Movatterモバイル変換

[0]ホーム
URL:

Přeskočit na obsah
WikipedieWikipedie: Otevřená encyklopedie
Hledání

Giulio Andreotti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Giulio Andreotti
41. předseda vládyItálie
Ve funkci:
17. února1972 – 7. července1973
PředchůdceEmilio Colombo
NástupceMariano Rumor
Ve funkci:
29. července1976 – 4. srpna1979
PředchůdceAldo Moro
NástupceFrancesco Cossiga
Ve funkci:
22. července1989 – 24. dubna1992
PředchůdceCiriaco De Mita
NástupceGiuliano Amato
Ministr zahraničních věcíItálie
Ve funkci:
4. srpna1983 – 22. července1989
PředchůdceEmilio Colombo
NástupceGianni De Michelis
Ministr obrany Itálie
Ve funkci:
15. února1959 – 23. února1966
PředchůdceAntonio Segni
NástupceRoberto Tremelloni
Ve funkci:
14. března1974 – 23. listopadu1974
PředchůdceMario Tanassi
NástupceArnaldo Forlani
Ministr vnitraItálie
Ve funkci:
18. ledna1954 – 8. února1954
PředchůdceAmintore Fanfani
NástupceMario Scelba
Ve funkci:
11. května1978 – 13. června1978
PředchůdceFrancesco Cossiga
NástupceVirginio Rognoni
Stranická příslušnost
ČlenstvíDC
Rodné jménoGiulio Andreotti
Narození14. ledna1919
Řím,Lazio,Italské královstvíItalské královstvíItalské království
Úmrtí6. května2013 (ve věku 94 let)
Řím,Lazio,Itálie
Příčina úmrtíSyndrom akutní dechové tísně
Místo pohřbeníCampo Verano
ChoťLivia Danese(1921–2015)[1]
DětiLamberto, Marilena, Stefano, Serena
SídloŘím
Alma materUniverzita La Sapienza
Profesespisovatel,politik,diplomat, reportér anovinář
NáboženstvíŘímskokatolické
OceněníVelkokříž za námořní zásluhy s bílým odznakem (1959)
doctor honoris causa from the Paris-Sorbonne University (1979)
velkokříž Řádu Isabely Katolické (1985)
Cena Bancarella za literaturu (1985)
Ischia International Journalism Award (1987)
… více naWikidatech
PodpisGiulio Andreotti, podpis
Webová stránkawww.giulioandreotti.org
CommonsGiulio Andreotti
Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet zdatové položky.
Giulio Andreotti

Giulio Andreotti (14. leden1919,Řím –6. květen2013,Řím)[2] bylitalský křesťansko-demokratickýpolitik, od roku 1991 doživotní senátor, italský předseda vlády v letech1972–1973,1976–1979 a1987–1991, ministr zahraničních věcí v období1983-1985 a ministr vnitra v letech1954 a1978. Za svou politickou kariéru, kterou začal v roce1946, vedl celkem sedm vlád.

Občas byl přezdívánDivo Giulio (Božský) neboBelzebù (Belzebub), a to kvůli svému údajnému napojení namafii.[3]

Biografie

[editovat |editovat zdroj]

Mládí a počátky v politice (1919–1946)

[editovat |editovat zdroj]

Narodil se vŘímě, kde také studoval práva. V téže době byl členemFederace italských katolických univerzit, což byla jediná samosprávná univerzitní organizace povolenafašistickým režimem. V roce1939 vedl jejich časopisAzione Fucina. V letech1942 až1944 byl předsedou této organizace.

Běhemdruhé světové války psal pro fašistický tiskRivista del Lavoro, ale také pro odbojovýIl Popolo. Po konci války vstoupil do stranyKřesťanská demokracie (DC), kde vedl mládežnickou organizaci.

Roku1946 byl díky podpořeAlcida de Gasperiho zvolen do prozatímního parlamentu a o dva roky později doPoslanecké sněmovny Parlamentu Itálie.

Ve vládě (1947–1971)

[editovat |editovat zdroj]

Do struktur italské vlády se dostal poprvé v roce1947, kdy se stal podtajemníkem předsedy italské vlády; tuto funkci vykonával do ledna1954. Od ledna do února 1954 byl ve vláděAmintora Fanfaniho ministrem vnitra. V téže době založil neoficiální politickou skupinu mimoDC. Ta byla podporována pravicovým křídlemŘímskokatolické církve. Skrze tuto skupinu například obvinil politikaPiera Piccioniho z vraždy modelkyWilmy Montesi.[4] Postupně také politicky odstranil své odpůrce v Národním výboru DC, jehož byl vlivným členem.

Roku1958 byl jmenován předsedou přípravného výboru proletní olympijské hry 1960 konané v Římě. V období let1959 až1966 byl ministrem obrany. Za jeho vedení propukl skandál s tajnou službou tehdy zvanou SIFAR. Ten spočíval v odhalení vládního archivu s citlivými údaji o mocných osobnostech Itálie včetněpapeže. Také byl odhalen plán neofašistického převratuPiano Solo, který plánovalGiovanni De Lorenzo, šéf SIFARu. Andreotti byl jako ministr pověřen zničením archivu. Spekuluje se, že složky byly před zničením zkopírovány a svěřenyLiciovi Gellimu, velmistrovi tajné římskézednářské lóže P2 (Propaganda Due), která byla zapletena do mnoha politických skandálů z 80. let 20. století.

V roce1968 byl jmenován předsedou parlamentního klubu DC; tuto funkci vykonával do roku1972.

Premiérem (1972–1980)

[editovat |editovat zdroj]
Richard Nixon a Andreotti (1973).

V letech1972 až1973 byl dvakrát premiérem Itálie. V roce1974 byl znovu ministrem obrany. V téže době řekl médiím, že stát poskytoval krytíkrajně pravicovému aktivistoviGuidu Giannettinimu, který byl zapleten do teroristického útoku u fontány Piazza. Spojitost se neprokázala.

Roku1977 ve volbách značně posíliliitalští komunisté (PCI), DC proto s nimi a sitalskými socialisty (PSI) podepsala dohodu, kdy díky jejich podpoře DC sestavila vládu pod Andreottiho vedením. Tato dohoda byla nazvána „historický kompromis“. Vláda padla o rok později. Novou vládu měl opět sestavit Andreotti s aktivní účastí PSI i PCI. 16. března1978 byl však vlivný člen DC a strůjce „historického kompromisu“Aldo Moro unesen komunistickou teroristickou organizacíRudé brigády. Tato událost přinesla nové Andreottiho vládě „solidární“ (pasivní) podporu i komunistické strany PCI. Andreottiho postoj k únosu byl kontroverzní. Jako premiér odmítl jakékoli vyjednávání s teroristy. Moro navíc během věznění napsal velmi nepřátelský dopis o Andreottim.[5] V květnu 1978 byl Moro teroristy popraven. Andreotti i nadále vedl tzv. vládu národní solidarity, která se rozpadla až v červnu1979.

Andreotti,Sinatra aNixon (1973).

Ministrem zahraničních věcí (1980–1987)

[editovat |editovat zdroj]

V roce1983 se stal ministrem zahraničních věcí ve vládě socialistického premiéraBettina Craxiho. Tuto funkci vykonával až do roku1989. Během svého působení podporoval smířeníUSA aSSSR a také se zaměřoval na spolupráci s arabskými státy.

V dubnu1986 prozradillibyjskému ministru zahraničí Abdelu Rahmánu Šalghámovi, že se USA chystají bombardovat Libyi jako odvetu za teroristický útok na diskotéce v Berlíně. Díky tomu byla Libye lépe připravena. Důvody tohoto počínání nebyly odhaleny.

Znovu premiérem a doživotním senátorem (1988–1992)

[editovat |editovat zdroj]

Roku1988 se premiérem Itálie stalCiriaco de Mita. Andreotti s ním nesouhlasil, a proto vytvořil tzv. trojúhelník CAF (tvořem Craxim, Andreottim aArnaldem Forlanim), který měl De Mitu zničit. I díky jejich počínání de Mitova vláda padla již následujícího roku. Novou vládu sestavil Andreotti. Jeho vláda se však brzy rozpadla poté, co socialističtí ministři podalidemise po přijetí zákona posilujícíhomonopolSilvia Berlusconiho ve vysílání soukromých televizí.

Poslední léta jeho vlády poznamenalo odhalení existence buněkGladio a počátek tzv. Tangentopoli, tedy odhalování sítě italské politické korupce včetně napojení politiků na mafii. Roku1992 podal demisi. Téhož roku byl jmenován doživotním senátorem.

Andreotti se pokoušel také kandidovat naprezidenta, jeho kandidaturu však poznamenala vražda jeho blízkého spolupracovníka politikaSalvatora Limy a italského prokurátoraGiovanni Falconeho, které provedla mafie. Volby vyhrálOscar Luigi Scalfaro.

Před soudem a konec kariéry (1993–2013)

[editovat |editovat zdroj]

V dubnu1993 začal být vyšetřován policií pro podezření z napojení na mafii. Především byl vyšetřován v případu vraždyCarmina Pecorelliho, novináře, který napsal, že Andreotti byl zapleten s mafií a s únosciAlda Mora. V roce1999 byl zproštěn obvinění, ale roku2002 byl po odvolání obžaloby odsouzen k dvaceti čtyřem rokům odnětí svobody. I on se ale odvolal. Roku2003 ho odvolací soud zprostil obvinění.Palermský soud ho kvůlipromlčení zprostil obvinění z napojení na mafii, ačkoliv shledal, že toto obvinění bylo oprávněné.

Roku1994 DC kvůli ztrátě voličstva ukončila svou činnost. Andreotti vstoupil do nové křesťansko-demokratickéItalské lidové strany (PPI). Z té vystoupil roku2001. Roku2006 chtěl předsedatSenátu, ale těsně prohrál. Získal 12 čestných titulů. Zemřel 6. května 2013 v Římě. Po zbytek svých dnů požíval doživotní imunity.[6]

Vyznamenání

[editovat |editovat zdroj]
StátStuhaNázevDatum udělení
DánskoDánskoDánskoRytíř velkokřížeŘádu Dannebrog20. dubna 1964
IslandIslandIslandRytíř velkokřížeŘádu islandského sokola
NěmeckoNěmeckoNěmeckoVelkokřížZáslužného řádu Spolkové republiky Německo1957
PortugalskoPortugalskoPortugalsko[7]VelkokřížŘádu za zásluhy31. října 1987
VelkokřížŘádu prince Jindřicha29. června 1990
VelkokřížŘádu Kristova12. září 1990
ŠpanělskoŠpanělskoŠpanělskoRytíř velkokřížeŘádu Isabely Katolické1985
Království obojí SicílieKrálovství obojí SicílieKrálovství obojí SicílieRytíř velkokříže za zásluhyKonstantinova řádu svatého Jiří
Rytíř velkého křížeRytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského

Zajímavosti

[editovat |editovat zdroj]
  • V Itálii ho jeho odpůrci přezdívajíBelzebù (Belzebub) čiPrinc temnot,Černý papež neboHrbáč.
  • Filmová postava zkorumpovaného politika – Don Licio Lucchesi – z filmu Kmotr 3, je inspirována jeho osobou.
  • RežisérPaolo Sorrentino o něm roku2008 natočil film s názvemIl Divo (Božský), který vyhrál cenu poroty nafilmovém festivalu v Cannes.

Odkazy

[editovat |editovat zdroj]

Reference

[editovat |editovat zdroj]
  1. ↑ Morta Livia Danese la vedova di Giulio Andreotti, funerali il 31 luglio a Roma | Newsitaliane.it.web.archive.org [online]. 2015-08-01 [cit. 2019-07-09].Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  2. ↑ senato.it - Scheda di attività di Giulio ANDREOTTI - XVI Legislatura.www.senato.it [online]. [cit. 2023-05-08].Dostupné online. 
  3. ↑ The Times & The Sunday Times.www.thetimes.co.uk [online]. [cit. 2023-05-08].Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Archivio Corriere della Sera.archivio.corriere.it [online]. [cit. 2023-05-08].Dostupné online. 
  5. ↑ Wayback Machine.web.archive.org [online]. 2023-04-17 [cit. 2023-05-08].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-04-17. 
  6. ↑ Zemřel Andreotti, muž, který byl sedmkrát premiérem.Aktuálně.cz [online].Economia, 2013-05-06 [cit. 2023-05-08].Dostupné online. 
  7. ↑ ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas.www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-07-09].Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat |editovat zdroj]
PremiéřiItálie

Alcide De Gasperi(1945–1953) •Giuseppe Pella(1953–1954) •Amintore Fanfani(1954) •Mario Scelba(1954–1955) •Antonio Segni(1955–1957) •Adone Zoli(1957–1958) •Amintore Fanfani(1958–1959) •Antonio Segni(1959–1960) •Fernando Tambroni(1960) •Amintore Fanfani(1962–1963) •Giovanni Leone(1963) •Aldo Moro(1963–1968) •Giovanni Leone(1968) •Mariano Rumor(1968–1970) •Emilio Colombo(1970–1972) •Giulio Andreotti(1972–1973) •Mariano Rumor(1973–1974) •Aldo Moro(1974–1976) •Giulio Andreotti(1976–1979) •Francesco Cossiga(1979–1980) •Arnaldo Forlani(1980–1981) •Giovanni Spadolini(1981–1982) •Amintore Fanfani(1982–1983) •Bettino Craxi(1983–1987) •Amintore Fanfani(1987) •Giovanni Goria(1987–1988) •Ciriaco de Mita(1988–1989) •Giulio Andreotti(1989–1992) •Giuliano Amato(1992–1993) •Carlo Azeglio Ciampi(1993–1994) •Silvio Berlusconi(1994–1995) •Lamberto Dini(1995–1996) •Romano Prodi(1996–1998) •Massimo D'Alema(1998–2000) •Giuliano Amato(2000–2001) •Silvio Berlusconi(2001–2006) •Romano Prodi(2006–2008) •Silvio Berlusconi(2008–2011) •Mario Monti(2011–2013) •Enrico Letta(2013–2014) •Matteo Renzi(2014–2016) •Paolo Gentiloni(2016–2018) •Giuseppe Conte(2018–2021) •Mario Draghi(2021–2022) •Giorgia Meloniová(od 2022)

Autoritní dataEditovat na Wikidatech
Portály:Itálie |Lidé |Politika
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Giulio_Andreotti&oldid=25014994“
Kategorie:
Skryté kategorie:
[8]ページ先頭
©2009-2026 Movatter.jp