Tento článek potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že hovylepšíte, aby odrážel aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též nadiskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Tento článek je o geologicky cenném území. O didaktické geologické expozici v parkové úpravě pojednává článekGeopark (expozice).
Geopark je označení progeologicky cenné území, kde jsou ve spolupráci s místními obyvateli a organizacemi (státními, neziskovými i soukromými) rozvíjeny aktivity na podporu rozvoje oblasti a podporu návštěvnosti avzdělanosti. Nejedná se tedy pouze o čistě geovědní projekty, ty však často hrají dominantní roli. Vedle geologických objektů a jevů jsou důležité i další zajímavosti, jako jsou kulturní aekologické fenomény,archeologické a historické památky.
Ministerstvo životního prostředí České republiky definuje geopark jako „geograficky kompaktní území, kde se rozvíjí vzdělávací, osvětové a turistické aktivity, které vedou k poznání geologického dědictví, někdy též dědictví Země. Geopark se podílí na zvyšování kvality života místních obyvatel, a to nejen prostřednictvím systematické péče o životní prostředí, ale také svým příspěvkem k zodpovědnému rozvoji místní ekonomiky. Smyslem geoparku je popularizovat geovědní obory, rozvíjet citlivým způsobem geoturismus, respektovat a zdůrazňovat jedinečnost oblasti, posilovat identitu krajiny a jejích obyvatel, inspirovat a povzbuzovat je k rozumnému, na poznatcích vědy založenému využívání hodnot území“.[1]
Síť vznikla na základě směrnice č. 6/2007, kterou vydalo Ministerstvo životního prostředí České republiky v roce2007. Jejím úkolem je podporovat oblasti s geoturistickým potenciálem národního významu. Přesto, že pojem geopark je definovánMinisterstvem životního prostředí České republiky, nejedná se o území, které by nějakým způsobem omezovalo lidskou činnost vyjma oblastí, které již mají nějaký ochranný status (CHKO,národní parky a další chráněná území). Jedná se tedy o zastřešení současných aktivit a jejich další rozvoj.
V roce 2020 bylo v ČR 9 národních geoparků. Svou nominaci připravoval geopark Královská Šumava a zájem stát se národním geoparkem projevilo sdružení Krajina břidlice (Nízký Jeseník).[3][5]
PÁSKOVÁ, M. (2013): Aspiring Geoparks in the Czech National Geoparks Network. In: Proceedings of the 12th European Geoparks Conference National Park of Cilento, Vallo di Diano e Alburni – Geopark- Italy 4-7 September 2013, 201-203 pp.ISBN978-88-907281-4-3.
PÁSKOVÁ, M. (2011): Geoparky – fascinace šifrou minulosti pro odkaz budoucnosti 2nd open Congress of Czech Geological Society and Slovak Geological Society 2011, Molínec 21st – 29th September, Czech Geological Society, ,ISBN978-80-87487-00-6, str. 70
PÁSKOVÁ, M. – Dolejský, V., eds. (2011): Výzva a hrozby ekoturismu pro ochranu biodiverzity a geodiverzity. Recenzovaný sborník konference s mezinárodní účastí. Telč, 5.10. - 6. 10. 2011.
PÁSKOVÁ, M. (2010): The Potential of the Geopark European Network for the Implementation of the European Landscape Convention, In Futuropa. For a new vision of landscape and territory, Council of Europe. Issue No 2 /2010.
PÁSKOVÁ, M. (2008): Establishment of the Czech National Geopark Network. European Geoparks Network Magazine Issue No 5 / 2008, Natural History Museum of the Lesvos Petrified Forest.
PÁSKOVÁ, M. – ŠOLTYSOVÁ, L. (2006): Vývoj nominačního postupu Skalních měst Českého ráje na Seznam světového dědictví UNESCO. Pískovcový fenomén Českého ráje, str. 239 – 244.
PÁSKOVÁ, M. – ŘÍDKOŠIL, T. (2006): Český ráj jako první geopark UNESCO v nových zemích EU. Ochrana přírody, č. 1, roč. 61.
PÁSKOVÁ, M. (2006): Staronový fenomén geoparků. In: 50 let CHKO Český ráj. Z Českého ráje a podkrkonoší – suplementum 11. Sborník referátů z mezinárodní konference konané ve dnech 20. – 22. října 2005 v Lázních Sedmihorkách. Správa Český ráj, Turnov, str. 263 - 267.
ZELENKA, Josef et all.Metodiky národních geoparků. Chrudim: Vodní zdroje Chrudim, Ministerstvo životního prostředí. 2014. 159 s.ISBN978-80-87883-10-5