Habsburkové (německy(von) Habsburg) byli panovnický rod, jeden z nejvýznamnějších vevropské historii, jehož někteří členové vládli i území dnešního Česka jako císařovéSvaté říše římské ačeští králové. Původněšvábskýhraběcí rod roku1273 vstoupil do nejvyšší evropské politiky, v polovině 15. století natrvalo získalcísařský titul a držel ho až do svého vymření po meči roku1740, přičemž po delší dobu ovládal zejména střední Evropu, Nizozemí, Pyrenejský poloostrov a jih Itálie.
Habsburkové pocházeli z území u horního toku řekyRýn přibližně na pomezí dnešníFrancie,Německa aŠvýcarska. Okolo roku 1020 nechal hraběRadbot z Klettgau v oblasti Aargau (území kantonuAargau na severu Švýcarska) vystavět hradHabsburg (původněHabichtsburg), podle kterého získal rod jméno. Habsburským hrabatům se podařilo spojenectvím s císaři z roduŠtaufů asňatkovou politikou spojit s významnými okolními rody a rozšířit svou moc a území (např. dědictvím po vymřeníKyburgů). Postupně tak ovládli velkou část dnešního severního Švýcarska a horního Alsaska. Roku 1273 bylRudolf Habsburský (synAlbrechta IV. aHedviky z Kyburgu) zvolen kurfiřtyřímským králem. Roku 1278 porazil svého protivníka v zápase o říšskou korunu českého králePřemysla Otakara II. vbitvě na Moravském poli a přisvojil si z pozice lenního pána rakouské území, kterému Přemysl vládl jako odumřelému lénu porodu Babenberků. Rudolf pak jako římský král udělilRakousy aŠtýrsko v léno svým synům, díky čemuž se Habsburkové stali významnými říšskými knížaty. Podle rakouských zemí, kterým Habsburkové dlouho vládli, je dynastie někdy nazývána(arci)dům rakouský.
Původní znak Habsburků
Nespokojenost s habsburskou nadvládou na území dnešního Švýcarska vedla roku 1291 tzv.lesní kantonyUri,Schwyz aUnterwalden ke společnému odboji proti Habsburkům. V bitváchv průsmyku Morgarten roku 1315 au Sempachu roku 1386 porazili habsburskou armádu a umožnili tak existenci Švýcarské konfederace v rámci Svaté říše římské. Rudolfův synAlbrecht I. Habsburský byl roku 1298 zvolen římským králem, ale jeho synům se říšskou korunu získat nepodařilo. Jeho nejstarší synRudolf III. se po vymřeníPřemyslovců stal krátce českým králem (1306–1307), ale českou korunu nakonec získalJan Lucemburský. Syny Rudolfova bratraAlbrechta se rod rozdělil na dvě větve, starší rudolfinskou a mladší leopoldovskou. Rakouský vévodaAlbrecht V. z rudolfinské větve získal v roce 1438 říšský, český a uherský trůn, jehož synemLadislavem Pohrobkem roku 1457 rudolfinská linie vymřela. Po Albrechtově smrti se stal římským králem jeho bratranec z leopoldovské linieFridrich III. Habsburský. Od roku1440, kdy se Fridrich stal římským králem, resp. 1452 kdy byl korunován císařem, drželi Habsburkové císařský titul nepřerušeně až do svého vymření po meči v roce1740.
Fridrichův synMaxmilián I. sňatkem sMarií Burgundskou Habsburkům získal bohaténizozemské provincie, ale zároveň je zatáhl do dlouhých válek s Francií. Vítězství Švýcarského spolku nadŠvábskou ligou a Maxmiliánem roku 1499 vedlo k faktické nezávislosti Spolku na Svaté říši římské. Maxmilián pokračoval v úspěšnésňatkové politice a v srpnu 1496 oženil své děti s dětmikatolických VeličenstevIsabely I. Kastilské aFerdinanda II. Aragonského. Maxmiliánův syn a dědic BurgundskaFilip Sličný se oženil sJanou Kastilskou a jeho sestraMarkéta se provdala za následníka obou trůnůJana. Jan zemřel již půl roku po uzavření manželství, aniž by zanechal potomky. DědičkouKastilie iAragonie se tak stala Filipova manželka Jana. Filip a Jana měli několik dětí: Nejstarší synKarel zdědil po otci rakouské a burgundské země a po matce Kastilii a Aragonii a v roce 1516 se stal španělským králem. Po smrti děda Maxmiliána v roce 1519 se stal jakoKarel V. také císařem Svaté říše římské a o deset let později se oženil s portugalskou princeznouIsabelou. Mladší synFerdinand se na základěvídeňských smluv císaře Maxmiliána s českým a uherským králemVladislavem Jagellonským oženil s Vladislavovou dcerouAnnou a Ferdinandova sestraMarie se vdala za následníka trůnuLudvíka. Po Ludvíkovi smrti vbitvě u Moháče se roku 1526 Ferdinand stal králem českým a uherským.
Poaugšpurském míru v roce 1556 císař Karel V. dva roky před svou smrtí rezignoval a Španělsko, Sicílii s Neapolskem, Burgundsko s Nizozemím a španělskými koloniemi zdědil jeho jediný legitimní synFilip II., který roku 1580 přidal pod svou vládu takéPortugalsko. Vládu v říši i rakouských zemích převzal Karlův mladší bratr český a uherský králFerdinand I. Habsburský. Tímto se habsburská dynastie rozdělila na primogeniturní španělskou a sekundogeniturní rakouskou větev. Španělská větev rodu vymřela po mečiKarlem II. v roce1700. Rakouská větev rodu vymřela po meči o jednu generaci později císařemKarlem VI. roku 1740 a po přeslici definitivně roku 1780 smrtí jeho dceryMarie Terezie. Habsburské soustátí zdědili potomci poslední habsburské panovnice Marie Terezie a jejího manželaFrantiška Štěpána Lotrinského, příslušnícihabsbursko-lotrinské dynastie.
Habsburský rod pochází z území dnešníhoŠvýcarska. Podle kronikyActa Murensia sepsané zhruba roku 1160 vklášteru Muri byl jeho předkemříšský hraběGuntram Bohatý, který žil zřejmě v druhé polovině10. století. Pokud by tento Guntram byl totožný s hrabětem Guntramem zNordgau, kterému císařOta I. Veliký roku 952 za zradu zabavil část statků, měli by Habsburkové své kořeny dokonce v roduEtichonovců, jehož historii lze vystopovat až do období vládyMerovejců.[1][2] Později díky křížení v rodové linii vznikl pověstný „habsburský ret“, což je dědičnáprogerie.[3]
Poté, co byl hrabě Rudolf IV. Habsburský v roce 1273 zvolen římskoněmeckým králem (jako Rudolf I.), obě jeho manželky,Gertruda z Hohenbergu iIsabela Burgundská, se s pomocíkolmarských dominikánů podíleli na rozšíření mýtu, podle něhož Habsburkové pocházeli z roduZähringů. Rudolf na tuto legendu poté vědomě navázal, neboť ji využil pro znovusjednoceníŠvábského vévodství. Ve 14. století Habsburkové svůj původ začali odvozovat odřímské rodinyColonnů, jež se považovala za potomky římských císařů. Koncem středověku Colonny v rodové mytologii nahradiliPierleoni,hrabata zAventina. Objevily se rovněž legendy, že habsburský rodokmen sahá přesKarlovce a Merovejce až k bájnému obránciTrójeHektórovi. Všechny tyto teorie jsou ale ve skutečnosti smyšlené.[4][5]
Nejstarší prokázaný předek rodu Guntram Bohatý měl údajně synaLancelina, hraběte zKlettgau,[6] jehož synRadbot roku 1020 založil již zmíněný klášter Muri. Radbotův bratrRudolf I., altenburský hrabě, zase nechal vybudovatklášter Ottsmarsheim v HornímAlsasku. Další Lancelinův synWerner, štrasburský biskup, inicioval výstavbu hraduHabsburg (podle legendyHabichtsburg, Jestřábí hrad, v dnešnímkantonu Aargau), podle nějž se příslušníci rodu kolem roku 1100 začali nazývat, a to jako hrabata z Habsburgu. Od 12. do 13. století na něm rovněž sídlili.[1]
Radbotův vnukOta II. Habsburský, synWernera I., se v roce 1108 zúčastnil tažení císařeJindřicha V. Sálského doUherska a o tři roky později byl zavražděn.[7] Také jeho následníkWerner II., který se připomíná jakolankrabě HorníhoAlsaska, se zapojil do císařské vojenské kampaně. Tehdy se jednalo o italskou výpravuFridricha I. Barbarossy, na níž Werner roku 1167 v Římě podlehlmoru.[8] Habsburkové se za jeho vlády zařadili mezi stoupence císařské dynastieŠtaufů. Na jeho proštaufskou politiku navázal synAlbrecht III., který se značně zasloužil o rozšíření rodových držav.[9] Po Albrechtově smrti (1199) na habsburský hraběcí stolec nastoupilRudolf II., velký přívrženec císařeFridricha II. Štaufského.[10]
Hmotná základna rodu sestávala ze dvou center. První „vlastní“ centrum tvořily staréalodiální statky nacházející se na území dnešního Švýcarska, které byly spravovány z hradů Habsburg,Wildegg aBrunegg. Patřilo k nim ifojtství nad klášterem Muri. Druhé centrum se skládalo z rozsáhlých držav v Horním Alsasku soustředěných na levém břehuRýna meziBasilejí aŠtrasburkem. Pod tyto statky spadaly i fojtství nad kláštery Ottmarsheimem aMurbachem i městem Štrasburkem a hornoalsaským hrabstvím, dále též rozptýlené území s fojtskými právy vBreisgau i nad hrabstvími v Klettgau,Aargau aZürichgau, pod které mimo jiné patřily švýcarské kantonyZug,Schwyz aUnterwalden. Kromě toho Habsburkové drželi fojtství nadklášterem Säckingen a statky veFrickgau.[1]
Když Rudolf II. v roce 1232 zemřel, jeho synovéAlbrecht IV. aRudolf III. si dědictví rozdělili. Rudolf si z něj odtrhl hrabství v Zürichgau, fojtství nad klášterem Ottmarsheimem i městySempachem,Williasau aLaufenbergem, vše ostatní pak zdědil Albrecht. Rod se tím rozdělil na dvě linie – hlavní (Albrechtovu) a Laufenburskou (Rudolfovu).[11]
Habsburkové postupně rozšiřovali své državy a získávali nové hodnosti. Roku1273 usedl hraběRudolf IV. jako první z rodu na římský královský trůn (od1438 byli Habsburkové římskými králi, potažmo císaři trvale). Roku1282 udělilRudolf I. z tohoto titulu svým synům jako odumřelé říšskéléno tzv.babenberské dědictví, tedyrakouské země, které roku 1276 odebral ze správy českého králePřemysla Otakara II., na kterého uvalilříšskou klatbu a kterého roku1278 porazil a usmrtil vbitvě na Moravském poli. Díky rakouským državám se Habsburkové stali říšskými knížaty.
Roku 1291 spolu uzavřely tři horské kantony na obranu proti Habsburkům dohodu o věčném spolku, čímž vzniklaŠvýcarská konfederace. V bitvách v průsmyku Morgarten roku 1315 a u Sempachu roku 1386 Švýcaři porazili Habsburky a umožnili tak další existenci konfederace.
Rudolfův vnukRudolf, zvaný Kaše, usedl roku1306 jako první člen dynastie načeský trůn. Po jeho předčasné smrti se však Habsburkové museli spokojit pouze s rakouskými državami.
Nejmladší bratr tohoto českého krále Rudolfa, rakouský vévodaAlbrecht II. (nejmladší ze čtyř bratrů) měl 3 syny, z nichž jen nejstaršíRudolf IV. (v roce 1359 vydal padělanéPrivilegium maius, které ho mělo povýšit naarcivévodu) nezanechal potomků, a tak vévodský titul přešel na mladšíhoAlbrechta III.
Ten roku1373 a znovu1379 rozdělil vládu kvůli častým třenicím s nejmladším bratrem Leopoldem tak, že posléze vládl vHorních iDolních Rakousích Albrecht III. aLeopold III. ve zbývajících zemích (Korutany,Štýrsko,Tyrolsko, atd.). Vznikly tak starší albrechtovská a mladší leopoldovská linie rodu.
Území pod vládou Habsburské dynastie za vlády Karla V.
V roce1437 získali Habsburkové vnukem vévodyAlbrechta III., kterým byl římský králAlbrecht II. (manžel princeznyAlžběty Lucemburské) z albrechtovské linie rodu znovu českou a poprvé také uherskou královskou korunu (od roku1526 je obě drželi trvale).
Albrecht II. ale v českých zemích a Uhersku, stejně tak jako v Římskoněmecké říši nevládl dlouho. Již po dvou letech vlády zemřel roku1439. Jeho dědicem se stal synLadislav V., který získalpřídomek Pohrobek. Ten vládl jen do roku1457, kdy zemřel a tím vymřela albrechtovská linie habsburského rodu po meči. Dědičkami království se staly jeho sestryAnna aAlžběta resp. mladší Alžběta, která se provdala za polského krále a litevského velkoknížeteKazimíra IV.
Syn vévodyLeopolda III.Arnošt Habsburský byl prvním rakouským panovníkem po Rudolfu IV. který používal (neoprávněně) titul a hodnost arcivévody. Jeho syn a vnuk Leopolda III.Fridrich III. z leopoldovské linie se stal po smrti českého krále Albrechta II. roku1440 římským králem a o dvanáct let poté v roce1452 byl jako poslednícísař korunován vŘímě.
Z funkce římského císaře také v roce1453 uznal platnost dosud nelegálníhoPrivilegium maius, které povyšovalo Rakouské vévodství na arcivévodství (jediné v Říši). Tento titul se poté stal charakteristickým právě pro habsburskou dynastii.
Iberská unie v roce 1598 zaFilipa II., krále španělského a portugalskéhoŠpanělské a rakouské habsburské evropské državy kolem roku 1700
Karel se formálně stal jediným panovníkem Španělska po smrti své uvězněné matky, královny Jany, v roce 1555.
Po abdikaci Karla V. v roce 1556 se habsburská dynastie rozdělila na rakouskou (nebo německou) větev vedenou Ferdinandem a španělskou větev, kterou původně vedl Karlův synFilip.[12]Ferdinand I., král český a uherský[pozn. 1] a arcivévoda rakouský, který vládl jménem svého bratra Karla V., se stalsuo iure panovníkem a zároveň habsburskýmcísařem Svaté říše římské (za nástupce byl označen již v roce1531). Filip se stal králem Španělska a vládcem jeho koloniální říše jako Filip II. a rovněž vládl habsburským državám v Itálii a v Nizozemí. Španělští Habsburkové také po určitou dobuvládli Portugalsku, kde byli známí jakoFilipínská dynastie (1580–1640).
Roku1611 se stal českým králemMatyáš Habsburský, který se již před svým nástupem zavázal, že za svého života se nebude zabývat nástupnickou otázkou, ale na nátlak katolické církve už v roce1617 předložil Ferdinandovu kandidaturu. Matyáš ani jeho dva bratři neměli potomky a v úvahu tak přicházeli dědicové ze španělské nebo štýrské habsburské větve. Španělé se nároků nastřední Evropu vzdali, a tak byl vybránFerdinand II. Štýrský.
Ferdinand II. se narodil 9. července1578 veŠtýrském Hradci jako syn arcivévodyKarla Štýrského aMarie Anny Bavorské. V mládí ho vychovávala jeho matka v rodném Štýrském Hradci. Její výchova byla přísněkatolická a v letech1590–1595 studoval mladý Ferdinand najezuitské akademii vbavorskémIngolstadtu. Tam jsou pravděpodobně kořeny jeho pozdějšího bigotníhokatolicismu. Miloval hudbu, divadlo a lov, avšak traduje se, že nebyl příliš statečný a nejraději trávil čas v klidu v rodinném kruhu. Ferdinand II. byl prý dobromyslný, přívětivý, velkorysý a zbožný, ale do života českých zemí zasáhl neobyčejně tvrdě a krutě, jako žádný jiný z Habsburků, vysloužil si zde přízvisko „krvavý“ a dokonce stál i za zavražděnímAlbrechta z Valdštejna.
Ferdinand nebyl zvolen, pouze přijat za příštího panovníka. Česká nekatolická opozice ho sice nechtěla, protože Ferdinand prosazoval násilnourekatolizaci, ale Ferdinand byl bez větších problémů přijat ve vedlejších zemích Koruny české i vUhrách. To se českým nekatolíkům vůbec nelíbilo a v březnu roku1618 byl svolán sjezd nekatolických stavů, který vedl až ke květnovépražské defenestraci. Tímto odbojem začalatřicetiletá válka. 24. května byla svržena královská moc a sjezd zvolil zemskou vládutřiceti direktorů. V čele této vlády stálVáclav Vilém z Roupova a vrchním velitelem vojsk se stalJindřich Matyáš Thurn. S českým povstáním souhlasiloSlezsko i oběLužice, aleMorava zůstala neutrální, protože byla pod vedenímKarla staršího ze Žerotína, který se bál otevřeného konfliktu. Karel byl roku1619 odsunut a jeho nástupceLadislav Velen ze Žerotína se k povstalcům přidal. Ve stejném roce také zemřel Matyáš a Ferdinand II. se ujal vlády. V červenci se vPraze shromáždilgenerální sněm stavůzemí Koruny české. Ferdinand II. byl sesazen a sněm zvolilkalvínaFridricha Falckého. Ten byl zvolen i z toho důvodu, že měl za manželku dceruanglického králeJakuba I.,Alžbětu, a stavové věřili, že takto získají na svou stranu mocnou ostrovní říši. Fridrich, přezdívaný Zimní král, byl ale slabý a neúspěšný a po prohranébitvě na Bílé hoře, která se odehrála 8. listopadu1620, utekl a císařská vojska obsadila Čechy i Prahu. Ferdinand Štýrský se opět stal českým králem. Brzy sestavil exekuční komisi, která měla za úkol potrestatstavovský odboj. Nejznámější částí trestu jepoprava 27 pánů naStaroměstském náměstí. Původně mělo být 51 popravených, ale po různých přímluvách a intrikách jich zbylo jen 27. Poprava se odehrála 21. června1621, trvala 4 hodiny a popraveni byli např.Václav Budovec z Budova,Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic,Jáchym Ondřej Šlik,Jan Jesenius a další. Dvanáct hlav pak bylo až do roku1631 pro výstrahu umístěno naMostecké věži.
Císařská hrobka (německy:Kaisergruft, také nazývanáKapucínská hrobka –Kapuzinergruft) se nachází pod nenápadným kostelem a klášterem řádu kapucínů. Nabízí hluboký vhled do 400 let rakouské a evropské historie.[13] Zachycuje klíčové události, jako bylatřicetiletá válka nebo vzestup revolučních ideálů, a poskytuje pohled na koncept sjednocené Evropy.[14] Navržena významnými umělci své doby,hrobka svými komorami zdůrazňuje symboly autority, odrážející ambice habsburské dynastie. Uprostřed tohoto historického prostředí artefakty v hrobce jemně připomínají smrtelnost a víru, zdůrazňují osobní důvěru v božské a pokornou úctu k Stvořiteli.[15] V současnosti je zde pohřbeno 150 Habsburků.[16]
Vévodská hrobka (německy: Herzogsgruft) byla založena před rokem 1363 vévodouRudolfem IV. vkatedrále svatého Štěpána. Sloužila jako hlavnípohřebiště Habsburků až do roku 1576.[17] Mezi významné členy zde pohřbené patříRudolf IV.,Albrecht III.,Albrecht IV. aLeopold IV. Fridrich III. byl původně pohřben zde, než byl přemístěn do vysoké hrobky v jižním chóru katedrály. Od roku 1564 do roku 1878 hrobka uchovávala urny s vnitřnostmi zesnulých Habsburků.Marie Terezie v letech 1754/1755 hrobku rozšířila a renovovala, přičemž ostatky předků přemístila do nových rakví.[18]
Hrobka palatinů (maďarsky:Nádori kripta), umístěná v Budínském hradě v Budapešti, slouží jako pohřebiště pro uherskou větev habsburské dynastie.[19] Byla založena arcivévodouJosefem, který nesl tituluherského palatina.Hrobka uchovává ostatky 26 jedinců a je jednou z mála vnitřních částíBudínského hradu, které přežily jeho zničení běhemdruhé světové války a byly zachovány během následné rekonstrukce.[20]
↑Uherské království bylo částečně pod habsburskou nadvládou od roku 1526. Po dobu 150 let byla většina země obsazenaosmanskými Turky, ale tato území byla znovu dobyta v letech 1683–1699.
↑abcKRIEGER, Karl-Friedrich.Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003.ISBN80-7203-453-7. S. 17. [dále jen Krieger].
↑REDLICH, Oswald.Rudolf von Habsburg. Das Deutsche reich nach dem untergange des alten kaisertums. Innsbruck: Wagner, 1903. 827 s.Dostupné online. S. 5–6. (německy) [dále jen Redlich].
↑ Facial deformity in royal dynasty was linked to inbreeding, scientists confirm.medicalxpress.com [online].Dostupné online. (anglicky)
↑WILSON, Peter H.The Thirty Years War: A Sourcebook. [s.l.]: Macmillan International Higher Education, 2010.Dostupné online.ISBN9781137069771. (anglicky)
↑Die Kapuzinergruft in Wien | Straße der Kaiser und Könige [online]. webpaket [cit. 2024-02-15].Dostupné online.
↑LAUZUN, Hélène de.Last Ever Burial at Vienna's Habsburg Crypt [online]. europeanconservative.com, 2023-10-06 [cit. 2024-02-15].Dostupné online. (anglicky)
↑The Kapuzinergruft – last residence of the Habsburgs [online]. Die Welt der Habsburger [cit. 2024-02-15].Dostupné online. (anglicky)
↑Capuchin Crypt Vienna | The burial place of the Habsburg emperors [online]. www.kapuzinergruft.com [cit. 2024-02-15].Dostupné online. (anglicky)
↑The most Hungarian Habsburg rests in Buda Castle – A visit to the Palatine Crypt [online]. pestbuda.hu, 2020-11-14 [cit. 2024-02-15].Dostupné online. (anglicky)
DICKINGER, Christian.Habsburkové bez iluzí: Jací byli doopravdy?. Překlad Milada a Milan Kouřimských. 1. vyd. [s.l.]: Nakladatelství Brána, 2002. 167 s.ISBN80-7243-136-6.
GALANDAUER, Jan; HONZÍK, Miroslav.Osud trůnu habsburského. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Panorama, 1986. 397 s.
![Barvy rodu Habsburků, později říšské barvy.[zdroj?]](/mt/?noimg=&dark=on&url=https%3a%2f%2fcs.wikipedia.org%2fwiki%2fSoubor%3aFlag_of_the_Habsburg_Monarchy.svg)
