| PhDr. Fridolín Antonín Macháček | |
|---|---|
.jpg) | |
| Jiná jména | Amil (krycí jméno vodboji) |
| Narození | 20. března1884 Nové Město,Praha,Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 29. března1954 (ve věku 70 let) Plzeň,Československo |
| Bydliště | Na Františku (Praha) |
| Národnost | česká |
| Vzdělání | Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, obor Dějepis a Zeměpis |
| Alma mater | Filozofická fakulta Univerzity Karlovy |
| Povolání | muzeolog,historik,archivář, památkář aučitel |
| Zaměstnavatelé | Městské muzeum Plzeň,Vědecká knihovna Plzeň,Archiv města Plzně,Vyšší hospodářská škola v Plzni,Obchodní akademie Plzeň |
| Znám jako | muzeolog, archivář a historik |
| Nábož. vyznání | Českobratrská církev evangelická |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Fridolín Macháček (20. března1884Praha –29. března1954Plzeň) byl český muzeolog, archivář a historik. Věnoval se zejména regionálním dějinám Plzeňska. Byl dlouhodobým správcemměstského archivu amuzea v Plzni. Jeho význam prohistoriografii spočívá zejména ve zpracování plzeňské městské registratury.
Fridolín Macháček se narodil 20. března 1884 v Praze ve čtvrtiNa Františku nedalekoAnežského kláštera na sever odStarého Města a na východ odJosefova. Jeho rodný dům měl v 19. století číslo popisné 183.[1]
Jeho otcem byl František Macháček.[2] František Macháček pocházel z obceChrast naChrudimsku a pracoval jako sluha ve směnárně.[3] Františkův otec Martin Macháček vlastnil knihkupectví v Chrastu. Františkova matka Marie Macháčková, rozená Rautenkracová, se narodila vHradci Králové.[4]
Macháčkova matka se jmenovala Vilemína Macháčková. Narodila se v Praze jako Mathesiová.[3] Její otec se jmenoval Bedřich Mathesius a pracoval jako jirchář též v Praze. Jeho matkou byla Anežka Mathesiová.[5] Svatba Františka Macháčka a Vilemíny Macháčkové proběhla dne 30. června 1875.[5]
Vzdáleným příbuzným Macháčkovy matky bylVilém Mathesius. Jednalo se o literárního historika, jazykovědce a představitelePražského lingvistického kroužku. Dalším příbuzným Fridolína Macháčka bylBohumil Mathesius, překladatel, básník, publicista, literární vědec a editor.[3]
Fridolín Macháček byl pokřtěn v římskokatolickémkostele svatého Haštala dne 25. března 1884. Kmotrem při křtu mu byl Antonín Kašpar, profesor zeStříbra a Macháčkův příbuzný, zastoupený krejčím Antonínem Skálou. Právě po Skálovi získal své druhé jméno Antonín. Toto jména však nikdy nepoužíval.[4]
Františkovi Macháčkovi bylo při narození syna 58 let a měl týdenní plat sedm zlatek.[3] Fridolín měl dvě starší sestry.[1] Chodil naobecnou školu u Svatého Havla. Roku 1894, když bylo Fridolínu Macháčkovi deset let, mu zemřel otec František Macháček, a tudíž se živitelkou rodiny stala Macháčkova matka, která věnovala velkou pozornost synovu vzdělání.[4]
Fridolín Macháček mezi léty 1894–1902 studoval naReálném gymnáziu Křemencova.[4] Odmaturoval 10. července 1902 s vyznamenáním.[3] S vyznamenáním prospěl i ve všech následujících ročnících. Během svého gymnaziálního studia pomáhal svým spolužákům s učivem.[3]
Během Macháčkova gymnaziálního studia jeho matka Vilemína Macháčková živila sebe a své děti pletením punčoch pomocí na splátky zakoupenémpletacím stroji. Tuto práci vykonávala vOpatovicích, dnes již zaniklé vsi na územíNového města pražského. Jednou z jejích zákazníků byla Němka Richterová zeSmíchova, která následně punčochy darovala chudým rodinám. Vilemíně jednou poradila „Dejte hocha do německých škol a my se mu o vše postaráme.“ Macháčkova matka na to odvětila, že Macháček jeČech a tak to zůstane, čímž zákaznici ztratila.[3]
Fridolín Macháček studoval naFilozofické fakultě Univerzity Karlovy oborydějepis azeměpis. Ke studiu nastoupil v ročníku 1902/1903. Původně zamýšlel studovat modernífilologii. V roce 1903 získal za své dobré studijní výsledkystipendium císaře Ferdinanda, jehož peněžní hodnota činila 240Korun rakousko-uherských ročně.[3] Studoval s cílem stát se středoškolským učitelem.[3]
Matka Fridolína Macháčka zemřela 7. ledna 1905, tedy během Macháčkova vysokoškolského studia.[3] Přestěhoval se se svými dvěma staršími sestrami doSněmovní ulice čp. 170.[4] Během studia si v roce 1903 vydělával jako stenograf v kancelářiÚstřední matice školské. Později brigádničil jako kopista v několika archivech a knihovnách v Praze.[3] Během studia se přátelil např. sVáclavem Vojtíškem,Karlem Guthem,Zdeňkem Wirthem,Karlem Stloukalem čiRudolfem Urbánkem. Dodnes se dochoval dostatek jeho konverzace s některými studenty.[4] Z jazyků studoval latinu, řečtinu, němčinu, francouzštinu a ruštinu.[4]
Fridolín Macháček navštěvoval historické přednášky profesorůJosefa Šusty,Josefa Pekaře,Jaroslava Golla,Čeňka Zíbrta,Jaroslava Bidla,Josefa Kalouska čiVáclava Novotného.[1]Archeologii mu přednášelLubor Niederle. Na přednáškáchGustava Friedricha studovalpomocné vědy historické.Václav Švambera aFrantišek Augustin přednášelizeměpis ameteorologii. Jeho životní postoje ovlivnil jeho profesor filozofieTomáš Masaryk, budoucí prezident Československé republiky. Kromě Masaryka mu filozofii přednášeli také profesořiFrantišek Drtina,František Krejčí aFrantišk Čáda.[3] Drtina mu též přednášel předmětpedagogika adidaktika.[4] K jeho zájmu a později profesiarchivnictví ho přivedli profesořiGustav Friedrich aVáclav Novotný.[1]
Fridolín Macháček se stal členemsemináře Jaroslava Golla. Právě z jeho předmětu napsalseminární práciDefenestrace pražská 1618. Tuto práci mu univerzita později uznala zapráci disertační.[1] V roce 1908 byla publikována vČeském časopise historickém skrze zprostředkování českého historikaJosefa Pekaře.[6] Z tohoto semináře, využívající nejnovější dobové metody, později vzniklo uskupení historiků zvané „Gollova škola“.Gollovi žáci se věnovali zejména psanímonografií.[3] Z psychologie sepsal seminární práciVýsledky pokusu z psychologie výpovědi.[3]František Čáda o této seminární práci napsal: „Svědčí o studiu otázky velmi pilném, jakož i o bystrém úsudku vlastním.“[4]
V roce 1906 zakončil poslední letní semestr.[4] Téhož roku se o prázdninách stal na doporučeníNovotného zaměstnancemMěstského archivu v Rakovníku.[1]Hlavní rigorozum z oborůhistorie apomocné vědy historické skládal uJaroslav Golla,Josefa Pekaře aGustava Friedricha, vedlejší rigorozum z filozofie uTomáše Masaryka aFrantiška Drtiny.[1] Z oboru filosofie skládal hlavní rigorozum uFrantiška Drtiny aTomáše Masaryka.[3] Dne 10. června 1907 složil státní zkoušky[3] z předmětůdějepis obecný, dějepis rakouský azeměpis.[4] Domácí úkol z dějepisu rakouského Macháčkovi prominuli pro jeho seminární práci. Ze zeměpisu vypracovalHoropisné a vodopisné poměry údolí nilského. Práce byla ohodnocena za výborné.[4] Jako klauzurní úlohy splnilPřehled dějin římských v domě Mariově a Sullově,Přehled dějin anglických ve 13. století,Česká otázka ve válce třicetileté aZeměpisné určování míst.[4]
Dne 10. června 1907 získal učitelskou způsobilost provyšší střední školy.[4] Dne 27. února 1908 byl promovándoktorem filozofie. Během příprav na zkoušky pravidelně odjížděl zaVojtíškem doArchivu hlavního města Prahy, kde se společně připravovali.[1]
Fridolín Macháček neměl v plzeňském muzeu na starost jen muzejní sbírky, ale i archivní a knihovnické, protože tyto tři instituce zde byly spojeny v jednu. Inventáře sbírek byly ovšem neúplné a neodborně zpracované. Macháček si uvědomoval, že funkce i způsob práce těchto pracovišť jsou odlišné a usiloval o to, aby v budoucnu bylo možné jejich rozdělení. Také chápal, že pro udržení a další rozvoj muzea je velmi důležitá výchovně-vzdělávací činnost. Proto začal od roku 1908 pořádat tematické výstavy, které byly doprovázeny přednáškami.
Spolu s C. Purkyně aJosefem Strnadem založil v roce 1909 Sborník městského historického muzea v Plzni (dnes vychází pod názvemSborník Západočeského muzea v Plzni). Vycházel až do roku 1926, s přerušením v letech 1914–1918.
KuratoriumMěstského muzea v Plzni hledalo nového kvalifikovaného tajemníka a zároveň správce archivu městského muzea. Tuto funkci uvolnilJosef Strnad, jelikož se stal ředitelem II. plzeňské reálné školy (dnešníGymnázium Plzeň)[7]Josef Strnad, předseda muzejního kuratoria Městského muzea v Plzni, požádalVáclava Novotného, Macháčkova profesora, o radu, koho na tuto funkci přijmout.Václav Novotný mu nabídl svého studenta Fridolína Macháčka. Macháček tak 1. května 1907 získal pozici tajemníka Městského muzea v Plzni, avšak pod podmínkou, že bude spravovat také archiv.[1] Do této funkce ho zvoliloobecní zastupitelstvo již 16. dubna 1907 všemi hlasy.[4] Ve funkci tajemníka zůstal až do roku 1941.[7]
Historik a Macháčkův profesorJaroslav Goll mu nabízel roku 1908 místo asistentaMaxe Dvořáka v archivu roduLobkoviců v Roudnici. Macháček však tuto nabídku odmítl. Roku 1915 se uvažovalo, zda nepřevezme po Schulzovi vedeníArchivu Národního Muzea v Praze.[8]
Macháček v Plzni bydlel na adrese Litická 50[9], tedy dnešní Hřímalého 1170/50.[10] Když přišel do Plzně, bylo mu 23 let. SVáclavem Vojtíškem komunikoval osobně, často ho navštěvoval v Praze. Též s ním komunikoval pomocí dodnes dochovaných dopisů. VArchivu Hlavního města Prahy se setkával s dalšími mladými historiky:Zdeňkem Wirthem,Karel Guthem,Janem Opočenským,Jiřím Čermákem,Václavem Vilémem Štěchem čiJanem Heidlerem.[1]
Dne 26. listopadu 1908 se oženil se Stanislavou Noskovou, svou první manželkou. Svatba proběhla v římskokatolickém farnímkostele svatého Tomáše vPraze naMalé Straně. Její otec se jmenoval Alois Nosek. Jednalo se o mlynáře zByšiček, dnes částLysé nad Labem. Její matka se jmenovala Anežka, rozená Kytlerová. Stanislava Nosková se narodila 22. prosince 1885. Byla tedy o rok a devět měsíců mladší než její manžel Fridolín Macháček.[11] Celkem s ní měl tři dcery: Stanislavu Macháčkovou (1909-1979, později provdána jako Koníčková), Jiřinu Macháčkovou (1912-1980, později provdána jako Povolná) a Vlastu Macháčkovou (1915-1946, později provdána jako Hromádková).[3] Jeho nejstarší sestra se během první světové války za ním přestěhovala do Plzně.[4]
Během první světové války Macháčkova první manželka Stanislava Macháčková (rozená Nosková), s níž měl tři dcery, onemocněla nevyléčitelnou duševní chorobou. Macháček pro ni platil pobyt v ústavu. S péčí o tři jeho dcery mu pomohla jeho nejstarší sestra.[4] Později bylo manželství rozloučeno.[9] Po její smrti zůstal sám na výchovu svých tří dcer.
Macháček se nikdy neangažoval v politice.Miloslav Bělohlávek z jeho dopisů soudí, že sympatizoval seSociálně demokratickou stranou českoslovanskou vedenouAntonínem Němcem.[4] V Praze se v průběhuprvní světové války scházel s lidmi, kteří podepsaliManifest českých spisovatelů v květnu 1917, a pomáhal navázat styky s plzeňskou pobočkou odbojové organizaceMaffie.[1] Patřil ke skupině vydávající protirakousky zaměřený časopisPřerod vydávaný od poloviny roku 1917.[1] Macháček pracoval jako člen jeho redakce, později ji sám vedl. Napsal článkyZ dějiny války,O pamětním spise Němců r. 1915,Otázka dnes časová (oSlovácích) či studiiFrantišek Palacký.[3]
Macháčkovou zásluhou vzniklo v plzeňském muzeu oddělení věnovanézvonařské práci (fotografie, popisy,odlitky).
V roce 1921 se podruhé oženil a přijal místo okresního konzervátora. Roku 1919 byl na vlastní žádost jmenován městským archivářem. Jeho úsilí o rozdělení archivu, knihovny a muzea bylo ovšem naplněno až roku 1948.
Když Macháček roku 1907 přišel doPlzně, většinu městského muzea (dnešníZápadočeské muzeum v Plzni) zabíralo muzeum uměleckoprůmyslové. Historické sbírky se zde nacházely pouze v provizorním uložení, které přístupné pro veřejnost. K muzeu patřil téžměstský archiv.[1] V archivu pod vedením Macháčka prudce rostl počet dokumentů. Macháček vybudoval stavební a fotografický archiv, kam uložil ikonografii města a jeho okolí v kresbách, fotografiích, plánech, mapách, portréty osob, mapy a filmy.[1][4]
V letech 1907–1911 zkoumalmohylové pohřebiště nad Novou Hutí u Dýšiny, pocházející převážně zestřední doby bronzové, pohřby zde však probíhalystřední doby bronzové až do počátkudoby laténské.[12][13] Roku 1908 uvedl, že mohylník čítá 124 mohyl.[12] O rok později napočítal 125 mohyl.[14] Celkem prozkoumal 71 mohyl.[15][16]
Roku 1908 ve stropěradnice nalezl městskou registraturu z 16. až 18. století. Registratura se nacházela ve značně dezolátním stavu. Tímto nálezem byly rozšířeny plzeňské archivní prameny.[7] Také shromažďoval písemnosti cechů, kroniky a zachraňoval staré archivní zdroje. Převzal archiv velkostatkuHradiště u Blovic, který se povaloval poškozený v tamní stáji.[8]
V létě 1910 ho městská rada vyslala na cestu po německých muzeích a dalších ústavech za účelem studování jejich vnitřního zařízení.[1] Navštívil celkem 89 ústavů vNěmecku.[4] Roku 1916 se účastnil porady Národního muzea[3], kde uvedl, že si přeje co nejtěsnější spolupráci různých českých muzeí. Zasloužil se o založení Svazu československých muzeí. Později byl zvolen jeho předsedou.[4]
Vybudoval Vědeckou knihovnu (dnešníStudijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje), ke které roku 1912 připojilOkresní studijní knihovnu Čiperovu. Knihovnu vedl do roku 1921, kdy ho ve vedení vystřídalOtto Stelzer.[1] Dle svých diářů pořádal každý týden kolem šedesáti přednášek.[1] VPlzni často pořádal muzejní výstavy a přednášky na vybrané konkrétní téma.[7] Od roku 1909 do roku 1926 vydávalSborník Městského historického muzea.[7] Ústav, který vedl, chtěl rozdělit na tři, a to na muzeum,archiv a knihovnu.[8] K tomuto nápadu uvedl: „Za dnešního stavu věci jedno oddělení překáží druhému a trpí zejména městský archiv, který dnes nikterak nevyhovuje těm úkolům, které přísluší archivům velkého města.“[8]
Spolupracoval sJosefem Kazimourem, který roku 1915 převzal redakciČasopisu pro české dějiny agrární, ohledně dějin venkova[3] a při zpracováníSelského archivu.[3] Též spolupracoval sRudolfem Urbánkem při tvorbě jeho časopisuVěda česká.[3] Macháček inicioval díloAntonína ProfouseMístní jména v Čechách.[3] Roku 1908 pořádalVýstavu a kurz vývoje latinského písma knihovného. O rok později vedlVýstavu archaeologie prehistorické.[4] Čítárna knihovny byla zpřístupněna veřejnosti 1. března 1909.[4] Roku 1910 pořádal cyklus přednášek s názvem „Starší české dějiny a účast Plzně v nich“.[4] 13. února 1913 Macháček zpřístupnil muzeum veřejnosti.[4]
Za Macháčkovy správy se prudce rozvíjelo v muzejní knihovně zejména oddělení pilsnesií. Pracovníci do něj zařadili vše, co se vPlzni nebo jinde v obvodu činnosti muzea vytisklo nebo zpracovalo. Rovněž tam zařadili literaturu týkající se Plzně čizápadních Čech a práce plzeňských autorů. Kromě knih se do tohoto oddělení řadily také plzeňské tisky,plakáty,letáky abrožury. Všechny knihy byly postupněkategorizovány ainventarizovány. Macháček založilÚstřední katalog odborných knihoven plzeňských. Zřízencem knihovny se stalBohdan Bayer. Roku 1915 Macháček zakoupil písemnou pozůstalost a knihyJaromíra Čelakovského.[4]
Běhemprvní světové válkyRakousko-uherská armádarekvírovala zvony pro válečné potřeby.[7] Plzní prošlo více než 700 zvonů. Macháček je provizorně shromážděné na náměstí v Plzni fotografoval (pomocí vlastního improvizovanéhofotografického ateliéru), vytvářel oklepky nápisů a některé nechal odlít do sádry. Tak v plzeňském muzeu vzniklo oddělenízvonařské práce. Dvanáct zvonů se mu podařilo zachránit a vrátit na původní místo.[3][4] Macháček založil sbírku vyhlášek a úředních tiskovin poukazujících na život v Plzni zaprvní světové války.[4] Chtěl spojit tři tehdy existující plzeňská muzea – historické, uměleckohistorické a národopisné (dnes součástíZápadočeského muzea v Plzni).[3] Roku 1918 nakladatel Bedřich Kočí knižně vydal jeho práciDefenestrace pražská r. 1618.[17]
Během první republiky dále pracoval v plzeňskémmuzeu aarchivu. Dne 7. července 1921 muKrajský soud v Plzni rozloučil manželství s jeho první manželkou Stanislavou Noskovou. Dne 14. července 1921 si vHusově kapli v Plzni vzal za manželku Gabrielu Kabátovou. Ta pracovala jako učitelka v plzeňské mateřské škole. Její otec pracoval jako plzeňský městský vážný. Matka Anna Sobotová pocházela zeSedlece (dnes součástStarého Plzence). Před svatbou s Macháčkem bydlela na adrese U Zvonu 6. Oddával je vikář Karel Machotka.[18] S Gabrielou Macháčkovou měl svou čtvrtou dceru Milenu Macháčkovou (1922-2018), v roce 1945 provdanou za amerického vojáka Gordona McCowan, se kterým pak žila v U.S.A.
Často jezdil do Prahy zaVáclavem Vojtíškem, v jehož bytě se scházeli i sKarlem Guthem aKarlem Stloukalem, přičemž se dodnes dochovala korespondence Lenky Vojtíškové a Lily Guthové s Gabrielou Macháčkovou.[1]
Na jaře roku 1930 se ocitl pod palbou kritiky ze strany mnohých plzeňských novinářů kvůli kritice místní žurnalistiky, kterou uvedl v knize, kterou vydal roku 1929.[7] Plzeňskou novinařinu označil za „temnou skvrnu na kulturním obraze Plzně”, na což si část plzeňských novinářů stěžovala plzeňské Městské radě.[3] Jeho dopis Zdeňku Wirthovi dokládá, že svůj postoj nezměnil.[1]
Roku 1919 získal titulměstského archiváře.[7] Doarchivu tak získal písařku a úředníky.[4] Téhož roku se stal konzervátorem pro památky historické, umělecké a archeologické pro okresy Plzeňský, Blovický a Kralovický. Stal se členem poradního sboruMinisterstva školství a národní osvěty. Dne 27. září 1919 bylministerstvem školství a národní osvěty svolán sjezd zástupců pražských a venkovských muzeí. Byl ustanoven poradní sbor pro muzejnictví, jehož členem se stal i Macháček. Po založeníSvazu československých muzeí byl zvolen i do muzejní rady. V letech 1939–1952 stál v čele Svazu jako jeho předseda. Téhož roku byl založenSvaz československých muzeí. Roku 1929 ho zvolili za dopisujícího členaKrálovské české společnosti nauk na základě návrhu J. Janka,Jaroslava Bidla,Václava Novotného,Františka Kameníčka,Zdeňka Nejedlého aGustava Friedricha.[1][8] Roku 1937 se stal její předsedou.[1] Povzniku Československé republiky se dostala do popředí otázka vývoje muzejnictví. Publikačně se zaměřil hlavně na čtyři témata – revize muzeí, síť muzeí, pojetí muzeí a instalace sbírek.
Vzhledem k jeho schopnostem Macháčkovi nabízeli řadu významných míst. Roku 1919 mu nabídli místo ředitele právě vytvářenéhoArchivu Ministerstva zemědělství. Roku 1921 byla Macháčkovi nabídnuta pozice vArchivu Ministerstva vnitra a také pozice řediteleMoravského zemského archivu v Brně. Všechny tyto nabídky odmítl.[8]
Od roku 1920[3] působil jako externí učitel dějepisu a zeměpisu naVyšší hospodářské škole v Plzni naLochotíně v současné budově (2022)Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy[19] a jako výpomocný učitel na plzeňskéObchodní akademii.[7] Na první zmíněné škole vyučoval i kronikáře zTěnovic (dnes částSpáleného Poříčí) Josefa Vyskočila, který ho označil za svého oblíbeného učitele. Dle Vyskočilových slov Macháček říkával studentům: „Všude dávejte pozor, ať se nic, co najdete v zemi, neztratí.“ Vyskočila učil předměty národní dějiny a dějiny lidstva.[7] Stal se členemČeskoslovenské archivní společnosti.[4] S Vojtíškem, který vedlMěstský archiv pražský, se obecně shodovali na způsobu vedení a funkcích archivů.[4]
V Památkové komisi Národního výboru v Plzni, kde působil jako tajemník, prosazoval ochranu památek a chtěl zabránit jejich odvážení do ciziny či ničení.[1][8] Staral se o záchranu západočeských patrimoniálních archivů.[1] Pečoval oArchiv města Plzně iMetternichovský archiv vPlasích. Právě u druhého jmenovaného zabránil jeho odvozu z Československa, stejně jako zachránilWindischgrätzů vTachově.[8]
Pro obecní kronikáře, vlastivědné pracovníky, turistické vzdělavatele, archivářeSokola či muzejníky pořádal vzdělávací kurzy.[1] Účastnil se činnostiSokola jako aktivní sportovec. Od roku 1921 působil jako vzdělavatel a funkcionářSokola Plzeň I., podruhé světové válce se věnoval archivnictví v tematiceSokola.[7] Roku 1930 vystoupil na sjezduSvazu československých muzeí vPardubicích, kde přednesl svůj návrh na reorganizaci členění muzeí.[20] Základem jeho vědecké činnosti byla muzejní práce. Jeho zásluhou se plzeňské muzejní expozice dne 13. července 1933 otevřely pro veřejnost. Sám Macháček připravil podrobné průvodce expozicemi. Za jeho správy muzea vzrostl počet exponátů desetkrát. Vznikla nová oddělení: historicko-archeologické a přírodovědné. Též pomáhalLadislavu Lábkovi v péči oNárodopisné muzeum v Plzni.[7]
Roku 1930 navrhl nové uspořádáníarchivu, které bylo městským zastupitelstvem schváleno o rok později. Archiv byl ustanoven jako samostatný úřad, jehož správa řídila také Městské historické muzeum. Též se připravovalo rozdělení obou institucí, k čemuž však nedošlo v důsledku probíhajícíhospodářské krize.[8] Pořádal tisíce přednášek vPlzni i jiných západočeských městech a vesnicích. Pracoval v městském osvětovém sboru.[7] Roku 1927 se stal jednatelem okresního osvětového sboru.[3] SJosefem Strnadem prosadil vydávání Sborníku Městského historického musea v Plzni (dnešníSborník Západočeského muzea v Plzni), který vycházel od roku 1909 do roku 1925.
V letechokupace Česka nacistickým Německem byl naSvaz československých muzeí a muzea vyvíjen tlak okupačními úřady, aby sloužily ideologické propagandě. V prvních letech války pokračovaloplzeňské muzeum ve své činnosti, postupně ji ale bylo nuceno omezovat. Za německé okupace zastával pozici lektora v nakladatelství Františka Nováka. Věnoval se prehistorickým a raně historickým nálezům v západních Čechách pro Archeologický ústav.[1] Před Němci se snažil zachraňovat památky.[1] Často jezdil přednášet doTěnovic. Dle tamního kronikáře Josefa Vyskočila zakončil každou svou přednášku větou: „Řekl jsem vám, že ve vašem kraji nikdy nebylo jiné národnosti než české, a Bůh dá, že také nebude.“[19] Dne 1. července 1941 byl Fridolín Macháček penzionován, i tak ale dál pracoval v muzeu a v archivu.[3]
Roku 1943 se Macháček dostal do sporu s vrchním německým starostou PlzněWalterem Sturmem, jelikož Sturm daroval obraz plzeňskéhoNáměstí republiky z roku 1793 českobudějovickému[3] oberlandratovi Klosemu.[1] Macháček napsal dopis Klosemu a ten si na Macháčka stěžoval Sturmovi. Sturm napsal Macháčkovi výhružný dopis a požadoval po něm informaci, jak se dozvěděl, že obraz daroval. Klose nakonec muzeu obraz vrátil.[1]
Fridolín Macháček se zapojil do plzeňského odboje. Jádrem jeho odbojové činnosti byla jeho činnost veřejná – články a přednášky, které měly podporovat národní hrdost. Macháček se do protinacistického odboje zapojil skrze zprostředkování odJana Sýkory, který zaprvní světové války vLondýně spolupracoval sTomášem Garriguem Masarykem.[1] V Praze byl v kontaktu s odbojářiVolfgangem Jankovcem aRobertem Fliederem, nosil peníze a osobní potřeby partyzánům vBrdech a náležel ke skupině Wildmannově.[4] V přednáškách a článcích v novinách skrytě kritizoval okupaci.[1] V odboji používal krycí jménoAmil. Jelikož jeho krycí jméno nedokázali Němci spojit s konkrétní osobou, tudíž jeho odbojovou činnost neodhalili.[1]
Dne 1. ledna 1944 napsal doČeského deníku článekŽižka, Valdštejn a Plzeň (Němci chtěli založit Valdštejnské muzeum, Macháček vyzdvihoval přítomnostŽižky). Okupanti ho zatkli 17. ledna 1944 za publikační činnost do novinČeský deník aNová doba.[1] Důvod zatčení byl zjištěn po válce při výslechu nacisty Haaseho.[3] Na plzeňskémgestapu nastal kolotoč výslechů a mučení. Opustil ho 20. května 1944, kdy byl převezen doTerezína. Zde pracoval v bramborárně, kde se připravovaly brambory pro kuchyni. Dne 14. března 1944 vkoncentračním táboře Flossenburg. 19. dubna 1945 odcházely z tábora transporty vězňů, aby podstoupily tzv.pochod smrti. Fridolín Macháček ho přežil a 8. května 1945 se dostal zpět do Plzně. Ani v otřesných podmínkách tábora v sobě Macháček nepopřel historika. V knizePlzeň, Terezín, Flossenbürg se nevěnoval jen popisu tábora samotného, ale i historii kraje. Věznění nacisty popsal v knizePlzeň, Terezín, Flossenbürg, která byla vydána roku 1946. Získala cenu Klostermannova fondu při LUK v Plzni.[1] Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán křížem II. třídy.[3]
Po svém návratu do Plzně se Macháček do muzea už nevrátil. Pracoval v archivu, pokračoval v publikační a přednáškové činnosti. Dne 20. ledna 1946 zemřela jeho dcera Vlasta Hromádková, která mu pomáhala v odboji. Muzeum bylo od archivu odděleno 1. července 1948. V archivu pomáhal při katalogizaci a shromažďoval písemnosti pro své připravované díloDějiny Plzně. Mělo se jednat o velmi rozsáhlé dílo o historii tohoto města. V letech 1951–1953 vedl archiv z důvodu nepřítomnosti archiváře. Stal se členemArchivní rady aMuzejní rady při Ministerstvu školství a kultury, členemPoradního sboru muzejního přiZemském národním výboru. Věnoval se zejména psaní článků a přednášení. Stal se konzervátorem památek pro Plzeňský kraj. Roku 1952 mu zemřela manželka.[19] Jako předseda muzejního svazu se podílel na tvorbě nového muzejního zákona. Byl ovšem proti přílišnému zpolitizování muzeí a jejich využití k propagandě. V červenci 1952 se vzdal funkce předsedy svazu. Na následné valné hromadě byl zvolen čestným předsedou. Uzavřel smlouvu o sepsáníDějin Plzně s Jednotným národním výborem v Plzni a začal připravovat nejstarší část. Než však knihu stihl dopsat, tak 29. března 1954 zemřel několik dní po operaci.[1]
Stěžejním tématem Fridolína Macháčka byly regionální dějiny Plzně a okolí, zejména sociální a hospodářské. Zmínit lze např.Dvě studie k dějinám Plzně a Plzeňska – Hospodářský a sociální vývoj plzeňského okresu. Dále studiePřehled modernějších dějin města od války třicetileté, která byla publikována ve sborníkuPlzeň a Plzeňsko. Též lze zmínit staťPlzeň v dodatcích Ottova slovníku.[21]
Hospodářským dějinám se věnoval také ve studiiHistorieškolního statku Lüftnerka Na vinicích – Z hospodářských dějiny městských.[3] V časopisePlzeň a Plzeňsko v minulosti i přítomnosti II. publikovalVývoj hospodářský a sociální v okresu plzeňském. Tuto studii později rozšířil i na tematikujižních Čech. VPekařově sborníkuOd pravěku k dnešku publikovalProblémy hospodářského a kolonizačního vývoje jihozápadních Čech.[3]
Významnou studii představovalHospodářský stav českých měst za války třicetileté, kde přišel s teorií, že největší ekonomický problém pro česká města zatřicetileté války představovala přítomnost armády, kterou města musela živit. Z oboru archivnictví je autorem práceSpisovna, archiv, památky, kronika – o archivnictví.[3] VeSborníku městského historického museav Plzni publikoval sérii článkůLiteratura vlastivědná v plzeňských časopisech 1911–19.[3]
V letech 1926–1933 publikoval v časopisePlzeňsko – list pro vlastivědu západních Čech.[3] V prvním čísle sborníkuPlzeň a Plzeňsko v minulosti a přítomnosti I. roku 1925 popsal pravěk v regionu.[3] Věnoval se také tematiceChodska. Roku 1923 sepsal práciO Chodech a jejich mučedníku a roku 1941O dějinách Chodů u Domažlic Fr. Roubíka, kde vČeskoslovenském časopise historickém publikoval vlastní teorie o původu Chodů.[3] Roku 1941 vydal knihuPlzeňský kraj. Jeho poslední dílem byla staťZmizelá Plzeň, která byla vydána v časopiseZprávy památkové péče až po jeho smrti.[3]
Asi nejvýznamnější Macháčkova díla souvisela s nálezem městskéregistratury roku 1908. Jedná se o studieMěstská rada a městská kancelář v Plzni v 16. století aMěstský soud a městský rychtář v Plzni v 16. století, kde důkladně popsal fungování těchto čtyř institucí. V díleMěstský dům popsal místopis Plzně.[3] Před svou smrtí chtěl napsat rozsáhlou knihuDějiny Plzně, kterou však dopsat nestihl.[3]
Obrázky, zvuky či videa k tématuFridolín Macháček na Wikimedia Commons
Digitalizovaná dílaFridolína Macháčka vČeské digitální knihovně