De Chirico se narodil v přístavním městěVolos vThesálii. Jeho otec Evaristo pracoval jako inženýr pro firmu, která vŘecku stavělaželezniční tratě.[3] Matka Gemma Cervetto bylaoperní zpěvačka. V roce 1891 se narodil jeho bratr Andrea († 1952), který roku 1914 přijal umělecký pseudonymAlberto Savinio. Ten se prosadil rovněž jako malíř, ale také jako spisovatel a hudební skladatel. Chlapci byli vychováváni varistokratickém duchu, odděleni od svých vrstevníků.
V roce 1900 začal Giorgio de Chirico studovat malířství napolytechnice vAthénách.[4] V květnu 1905 mu neočekávaně zemřel otec.[5] Oba bratři odjeli spolu s matkou doMnichova, místa tradičně navštěvovaného mladými řeckými umělci. Giorgio zde až do roku 1909 studoval naKrálovské akademii výtvarných umění.[6] V té době na něj měla největší vliv dílaArnolda Böcklina aMaxe Klingera, které měl v Mnichově možnost spatřit. Také jeho obrazy z prvního tvůrčího období do roku 1910 se nesou v duchuromantismu asymbolismu. V létě 1909 de ChiricoMnichov opustil a odešel doMilána, kam se mezitím odstěhovali bratr s matkou. V roce 1910 celá rodina přesídlila doFlorencie. V té době de Chirico intenzivně studoval filosofická dílaArthura Schopenhauera,Otto Weiningera a zejménaFriedricha Nietzsche.[7] Zejména knihaTak pravil Zarathustra se stala jedním z jeho hlavních inspiračních zdrojů. VItálii prodělal těžké střevní onemocnění, s jehož následky se potýkal po zbytek života. Intenzivní emoční zážitek, který zakusil jednoho večera na náměstí Santa Croce veFlorencii, ho – spolu s filosofickými zdroji – přivedl kmetafyzické malbě.
Léta 1911–1915 prožil malíř vPaříži.[8] Jen v březnu 1912 byl povolán doItálie, aby zde vykonal vojenskou službu. Byl umístěn doTurína, spjatého s jeho vzoremNietzschem. Po deseti dnech sice dezertoval,[9] ale prostředí města, zejména věž Mole Antonelliana, na něj mělo hluboký vliv. V roce 1912 vystavil tři obrazy naPodzimním salónu, o rok později dalších třicet ve svém ateliéru a roku 1914 se zúčastnilpařížskéhoSalónu nezávislých. Jeho práce si tak všimliPablo Picasso aGuillaume Apollinaire, stýkal se i s vlivným uměleckým kritikemMaurice Raynalem.[10]Pařížská moderna byla tehdy zaujatákubismem, de Chirico ho však neakceptoval. Malíř patřil do kroužku umělců sdružených kolem časopisuLes Soirées de Paris; v něm poznal svého prvního galeristuPaula Guillauma.
Krátce po vypuknutíprvní světové války byl spolu s bratrem odveden doitalské armády. Byli přiděleni do služby v týlu veFerraře. Zde se seznámili s malířemFilippem De Pisis. Po čase byl Giorgio převelen do tamní vojenské nemocnice, kde pracoval v oddělení pro vojáky s psychickými poruchami. Zde se spřátelil s malířemCarlo Carrà. Spolu s ním a svým bratrem malovali v duchumetafyzické malby. Později se s Carlem Carrà rozešel, protože ten označoval za objevitele metafyzické malby sebe.
Bezprostředně po válce se de Chirico doPaříže nevrátil. Postupně žil vŘímě,Miláně aFlorencii. V roce 1918 bylo vŘímě založeno hnutíValori plastici, sdružující nejvýznamnější italské malíře. Jeho zakládajícími členy byli kromě bratří de Chiriků také Carlo Carrà aGiorgio Morandi. Vydávalo stejnojmenný časopis, který publikoval články, jejichž společným jmenovatelem byla snaha o návrat ke klasickým hodnotám, odmítánífuturismu a respekt kfigurativnímu malířství. Na podzim 1919 v něm de Chirico publikoval článek nazvanýNávrat uměleckých řemesel, ve kterém obhajoval návrat tradičních metod aikonografie. Tento článek vyjadřoval neočekávanou změnu v jeho umělecké orientaci: De Chirico přijal klasický styl inspirovaný starými mistry, jako byliRafael aSignorelli, a stal se přímým oponentemmoderního umění. Bezprostředním impulzem pro změnu uměleckého názoru byl pro de ChirikaTizianův obrazLáska nebeská a láska pozemská, který viděl vGalerii Borghese.[11]
VItálii měl de Chirico první samostatné výstavy. První z nich proběhla roku 1919 vřímské galerii Casa d'Arte Bragaglia, ta mu však úspěch nepřinesla. Negativní kritiky měla i výstava vMiláně o dva roky později. Roku 1924 navštívil malíř opětPaříž. Byl zde přijat do kroužkusurrealistů vedenéhoAndré Bretonem. Je také vyobrazen – v podoběantickébusty – na slavnémErnstově obrazeSetkání přátel, na němž jsou všichni významní surrealisté. De Chirico se účastnil i prvních dvou společných výstavsurrealistů. První proběhla v listopadu 1925 vpařížské galerii Pierre,[12] druhá o rok později v nově založenéSurrealistické galerii v Callotově ulici rovněž vPaříži.[13] To již ale bylo v době hlubokých rozporů mezi de Chirikem aBretonem. De Chirikovy obrazy z metafyzického období zde byly vystaveny bez jeho souhlasu. V Paříži také v roce 1924 de Chirico poznal svou první manželku,ruskoubaletku Raissu Gurjevič Krohlovou, s níž se oženil o rok později.
Od roku 1927 se jeho vztahy sesurrealisty stávaly stále problematičtější. KdyžBreton ve své knizeSurrealismus a malířství nejnovější de Chirikovy práce odsoudil, rozešel se malíř sesurrealisty definitivně. V roce 1929 vyzdobil vilu galeristyLéonce Rosenberga sériínástěnných maleb s výjevyGladiátorů a vydal experimentální prózuHebdomeros. O rok později vyšlyApollinairovyKaligramy s více než 60 de Chirikovýmilitografiemi.
Ve 30. letech hledal de Chirico trvalý domov. Roku 1931 se zPaříže odstěhoval doItálie. Tři roky nato se opět vrátil doPaříže, kde sériíTajuplné lázně ilustroval básnickou sbírkuJeana CocteauaMytologie. V roce 1936 odešel doNew Yorku, kde pobýval další dva roky. V roce 1938 se vrátil doItálie. Ještě v témže roce stihl emigrovat doFrancie a v důsledku vypuknutíválky vrátit se doItálie, kde se usadil vMiláně. Mezi tím, v roce 1930, poznal svou druhou manželku Isabellu Packszwer, opětRusku, s níž se oženil roku1935 a zůstal s ní do konce života.
De Chirico a italský prezident Sandro Pertini
Koncem 30. let de Chirico přijalbarokizující,rubensovský styl. Díla tohoto období již nebyla tak oceňována, de Chirico je však často považoval za lepší než své metafyzické obrazy, ke kterým se nicméně vracel v tzv.vlastnoručníchfalzech či autorských replikách, jimiž jednak popouzel své kritiky, jednak z nich měl finanční profit. Zároveň se v té době pouštěl do vehementních polemik s moderním uměním. V roce 1945 se natrvalo usadil vŘímě, kde si o rok později zakoupil dům poblíž Španělských schodů. Dnes je zde jeho muzeum. Poválce se na trhu s uměním objevilo mnoho skutečných padělků jeho obrazů. De Chirico v té záležitosti vedl řadu soudních sporů, v roce 1948 dokonce zažalovalBenátské biennale. Rok nato vBenátkách uspořádal první ročník tzv. Antibiennale, které se pravidelně opakovalo až do roku 1954.[14] Ke smíření s pořadateli Biennale došlo až v roce 1956, kdy zde de Chirico vystavil svánovobarokní díla. A právě těmto typům obrazů věnovala v roce 1953 malířova manželka pod pseudonymem Isabella Far monografii. V roce 1968 maluje de Chirico divadelní dekorace, portréty a obrazy naplatinovaném leštěném kovu. Roku 1971 vyšel zásluhou Claudia Bruniho Sakraischika kompletní katalog de Chirikových děl, o dva roky později pak antologie z jeho spisů. Výstavy a divadelní projekty přivedly de Chirika v roce 1973 doAthén aNew Yorku. V roce 1974 se malíři dostalo pocty v podobě zvolení za členaFrancouzské akademie krásných umění. De Chirico zemřel vŘímě v listopadu 1978, nedlouho po svých 90. narozeninách. Pohřben je v kosteleSan Francesco a Ripa vŘímě.
Giorgio de Chirico byl všestranným umělcem. Maloval obrazy, vytvářel grafiku, věnoval se literatuře, zabýval sescénografií, příležitostně i drobnou volnou plastikou. Jeho výtvarný názor prošel několika často diametrálně odlišnými fázemi. Běhemmnichovského pobytu a vlastně až do roku 1910 maloval obrazy v duchušvýcarskéhosymbolistního malířeArnolda Böcklina aNěmceMaxe Klingera, který bývá rovněž řazen ksymbolistům. Pod dojmem četbyFriedricha Nietzsche a zejména atmosféryitalských měst začal od roku 1910 malovat obrazy, pro které se bude později používat termínumetafyzické. Prvním z nich bylaZáhada podzimního odpoledne právě z uvedeného roku. Mezi roky 1910–1918 vytvořil téměř 150 obrazů v tomto duchu, které založily jeho pověst a pro dějinyvýtvarného umění se považují z jeho díla za nejinspirativnější.[15] V letech 1912–1913 namaloval sérii obrazů nazývanýchPiazze d'Italia (Italská náměstí). Zobrazuje na nich opuštěná náměstí lemovaná prázdnými arkádami. V centru prostoru se nacházejíantické sochy. De Chirico motivicky čerpal ze svého dětství a mládí. Podlelegendy vypluliargonauti právě z malířova rodnéhoVolosu. Proto je tato scéna námětem několika jeho obrazů. Odpočívající socha uprostřed náměstí jeAriadna, jež hrála významnou roli vmýtu oargonautech a zároveň ztělesňujemelancholii. Na vzdálených obzorech se objevuje vlak s kouřícílokomotivou – připomínka zaměstnání otce, který měl na Giorgiův duchovní vývoj velký vliv. Na náměstích vyrůstají věže, inspirovanéturínskou La mole antonelliana. Nad arkádami jsou umístěny nádražní hodiny, na komínech se třepetají praporky. Obrazy prostupuje pocit odcizení, hlubokého smutku a záhadnosti, zdůrazněný ještě jejich nejednoznačnými názvy.[16]
Přibližně od roku 1914 se škála de Chirikových motivů rozšířila o postavy manekýnů, jakýchsi krejčovských panen bez tváře. Jejich tělo je konstruováno z nejrůznějších, převážně dřevěných předmětůgeometrických tvarů. Typickou ukázkou je obrazVelký metafyzik z roku 1917. Dalšími obrazy, které velice zapůsobily na pozdějšísurrealisty, bylyMozek dítěte (1914) aPíseň lásky z téhož roku. Zejména první z obrazů se stal prosurrealisty inspirací. Roku 1917 přimělBretona vystoupit z autobusu, když ho viděl vystavený ve výkladní skříni galerie v ulici Boétie.Yves Tanguy se při jeho spatření rozhodl, že se stane malířem.[17]
Roku1919 napsal de Chirico dvě programové stati. V první s názvemMy, metafyzikové formuloval východiska své dosavadní malby. Druhá měla názevNávrat k řemeslu a malíř v ní již oznamoval návrat ke klasické malbě.Pictor classicus sum (Jsem klasický malíř), tak zněla poslední věta.[18] Zřejmě poslední obraz, kterýavantgarda přijala, bylyZnepokojivé múzy z roku 1925. De Chirikovu tvorbu po tomto rocesurrealisté ostře kritizovali. Tento názor sdílel i českýsurrealistaVratislav Effenberger, když o de Chiricovi napsal: „Po tomto sedmiletém období se vrací nejen k počátečnímu böcklinovskému klasicismu, ale dokonce hluboko pod průměrnou úroveň soudobého výtvarného akademismu“.[19] Soudobá výtvarná kritika však takto příkré odsudky nesdílí.[20]
I přes proklamativní přihlášení se ke klasické malbě tvořil malíř i později obrazy, které byly přijímány s respektem. Ve 20. letech to byly série obrazů, jejichž náměty tvořil nábytek v neobvyklých souvislostech, koně na pobřeží,antickým inspiracím děkuje za vznik cyklus Archeologů. Ve 30. letech tvořil zvláštní obrazy a grafiky s námětem tajuplných lázní. Voda na nich má tvar parketové podlahy, zalidňují je strnulé postavy nahých a oblečených mužů. V posledním období života se de Chirico často kmetafyzické malbě vracel, ať už v obměnách nebo replikách starších obrazů. Po celý život maloval autoportréty.
De Chirico byl činný i v oblastiliteratury a teorie umění. Psal programové studie o své tvorbě. V roce 1945 vyšly jeho paměti, souboresejůCommedia dell´arte moderna a románUne aventure de M. Dudron (Dobrodružství pana Dudrona). Největšího ohlasu dosáhl jeho románHebdomeros. De Chirico ho napsalfrancouzsky v říjnu 1928, knižně vyšel o rok později. Je to kombinace básně vpróze ahermeneutického vyprávění.[21] V knize přicházejíolympští bohové mezi smrtelníky a mísí se do jejich snů,delirií amánií.
Na de Chirikova díla není pro Wikipedii uvolněná licence, jeho obrazy je možné prohlížet na některém z externích odkazů.
1910Záhada podzimního odpoledne, olejomalba, 45×60 cm, soukromá sbírka
1913Ariadne, olej a tuš na plátně, 135,6×180,5 cm, The Metropolitan Museum of Art, New York
1914Tajemství a melancholie ulice, olejomalba, 87×71,5 cm, soukromá sbírka;Portrét Guillaume Apollinaira, olejomalba, 81,5×65 cm, Centre Georges Pompidou Paříž;Píseň lásky, olejomalba, 73×59 cm, The Museum of Modern Art, New York;Dětský mozek, olejomalba, 81,5×65 cm, Moderna Museet, Stockholm
1916Jazyk dítěte, olejomalba, 41×28 cm, soukromá sbírka
1918Zneklidňující múzy, olejomalba, 97×66 cm, soukromá sbírka
1922Ztracený syn, tempera na plátně, 87×59 cm, Civico Museo d'Arte Contemporanea, Milán
1927Nábytek v údolí, olejomalba, 100×135 cm, soukromá sbírka
1968Odysseův návrat, olejomalba, 60×80 cm, Fondazione Giorgio e Isa de Chirico, Řím
1969Návrat na hrad, olejomalba, 80×60 cm, Fondazione Giorgio e Isa de Chirico, Řím
Čeští umělci měli možnost seznámit se s de Chirikovou tvorbou v první polovině 30. let.[22] V roce1931 byl zastoupený na kolektivní výstavě s názvem École de Paris (Pařížská škola) vpražskémObecním domě. Ještě téhož roku měl rovněž vPraze v Alšově síni samostatnou výstavu, uspořádanouUměleckou besedou. V roce1935 vystavoval malíř vČeskoslovensku opět, a to na pozváníJana Zrzavého, s nímž se seznámil o rok dříve.[23] Nejprve v dubnu a květnu opět v Alšově síni, v červnu byla výstava přenesena doBrna do galerie Skupiny V.K. V rámci výstavy vPraze přednesl de Chirico17. dubna1935 přednášku oestetických principech své tvorby. De Chirico napsal rovněž tři texty se vztahem kČechám:O tichu,O Praze aOJanu Zrzavém.[24] Oba malíři k sobě měli tématem i zaměřením své tvorby velmi blízko.Jan Zrzavý ale nebyl jediným malířem, který měl s de Chirikem styčné body. V delších či kratších časových úsecích měl de Chirico vliv naVladimíra Sychru,Emanuela Fryntu,[25]Cypriána Majerníka,Endre Nemese neboFrantiška Muziku.
↑Waldberg, Patrick,Die Verbreitung der Metaphysik und ihr Einfluss auf den Surrealismus, in: Lebel, Robert a kol.,Der Surrealismus, Köln 1987, s. 62
↑Následující údaje jsou čerpány ze studie Šmejkal, František,Giorgio de Chirico a jeho vliv na české umění, Umění 32, 1984, s. 486–506, přetištěno in: Šmejkal, František – Šmejkalová, Jana,České imaginativní umění, Galerie Rudolfinum, Praha 1996,ISBN80-902194-1-1
↑Srp, Karel – Orlíková, Jana,Jan Zrzavý, Academia, Praha 2003, s. 293–297,ISBN80-200-1160-9
↑De Chirico, Giorgio,Jan Zrzavý, Život 13, 1934, č. 1, s. 28–39
↑Dějiny českého výtvarného umění sv. IV/2, Academia, Praha 1998, s. 118,ISBN80-200-0623-0
.jpg)
