Velká část jeho díla vznikla v období, kdy se pohyboval na hranici šílenství, kdy u něj došlo k tomu, co nazval „přelitím snu do života skutečného“.[1] Z tohoto stavu čerpá i jeho vrcholná práceAurélie nebo sbírka sonetůChiméry, pro kterou je také považován za předchůdcesymbolismu. Obdiv si získal u autorů jako bylBaudelaire, či pozdějisurrealisté.
Narodil se v Paříži, roku 1808. Jeho otec byl vojenským lékařem a krátce po narození syna byl povolán do služeb francouzské armády, aby sloužil vNěmecku aRakousku. Jeho manželka se ho rozhodla na vojenské tažení následovat, a tak byl Gérard z rodného města poslán do Mortefontaine a vychován prastrýcem, bratrem své babičky. V malebném valoiském kraji, plném hlubokých lesů a romantických zámků, prožil bezstarostné dětství, což se odrazilo i v jeho díle. Později, obzvlášť po roce1846, se tam často a rád vracel. V roce1814 si pro něj otec přijel (matka zemřela už roku1810) a odvezl si jej do Paříže, kde Gérard začal navštěvovatLycée Charlemagne. K jeho spolužákům patřil takéThéophile Gautier, který se stal jeho celoživotním přítelem.
Zajímal se o antickou a středověkou literaturu, oDanta,Rabelaise,Ronsarda, také o francouzskou klasiku, mezi jinýmiDiderota,Rousseaua,Senancoura aBalzaca. Velmi ho zajímaly okultní a esoterické spisy zantiky inovověku, zOrientu iZápadu. Spolu s tím se také věnoval cizím jazykům, předevšímněmčině, která se mu stala bránou k německé kultuře, tak významné v celém jeho životě. Básně začal psát už ve velmi raném věku, první veřejné uznání mu ale přinesl překladGoethovaFausta vydaný v roce1827, který i samotný Goethe ve svém rozhovoru sEckermannem3. ledna1830 ohodnotil slovy chvály, ačkoli verše byly většinou překládányprózou. Části překladu byly v roce1828Hectorem Berliozem zhudebněny. Byl přítelemHeinricha Heineho, mimo jeho básní dále překládalBürgera,Klopstocka,Schillera, Goetha. Ve dvacátých letech se proslavil i tím, že brával na procházku po pařížských ulicích své domácí zvíře, langustu, vedenou na modré stuze. Na zvědavé otázky odpovídal prostě: „Langusta je mnohem lepší než pes. Neštěká, a navíc zná tajemství moře.“
Jeho výjimečný zájem o divadlo jistě ještě posílila Jenny Colonová (1808–1842), herečka, do které se zamiloval. Podrobnosti jejich vztahu nejsou úplně jasné. Herečka pravděpodobně jeho lásku neopětovala a k Nervalovi cítila pouze jakousi náklonnost jako k zajímavé osobě. V roce1838 se Colonová provdala a čtyři roky poté zemřela. Nervalův život ale ovlivnila zásadně. Idealizoval si ji a její obraz pak uctíval až do konce života. V jeho díle byla promítnuta do postavy Aurélie.
V září1834 podnikl cestu do jižní Francie a doItálie, po návratu do Paříže se pohyboval v bohémské společnosti umělců. Spolu s Gautierem, Rougierem,Houssayem aAlphonsem Karrem založil luxusní divadelní revuiLe Monde dramatique, nákladný projekt, který Nervala bezpečně připravil o zbytek dědictví a přivedl do dluhů. Už o rok později od něj musel upustit. Aby si vydělal na živobytí působil jako novinář, divadelní kritik, v různých časopisech publikoval vlastní literární příspěvky, většinou cestopisy.
V roce1836 společně s Gautierem podnikl cestu doBelgie, poprvé navštívilNěmecko. Cestování se pro něj stalo velmi důležitým, obzvláště v pozdější době při svých cestách po Orientu. Nenacházel v něm pouze nová témata pro své časopisecké články, ale hlavně prostředek osobního rozvoje. SDumasem odjel doMannheimu aHeidelbergu. Z jejich vzájemné spolupráce vzešlo několik divadelních her, uvedených bez většího úspěchu.
Na začátku roku1841 došlo k jeho prvnímu psychickému zhroucení a následnému pobytu v sanatoriu; diagnóza zněla teomanie nebo démonomanie. Během léčení, které trvalo do listopadu, poprvé začal pracovat na své Aurélii. Aby unikl ze zoufalé situace, podnikl na přelomu let1842 a1843 s egyptologem Théodorem de Fonfrède cestu do Orientu: přesMaltu,Sýros,Alexandrii doKáhiry, v dubnu dále doBeirutu, poté přesRhodos aİzmir doIstanbulu.5. prosince 1843 se vrátil zpět doMarseille.
Rokem1844 začalo nové období jeho tvorby. Na živobytí si vydělával časopiseckým vydáváním cestopisných textů, vedle toho psal dále divadelní kritiky. I v dalších letech hodně cestoval (Holandsko, Belgie,Londýn).
V dubnu1849 se u něj znovu začaly obnovovat příznakyschizofrenie a už ho neopustily. Na počátku roku1851, od února do března a poté od dubna do června, byl ošetřován v městském ústavu Dubois. Tyto krize se na něm projevily podivuhodným nárůstem nápaditosti a tvůrčí síly. Už se dál nevěnoval novinářské práci, ale spíše se soustředil na knižní vydávání svých děl. V lednu1854 vyšlyDcery ohně (Les Filles du feu), jedna z jeho nejvýznamnějších prací.
Od konce srpna1853 do května1854 byl ošetřován v ústavu vPassy, poté podnikl poslední cestu do Německa. Po návratu se do ústavu vrátil, ale na své přání a proti vůli lékaře byl propuštěn. V nuzném stavu, prakticky bez prostředků se toulal ulicemi Paříže.26. ledna1855 byl v časných ranních hodinách nalezen oběšený na klášterní mříži v rue de la Vieille-Lanterne. Je pochován v 46. oddělení hřbitovaPère Lachaise.
Voyage en Orient (1851), rozsáhlá práce čerpající ze zážitků z cest po Orientu
La Bohème galante (1852)
Lorely: Souvenirs d'Allemagne (1852)
Les Illuminés (1852)
Sylvie (1853)
La Bohème galante (1855), dojmy z noční Paříže
Petits Châteaux de Bohème (1853)
Les Filles du feu (1854), sbírka sedmi kratších próz:Angélique, Sylvie,Jemmy,Octavie,Isis,Corilla a Emilie, zakončena cyklem dvanácti sonetůChiméry (Les Chimères)
Promenades et souvenirs (1854)
Aurélie (1855), novela, v níž autor líčí své dojmy z dob ovlivněných nemocí; první část byla uveřejněna1. ledna v Revue de Paris, nedokončené pokračování15. února 1855, brzy po jeho smrti
Dále je Nerval autorem několika dramat a celé řady dalších, méně významných, básnických i prozaických prací. Z nich byl v poslední době do češtiny přeložen také historický románMarkýz de Fayolle (Le marquis de Fayolle).
Mimo to jeho odkaz tvoří více než 350 časopiseckých kritik na soudobá divadelní představení, které jsou hodnotným dokladem Nervalových divadelně teoretických kvalit.[2]
Příběh chalífy al-Hákima (Histoire du calife Hakem - Voyage en Orient) v roce 1996 zpracováno v Českém rozhlasu jako třídílná četba na pokračování. Překlad:Kateřina Vinšová, četl:Zdeněk Maryška, režie:Markéta Jahodová.[3]
LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent.Francouzská literatura 19. století. Praha: Garamond, 2008. 579 s.ISBN978-80-7407-026-6.
BLINKOVÁ PELÁNOVÁ, Eva.Německá inspirace v díle Gérarda de Nerval. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2014. 236.ISBN978-80-7308-495-0.
_02.jpg)
