| George Grosz | |
|---|---|
 George Grosz v roce1930 | |
| Rodné jméno | Georg Ehrenfried Groß |
| Narození | 26. července1893 Berlín |
| Úmrtí | 6. července1959 Berlín |
| Místo pohřbení | Friedhof Heerstraße |
| Národnost | Němec |
| Vzdělání | Královská saská akademie vDrážďanech, Umělecko-průmyslová škola vBerlíně |
| Alma mater | Hochschule für Bildende Künste Dresden (1909–1911) |
| Povolání | malíř, grafik, pedagog |
| Manžel(ka) | Eva Peters |
| Děti | Marty Grosz Peter M. Grosz |
| Hnutí | dadaismus,nová věcnost |
| Významná díla | Sebevražda (1916);Daum si v květnu 1920 bere svého pedantického automatona George. John Heartfield z toho má velkou radost (1920);Pilíře společnosti (1926) |
| Mecenáš | Felix Weil |
| Ovlivněný | futurismus,metafyzické malířství,James Ensor,Paul Klee |
| Vliv na | Ben Shahn |
| Ocenění | Carol H. Beck Gold Medal (1940), člen americké Akademie umění (1954), člen německé Akademie umění (1958) |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databáziNárodní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
George Grosz, narozený jakoGeorg Ehrenfried Groß (26. července1893Berlín –6. července1959Berlín), byl německoamerickýmalíř,grafik akarikaturista. Jeho styl postupně ovlivnilexpresionismus,futurismus adadaismus, stal se členem uskupeníNová věcnost. Proslul kritikou společnostiVýmarské republiky. Zdůrazňoval negativní stránky života velkoměsta a sociální rozdíly. NaprotiOtto Dixovi, dalšímu hlasitému kritikovi německé společnosti, je Grosz agresivnější a více politický. Okruhy, kterými se zabýval, byly především ekonomika, politika, vojenství a duchovenstvo.
Grosz se narodil vBerlíně jako syn majitele hostince. Když mu bylo pět let, přestěhovala se rodina do města Stolp (dnesSłupsk) vPomořanech. Když roku1900 Grossův otec zemřel, vrátila se rodina načas doBerlína. Na střední školu však Gross nastoupil v roce1902 opět ve Stolpu.[1] Byl z ní ale vyloučen, když učiteli vrátil políček. V letech1909–1911 studoval na Königlich Sächsischen Kunstgewerbeschule (Královské saské umělecko-průmyslové škole) vDrážďanech, poté až do roku1916 na Umělecko-průmyslové škole vBerlíně. Ve tříděgrafiky byl žákempražského rodákaEmila Orlika.[2] Ještě před válkou, roku1913, navštívilPaříž, tamní moderna na něj ale dojem neudělala.[3]
Ještě během studií si Grosz přivydělával publikování kreseb v různých časopisech. První mu vyšla v roce1910 v příloze deníku Berliner Tagblatt nazvané Ulk (Žert).[4]
V listopadu1914 se dobrovolně přihlásil do armády. Nikoliv z patriotismu, ale aby se pokusil předejít nasazení na frontě. V květnu příštího roku byl ale uznán za služby neschopného vzhledem k zánětu dutin, který musel být operován. V lednu1917 byl povolán opět, ale hned následující den byl hospitalizován a léčil se v nervovém sanatoriu.[5] Posléze byl zbaven vojenské služby definitivně.
Ještě v průběhu války poznal Grosz bratry Helmuta a Wielanda Herzfeldovy, s nimiž ho spojilo dlouholeté přátelství. Všichni tři obdivovaliAmeriku. Grosz a Helmut Herzfeld si proto v roce1916 poangličtili jména. Herzfeld se stal Johnem Heartfieldem, Georg Groß změnil jméno na George Grosz.[6] Hned po jejím založení koncem roku1918 vstoupil Grosz doKomunistické strany Německa.[7] To je třeba vidět v dobovém kontextu. Od mládí měl Grosz silné sociální cítění, posílené ještě válečným prožitkem. Proto když vypuklaListopadová revoluce, postavil se spolu s většinou intelektuálů na její stranu. V listopadu1918 také spolu s bratry Herzfeldovými a divadelníkemErwinem Piscatorem založili Listopadovou skupinu. Grossovo členství v komunistické straně ale vydrželo jen do roku1923, kdy přestal platit členské příspěvky. Rok před tím totiž podnikl spolu sMartinem Andersenem Nexø cestu poSovětském svazu, během níž se sešel mj. sLunačarským aTatlinem, z politických špiček ho přijaliZinovjev iLenin.[8] Cesta mu sice přinesla deziluzi, levicový světový názor si však podržel.
Groszovodadaistické období spadá do let1918–1920. Do Berlína přinesldadaismusRichard Huelsenbeck. Ten také zformuloval v dubnu1918 první berlínský dadaistický manifest, který kromě Grosse podepsali iTristan Tzara,Raoul Hausmann,Marcel Janco,Franz Jung a další umělci. Berlínská dadaistická skupina se ale zmítala ve vnitřních rozporech dvou křídel. Housman například nazval Grosze pseudorevolucionářem.[9] Nicméně v roce1920, když se vBerlíně v Burchardově galerii konala první mezinárodní dadaistická výstava, zúčastnil se jí Grosz kresbouViník zůstává neznámý.[10] V roce1920 se Grosz oženil s Evou Peters, s níž měl dva syny, Petera Michaela (*1926) a Martina Olivera (*1930).
Přelom 10. a 20. let se v Groszově tvorbě nese v zakládání různých levicových adadaistických časopisů, v nichž publikoval své kresby a texty. SWielandem Herzfeldem založiliDie Pleite (Bankrot), sFranzem JungemJedermann sein eigener Fussbal (Každý svůj vlastní fotbal), sCarlem EinsteinemDer blutige Ernst (Krvavá vážnost). V roce1920 také proběhla vmnichovské galerii Hanse Goltze Grossova první samostatná výstava.
Začátkem 20. let se Grosz věnoval především politické karikatuře. Vyšlo několik alb reprodukcí jeho kreseb, mj.Gott mit uns (Bůh s námi),Das Gesicht der Herrschender Klasse (Tvář vládnoucí třídy, obě1921),Ecce Homo (Ejhle Člověk),Mit Pinsel und Schere (Štětcem a nůžkami),Räuber (Loupežníci, všechny tři1922),Abrechnung folgt (Zúčtování následuje,1924),Spießer-Spiegel (Šosákovo zrcadlo,1925). Většina vyšla v nakladatelství MalikWielanda Herzfelda. Některé z nich mu vynesly střet se státní mocí. Za urážkuReichswehru vGott mit uns byl odsouzen k pokutě 300 marek,Ecce Homo bylo konfiskováno jakopornografie a Grosz byl tentokrát odsouzen k 6000 marek pokuty.[11] Za grafikuMaul halten und weiter dienen (Držet hubu a krok), znázorňujícíKrista na kříži vplynové masce, dostal v prvním stání roku1928 pokutu 2000 marek, po sérii odvolání byl ale o dva roky později osvobozen.
Ačkoliv už formálně členemkomunistické strany nebyl, udržoval s ní stále blízký kontakt. V roce1924 se stal předsedou Rudé skupiny, což bylo sdružení německých komunistických umělců. Až do roku1927 přispíval do komunistického satirického týdeníkuDer Knüppel (Klacek). Roku1928 pak spoluzakládal Asociaci revolučních výtvarných umělců Německa. V letech1924,1925 a1927 opakovaně navštívilPaříž. Během druhého pobytu se sešel s významnýmbelgickýmgrafikemFransem Masereelem a komunistickým politikemJacquesem Sadoulem.
V roce1925 se vMannheimu konala výstava obrazů německých umělců, které dal její pořadatel, galeristaGustav Friedrich Hartlaub, názevNeue Sachlichkeit (Nová věcnost). Jednotícím názorem vystavujících malířů byl rozchod sexpresionismem, odmítnutíabstraktního malířství a návrat krealismu, který měl vNěmecku od 19. století silnou tradici. Kromě jiných zde vystavovali rovněžOtto Dix a Grosz.[12]Nová věcnost však nevytvořila homogenní umělecký směr, názory zúčastněných výtvarníků nebyly jednotné. Druhá velká výstavaNové věcnosti – rovněž s Grosovou účastí – proběhla v roce1929 v Stedelijk muzeu vAmsterdamu, s nástupemHitlera k moci její aktivity definitivně skončily.
Grosz se kroměfotografie zabýval také divadelníscénografií. Pro českou kulturu je zajímavé, že v roce1927 navrhl scénu pro inscenaciDobrého vojáka Švejkaavantgardního režiséraErwina Piscatora.
Velký sen se Groszovi splnil roku1932, když poprvé navštívilSpojené státy americké. Art Students League vNew Yorku, což byla umělecká škola s dlouhou tradicí, ho pozvala k výuce ve třídě aktů. Grosz zde učil od června do října. Zároveň publikoval kresby v časopisech, např. vThe New Yorker. V lednu1933 už bylo jasné, že se vNěmecku dostanou k mocinacisté. Dne12. ledna, necelé tři týdny před jmenovánímHitleraříšským kancléřem,emigroval Grosz i s rodinou doUSA. Část jeho obrazů převzal do úschovy švagr Otto Schmalhausen. Dobunacismu a válku přečkaly vBerlíně v domě naSavignyho náměstí č. 5, v němž byla ironií osudu úřadovnaSS.[13] V roce1938 Groszenacisté zbavili německého občanství a on vzápětí získal americké.
V USA Grosz pokračoval ve výuce v Art Students League a zároveň si otevřel vlastní malířskou školu s názvem Sterne-Grosz-School. To trvalo až do roku1937, kdy obdržel dvouleté Guggenheimovo stipendium a školu zavřel. V roce1935 se ještě jednou podíval do Evropy. Při té příležitosti se vDánsku sešel sBertoldem Brechtem. V Americe však o jeho dílo, naplněné adresnou kritikounacismu, nebyl příliš velký zájem. Roku1936 vydal album kresebInterregnum s předmluvou spisovateleDos Passose, které se příliš neprodávalo. To posílilo Groszovu depresi a rezignovanost z politického vývoje ve světě. V té době se odstěhoval do města Douglaston naLong Islandu.
VNěmecku zatím pokračovalo potírání umění, které nevycházelo z oficiální propagandy. V roce1937 byla vMnichově uspořádána výstavaEntartete Kunst (Zvrhlé umění), která představovala práce jakavantgardních umělců, takrealistů, kteří před rokem1933 kritizovalinacisty. Na výstavě byl samozřejmě zastoupen i Grosz. 385 jeho prací bylo z muzeí a galerií zkonfiskováno, některé z nich spáleny. Radost ale Groszovi přinesl jednak příjezd jeho dávného příteleWielanda Herzfelda doNew Yorku v roce1939 a udělení Carol H. Beck Gold Medal, což bylo ocenění Pensylvánské akademie krásných umění. V letech1941–1952 učil Grosz na Columbia University School of Fine Art a vrátil se k výuce na Art Students League, kde s přestávkami pedagogicky působil do roku1955. V té době začal pracovat na svéautobiografii, která pod názvemA Little Yes and a Big No (Malé Ano a velké Ne) vyšla roku1946.
Poválce se Grosz dočkal také několika výstav. První tři proběhly vNew Yorku. Ta z října1946 měla názevA Piece of my World in a World Without Peace (Kousek mého světa ve světě bez míru), na druhé v roce1948 vystavil obrázky hůlkových panáčků (Stickmen) a konečně roku1954 proběhla velká retrospektiva veWhitney Museum of American Art. Zároveň byl zvolen za členaAmerican Academy of Arts and Letters. V té době už bydlel v Huntingtonu rovněž naLong Islandu (od1947). I nadále se věnoval pedagogické činnosti: Kromě výuky v Art Students League působil rovněž na Showhagen School of Painting and Sculptures ve státěMaine a v Des Moines Art Center.[14] Kromě toho si doma opět otevřel soukromou malířskou školu (1953).
Grosze samozřejmě zajímaly evropské poválečné poměry. Jeho první návštěvaEvropy se datuje do roku1951. O tři roky později navštívilNěmecko. Byl přijat v Senátu a uBodamského jezera se sešel sOtto Dixem. V listopadu1958 je Grosz opět vBerlíně, kde byl zvolen členem Akademie. V prosinci se sice vrátil domů, ale28. května1959 se vrátil doBerlína v naději, že natrvalo. Usadil se v témže domě na Savigniho náměstí 5, kde přečkaly válku jeho obrazy. Neměl již ale čas adaptovat se vNěmecku.6. července ráno ho nalezla doručovatelka novin mrtvého ve vstupní hale jeho domu. V noci se vrátil z flámu a nešťastně spadl ze schodů.[15]
Grosz je vdějinách umění uváděný jako jeden ze zakladatelůberlínské větvedadaismu, člen neformálního sdruženínová věcnost, ale především jako nesmlouvavý kritik poměrů v poválečnémNěmecku. V nespočetných karikaturách, které vycházely v knižních souborech a časopisech, si bral na mušku, armádu, duchovenstvo,buržoasii i společenský mravní úpadek projevující se zejména ve velkých městech. Ve svém díle dával průchod pobouření nad sociální nespravedlností.
V počátcích tvorby čerpal Grosz z podnětůexpresionismu,futurismu a grafického dílaPaula Klee.[16] Jak v kresbách a grafikách, tak v olejomalbách se objevuje Město jako nositel chaosu, zla a zvrácenosti, jakésipandemonium (Město, 1916;Sebevražda, 1916;Pohřeb Oskara Panizzy, 1917). Od roku1918 se připojil kdadaismu. Z tohoto období pochází obrazDaum si bere svého pedantického automatona George (1920), což byl svatební obraz pro jeho nastávající manželku Evu Peters, které přezdíval Daum. Někteří historikové umění považují za největší umělecký přínosberlínskédadaistické skupinyfotomontáže, s nimiž experimentovali jak Grosz, tak Heartfield aRaoul Hausmann.[17] V té době byl Grosz také krátce pod vlivemmetafyzické malbyGiorgia de Chirica (obrazyBez názvu, 1920;Republikánští automatoni, 1920).
V polovině 20. let byl Grosz zastoupen na výstavěnové věcnosti, s níž sdílelrealistický způsob výtvarného vyjádření. Po celá 20. léta pak Grosz pokračoval v tvorbě kritizující společenské poměry v tehdejšímNěmecku, přičemž si vytvořil svůj vlastní, nezaměnitelný styl. Těžištěm jeho práce byla alba s reprodukcemi kreseb, vytvářel ale také olejomalby. Z nich jsou nejznámějšíAgitátor (1928) aOpory společnosti (1926). Věnoval se také portrétům, mezi nimiž vynikáPortrét spisovatele Maxe Herrmanna Neisseho (1925).
VAmerice ale Groszova tvorba se sociálním aantifašistickým obsahem nenacházela obecenstvo. Hlavním zdrojem jeho obživy byla pedagogická činnost; pokud se chtěl prosadit jako malíř, musel témata změnit. Začal malovatakty a krajiny, které ale nedošly vysokého hodnocení: Grosz potřeboval ke své tvorběemoční náboj, který mu veSpojených státech chyběl. Měšťácké poměry, ve kterých vemigraci žil, značně obrousily ostři Grossovyrevolučnosti.
Po2. světové válce se Groszův výtvarný svět zalidnil figurkami s tenkými těly a končetinami, jakýmisi tyčinkovitými panáčky (anglicky Stickmen). Byl to výraz jeho rezignace – bezvýznamní panáčci se pohybovali v bezvýznamném světě. Groszovo dílo se uzavřelo kolážemi, částečně ovlivněnýmipop-artem (Grosz jako klaun a dívka z revue, 1958). Na Groszovo dílo není dosud pro Wikipedii uvolněná licence. Jeho obrazy lze prohlížet na některém z externích odkazů.
Obrázky, zvuky či videa k tématuGeorge Grosz na Wikimedia Commons
OsobaGeorge Grosz ve Wikicitátech
