Hřích (zestsl.grěch, chyba, hřích) jenáboženský pojem, který původně znamenal zbloudění, omyl, chybu, také ve smyslu urážky božstev. Vbiblických náboženstvích, vkřesťanství, vjudaismu aislámu, vyjadřuje hřích přesvědčení, že špatné jednání, hanebnost, zločin nezakládá jenvinu mezi lidmi, nýbrž znamená (také) porušení smlouvy (zákona) a řádu stvořeného světa a tím i vzpouru proti Bohu například sebevražda.Tomáš Halík definuje hřích jako „odcizení vůči Bohu i lidem i sobě samému, svému nejvlastnějšímu určení“[1]. DleTomáškova katechismu je hřích: „vědomé a dobrovolné přestoupení zákona Božího“.[2]
Hřích obvykle označuje jednotlivé, vědomé a úmyslné rozhodnutí či jednání (nebo také nečinnost, myšlenku, projev apod.) proti Bohu a proti lidem. Pokud je navíc věcně závažné, je to podle křesťanské morálkytěžký hřích, který člověka vylučuje z Božího společenství, kdežto ve věcech méně závažných nebo u jednání, které nebylo plně vědomé a svobodné, jde o hřích lehký nebo takévšední. Podobné rozlišení lze nalézt i vjudaismu[3], který používá rozdílné výrazychet (חֵטְא),avon (עָוֹן) čipeša (פֶּשַׁע), a vislámu.[4] Zejména vprotestantismu se slovem hřích někdy označuje i celková situace člověka, který je hříchem od Boha oddělen („hříšnost“) a potřebuje tedy jeho zvláštní pomoc,milost. V podobném smyslu se v křesťanských církvích mluví také o „dědičném“ nebo „prvotním hříchu“. „Cizím hříchem“ se člověk může provinit, když jiného k hříchu navádí, schvaluje ho nebo se mu nepokusí zabránit.Evangelista Matouš[5] jmenuje takévěčný hřích („hřích protiDuchu svatému“), tedyodpad od víry.
Odpovídající řecký výrazhamartéma (αμαρτημα), podobně jako hebrejské slovochet (חֵטְא), znamenalo původněmíjet cíl[6], zbloudění, omyl, chybu. Ve starších pohanských společnostech se hříchem rozumělo také pochybení ve vztahu k božstvům. Latinsképeccatum (pecco odped-cos, kulhavý) patrně znamenalo chybu při oběti, zvíře s vadou;[7] „hřešit“ ve starší češtině znamenalo klít, proklínat. Teprve s postupným rozvíjením lidské subjektivity, s posilováním osobní svobody a odpovědnosti a se vznikemmonoteistických náboženství se začal hřích chápat jako osobní a vnitřní provinění a náboženství se začalo spojovat s morálkou v našem smyslu slova.[8] Provinění vůči člověku se začalo chápat i jako hřích proti Bohu. Tuto proměnu lze sledovat v Bibli.
Vědomá reflexe hříchu se rodila na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. naPředním východě. Ve starémsumerskémnáboženství pravděpodobně pojem hříchu nebyl příliš rozvinutý, ovšem patrně odtud pochází.[9] V období formulace sumerskéhomýtu opotopě světa zapsanéhoklínovým písmem na hliněných tabulkách začalo být vědomí hříchu obecně, ale rovněž vědomí hříchu osobního hlouběji reflektováno. Ucelenou reflexi hříchu nalézáme vmezopotámské oblasti v období mezi lety 1350–1050 př. n. l., kdy vzniká tzv. katalog hříchů nazvaný Šurpu (česky spálení). Hebrejská formulace mravů, zákona a hříchu vTanachu je o stovky let mladší. Předpokládá se, že sumerští myslitelé ve 3. tis. př. n. l. vystavěli základy kosmologie a teologie, z níž později čerpal celý starověký Přední východ, zejména v oblasti stvoření, vztahu Boha/bohů k člověku a jeho narušení stvoření hříchem.[9]
ProStarý zákon je základním hříchem porušení smlouvy, „nevěra“ vůči Hospodinu, úcta prokazovaná jiným bohům amodlám (např.Ex 32, 30 (Kral,ČEP)).[10]
Kromě toho však podle Starého zákona dostal člověk už přiStvoření první příkaz a zákaz (Gn 1, 28 (Kral,ČEP);Gn 2, 16 (Kral,ČEP)) a jen svou neposlušností si způsobil, že musí zemřít (Gn 3, 16 (Kral,ČEP)). SNoemem (Gn 9, 1 (Kral,ČEP)), sAbrahámem (Gn 17) i sMojžíšem (Ex 20 a násl.) Hospodin uzavřel smlouvy, které ovšemIzrael opakovaně porušil a neplnil, čímž se prohřešil proti Hospodinu. Hřích tak znamená zneužití lidské svobody a porušení smlouvy a zákona. Netýká se jen vztahu k Hospodinu a nespočívá jen v porušení výslovného zákazu, ale vzniká i lhostejností vůči slabším ve společnosti: „Hledejte právo, zakročte proti násilníkovi, dopomozte k právu sirotkovi, ujměte se pře vdovy.“ (Iz 1, 17 (Kral,ČEP))
Nestačí jednat tak, jak jednají druzí, ale od každého Izraelce se vyžaduje, aby sám dokázal posoudit, co je a není hřích: „Nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti.“ (Ex 23, 2 (Kral,ČEP)) K tomu ovšem potřebuje pomůcku, což jeTóra se svýmipřikázáními.Židovští učenci pak rozpracovali tuto myšlenku dosystému detailních příkazů.
Podle Matoušova evangelia přišelJežíš na svět, aby „vysvobodil svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1, 21 (Kral,ČEP)), to znamená obnovil jeho vztah k Hospodinu, a Ježíš skutečně „odpouští hříchy“ (např.Mt 9, 2 (Kral,ČEP)). To neznamená, že by tím pojem hříchu nějak oslabil, ale přílišné soustředění na jednotlivé předpisy a hříchy v tomto smyslu začalo bránit tomu, k čemu měl pojem hříchu sloužit. Ježíš předně odmítá představu znečištění něčím vnějším: „Ne co vchází do úst znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“ (Mt 15, 11 (Kral,ČEP)). Hřích vzniká „v srdci“. Za druhé Ježíš odmítá představu, že by nemoc nebo postižení mohlo býttrestem za hřích: nezhřešil ani slepý člověk ani jeho rodiče (J 9, 3 (Kral,ČEP)). "Bible 21" překládá volně: "Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky." Hřích není na člověku vidět a jen Bůh o něm ví, takže jen Bůh jej může také soudit (J 8, 10 (Kral,ČEP)).
Hlavní téma Ježíšova kázání i působení je ale „záchrana“ nebo „vykoupení“, totiž možnost, jak se z uzavřeného kruhu hříchů dostat. Evangelia ji nazývají „obrácení“ nebo „pokání“ a přirovnávají kodpuštění dluhu (Mt 18, 23 (Kral,ČEP)). „Tuto překážku pak prolomila smrt avzkříšeníJežíše Krista“ (1Jan 3,5 a další).Pavel z Tarsu přirovnává stav člověka, který ví, co by měl a neměl, ale není schopen to dodržet, k „otroctví“ a v návaznosti na Starý zákon mluví o „smrti“. „Je ale možné přijmout Boží milost a namísto věčné smrti získat spásu“ (Ř 6, 23 (Kral,ČEP)). Jinde dokonce říká, že hřích je důsledek zákona: bez příkazů a zákazů by nebyly ani hříchy. V Prvním listu Korintským píše o lásce, která je protikladem hříchu a ukazuje i její praktické důsledky (1Kor 13, 1 (Kral,ČEP)). Nicméně se i v jeho listech objevují různé pomůcky, jak rozpoznat hřích – zejména seznamy neřestí (1Kor 6, 9 (Kral,ČEP);Ga 5, 19 (Kral,ČEP) aj.).
Křesťanská církev se hlásí k tomuto odkazu Starého iNového zákona, nesmírně rozsáhlá křesťanská literatura však svědčí o tom, jak obtížné je se s ním vyrovnat. Velcí myslitelé a světci vždy znovu objevují, že poselství pokání a lásky je vlastně jednoduché a znamená skutečnou svobodu. Sv.Augustin popisuje člověka ve hříchu slovy: „člověk zakřivený sám do sebe“ (homo incurvatus in se), tedy uzavřený a neschopný navazovat vztahy s lidmi i s Bohem, takže nemůže plnit přikázání lásky. Sv.Tomáš Akvinský píše, že „hřích není nic jiného než zlý lidský čin“ (peccatum est nihil aliud, quam actus humanus malus) a dodává, že „teologie v něm vidí zejména urážku vůči Bohu“.[11]Martin Luther v dopise úzkostlivémuMelanchthonovi dokonce radil „Hřeš silně, ale ještě silněji věř a raduj se v Kristu“. Nicméně vážná starost o dobrý život svěřených lidí a špatné zkušenosti vedou znovu a znovu k vypracovávání podrobnějších návodů, jak se hřích pozná, a chtě nechtě tak opět soustřeďují hlavní pozornost na hřích a zákon.
Vstupem do všech křesťanských církví je obřadkřtu, často chápaný jakosvátost, s názornou a již biblickou symbolikou očišťování vodou, které znamená odpuštění hříchů. Ke křesťanské tradici též patří víra, že upřímná a účinnálítost, vyznání hříchů apokání jsou cestou kodpuštění hříchů. V katolické církvi se tato tradice vyvinula v ústní zpověď v rámcisvátosti smíření, v různých větvích křesťanství včetně katolictví existují též různé formyveřejné zpovědi, buď osobní a konkrétní, nebo obecné a společně recitované. Některé evangelikální církve spojují osvobození od hříchu s vyznáním víry na základě doslovného výkladu věty „Kdo vyzná svými ústyJežíše jako svého pána, bude spasen“ (Ř 10, 13 (Kral,ČEP)).
Základní dělení hříchů je na hříchy lehké ahříchy těžké. Vedle tohoto dělení se rozlišují:
Hříchy do nebe volající. Dlepísma svatého tyto hříchy přímo vyzývajíBoha, aby hříšníka potrestal. Jsou to: úmyslnávražda,sodomský hřích, utiskování chudých lidí, vdov a sirotků, zadržování nebo ujímání mzdy dělníkům.[2]
Hříchy protiDuchu svatému. Tyto hříchy zcela zvláštním způsobem odporují milosti Ducha svatého, a proto obyčejně zamezují obrácení hříšníka. Dopouští se jich kdo: hřeší úmyslně na milosrdenství Boží (např. lidé předpotopou), zoufá nad Božím milosrdenstvím (např.Jidáš), odpírá poznané křesťanské pravdě (např.Židé za časůPána Ježíše), nepřeje a závidí bližnímu milosti Boží (např.Kain), má zatvrzelé srdce k spasitelnému napomínání (např.faraon), setrvává tvrdošíjně v nekajícnosti až do smrti (např. lotr po leviciPána Ježíše na Kalvárii).[2]
Hříchy cizí. Jsou to hříchy, na nichž je účasten někdo třetí. Cizího hříchu se dopouští ten, kdo: jinému ke hříchu radí, jinému hřích přikazuje, dává svolení ke hříchu jiného, jiného ke hříchu navádí, hřích jiného vychvaluje, ke hříchu jiného mlčí, hřích jiného netrestá, ač je tomu povinen, bere podíl na hříchu jiného, hřích jiného hájí.[2]
Islám rozlišuje trojí úroveň hříchů, lehké, těžké a hříchy nevěry a odpadlictví, které nebudou odpuštěny. Hřích vyžaduje odpovídajícítrest. Islám nezná pojem prvotního či dědičného hříchu, ani pojemspásy avykoupení.
Jako metafora se slovo hřích užívá například ve spojení „hřích mládí“ a znamená pochybení nebo pošetilost, kterou lze omluvit mladým věkem. V triviálním významu se někdy mluví i o „hříchu“ proti dobrému vkusu nebo dokonce dietě.
↑SOUČEK, Josef.Řecko-český slovník k Novému zákonu. Praha: [s.n.], 1961. S. 26.
↑Langenscheidts Handwörterbuch Lateinisch - Deutsch. Berlin 1994, S. 454.
↑A. Novotný,Biblický slovník. Heslo "hřích", str. 223nn; Rahner - Vorgrimmler,Teologický slovník. Str. 132n.
↑abHAVELKA, Ondřej.Předovýchodní zprávy o potopě světa, trestajících dingirech a vědomí hříchu [online]. Praha: Dingir [cit. 2022-09-11].Dostupné online.
↑A. Novotný,Biblický slovník. Heslo "hřích", str. 224nn.
