Gruzie byla osídlena již v pravěku a na jejím území se nacházejí nejstarší známá naleziště vinařství, těžby zlata a textilního průmyslu.[11][12] Vantice tu vzniklo několik království, napříkladKolchida aIbérie, která vytvořila jádro moderního gruzínského státu. Na počátku 4. století Gruzínci oficiálně přijalikřesťanství, což přispělo k jejich sjednocení podGruzínské království (1008–1490). Zlatého věku dosáhla Gruzie v obdobívrcholného středověku za vlády králeDavida IV. a královnyTamary. Od 15. století království upadalo a rozpadalo se pod tlakem různých regionálních mocností, včetněMongolů,Osmanské říše aPersie, než bylo od roku 1801 postupně připojeno kRuskému impériu.
Gruzínsky zní název země Sakartvelo. V některých jazycích se Gruzie řekneGeorgia (například anglicky) neboGeorgie(n), podle jedné z teorií podle patrona zeměsvatého Jiří (řeckyGeorgios). Název „Gruzie“ pochází z ruštiny (Грузия – Gruzija). Gruzie proto v roce 2009 požádala pobaltské republiky, aby ruský název nepoužívaly a přešly na doporučené jménoGeorgia pro estonštinu aGeorgija pro litevštinu.[19]
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Gruzie.
Pohár kultury Šulaveri-Šomu
Na základě vykopávek v oblastiDmanisi v regionuKvemo Kartli bylo dokázáno, že se předchůdci dnešních lidí v této oblasti vyskytovali již před 1,8 milionem let. V6. tisíciletí př. n. l. Gruzii osídlil první zemědělský národ, tzv. kultura Šulaveri-Šomu, který se zabýval pěstováním obilí a ovoce, zejménavinné révy.[20][21] V Gruzii byly nalezeny nejstarší důkazy o konzumacivína v podobě 8000 let starých sklenic.[22] Kultura rozvinula patrně téžmetalurgii.[23]
Na konci 2. tisíciletí př. n. l. se objevil nejstarší dosud známý státní útvar na území Gruzie:Diaochie.[26] Jednalo se o rozsáhlý kmenový svaz, který vznikl kolem12. století př. n. l. po rozpaduříše Chetitů a zaplnil mocenské vakuum v oblasti. Existence Diaochie je doložena v písemnostech sousední říšeUrartu.
Celá oblast se během této epochy vyhnula silnější kolonizaci ze stranyChetitů,Peršanů,Médie aKimmerijců. Na tom měla zásluhu i dosavadní jednotnost kartvelských (gruzínských) kmenů, které se teprve v1. tisíciletí př. n. l. začaly od sebe odlišovat a rozpadly se naSvany, Zany a Kartvelce, což vedlo ke vzniku několika různých jazyků:svanštiny,megrelštiny,lazštiny agruzínštiny. Zatímco Svanové ovládli pohoříVelkého Kavkazu, Zanové (Megrelové aLazové) osídlili pobřežíČerného moře a kartvelské kmeny se přesunuli do gruzínského vnitrozemí, zejména na východ země. Kvůli přerušeným kontaktům se tyto tři oddělené národy dále vyvíjely samostatně a daly vzniknout dvěma kolébkám gruzínské kultury a státnosti. Byly jimi královstvíKolchida aKavkazská Ibérie.
Ve4. století př. n. l. byl vytvořen starověký gruzínský státKartli, který existoval do6. století. Tento útvar je také nazývánKrálovství Ibérie (Kavkazská Ibérie). Jejím nejvýznamnějším panovníkem byl králFarnavaz I. Dle tradice vytvořil tento králgruzínské písmo (užívané dodnes), což ale současní historikové považují za nepravděpodobné.
V 1. století obsadili území dnešní GruzieŘímané a učinili z ní jednu ze svých nejvýchodnějších provincií (Lazicum). Od3. století si ovšemkrálovství Lazika na Římu vybojovalo značnou autonomii. Po rozdělení Říma na západní a východní část se království Lazika stalo formálně součástíVýchodořímské říše, neboliByzance. Od prvních století našeho letopočtu se v Gruzii praktikovalMithrův kult, tedy verzezoroastrismu.[29] V roce 337 králMirian III. přijalkřesťanství jakostátní náboženství, což dalo velký podnět k rozvoji literatury i umění a sehrálo klíčovou roli při formování sjednoceného gruzínského národa.[30][31] Zoroastrismus ale nezmizel hned, až do 5. století byl druhým hlavním náboženstvím, zejména na východě země.
V dobách oslabování Byzantského impéria se tohoto území nejdříve zmocniliSásánovci, pozdějiArabové. Arabové přišli k hranicím iberského knížectví v roce645 a donutili jehoeristaviho (knížete)Štěpána II. opustit byzantskou příslušnost a uznat arabskéhochalífu jako svého nového nadřízeného.[32]
Z arabského vlivu se Ibérie vymanila až na počátku9. století, když eristaviAšot I. z jihozápadogruzínského roduBagrationů využil oslabeníchalífátu (Arabské říše) a prohlásil svůj rod za novou dědičnou vládnoucí dynastii, opět pod patronátem Byzance. Jeho nástupceArdanase IV. pak formálně ještě jako byzantskývazal přijal v roce888 po více než 300leté odmlce iberskou královskou korunu. Korunován byl už ne jako vládce Ibérie, ale jako „král všech Gruzínců“. Jeho potomekBagrat III. pak dokázal přibližně kolem roku1000 sjednotit okolní rozdrobenéfeudální jednotky v Gruzii (zejm.Abchazské království aBagratovská Ibérie) pod jedinou vládu a položil tak základ existenceGruzínského království.
Období vládyBagrationů od konce 11. do počátku13. století, zejména vládaDavida IV. (vládl 1089–1125) a jeho vnučkyTamary (1184–1213), patří k vrcholným epochám gruzínských dějin.[33][34][35] David v roce 1121 rozhodným způsobem porazil mnohem větší tureckou armádu vbitvě u Didgori a znovu získal Tbilisi,od starověku držené muslimy.[36] Za Tamařiny vlády Gruzie dominovala na celém Kavkaze a rozkládala se na velké části dnešníhoÁzerbájdžánu iArménie a zasahovala až do východníhoTurecka a severníhoÍránu. Důkazem kulturního rozmachu na dvoře královny Tamary je i slavný eposMuž v tygří kůži, v němž je vyjadřována oddanost a láska ke královně. Toto zlaté období bylo násilně ukončenomongolskou invazí. Z mongolské nadvlády vymanil GruziiJiří V. Zářivý.[37] Ten byl posledním velkým králem sjednoceného gruzínského státu. Po jeho smrti místní vládci bojovali za nezávislost na centrální vládě až do úplného rozpadu království v 15. století.[38] Poslední ránu jednotě Gruzie pak uštědřil středoasijský dobyvatelTamerlán.[39]
Království se definitivně zhroutilo roku 1466. Vláda se rozdrobila mezi drobnáknížectví (abchazské, kachetinské, eretínské, tao-klardžetské) a tři menší království –Imeretské,Kachetské aKartlijské. Gruzie byla v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie – Turci a Peršané získávali postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo část obyvatelstvaislamizovat. V 17. století načas obnovil slávu Gruzie vojevůdceGiorgi Saakadze, ale po jeho zavraždění persko-turecká agrese ještě zesílila.[40][41] V 18. století byl nejúspěšnější ve znovudobývání nezávislostiErekle II. (či též Heraklius II.). Nakonec ale usoudil, že z tlaku Íránu a Osmanů je jedinou cestou podrobit se Rusku a v roce1783 podepsal sRuským impériemGeorgijevskou smlouvu, která z jehoKartlijsko-kachetského království činila ruskýprotektorát.[42]
Iraklijovy naděje byly marné, Rusko ho zradilo. Nejenže neposkytlo žádnou pomoc, když Íránci vtrhli v roce 1795 do Gruzie a po osudovébitvě u Krcanisi vyplenili Tbilisi a zmasakrovali jeho obyvatele.[43] V roce 1801 dokonce svrhli jeho bagrationskou dynastii, která byla deportována ze země.[44] V létě roku 1805 ruské jednotky na řece Askerani poblíž Zagamu porazily íránskou armádu běhemrusko-perské války a začlenily Tbilisi do svého impéria. Ruská nadvláda nad východní Gruzií byla stvrzena v roce 1813Gulistánskou smlouvou, kterou Rusové s Íránem uzavřeli.[45] Poté bylo v roce 1810 i západogruzínské Imeretské království anektováno caremAlexandrem I. Poslední imeretský král a poslední gruzínský bagrationský vládce Šalomoun II. pak zemřel v exilu v roce 1815, po marných pokusech získat v zahraničí podporu a shromáždit vojsko proti Rusku.
S Rusy kolaborovala zvláště gruzínská šlechta.[46] Přesto se v roce 1832 malá skupina šlechticů pokusila o převrat a obnovu gruzínské monarchie.[47] Příkladem kariéry Gruzínce v carských službách je slavný generálPjotr Bagration. Do roku1867 se podařilo Rusům anektovat zbylá gruzínská území pod osmanskou vládou, kromě přístavůSuchumi aBatumi, které získali až porusko-tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství arusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit a začal růst gruzínský nacionalismus. Intelektuálním vůdcem tohoto odporu byl předevšímIlja Čavčavadze.[48] Přiruské revoluci roku 1905 vypukl i v Gruzii ozbrojený boj, který vedli zejménamenševici (umírnění sociální demokraté), jež se stali ústřední silou gruzínské politiky. Souběžně vypukla rolnická vzpoura v Gurii, potlačená až roku 1907.[49] Toho roku byl také za záhadných okolností zavražděn Čavčavadze. V podezření byla carská tajná policieOchranka, ale i gruzínští bolševici (již tehdy vedeníStalinem), kteří umírněného socialistu Čavčavadzeho rovněž nenáviděli.[50]
Gruzie se tak osamostatnila a 26. května 1918 vyhlásilaGruzínskou demokratickou republiku.[51][52] Prezidentem se stalNikolaj Čcheidze, premiérem Žordanija. Byla zrušenacenzura a uzákoněnasvoboda slova. Byl zaveden demokratický pluralismus aparlamentarismus. Pasivní i aktivní volební právo získaly i ženy. V únoru 1919 se konaly první svobodné volby, umírnění sociální demokraté získali 81 procent hlasů. Byla zavedena osmihodinová pracovní doba a provedena pozemková reforma. Každý rolník dostal do soukromého vlastnictví pozemek dostatečně velký na to, aby zajistil potřeby své rodiny.[53]
Nová republika po svém vzniku požádalaNěmecko o ochranu, čemuž bylo vyhověno, ale reálné dopady tento tah nikdy neměl. Roku1920 byla podepsánamírová smlouva s RSFSR, kterou ruštíbolševici uznali nezávislost Gruzie za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii a zastavena pomoc bělogvardějcům. Ruské bolševické vedení ale porušilo veškeré smlouvy aRudá armáda se nakoneczmocnila země silou.[56]
V roce1924 vypuklo protisovětskésrpnové povstání, které bylo potlačeno.[58] Jeho hrdinou byl předevšímKakuca Čolokašvili. V následných represích bylo zavražděno přes 10 tisíc Gruzínů, dalších 20 tisíc bylo deportováno na Sibiř.
Z Gruzie pocházel sovětský diktátorJosif Stalin a jeho blízcí spolupracovníciSergo Ordžonikidze aLavrentij Berija, který byl ve 30. letech neomezeným pánem Gruzie a od roku 1938 obávaným šéfem sovětské tajné policieNKVD. Zadruhé světové války bojovalo v řadách Rudé armády 700 000 Gruzínců, polovina z nich padla.Gruzínské povstání na Texelu bylo poslední bitvou druhé světové války v Evropě.
Po zveřejněníChruščovova odsouzení Stalina v roce 1956, vehnalo stalinistické politbyro gruzínských komunistů do ulic tisícekomsomolců, aby za Stalina demonstrovali – stálo to život téměř 100 mladých lidí. Předmětem diskusí je, nakolik měly tyto demonstrace nacionalistický charakter.[59]
V 70. letech se do čela gruzínských komunistů dostalEduard Ševardnadze. Když vypukly v roce 1978 v Gruzii demonstrace protirusifikaci a na obranu gruzínštiny, postavil se Ševardnadze na stranu protestů a vyjednal s centrální mocí nebývalé ústupky.[60][61]
Ve druhé polovině 80. let sehrál Ševardnadze důležitou úlohu jako reformátor v týmuMichaila Gorbačova a ministr zahraničí prosazující ukončenístudené války.[62]
Dne 9. dubna 1989 sovětské vojenské jednotky brutálně zasáhly proti demonstraci žádající nezávislost Gruzie ve Tbilisi. Zabili přitom 21 lidí, z toho 17 žen. Tato událost je známa jakotbiliský masakr.[63] Vedla k vlně nespokojenosti a protisovětských nálad, a to i v komunistické části společnosti. V listopadu 1989 Nejvyšší sovět Gruzínské SSR prohlásil, že země je od roku 1921okupována. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti,[64] byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. listopadu 1990. Gruzie se jako jedna z mála nových republik nestala členemSNS, nakonec však z hospodářských důvodů do společenství vstoupila (vystoupila až v roce 2008 jako následek tehdejšíválky v Jižní Osetii). V následujícím roce byl v nezávislých volbách zvolen za prezidenta nacionalistaZviad Gamsachurdia,[64] který měl v úmyslu zrušit autonomní postavení Jižní Osetie a Abcházie.[65] Protože se nejvyššísovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi s přičiněním ruských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik, žádajících také nezávislost, čemuž nebylo vyhověno. Autonomní republiky se otevřeně postavily proti snaze nového gruzínského vedení zrušit jejich autonomii a vytvořit z Gruzie jednotný národní stát.[65] V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly meziOsety a Gruzíny ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal politický veteránEduard Ševardnadze, který se k moci dostal již v roce1992, ale až do smrti Gamsachurdii probíhaly vnitřní boje o moc.[64] Vládnout vydržel jakoprezident země až dorůžové revoluce v roce 2003. K vyjádření tendencí, které se vyvinuly v postkomunistických společnostech ve východní Evropě a ve střední Asii na začátku 21. století se používá pojembarevná revoluce.
Během této „růžové“ revoluce protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentemMichailem Saakašvilim proti Ševardnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy – chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95 % hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardářeGeorge Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA.[66][67][68] Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.[69][70]
Demonstrace požadující odstoupení prezidenta Saakašviliho
V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil „výjimečný stav“, zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům.[71] Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované.
V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucíSjednocená národní strana prezidenta Saakašviliho, která získala 63 % hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované.[72]
V říjnu 2012 v parlamentních volbách zvítězila opoziční koaliceGruzínský sen miliardářeBidziny Ivanišviliho. Prezident Saakašvili uznal porážku a oznámil, že jeho strana odchází do opozice.[73] Od roku 2024 tato strana postupně utužila svou moci v zemi, nechala zatknout předsedy opozičních stran, zfalšovala volby a nastolila v zemi autokratický režim.[74][75][76]
Ruské vojenské základny v Abcházii v roce 2016[zdroj?]
1. srpna 2008 začalaválka v Jižní Osetii mezi Gruzií a jihoosetinskými separatisty. Ta pak začala 7. srpna nabírat na síle, když se na stranuJižní Osetie přidaloRusko poté, co podle zprávy pozorovatelůOBSE gruzínská armáda zaútočila nerozlišující dělostřeleckou a raketometnou palbou na správní středisko Jižní OsetieCchinvali.[77] Gruzíni žijící na území Jižní Osetie byli donuceni opustit domovy.
Jižní Osetie, obývanáOsety, kteří žijí i v sousední ruské republiceSeverní Osetie-Alanie, usiluje, stejně jakoAbcházie, o nezávislost na Gruzii od roku 1990 v souvislosti se snahou Gruzie odtrhnout se od bývalého SSSR, a faktickou nezávislost, kterou Gruzie nikdy neuznala, získala Jižní Osetie po první gruzínsko-osetinské válce v letech 1991–1992 a po referendu místních obyvatel v lednu 1992.[78]
12. srpna potvrdilo Rusko stažení svých jednotek z Gruzie.
14. srpna schválil gruzínský parlament vystoupení zeSpolečenství nezávislých států poté, co president Saakašvili označil postup Ruska za agresi a gruzínský postup za defenzívní.[79][80]
26. srpna byly Ruskou federací uznány samostatné státy Jižní Osetie a Abcházie. Uznání samostatnosti odsoudil americký prezidentGeorge W. Bush a další západní politici, kteří v konfliktu podporovali Gruzii.[81]
Na summituEU, který probíhal na začátku září, prohlásil ruský prezidentDmitrij Medveděv, že Rusko stáhne své vojáky z gruzínského území, avšak v Abcházii a Jižní Osetii ozbrojené síly ponechá. S důsledky ozbrojeného konfliktu se země stále ještě potýká. Jedná se např. o nestabilní politickou situaci či dlouhodobý odliv obyvatelstva.[82]
Gruzínská vlajka je tvořena bílým listem o poměru stran 2:3, s červeným, středovým,svatojiřským křížem o šířce 1/5 šířky vlajky. Ve středu všech čtyř bílých polí je umístěn červený,tlapatý křížek.
Gruzínský státní znak je tvořen červenýmštítem, na němž je vyobrazen stříbrnýsv. Jiří se zlatousvatozáří.Patron Gruzie sedí na stříbrném koni a stříbrným kopím, které je zakončeno zlatým křížkem, probodává stříbrného draka. Na štítu je položena zlatá korunabagrationské dynastie,štítonoši jsou dva lvi, stojící na zlatém podloží, ornamentu ve tvaru vinné révy s uprostřed umístěným listem. Pod štítem (přes podnoží) je stříbrná, červeně podšitá stuha s černým,gruzínským nápisem ძალა ერთობაშია, Dzala ErtobašiačeskyV jednotě je síla, na koncích stuhy jsou po jednom červeném,tlapatém křížku.
Gruzínská hymna je píseňTavisupleba (gruzínskyთავისუფლება,českySvoboda). Slova hymny napsal David Magradze, hudbu složil Zakaria Paliašvili a Ioseb Kečakmadze.
Topografická mapa GruzieSvanetie, historická provincie Gruzie v její severozápadní části
Gruzie leží na rozhraní jihovýchodníEvropy ajihozápadní Asie.[pozn. 6] Podle některých názorů vede hranice mezi Evropou a Asií po hlavním kavkazském rozvodí, které také tvoří severní hranici Gruzie s Ruskem. Podle těchto názorů by Gruzie ležela těsně u hranic Evropy, některé její severní výběžky by do Evropy zasahovaly. Při použití v Česku přijímané hranice na řekách Kuma a Manyč patří do Asie i přilehlé části Ruské federace. Další definice vedou evropsko-asijskou hranici také přímo Gruzií.
Země je spjata s Kavkazem a podstatná část jejího povrchu je hornatá. Zjednodušeně lze říci, že severní hranice tvoříVelký Kavkaz a jižní hraniceMalý. Uprostřed Gruzie jsou oba spojeny Lišským (Suramským) hřebenem. Od něj na západ se táhne široká kotlina řekyRioni, na východ pak údolíKury. Nejvyšší hora KavkazuElbrus leží kousek od gruzínských hranic v Rusku. Součástí hraničního hřebene je ale několik dalších pětitisícovek, z nichž nejvyšší (a tedy nejvyšší hora Gruzie) jeŠchara (5201 m).
Batumi rozkládá se na jihozápadě země při Černém moři
Podnebí je silně ovlivněno složitým geomorfologickým členěním krajiny. V údolích je teplé subtropické podnebí s vysokým podílem srážek, které mohou dosahovat od 1 000 až k 2 500 mm. Teplé podnebí umožňuje pěstovat celou řadu teplomilných plodin jako jsou citrusy či čajovník. Směrem na východ země klesá podíl srážek a oblasti jsou zde více suché. Začíná zde převládatkontinentální podnebí. V oblasti povodí řekyRioni aKury jsou typické mrazivé zimy a teplá léta. Průměrná teplota v Tbilisi se pohybuje okolo 1 °C v lednu a 24 °C v červenci.[64]
Vzhledem k různorodosti krajiny a malé zeměpisné šířce obývá Gruzii na 1000 druhů obratlovců, z toho 360 druhů ptáků (4 druhy supů, 11 druhů orlů), 160 druhů ryb, 48 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků.Lesy jsou obývány několika druhymasožravců jako je vlk, rys,šakal obecný,hyena žíhaná,kočka divoká a několik jedincůlevharta perského (Panthera pardus ciscaucasica). Z ostatní velké zvěře je tomedvěd hnědý,jelen lesní,srnec obecný, kamzík, prase divoké, koza bezoárová. Endemicky je zde domovemkozorožec kavkazský,kozorožec dagestánský atetřívek kavkazský (Tetrao mlokosieviczi). Z dravců jsou rozšířeniorel skalní aorlosup bradatý.Bažant obecný byl jako původní endemický pták z Gruzie uměle rozšířen do celého světa. Počet rozšířených bezobratlých druhů je též velmi rozsáhlý a jejich soupis představuje rozsáhlé hledání napříč rozsáhlou literaturou. Jen známí pavouci čítají 501 druhů.
Lesy tvoří 44 procent povrchu země, z toho 5% činí pralesy, 40% lesů si zachovalo původní strukturu. V nižších polohách roste převážnělistnatý les (dub,buk), ve vyšších polohách pakjehličnatý les (smrk ajedle, mezi nimijedle kavkazská). Nad hranicí lesa se rozprostírají subalpské a alpské louky. Pohoří na jihu země, nížiny a transkavkazská sníženina byla dříve tvořena stepí, dnes je převážně kultivovaná.
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že jivylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též nadiskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Gruzie jedemokratickáunitárníparlamentní republika sprezidentem jako ceremoniálníhlavou státu apředsedou vlády, který řídí kabinet, a je volen parlamentem. Role prezidenta byla oslabena ústavními reformami z let 2012–2013. V prezidentském křesle sedíSalome Zurabišviliová poté, co vyhrála 59,52 % hlasů v gruzínských prezidentských volbách v roce 2018.[83] Stala se tak první ženou na tomto postu. Měla by být zároveň poslední gruzínskou hlavou státu zvolenou přímou volbou. Od roku 2024 je hlava státu volena sborem volitelů (polovinu tvoří poslanci parlamentu, zbytek zástupci Abcházie a samospráv). Od února 2021 je předsedou gruzínské vládyIrakli Garibašvili, který stál v čele exekutivy již v letech 2013 až 2015.[84] Politický souboj se ve 21. století odehrává hlavně meziSjednocenou národní stranouMichaila Saakašviliho a stranouGruzínský sen miliardářeBidziny Ivanišviliho. Ta má od roku 2021 jasnou převahu, čehož signálem se stalo i Saakašviliho zatčení.[85]
Parlament je jednokomorový a má 150 poslanců, z nichž 30 je volenovětšinovým systémem (jeden obvod – jeden poslanec), 120poměrným systémem (po volební reformě z roku 2020). Členové parlamentu jsou voleni na čtyřleté funkční období. Dne 26. května 2012 prezident Saakašvili slavnostně otevřel novou budovu parlamentu v západním městěKutaisi ve snaze decentralizovat moc a přesunout část politické kontroly blíže kAbcházii. Za tím účelem byla vystavěnaarchitektonicky pozoruhodná budova. Saakašviliho rivalové, kteří se dostali k moci v roce 2012, nikdy nepřijali přesun do Kutaisi a o šest let později se parlament po úpravě ústavní klauzule vrátil na své staré místo v Tbilisi.[86]
V březnu 2022 Gruzie oficiálně požádala o vstup doEvropské unie, krátce po začátkuruské invaze na Ukrajinu.[87] Gruzie dlouhodobě pracuje i na tom, aby se stala plnoprávným členemNATO. V roce 2008 ovšem dostala od této organizace ve věci případného vstupu nejasný signál (stejně jakoUkrajina), zejména kvůli postoji německé kancléřkyAngely Merkelové.[88][89] Rusko proti vstupu Gruzie bojuje a otevřeně vyhrožuje válkou.[90]
Gruzie je ze správního pohledu rozčleněna do celkem dvanácti regionů, z nichž dva tvoříautonomní republiky a jeden je tvořen pouze hlavním městemTbilisi a okolím. Ostatních devět regionů tvoří kraje (gruzínsky: მხარე,mchare).
Adžárie se původně podobně jako Abcházie snažila odtrhnout od Gruzie. Když byl v roce 2004 sesazen adžarský vůdceAslan Abašidze, Adžárie se vzdala separatismu a podřídila se centrální vládě v Tbilisi. Jejím nejvyšším představitelem je nyní Předseda vlády Adžárie.
Mchare v dnešní podobě existují na základěprezidentských dekretů z let 1994 až 1996, do jejich čel hlava státu dosazovalastátní komisionáře (gruzínsky: სახელმწიფო რწმუნებული), zkráceně guvernéry. Krajské uspořádání existovalo dříve, ale bylo z důvodu předešlých konfliktů s odštěpeneckými republikami prakticky nefunkční.
Problematickou oblastí je území separatistickéJižní Osetie, bývaléJihoosetské autonomní oblasti. Ta se rozkládá ve značné části krajeŠida Kartli a na malých příhraničních částech okolních krajů. Problém vznikl na konci sovětské éry, kdy Jižní Osetie požadovala širší autonomii a změnu statutu naautonomní republiku (jakoAdžárie aAbcházie). Ještě před rozpadem SSSR ale gruzínské vedení Jihoosetinskou AO zcela zrušilo a území začlenilo do státu jako běžnérajóny. V reakci na tento krok představitelé Jižní Osetie vyhlásili 11. listopadu 1991 samostatnou republiku, kterou Gruzie a většina světa neuznává.
Lyžařský areál GudauriGruzie má velký potenciál pro turistický ruch
Přibližně 40% populace pracuje v zemědělství, kde pěstuje převážně zeleninu, obilí, brambory a zaměřuje se současně i na chov hospodářských zvířat (prasat a drůbeže). 20% populace pracuje v průmyslovém sektoru, kde převažujepotravinářský průmysl nadstrojírenstvím aautomobilovým průmyslem, který je soustředěn v okolí hlavního města Tbilisi či ve městěKutaisi aBatumi. Významná část obyvatelstva pracuje vestavebnictví.[64] Země se potýká s extrémně vysokou nezaměstnaností, která v některých regionech dosahuje až 80%.[82]
Gruzie je významnou hornickou zemí, která má bohaté zásoby železných a neželezných kovů, jenž ve velkémexportuje. Významná ložiska manganu se nacházejí v oblastiČiatury a řadí se mezi největší na světě. V zemi se nacházejí malá ložiska ropy, plynu a uhlí, ale Gruzie není energeticky soběstačná a musí většinu paliv dovážet a to převážně z Ázerbájdžánu. Rafinace a úpravy surové ropy probíhá v Gruzii v místních rafinériích.[64] Přes Gruzii vedou dva významnéropovody (BTC aBaku-Supsa, aJihokavkazský plynovod, spojující oblastKaspického moře s Černým mořem.
Urbanizace: 56,5 %
Hrubý domácí produkt (HDP): 14,37 miliard USD, 3 215 USD na obyvatele (45 % služeb, 23 % průmysl, 32 % zemědělství)
Nezaměstnanost: 16,3 %
Hospodářský růst: 7 %
Inflace(2018): 2,8 %
Veřejný dluh: 11,2 miliard USD
Státní dluh: 3,67 miliard USD
Od roku 2005 funguje mezi Gruzií a státyEvropské unie bezvízový styk.[93] Česká republika vyváží do Gruzie mimo jiné zbraně, za což jí, a dalším státům exportujícím do Gruzie zbraně, bylo pohrozeno sankcemi ze strany Ruska.[94]
Celková délka silnic v Gruzii (bez Ruskem okupovaných území) je 21 110 kilometrů. Gruzie má zatím jednu dálnici S1, která spojuje východ se západem země.
Gruzie má 1576 kilometrů železničních tratí. V roce 2017 byla otevřena důležitá traťKars–Tbilisi–Baku, která zajišťuje export důležitých komodit, zhusta energetických, ze sousedního Ázerbájdžánu do Evropské unie, na Ukrajinu a do Turecka.[95] Osobní železniční dopravu zajišťuje státní dopravce, nákladní doprava je provozována soukromníky.
Gruzie má v současnosti čtyři mezinárodní letiště, z nichž zdaleka největší jemezinárodní letiště Tbilisi, kde sídlí národní letecký dopravceGeorgian Airways. V roce 2019 letiště odbavilo 3,7 miliónu cestujících za rok.
Podél gruzínského černomořského pobřeží je řada námořních přístavů, z nichž největší a nejrušnější je přístavBatumi; zatímco město samo je přímořským letoviskem, přístav je hlavním nákladním terminálem na Kavkaze a je často využíván sousedním Ázerbájdžánem jako tranzitní bod pro dodávky energií do Evropy.
Počet obyvatel Gruzie v roce 2024 činil odhadem 3 694 608 obyvatel.[pozn. 2] Demografická situace v Gruzii je stejně jako v některých jiných v minulosti sovětských republikách (zvláště vEstonsku aLotyšsku) charakterizovaná dvěma hlavními trendy po získání nezávislosti – úbytek celkové populace a "gruzínifikace" etnického složení. Poměr etnickýchGruzínců se zvýšil mezi lety 1989 a 2002 o deset procent – z 73,7 % se zvýšil na 83,7 % populace.[96] Populace v době, kdy Gruzie byla součástí Sovětského svazu a v prvních letech nezávislosti, strmě rostla a z počtu 4 miliony v padesátých letech se zvýšila na nejvyšší počet 5,5 milionu v roce 1992. Poté se trend změnil, populace se začala zmenšovat a v roce 2005 se snížila na 4,5 milionu.[97] Tento počet reprezentuje celkovou populaci, včetně dvou separatistických regionů, tedyAbcházie aJižní Osetie, jejichž populace se v roce 2005 odhadovala na 178 000 a 49 200. Bez Abcházie a Jižní Osetie měla Gruzie 4 321 500 obyvatel v roce 2005 a 4 382 100 v roce 2008.[98] Podle sčítání v roce 2002 přišla Gruzie od začátku devadesátých let kvůli migraci o 1,1 milionu obyvatel, neboli 20 % populace.[99] Snížení populace je způsobeno emigrací lidí hledajících zaměstnání, a snížením porodnosti v této době.[100] Mezi lety 2002–2014 přišla Gruzie o 14,7 % populace.[101]
V 90. letech začal slavit úspěchyBoris Akunin (vlastním jménem Grigorij Šalvovič Čchartišvili) se svou sérií detektivních románů oErastu Fandorinovi.[105] K nejpřekládanějším současným gruzínským autorům patříMicho Mosulišvili, jehož nejslavnějšími díly jsou románLétání bez sudu a biografický románVaža Pšavela.
Tradiční gruzínský vícehlasý zpěv byl v roce 2008 zapsán na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.[106] V Gruzii existují tři typy polyfonie: komplexní polyfonie, která je běžná veSvanetii, polyfonní dialog na basovém pozadí, převládající vKachetii ve východní Gruzii, a kontrastní polyfonie se třemi částečně improvizovanými zpívanými částmi, charakteristická pro západní Gruzii. Nejslavnější z těchto písní jeČakrulo. Některé z těchto písní jsou spojeny s kultem vinné révy a mnohé pocházejí již z 8. století.
Patrně nejznámějším gruzínským malířem jeNiko Pirosmani, představitelnaivního umění. Jím byl silně ovlivněn napříkladLado Gudiašvili. Nejznámější gruzínskou fotografkou je pak patrněSalome Vatzadze tvořící zejména v New Yorku. Významným sochařem bylZurab Cereteli, byť přijal spíše ruskou identitu.
Gruzínská kuchyně je známá tím, že hojně používávlašské ořechy.[115] Ořechy na provázku namočené ve směsi vinné šťávy a mouky se nazývajíčurčchela.[116] Vlašské ořechy se přidávají i do fazolového pokrmu zvanéholobio. Oblíbené jsou v Gruzii také kuličky ze zeleniny a vlašských ořechů zvané pkhali. Gruzínskou specialitou je takéchačapuri, jakási miska z těsta plněná sýrem a vajíčkem. Nejoblíbenějšími polévkami jsouchaš acharčo, která je specifická tím, že se do ní přidává pastatkemali. Ta se připravuje z alyči, což jsou plodymyrobalánu. Často se jí ochucuje takéšašlik, kavkazská verzekebabu, která je v Gruzii oblíbená stejně jako na celém Kavkaze. Kromě tkemali je originálním místním dochucovadlemadžika,kořenící směs obsahujícíčesnek,koriandr,papriku,chmeli-suneli,kopr asumah. V Gruzii se vyrábí přes 250 druhůsýra. Mezi nejznámější patří rychle zrající sýr nakládaný do slaného láku zvanýsulguni, tradiční sýr niťovité strukturytenili nebo horský sýrguda.[117][118] Mezi populární nealkoholické nápoje patřítarchun. Velkou tradici má gruzínské vinařství, prastará metoda přípravy gruzínského vína byla zapsána doseznamu nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO.[119] Legendární jsou gruzínské koňaky alias "gruziňáky". Pravý gruziňák se nevyrábí z obilného lihu, ale z tradičních odrůd hroznového vína.[120]
Gruzínská úspěšnost v zápase na OH není náhodná, zápas má v Gruzii starou tradici a mnozí historikové se domnívají, že klasickýřecko-římský zápas byl v časech Římského impéria ovlivněn řadou gruzínských prvků, s nimiž se římští kolonizátoři v Ibérii setkali.
Významnýmraně křesťanským filozofem a tvůrcem křesťanskéhonovoplatonismu bylPetr Iberský.[128] K nejznámějším moderním gruzínským vědcům patří kontroverzní lingvistaNikolaj Marr.[129] Mnohem uznávanější je dnes ovšem historik a lingvistaIvane Džavachišvili, který sehrál roli i v pokusu o zisk samostatnosti Gruzie po první světové válce.[130] Tbiliská univerzita dnes nese Džavachišviliho jméno.[131]Tamaz Gamkrelidze byl významným lingvistou a orientalistou, prezidentem Gruzínské akademie věd v letech 2005–2013. Základy gruzínské psychologie položilDimitrij Nikolajevič Uznadze. Nejuznávanějším gruzínským matematikem bylIlia Vekua.
↑abRozloha Gruzie bez Abcházie (8 665 km²) a Jižní Osetie (3 900 km²) je 57 215 km².
↑abcdeBezAbcházie aJižní Osetie, dvou částečně uznaných států pod ruskou okupací. Gruzínská vláda, s mezinárodní podporou, považuje obě republiky za nedílné součásti země.
↑Funkční období Zurabišviliové vypršelo 29. prosince 2024, a následně byl inaugurován Kavelašvili, jeho zvolení však Zurabišviliová společně s opozicí neuznala a prohlásila se za legitimní prezidentku.
↑abNázory na vedení hranice mezi Evropou a Asií se různí. Části gruzínského území tak mohou být považovány za součást Evropy[4][5][6] nebo Asie.[7][8][9]Více informací v článkuEvropa.
↑abcdUvedená plocha se vztahuje pouze na území pod gruzínskou kontrolou. Část území kraje tvoří regionJižní Osetie.
↑JONES, Stephen. The establishment of Soviet power in Transcaucasia: The case of Georgia 1921–1928.Soviet Studies. 27 October 2020, s. 627.doi:10.1080/09668138808411783.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Constitution of Georgia [online]. The Legislative Herald of Georgia, 29 June 2020 [cit. 2022-03-25]. S. Article 1.1, 7.2, 45, 52 and 54.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 October 2023.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Consolidating Parliamentary Democracy in Georgia [online]. UNDP Georgia [cit. 2022-03-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 June 2021.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑European Council [online].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ EU announces Georgia’s accession is ‘stopped’ after anti-West pivot.POLITICO [online]. 2024-07-09 [cit. 2025-02-27].Dostupné online. (anglicky)
↑Říkejte nám Georgia, vyzvala Gruzie Litvu a Estonsko [online]. iDnes.cz [cit. 2010-08-10].Dostupné online.
↑HAMON, Caroline. From Neolithic to Chalcolithic in the Southern Caucasus: Economy and Macrolithic Implements from Shulaveri-Shomu Sites of Kwemo-Kartli (Georgia).Paléorient. 2008, roč. 34, čís. 2, s. 85–135.Dostupné online [cit. 2022-04-12].ISSN0153-9345.
↑HAMON, Caroline. Macrolithic tools of georgian sites of the Shulaveri-Shomu culture (VIIIe-Ve millenium B.C.).Paléorient. 2009, roč. 34, čís. 2, s. p. 85.Dostupné online [cit. 2022-04-12]. (anglicky)
↑KEYS, David. Now that's what you call a real vintage: professor unearths 8,000-year-old wine.The Independent [online]. 2003-12-28 [cit. 2022-04-12].Dostupné online. (anglicky)
↑STOELLNER, Thomas. Th. Stöllner. I. Gambashidze, The Gold Mine of Sakdrisi and early Mining and Metallurgy in Transcaucasus and the Kura-Valley System. In: Problems of Early Metal Age Archaeology of Caucasus and Anatolia. Proceedings, November 19-23, 2014, Tblisi, 101-124.www.academia.edu.Dostupné online [cit. 2022-04-12].
↑SCHAEFFER, C. F. A. Archæological Discoveries in Trialeti: Caucasus.Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland. 1944, čís. 1, s. 25–29.Dostupné online [cit. 2022-04-12].ISSN0035-869X.
↑SUNY, Ronald Grigor.The Making of the Georgian Nation. [s.l.]: Indiana University Press 444 s.Dostupné online.ISBN978-0-253-20915-3. (anglicky) Google-Books-ID: riW0kKzat2sC.
↑DOUMAS, C. What did the Argonauts seek in Colchis?.Hermathena. 1991, čís. 150, s. 31–41.Dostupné online [cit. 2022-04-12].ISSN0018-0750.
↑DREWS, Robert. The Earliest Greek Settlements on the Black Sea.The Journal of Hellenic Studies. 1976, roč. 96, s. 18–31.Dostupné online [cit. 2022-04-12].ISSN0075-4269.doi:10.2307/631221.
↑TSETSKHLADZE, Goca Revazovic. The Cult of Mithras in Ancient Colchis.Revue de l'histoire des religions. 1992, roč. 209, čís. 2, s. 115–124.Dostupné online [cit. 2022-04-13].doi:10.3406/rhr.1992.1605.
↑SUNY, Ronald Grigor.The Making of the Georgian Nation. [s.l.]: Indiana University Press 444 s.Dostupné online.ISBN978-0-253-20915-3. (anglicky) Google-Books-ID: riW0kKzat2sC.
↑CLARKE, Nicola.The Muslim Conquest of Iberia: Medieval Arabic Narratives. [s.l.]: Routledge 274 s.Dostupné online.ISBN978-0-415-67320-4. (anglicky) Google-Books-ID: vortm36aOdkC.
↑ Georgian History for Newbies: Georgia’s Medieval Golden Age.Georgia starts here [online]. 24. 1. 2017 [cit. 2021-05-24].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-24.
↑DZAGNIDZE, Baia. A Brief History of Georgia's Only Female King.Culture Trip [online]. [cit. 2021-05-24].Dostupné online.[nedostupný zdroj]
↑DONVITO, Filippo. The lioness of the Caucasus: Queen Tamar of Georgia.Medieval Warfare. 2014, roč. 4, čís. 2, s. 19–24.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN2211-5129.
↑PEACOCK, A. C. S. Georgia and the Anatolian Turks in the 12th and 13th Centuries.Anatolian Studies. 2006, roč. 56, s. 127–146.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN0066-1546.
↑LANG, D. M. Georgia in the Reign of Giorgi the Brilliant (1314-1346).Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London. 1955, roč. 17, čís. 1, s. 74–91.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN0041-977X.
↑METREVELI, Roin. Critical Periods in the History of Georgia (15th Century).Bulletin of the Georgian National Academy of Sciences 15/3/2021 [online]. [cit. 2022-04-13].Dostupné online.
↑LANG, D. M. Georgia and the Fall of the Ṣafavī Dynasty.Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London. 1952, roč. 14, čís. 3, s. 523–539.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN0041-977X.
↑GVOSDEV, Nikolas K.The Treaty of Georgievsk (1783) and its Aftermath. Příprava vydání Nikolas K. Gvosdev. London: Palgrave Macmillan UKDostupné online.ISBN978-1-4039-3278-5.doi:10.1057/9781403932785_4. S. 46–62. (anglicky) DOI: 10.1057/9781403932785_4.
↑MAISURADZE, Davit. The Fateful Battle of Krtsanisi.GeorgianJournal [online]. 2015-09-16 [cit. 2022-04-13].Dostupné online. (gruzínsky)
↑RHINELANDER, L. HAMILTON. Russia's Imperial Policy: The Administration of the Caucasus in the First Half of the Nineteenth Century.Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes. 1975, roč. 17, čís. 2/3, s. 218–235.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN0008-5006.
↑SUNY, Ronald Grigor. Russian Rule and Caucasian Society in the First Half of the Nineteenth Century: The Georgian Nobility and the Armenian Bourgeoisie, 1801–1856.Nationalities Papers. 1979/ed, roč. 7, čís. 1, s. 53–78.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN0090-5992.doi:10.1080/00905997908407851. (anglicky)
↑JONES, Stephen F. Russian Imperial Administration and the Georgian Nobility: The Georgian Conspiracy of 1832.The Slavonic and East European Review. 1987, roč. 65, čís. 1, s. 53–76.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN0037-6795.
↑TSIPURIA, Bela.Ilia Chavchavadze: Georgia’s Cultural Saint and a Saint of the Georgian Orthodox Church. [s.l.]: BrillDostupné online.ISBN978-90-04-39513-8. (anglicky) DOI: 10.1163/9789004395138_013.
↑CHARLES SCHUYLER, Neuhauser.The 1902 – 1906 Gurian Republic: A Socio-Cultural Reading of a Georgian Peasant Rebellion. 2020 [cit. 2022-04-13]. Thesis.Dostupné online.
↑SIMASHVILI, Tengiz. Joseph Jughashvili (Stalin) and Murder of Ilia Chavchavadze.www.allgeo.org [online]. [cit. 2022-04-13].Dostupné online.
↑JANELIŻE, Otʻar.The Democratic Republic of Georgia, 1918-1921. [s.l.]: Georgian National Museum 93 s.Dostupné online.ISBN978-9941-8-0096-2. (anglicky) Google-Books-ID: rr4MyAEACAAJ.
↑JONES, Stephen F.The Making of Modern Georgia, 1918-2012: The First Georgian Republic and its Successors. [s.l.]: Routledge 395 s.Dostupné online.ISBN978-1-317-81593-8. (anglicky) Google-Books-ID: XMQTAwAAQBAJ.
↑ From Revolutionary Struggle to Social Emancipation | Heinrich Böll Stiftung | Tbilisi - South Caucasus Region.Heinrich-Böll-Stiftung [online]. [cit. 2022-04-13].Dostupné online. (anglicky)
↑PARTSKHALADZE, George; ANDERSEN, Andrew. Armeno-Georgian War of 1918 and Armeno-Georgian Territorial Issue in the 20th Century.www.academia.edu.Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-16.
↑KENEZ, Peter. The Relations between the Volunteer Army and Georgia, 1918-1920: A Case Study in Disunity.The Slavonic and East European Review. 1970, roč. 48, čís. 112, s. 403–423.Dostupné online [cit. 2022-04-14].ISSN0037-6795.
↑JONES, Stephen. The Establishment of Soviet Power in Transcaucasia: The Case of Georgia 1921-1928.Soviet Studies. 1988, roč. 40, čís. 4, s. 616–639.Dostupné online [cit. 2021-05-24].ISSN0038-5859.
↑SMITH, Jeremy. The Georgian Affair of 1922. Policy Failure, Personality Clash or Power Struggle?.Europe-Asia Studies. 1998, roč. 50, čís. 3, s. 519–544.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN0966-8136.
↑ 28.08.1924: Communist genocides. Georgia: August Uprising against Russian Soviet rule. Communists won. Executed 12,578, more than 20,000 deported.timenote.info [online]. [cit. 2021-05-24].Dostupné online. (anglicky)
↑BLAUVELT, Timothy. Status Shift and Ethnic Mobilisation in the March 1956 Events in Georgia.Europe-Asia Studies. 2009, roč. 61, čís. 4, s. 651–668.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN0966-8136.
↑TIMES, Craig R. Whitney; Special to The New York. Soviet Georgians Take to Streets To Save Their State Language.The New York Times. 1978-04-15.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑WHITNEY, Craig R. A Second Soviet Republic Wins Its Language Fight.The New York Times. 1978-04-19.Dostupné online [cit. 2022-04-13].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ Zemřel sovětský reformátor a pozdější gruzínský prezident Ševardnadze.iDNES.cz [online]. 2014-07-07 [cit. 2022-04-13].Dostupné online.
↑KRUPKA, Jaroslav. Ubíjeli lidi polními lopatkami. Od masakru v Tbilisi uběhlo 30 let.www.dotyk.cz [online]. 2019-04-09 [cit. 2023-05-12].Dostupné online.
↑abcdefKOLEKTIV AUTORŮ.Všechno o Zemi: Místopisný průvodce světem. 2. vyd. Praha: Výběr Reader's Digest, 2000.ISBN80-86196-17-8. S. 226.
↑ab Georgia: Abkhazia and South Ossetia.Encyclopedia Princetoniensis. [online].Dostupné online.
↑ Archivovaná kopie.www.blisty.cz [online]. [cit. 2008-05-24].Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-09-28.
↑ Ian Traynor: US campaign behind the turmoil in Kiev.the Guardian [online]. 2004-11-26 [cit. 2021-02-04].Dostupné online. (anglicky)
↑ Ve volbách v Gruzii vítězí prozápadní vláda | Svět.Lidovky.cz [online]. 2008-05-21 [cit. 2021-02-04].Dostupné online.
↑ Saakašvili uznal porážku, opozici se splnil Gruzínský sen.www.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2012-10-06].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-10.
↑MACHKOVÁ, Klára. Gruzínští demonstranti se pokusili o „mírovou revoluci“. Režim se ale utužuje.ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2025-10-24].Dostupné online.
↑Why Georgia’s Democracy Is Collapsing [online]. [cit. 2025-10-24].Dostupné online. (anglicky)
↑LINDSTAEDT, Natasha. Georgia: how democracy is being eroded fast as government shifts towards Russia.The Conversation [online]. 2025-07-07 [cit. 2025-10-24]. DOI: 10.64628/AB.q6cqktxcm.Dostupné online. (anglicky)
↑ab Gruzie | Člověk v tísni.www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09].Dostupné online.
↑KOPECKÝ, Pavel. Gruzii povede poprvé v historii žena. Prezidentkou bude Salome Zurabišviliová.Deník.cz. 2018-11-28.Dostupné online [cit. 2022-04-13].
↑ Gruzínský parlament schválil novou vládu. Kromě dvou postů je stejná jako předešlý kabinet.ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2022-04-13].Dostupné online.
↑ Gruzínského exprezidenta Saakašviliho po návratu do vlasti hned zadrželi.iDNES.cz [online]. 2021-10-01 [cit. 2022-04-13].Dostupné online.
↑ Georgian Parliament returns to Tbilisi.Agenda.ge [online]. [cit. 2022-04-13].Dostupné online.
↑ Gruzie oficiálně požádala o vstup do Evropské unie.ČeskéNoviny.cz [online]. [cit. 2022-04-13].Dostupné online.
↑ Otevřené dveře do NATO jen pro někoho. Ukrajina a Gruzie o vstupenku žádají, severské státy váhají.iROZHLAS [online].Český rozhlas [cit. 2022-04-13].Dostupné online.
↑ Merkelová si nadále stojí za tím, že Ukrajinu nechtěla v NATO, uvedla mluvčí.Deník.cz [online]. 2022-04-04 [cit. 2022-04-13].Dostupné online.
↑ Lavrov: "Georgia's membership in NATO is "red line" for Russia".Apa.az [online]. [cit. 2022-04-13].Dostupné online. (anglicky)
↑Statistical information by Regions of Georgia [online]. GeoStat - National Statistics Office of Georgia [cit. 2021-03-22].Dostupné online. (anglicky)
↑Demographic situation of Georgia 2019 [online]. GeoStat - National Statistics Office of Georgia [cit. 2021-03-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-02-07. (anglicky)
↑Gruzie: Základní informace o teritoriu [online]. BusinessInfo.cz [cit. 2009-03-01].Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-09.
↑Richard H. Rowland, "National and regional liana miles is so beautiful in Georgia, 1989–2002: Results from the 2002 census,"Eurasian Geography and Economics, 47(2): 221–242, 2006 (mimo Abcházii a Jižní Osetii).
↑Statistical Yearbook of Georgia 2005: Population, Table 2.1, p. 33, Department for Statistics, Tbilisi (2005)
↑ Statistics Georgia: Population by region.www.statistics.ge [online]. [cit. 05-10-2015].Dostupné v archivu pořízeném dne 18-11-2008.
↑2014 General Population Census - Main Results [online]. National Statistics Office of Georgia (Geostat) [cit. 2022-04-13].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-08.
↑ Shota Rustaveli | Georgian poet.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-04].Dostupné online. (anglicky)
↑ UNESCO - Georgian polyphonic singing.ich.unesco.org [online]. [cit. 2021-03-02].Dostupné online. (anglicky)
↑ Hudba má byť rozhovor s Bohom, tvrdil Gija Kančeli.Pravda.sk [online]. 2019-10-04 [cit. 2021-02-04].Dostupné online. (slovensky)
↑ Step-by-step guide to dance: George Balanchine.the Guardian [online]. 2009-07-30 [cit. 2021-02-04].Dostupné online. (anglicky)
↑ Georgian prima ballerina, State Ballet of Georgia director Ananiashvili to lead Russia’s Novosibirsk ballet company.Agenda.ge [online]. [cit. 2021-02-04].Dostupné online.
↑ Gelati Monastery.UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2023-08-23].Dostupné online. (anglicky)
↑ Jeskynní klášter Vardzia.Země světa [online]. [cit. 2023-08-23].Dostupné online.
↑ Zaza Urushadze, Director of 'Tangerines,' Dies at 53.The Hollywood Reporter [online]. 2019-12-07 [cit. 2021-03-02].Dostupné online. (anglicky)
↑GOLDSTEIN, Darra.The Georgian Feast: The Vibrant Culture and Savory Food of the Republic of Georgia. [s.l.]: Univ of California Press 264 s.Dostupné online.ISBN978-0-520-27591-1. (anglicky) Google-Books-ID: 3akwDwAAQBAJ.
↑ Český vzpěrač Orság skončil v Riu osmý, zlato získal Talachadze.Aktuálně.cz [online].Economia, 2016-08-17 [cit. 2018-11-18].Dostupné online.
↑ Vzpěrač Talachadze stanovil světový rekord, Orság v nadhozu selhal.sport.tn.nova.cz [online]. 2021-08-04 [cit. 2021-08-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-08-04.
↑ Zaza se chlubil trofejí pro šampiona NBA, pak ho trápil český mladík.iDNES.cz [online]. 2017-08-15 [cit. 2018-11-18].Dostupné online.
↑ European Champions Cup Basketball 1961-1962.www.eurobasket.com [online]. [cit. 2023-06-29].Dostupné online.
↑CHURCH, Ben. Georgia celebrates in style after historic Euro 2024 qualification.CNN [online]. 2024-03-27 [cit. 2024-03-28].Dostupné online. (anglicky)
↑MIKEŠ, Pavel. Fotbalové varování do Česka: Gruzie zažila chaos ve městech i bizarní oslavy.Deník.cz. 2024-03-27.Dostupné online [cit. 2024-03-28].
↑ Ecce Homo - Tigran Vartanovič Petrosjan.Český rozhlas Brno [online]. 2004-06-17 [cit. 2021-02-04].Dostupné online.
↑RUFUS, John.The Lives of Peter the Iberian, Theodosius of Jerusalem, and the Monk Romanus. [s.l.]: Society of Biblical Lit 463 s.Dostupné online.ISBN978-1-58983-200-8. (anglicky)
↑ Nikolay Yakovlevich Marr | Georgian linguist.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-03-02].Dostupné online. (anglicky)
↑ Ivane Javakhishvili and the Independence of Georgia.Idfi.ge [online]. Institute for Development of Freedom of Informations, 26. 5. 2020 [cit. 2021-03-02].Dostupné online.
↑ IVANE JAVAKHISHVILI TBILISI STATE UNIVERSITY.www.tsu.ge [online]. [cit. 2021-03-02].Dostupné online.
-en.svg)
.jpg)
.svg)
%2c_with_skyline_of_Batumi_on_the_horizon.jpg)
.jpg)
.png)
-cropped.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.svg)
.svg)
