V roce 1415, kdy probíhalkostnický koncil, byl římským králemZikmundem zajattyrolský vévodaFridrich IV. Protože habsburskému rodu hrozila ztráta tyrolského území, ujal se přechodně (do doby Fridrichova útěku z vězení) jeho správy Fridrichův bratrArnošt zvaný Železný. V sídelním městěInnsbrucku se pak narodil nejstarší Arnoštův syn Fridrich, který byl pojmenován po svém strýci. Fridrich vyrůstal a dostalo se mu dobrého vzdělání veVídeňském Novém Městě. Toto město pak v budoucnu bylo spolu seŠtýrským Hradcem aLincem jeho oblíbenou rezidencí (na rozdíl odVídně, které se většinou vyhýbal).
Arnošt Železný zemřel v roce1424, a tak Fridrich zdědil vládu ve Vnitřních Rakousích (vládl zde jako Fridrich V.) jako devítiletý. Poručníkem se stal jeho strýc Fridrich IV. Až do roku1434 se musel mladý vévoda ve svých rozhodnutích podřizovat vůli svého poručníka. S pomocí rakouského vévodyAlbrechta V. se nakonec ujal samostatné vlády. Vzápětí se vydal na cestu doJeruzaléma, aby se stal členem řádu rytířůBožího hrobu, a tak prezentoval své sepětí s křesťanskou vírou a církví. Fridrichovy nepřítomnosti využil císařZikmund a povýšil rodCelských do stavu říšských knížat. Tím se tento rod, který byl v opozici proti štýrským a tyrolským Habsburkům, dostal na jejich úroveň. Povýšením Celských se vyhrotil konflikt mezi oběma rody. Ke smíru došlo až roku1443.
V roce 1439 zemřel tyrolský vévoda Fridrich IV. O poručnictví jeho nezletilého synaZikmunda požádal Fridrich V. Krátce nato zemřel i rakouský vévoda Albrecht V., který se mezitím stalčeským,uherským a římským králem (jako Albrecht II.). Fridrich se tak ve 24 letech stal nejstarším mužským členem habsburského rodu. Vznesl dědické nároky na vládu vHorních aDolních Rakousích. Tyto nároky však zdejší šlechta hodlala uznat pouze v případě, že Albrechtův potomek, který se měl teprve narodit, nebude syn.
Ještě předtím, než se Albrechtův potomek narodil, rozhodl se Fridrich jednat. Pohrozil nebezpečím, které hrozíSvaté říši římské v případě bezvládí.Kurfiřti jej pak2. února1440 zvolili římským králem. V Říši pak vládl jako Fridrich IV. Kurfiřti při jeho volbě očekávali, že zabrání nepokojům v Říši a že ochrání křesťanský svět předtureckou invazí. Fridrich se však musel především na počátku své vlády věnovat upevnění své moci v rakouských zemích. Proto také odkládal svoji korunovaci.
Pod nátlakem kurfiřtů nakonec roku 1442 vyrazil doCách, kde byla17. června slavnostním obřadem potvrzena jeho královská hodnost. Cestu spojil s účastí na říšském sněmu veFrankfurtu nad Mohanem, kde naznačil, že hodlá pokračovat v reformě Říše, započaté jeho předchůdci Zikmundem a Albrechtem II. Po dvou říšských sněmech neúspěšně konaných vNorimberku však rezignoval na aktivní politiku v říši a svoji královskou hodnost chápal především jako úřad smírčího soudce. Sám se ochotně ujímal procesů. V církevní politice se postavil za papežeEvžena IV. a zasadil se o ukončeníbasilejského koncilu (1445).
Krátce po Fridrichově zvolení římským králem porodila královnaAlžběta, vdova po Albrechtu II., synaLadislava, který dostal přízvisko Pohrobek. Matka hájila jeho dědické nároky a ještě roku 1440 dosáhla jeho korunovace uherským králem. Zároveň se s ním počítalo i jako s příštím českým králem, i když z počátku bylo jeho nástupnictví včeských zemích nejisté. V roce1442 však Alžběta zemřela a malý Ladislav byl svěřen do poručnické výchovy krále Fridricha IV. Ten jej v podstatě držel na dolnorakouském hraděOrth jako svého zajatce a používal k nátlaku na politické protivníky. Mohl tak zasahovat do vlády v českých a rakouských zemích a zároveň těžit z příjmů, které mladému následníkovi trůnu z jeho zemí plynuly. V roce 1451 se na hradu Mailberg uskutečnilo zasedání tzv.Mailberské jednoty, jehož výsledkem byla žádost zástupců stavů z Horních a Dolních Rakous ke králi Fiedrichovi, aby Ladislava Pohrobka propustil.[4][5]
Na výchově a vzdělání mladého krále se podílel Eneáš Silvius Piccolomini, budoucí papežPius II., který pracoval ve Fridrichových diplomatických službách.
Fridrich se sám neucházel o správcovství v českých zemích. Raději souhlasil s tím, aby se zemským správcem stalJiří z Poděbrad. Díky tomu mohl oddalovat volbu Ladislava Pohrobka českým králem. Neměl ani zájem o českou nebo uherskou korunu. Nemusel totiž řešit složitou situaci v nábožensky rozdělených českých zemích v období pohusitské revoluci, ani bojovat s Turky, kteří ohrožovali Uherské království (s nimi bojoval královský místodržícíJan Hunyady). Fridrich využíval pouze výhody, které mu poručnictví přinášelo.
Fridrich byl též poručníkem Ladislavovy sestryAlžběty, pozdějšípolské královny a mimo jiné také matky českého a uherského králeVladislava Jagellonského. Valně se sice o její výchovu nestaral, ale zabezpečil jí dobré vzdělání.
Fridrich svoji římskou jízdu dlouho odkládal. Vydal se na ni až na podzim roku1450 v doprovodu svého bratraAlbrechta VI. Cesta doŘíma byla vždy problematická kvůli nebezpečnému průchodu znesvářenými severoitalskými státy. Pro Fridricha největší problém představoval průchodmilánským vévodstvím, kde se od něj bojovný kondotiérFrancesco Sforza dožadoval uznání vévodského titulu po vymření vládnoucího roduViscontiů (1447). Fridrichovi se nakonec s pomocí rádců podařilo z choulostivé situace dostat a projít až doSieny, kde na něj čekala patnáctiletá nevěstaEleonora Portugalská.
Pár byl nakonec oddán16. března1452 v Římě papežemMikulášem V. a o tři dny později,19. března, korunovánřímským císařem (jako Fridrich III.) a císařovnou. Byla to poslední císařská korunovace uskutečněná v Římě. Fridrich III. se stal prvním Habsburkem, který získal císařský titul.
S jeho jménem se pojí i státnický akt z roku1453, kdy přiznal všem členům habsburského rodu narozeným v legitimním manželství titularcivévoda. Z titulu své císařské hodnosti totiž legalizoval tzv.Privilegium maius, zfalšovaný dokument vévodyRudolfa IV. z roku1359, neuznaný tehdejším císařemKarlem IV.
Po návratu z Říma byl císař obklíčen veVídeňském Novém Městě. Během jeho nepřítomnosti se spojili zástupci české a uherské šlechty s příslušníky rakouské opozice, která byla nakloněnaalbertinské linii Habsburků, jejímž byl Ladislav Pohrobek posledním mužským potomkem. Požadovali Ladislavovo vydání do Čech. O výchovu nezletilého panovníka se přihlásilUlrich Celjský, nejbližší Ladislavův příbuzný z matčiny strany. Ten měl nakonec hlavní podíl na tom, že císař 13. září 1452 kapituloval a mladého krále vydal. Ladislav pak odjel přesPrešpurk a Vídeň do Prahy, kde byl o rok později korunován českým králem.
Ladislav Pohrobek náhle zemřel v roce1457. Nezanechal žádného potomka, čímž vymřela po meči albertinská větev rakouských Habsburků. Fridrich a jeho bratrAlbrecht VI. se ucházeli o českou a uherskou královskou korunu. Stavy však zvolily začátkem roku1458 českým králem dosavadního zemského správce Jiřího z Poděbrad. V Uhrách byl králem zvolenMatyáš Korvín, syn Jana Hunyadyho. Oba noví králové se krátce spojili, aby zabránili vměšování z habsburské strany.
Fridrich se rovněž musel vypořádat s rozdělením dědictví v rakouských zemích. Kromě něj uplatňovali své nároky i další žijící Habsburkové – mladší bratr Albrecht VI. a bratranecZikmund Tyrolský (jemuž byl dříve poručníkem). Nakonec se podařilo uzavřít dohodu, podle níž Fridrich získal Dolní Rakousy, Albrecht Horní Rakousy a Zikmund menší panství v tzv.Předních Rakousích. Oba bratři pak museli každoročně vyplácet důchod 16 000zlatých. Záhy se ukázalo, že země okolo Vídně, zpustošená husitskými válkami a následnými boji, není schopná zabezpečit císaři výnos dostatečný k tomu, aby mohl financovat nákladnou říšskou politiku a zároveň vyplácet zámožného Zikmunda (Tyrolsko bylo díky těžběstříbra a dalšíchkovů nejbohatší rakouskou zemí). Císař se marně snažil zvýšit výnosy uvalovánímdaní, ale tím jen proti sobě popudil místní šlechtu.
Fridrichův mladší bratr Albrecht VI. nebyl spokojen s dědictvím, které v Rakousku získal po smrti Ladislava Pohrobka. Požadoval více než jen správu Horních Rakous, a proto se postupně sblížil s rakouskou opozicí. V roce1462 propukla mezi bratry otevřená válka. Albrecht obsadil Dolní Rakousy a císař s rodinou byl obklíčen ve vídeňském hradu, kde v té době sídlil. Ze zajetí jej vysvobodil Jiří z Poděbrad za příslib prostředkování při jednání s papežem. Císař musel postoupit Dolní Rakousy Albrechtovi na dobu osmi let a odstěhoval se zpět do Vídeňského Nového Města. Albrecht se však stal ve Vídni brzy nepopulárním a měšťané začali tajně vyjednávat s císařem. Komplot byl prozrazen a pachatelé přísně potrestáni. Albrecht však v prosinci1463 zemřel, a tak mohl Fridrich definitivně převzít moc v Dolních i Horních Rakousích.
PapežPavel II. však v roce1466 vyhlásil nad Jiřím z Poděbrad církevní klatbu pro neústupnost v otázce dvojvěří v českých zemích. Fridrich se tak dostal do nepříjemné situace, neboť měl jako římský císař vystupovat jako ochránce katolické víry. Zároveň však neměl zájem o konflikt s českým králem, kterému byl navíc zavázán za pomoc v roce 1462. V roce1468 však do Rakous vtrhl Jiřího synViktorín z Poděbrad a poplenil císařské statky. Císař se proto s papežem obrátil o pomoc na uherského krále Matyáše, který vtrhl do Čech, a zahájil takuhersko-českou válku, během níž se nechal zvolit českým protikrálem.
Jiří z Poděbrad zemřel v roce1471. Jeho nástupcem se stalVladislav Jagellonský, s nímž Fridrich až do konce své vlády udržoval korektní a bezkonfliktní vztahy. Zpočátku sice stál na straně Matyáše Korvína, když jej však Korvín začal ohrožovat, uznal v duchuZlaté bulyKarla IV. Vladislava českým králem.10. června1477 od něj ve Vídni přijal přísahu věrnosti a udělil mu vléno hodnostkurfiřta a arcičíšníka. 24. června pak potvrdil všechnaprivilegia, která jeho předchůdci uděliliČeské koruně. Narazil však na odpor papežeSixta IV., který tyto akty prohlásil za neplatné. V prosinci si pak Korvín vojensky vynutil uzavření tzv.gmundského míru a udělení stejných výsad, jako obdržel Vladislav Jagellonský. Tyto akty však neměly velký význam a staly se pouhou formalitou.
Po smrti Jiřího z Poděbrad nebyl Fridrich nucen zabývat se situací v Čechách. Nemusel řešit ani ohrožení ze strany Turků, kteří byli v Říši považováni za jeden z nejpalčivějších problémů doby, s nimi totiž bojoval uherský král Matyáš. Jako hlavní problém vnímal expandujícíBurgundsko. Burgundský vévodaKarel Smělý donutil tyrolského vévodu Zikmunda k vydání habsburských držav na západě Říše. Zikmund sám nebyl schopen získat obsazená území zpět. Císař se snažil přimět říšské stavy k vojenské pomoci. To se mu podařilo až v roce1475. První porážku burgundské vojsko utrpělo v bitvě u městaNeuss. Tím se podařilo zastavit další postup vojsk na říšském území. V dalších střetnutích, která dopadla ve prospěch císaře, získával první válečné zkušenosti jeho synMaxmilián.
Karel Smělý po porážkách, které utrpěl v roce1476 od Švýcarů, nakonec císaři ustoupil. Na důkaz uzavřeného míru oba panovníci zasnoubili své děti. Fridrichův jediný syn Maxmilián se oženil s Karlovou dcerouMarií v srpnu1477. Krátce předtím padl její otec v bitvě uNancy. Marie byla jedinou dědičkou, a Maxmilián tak získal vládu v Burgundsku. Nároky na burgundské dědictví však musel obhájit proti nárokům francouzského králeLudvíka XI.
Uherský král Matyáš uzavřel příměří s Turky a pod záminkou, že císař neuznal jeho nároky na český trůn, vpadl v létě1482 do Rakous. Jeho vojska rychle postupovala do vnitrozemí. Císař byl nucen ustoupit do Štýrského Hradce a pak dále do Lince. V roce1485 dobyl Matyáš Vídeň a učinil z ní své druhé sídlo.
Fridrichův syn Maxmilián se osvědčil jako vojevůdce i jako politik. Stárnoucí císař Fridrich vyvinul velké diplomatické úsilí, aby se Maxmilián mohl stát jeho nástupcem v Říši.16. února1486 zvolili kurfiřti (i přes nepřítomnost obou českých králů, Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína) Maxmiliána jednohlasně římským králem. Tím se stal Maxmilián spoluvládcem v Říši. Postupně pak na sebe přebíral od otce stále více panovnických povinností. Zpočátku se soustředil hlavně na zabránění dalšího postupu uherských vojsk.
Situaci vyřešila náhlá smrt Matyáše Korvína v dubnu1490. Podle nástupnických dohod z roku 1462 se měl Maxmilián stát uherským králem. Vyčkal však, jak se situace vyvine – králem byl nakonec zvolen Vladislav Jagellonský – a spokojil se s tím, že získal zpět okupovaná rakouská území. Svým sídelním městem učinil Vídeň. Jeho otec, sužovaný věkem a nemocemi, zůstal v Linci.
Fridrich navíc vyvíjel spolu dalšími příbuznými tlak na bratranceZikmunda, který neměl legitimního nástupce, aby se vzdal vlády v Tyrolsku a Předních Rakousích ve prospěch Maxmiliána I. To se nakonec stalo v roce 1490.
Fridrich III. byl nejdéle vládnoucím panovníkem Svaté říše římské, která v době jeho vlády rozšířila svůj název o přívlastek „národa německého“. Jeho vláda trvala celkem 53 let. Fridrich měl klidnou a uzavřenou povahu, kterou záměrně využíval při politických jednáních. Měl politické ambice, jeho politika se však nevyznačovala razancí, ale spíše trpělivostí a vytrvalostí. Současníci jej často podceňovali a pohrdali jím. On však trpělivě snášel ponižování a šel za svými cíli. Jeho životním krédem bylo heslo s mystickou zkratkouAEIOU, což bývá interpretovánolatinskýmAustriae est imperare orbi universo,českyRakousku náleží vládnouti celému světu. Jeho nástupce Maxmilián I. se snažil umenšovat Fridrichovy zásluhy, aby mohly vyniknout jeho vlastní činy. Někdy bývá za největší „zásluhu“ Fridricha III. označován fakt, že dokázal přežít své politické protivníky i spojence. Je pravda, že jejich smrt pomohla vyřešit mnohé z císařových problémů. Na konci jeho života byla vláda v dědičných habsburských zemích (v dnešním Rakousku) soustředěna do rukou jednoho panovníka (Maxmiliána I.). S ním zároveň začíná období téměř nepřetržitého držení císařské koruny v rukou Habsburků až do zániku Svaté říše římské v roce1806.
Amputace nohy císaře Fridricha III., jedno z nejstarších dochovaných vyobrazeníchirurgického zákroku[6]
Fridrich byl osobně velmi zbožný a umírněný. Zajímal se ozahradnictví,astronomii,drahokamy aokultní vědy. Protivilo se mu válečnické řemeslo i lov (oblíbená zábava většiny panovníků). Byl inteligentní a vzdělaný. Neměl sice blízký vztah khumanismu, ale dokázal využít a ocenit služby lidí jakoEneáš Silvius Piccolomini.
Fridrich III. zemřel ve věku 78 let v Linci. Příčina smrti není známa. Krátce před smrtí však byla císařiamputována noha. Byl pohřben vkatedrále sv. Štěpána ve Vídni.
Fridrich se oženil v roce1452 (ve svých 37 letech) s patnáctiletou princeznouEleonorou Portugalskou, jejíž věno mu pomohlo zmenšit dluhy. Měli spolu pět dětí, dospělosti se však dožili jen synMaxmilián, budoucí císař, a dceraKunhuta, která se později provdala za bavorského vévoduAlbrechta IV.
Císařovna Eleonora zemřela v roce1467. Císař se již znovu neoženil.
↑Karl GUTKAS, Der Mailberger Bund von 1451. Studien zum Verhältnis von Landesfürst und Ständen um die Mitte des 15. Jahrhunderts. MIÖG 74 (1966), s. 51–94, s. 347–392.
↑KNITTEL, Jan.Český dvůr Ladislava Pohrobka. [s.l.]: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin, 2014.Dostupné online. Diplomová práce.
↑VOCELKA, Karl; HELLER, Lynne.Soukromý svět Habsburků. Život a všední dny jednoho rodu = Die Private Welt der Habsburger. Překlad Lucie Navrátilová. 1. vyd. Plzeň : Plejáda, 2011. 344 s.ISBN978-80-87374-29-0. S. 160.
HAMANNOVÁ, Brigitte.Habsburkové. Životopisná encyklopedie = Die Habsburger. Eine biographisches Lexikon. Překlad Milada a Milan Kouřimských. 3. vyd. Praha: Brána, 2010. 408 s.ISBN978-80-7243-455-8. S. 49, 145–149. Přeloženo ze čtvrtého, upraveného vydání.
RAPP, Francis.Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s.ISBN978-80-7185-726-6.
SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol.Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s.ISBN3-406-50958-4. (německy)
VEBER, Václav, a kol.Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009.ISBN978-80-7106-239-4. S. 183–193.
S: také španělský infant T: také toskánský princ M: také modenský princ P: také portugalský infant B: také belgický princ kurzívou jsourakouští panovníci
.jpg)
.svg)
