizní reportáž, která západní veřejnosti ukázala na jedné straně hrůzy hladomoru a na straně druhé život na císařském dvoře v Addis Abebě. Guvernér provincie přitom odmítl rozdělovat potraviny ze zásilek mezinárodních humanitních organizací, pokud nerozprodal své předražené zboží. (Film byl později promítán revoluční vládou během převratu v letech1974–1975). Následovala řada menších povstání v armádě. V období celkového neklidu císař oznámil jméno svého nástupce: měl se jím stát jeho vnuk Zera Yakob, syn korunního princeAsfy Wosena. Celková nespokojenost kulminovala ve stávku taxikářů v hlavním městě po tom, co bylo ohlášeno zvýšení ceny benzínu a nafty. Stávka přerostla do studentských bouří a krvavých střetů s policií. Skupina revolučních důstojníků, která posléze vešla do dějin jako„derg“ (vamharštině „rada“) si na císaři nejprve vynutila změnu vlády a jmenování proreformního knížete Endelkačevy Makonnena ministerským předsedou. Posléze převzal revolučníderg vedení země do svých rukou. Početní příslušníci elity starého režimu - mezi nimi i bývalí premiéři Endelkačew Makonnen a Mikael Imru, ministr nejvyšších výsad Admasu Retta a princ Kassa – byli zatčeni a posléze popraveni.
Během revolučních události zůstal 80letý monarcha téměř osamocen ve svém paláci. Dne12. září1974 (na etiopský nový rok) mu skupina důstojníků přednesla prohlášení o jehodetronizaci. Byl převezen do starého paláce v Addis Abebě, tzv. Menelikova paláce, kde byl po následující měsíce držen v domácím vězení. Velká část jeho rodiny přitom emigrovala do zahraničí, kde ustanovila dodnes existující exilovou vládu.[2] Část členůdergu – zejména generálAman Mikael Andom – preferovala jako budoucí uspořádání země konstituční monarchii. Po detronizaci Haile Selassieho se stal (zcela formálně) vládcem země císařův synAsfa Wosen, nikoliv již však s císařským titulem, ale jako král. Tento designovaný monarcha pobýval v té době na léčení veŠvýcarsku a do země se již nikdy nevrátil. Tato krátká perioda však byla ukončena vnitřním převratem vevnitř samotnéhodergu, ve kterém získali navrch marxisticky orientovaní důstojníci. Marxistickýderg pak zrušil monarchii i formálně, stejně jako veškeré šlechtické tituly.
Téměř rok po císařově zatčení, dne28. srpna1975, oznámila etiopská média, že bývalý monarcha zemřel v domácím vězení na zástavu srdce. Oficiální zdroje připisovaly jeho smrt přirozeným příčinám způsobeným operací prostaty a zástavou srdce, objevily se ale informace, že byl zabit uškrcením ve své posteli na příkaz vojenské vlády.[3] Jeho tělo bylo ukryto, aby se nemohlo stát předmětem uctívání. Zejména vesnické obyvatelstvo totiž císaře pořád pokládalo za skutečného panovníka, což je v relaci k cézaropapistickému pojetí císařské moci v tehdejší Etiopii pochopitelné. Stejně jsou známy příběhy o tom, že prostí vojáci, kteří sesazeného císaře střežili, mu pořád prokazovali veškeré císařské pocty. Ostatky Haile Selassieho byly nalezeny až v roce 1992 ukryté pod podlahou paláce.[4] V roce 2000 byly slavnostně pochovány vkatedrále Nejsvětější trojice v Addis Abebě.[5]
Císař Haile Selassie je dodnes diskutovanou a rozporuplnou postavou. Na jedné straně symbol protiitalského odporu, autorita dekolonizačního úsilí a symbol panafrické jednoty, na straně druhé tuhý autokrat a tyran. Ovšem, když je někdo samovládce, nemusí být hned tyran. Etiopie na začátku jeho vlády byla zemí středověkých poměrů a tradic. Při jakémkoliv reformním úsilí pak císař musel balancovat mezi činiteli, jež byly pro společenský a politický systém země stěžejní: byly jimi hluboce zakořeněné tradice, moc bohatých feudálních rodin, konfesionální a etnické konflikty. Je třeba říct, že mnoho provedených reforem, zejména ohledně pozemkového vlastnictví, předběhlo svoji dobu. Množství reforem byl císař nucen odvolat na nátlak mocné šlechty, ale i kvůli vzpourám rolnictva (např. v provinciiGojam1967–1969). Na straně druhé byl císař typickým produktem společnosti, ze které vzešel. Té byly vlastní intriky a pragmatismus. Císař se s oblibou obklopoval lidmi loajálními a úplatnými, děsil se těch, kdo by chtěli prokazovat nezávislost nebo hrdinství. Tato politika byla zřejmá zejména po jeho návratu z exilu, kdy se obklopil bývalými kolaboranty. Naopak, velmožové, kteří se zprotivili italské nadvládě – a byli tedy potenciálně nebezpeční i vůči vládě císaře – upadli často do nemilosti. Desetiletí vlády, silné sepětí císaře a ortodoxní církve, císařova neomezená moc nad ustanovováním úředníků, to všechno byly faktory, které způsobily zcela zvláštní postavení Haile Selassieho v etiopské společnosti.
Haile Sellasie se stal ne vlastním přičiněním idolem hnutírastafariánů, kteří jej uznávají jako Mesiáše.
O životě na císařském dvoře a o osobnosti císaře Haile Selassieho zajímavě vypráví polský reportérRyszard Kapuściński ve své knizeNa dvoře krále králů (v češtině vyšlo v nakladatelství Panorama, Praha 1980), ale jsou i jiná moderní, odideologizovaná pojednání.
V roce 1931 se s císařem setkal český cestovatel a novinářViktor Mussik.[6]
V roce 1935 pomáhal císaři s výcvikem vojska český cestovatelAdolf Parlesák, působil v období 1935–1936 jako válečný poradce habešské armády a aktivně se účastnil bojů proti italským okupantům. S císařem se znal ze své dřívější cesty do Habeše.
Císař si byl vědom osobní podpory, kterou mu v době jeho exilu prokázal československý velvyslanec v USAFerdinand Veverka. Když byl v červenci roku1959 na oficiální státní návštěvěČSR, navštívil na vlastní přání jeho rodinu. V té době žila velvyslancova dcera Kornélie, provdanáHildprandtová v nelehkých podmínkách ve vsiRojice, protože zezámku Blatná byla s rodinou vyhnána v roce1953 poznárodnění v roce1948. Císař se pak zasadil o jejich legální vystěhování do Etiopie, kde důstojně žili v jeho službách až do převratu v roce1974. Památky na toto období jsou dnes k vidění v expozicizámku Blatná.
Ještě před uzavřením manželství s Menen Asfaw, měl mít Ras Tafari vztah Woizero Woinitu Amede z něhož měla pocházet jeho nejstarší dceraRomanework Haile Selassie (†1940).
↑ Haile Selassie, "Appeal to the League of Nations," June 1936.www.mtholyoke.edu [online]. [cit. 2019-06-20].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-10-22.
↑ The Crown Council of Ethiopia.www.ethiopiancrown.org [online]. [cit. 2019-06-20].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-10-31.
↑ Posledního císaře Etiopie uškrtili, Rudý teror zahubil statisíce lidí.iDNES.cz [online]. 2024-09-12 [cit. 2024-09-12].Dostupné online.
.svg)
