Svou matkouarcivévodkyní Žofií byl během dospívání veden ke zbožnosti a přesvědčení o nedotknutelnosti panovnické moci. Na trůn nastoupil jako osmnáctiletý, po abdikaci svého strýceFerdinanda Dobrotivého 2. prosince 1848 v Olomouci, a po porážcerevoluce vládl zpočátkuabsolutisticky (resp.neoabsolutisticky). Roku1854 se oženil se svou sestřenicíAlžbětou Bavorskou. Poté, co roku1859 prohrálválku s Italy, přecházel postupně kekonstituční formě vlády. Neúspěchem skončila i Františkovaválka s Pruskem z roku 1866, po níž následovalovyrovnání s Uherskem a další vlnaliberalizace. Kabinety, které císař jmenoval v sedmdesátých až devadesátých letech 19. století, prováděly reformy např. školství a volebního zákona a snažily se udržet pod kontrolou národnostní spory v monarchii. S přibývajícími roky se František Josef ve své říši stal všeobecně uctívanou osobností[2][3][4] a ke konci života až jakousi legendární postavou, která svou prací a vůbec existencí udržovala mnohonárodnostní říši pohromadě. Rakouskáexpanze na Balkán ale vyústila roku1914 v první světovou válku, jejíhož konce se starý císař již nedožil. Zemřel roku 1916 v Schönbrunnu, Rakousko-Uhersko ho přežilo o pouhé dva roky.
V osobním životě František příliš šťastný nebyl a prožil řadu tragédií. Jeho prvorozená dcera zemřela jako dítě na tyfoidní onemocnění, s manželkou Alžbětou Bavorskou, známou pod jménem Sisi, se postupně odcizili (a roku 1898 byla zavražděna), jeho jediný syn a následníkRudolf spáchal roku 1889 se svou milenkousebevraždu, bratraMaxmiliána zastřelili republikáni v Mexiku.
Pro jeho povahu byla typická velká píle, se kterou plnil své panovnické povinnosti, akonzervativní smýšlení.
Miklós Barabás, portrét mladého císaře Františka Josefa I., 1853, olej na plátně, Maďarské národní muzeum, Budapešť
František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9.45 veVídni jako synarcivévodyFrantiška Karla (mladšího syna císařeFrantiška I.) a jeho ženyŽofie,bavorské princezny. Bylo mu přezdívánoSalzprinz („solný princ“), protože jeho matka před početím podstoupila léčbu v Bad Ischlu.[5][6] Jak bylo v té době zvykem, porodu přihlížela velká část císařského dvora, dokonce se při něm podávalo občerstvení.[6]
Vzhledem k předpokládané neplodnosti tehdejšího korunního prince (od roku 1835 císaře)Ferdinanda se pokládalo za pravděpodobné, že jeho synovec František Josef jednou usedne na trůn, a tomu odpovídala i jeho důkladná výchova.[7] Od roku 1836 byl jeho vychovatelem bývalý diplomat francouzského původuhrabě Heinrich Bombelles. Na vzdělání a výchovu dohlížela zejména matka, která v mnoha ohledech formovala i jeho politické názory. František byl vychováván v přesvědčení o silné panovnické moci a utvrzován v myšlence, že císař se zodpovídá pouze Bohu.[8] Kromě běžných předmětů studoval i vojenství a učil se najednou několik cizích jazyků, mimo jiné i češtinu. K vojenským záležitostem a armádě měl již od dětství velmi kladný vztah. Velký důraz se kladl na výukuteologie, kterou měl na starosti pozdějšívídeňský arcibiskupRauscher. František tak byl vychováván ke zbožnosti a respektu k římsko-katolické církvi. Státní záležitosti ho od jeho sedmnácti let vyučoval sámstátní kancléř, knížeMetternich.[7][9]
Císařem se stal již ve svých osmnácti letech, když v souvislosti sříjnovou vídeňskou revolucí roku1848 na nátlak okolí abdikoval císařFerdinand I. a jeho bratr (otec Františka Josefa) se následnictví vzdal. Na rakouský trůn nastoupil vOlomouci 2. prosince 1848 jako reprezentant nepříliš populárnípolitické reakce,[9][10] která ovládla politickou scénu země porevoluci v roce 1848, a od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení dalšírevoluce. V pozadí jeho nástupu stála v podstatě dvorskákamarila, ve které měli nejvlivnější pozici vojáci a další konzervativní síly, např. církev.[11]
Při volbě jeho jména se v tomto kontextu mělo jednat o určitý kompromis. Jméno František (podle císařova dědaFrantiška I.) mělo symbolizovat konzervativní hodnoty, zatímco jméno Josef mělo odkazovat na částečné přijetíreformní politiky císařeJosefa II.[12]
Prvních několik let Františkovy vlády měl na jeho rozhodnutí velký vliv ministerský předseda, knížeFelix Schwarzenberg. Po jeho smrti roku 1852 už řídil císař říši sám.[9][13] K jeho popularitě nepřispěla krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše.[9] Ovlivněn touto událostí se pak roku 1853 Františka Josefa I.pokusil zabít maďarský nacionalistaJános Libényi. Díky přítomnosti císařova pobočníkaMaxmiliena O'Donnella se to však nepodařilo. Libényi byl nakonec odsouzen k trestu smrti a popraven.[14]
Mladý císař se stal spíše symbolem reakční formy vlády v Rakousku nazývané Bachůvneoabsolutismus (podle rakouského ministra vnitraAlexandra von Bacha). Tento režim se v podstatě snažil o posílení integrace Rakouska a jeho dalšícentralizaci, a to také ve vztahu k Uhrám. Ideologicky se stavěl nepřátelsky k demokratizačním snahám a požadavkům stále významnější rakouské buržoazie o demokratické zastoupení.[15]
Vláda, v níž Bach zasedal, byla ovšem také spojena s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Byla provedena celková liberalizace hospodářské sféry, např. se přestala platit vnitřní cla. Došlo také ke zrušenícechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny, a tak se ukázalo jako nezbytné změnit finanční politiku a zlepšit dostupnost úvěrů pro podnikatele, což vyvolalo vznik bankyCreditanstalt.[16][17]
Jedním z dokladů císařovýchtotalitárních tendencí bylo jeho nařízení deportovat na 3,5 roku předního českého žurnalistuKarla Havlíčka Borovského do jihotyrolskéhoBrixenu. Stalo se tak v prosinci roku 1851 bez jakéhokoli soudního řízení.[18][19]
Do zahraniční politiky monarchie se mladý František Josef I. výrazněji zapsal ve druhé polovině 50. let 19. století v souvislosti s Krymskou válkou a následně s válkou s Piemontem v roce 1859. V obou případech se jednalo o neúspěch. V případě Krymské války se František Josef I. rozhodl nepodpořit svého spojence caraMikuláše I. Rakousko se zde postavilo protiRusku, sice prakticky nedošlo k vojenské akci, ale politika Rakouska vedla k vyvolání nepřátelství s ruskou říší. To způsobilo, že se Rakousko dostalo do těžké pozice, prakticky se ocitlo v mezinárodní izolaci a do budoucna ztratilo ruskou důvěru.[9][22]
Této situace využiloSardinské království, které se postavilo proti Rakouské vládě v severníItálii. Roku 1859 byla rakouská armáda poražena u Magenty a Solferina, čímž Rakousko ztratiloLombardii. Císař v bitvě u Solferina, ve které rakouskou armádu porazila francouzsko-sardinská vojska pod velenímNapoleona III. aViktora Emanuela II., osobně velel. Tato porážka znamenala rozhodující krok kesjednocení Itálie. Důsledkem ztráty Lombardie, i vzhledem ke špatné situaci v oblasti státních financí, pak bylo odvolání Bacha a postupné vytváření konstituční monarchie v Rakousku.[9][21]
V roce1860 František Josef I. tzv.Říjnovým diplomem otevřel cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii a postupně se přizpůsoboval nové roli konstitučního panovníka, která sice neodpovídala jeho osobní víře, ale kterou přijal. Po roce 1860 se stal spíše mužem kompromisu než zastáncem tvrdé linie politické reakce. Za touto změnou stála zřejmě snaha o zachování celistvosti monarchie. Po prohranéválce s Pruskem v roce 1866 a konečné ztrátě severoitalských držav (Benátska a Lombardska) přistoupil císař k vyrovnání s Uherskem a nechal se v roce1867 korunovat uherským králem.[9][14][23] Svůj opakovaný slib, že se nechá korunovat českým králem, nikdy nesplnil. Na druhou stranu se ale nikdy nenechal korunovat ani rakouským císařem.[24][25]
František Josef I., 1865
Prosincová ústava z roku 1867 stanovila poměrně jasné pravomoci císaře a krále, který se tehdy díky rakousko-uherskému vyrovnání stal ústředním představitelem a symbolem jednoty dvojstátí. Nicméně jako konstituční panovník byl František Josef I. stále panovníkem „z Boží vůle“ a měl celou řadu pravomocí v oblasti zahraniční politiky a armády, které byly jeho kritiky označovány za absolutistické. Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity.[23][26]
V říši se začínala výrazněji otevírat národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv.říjnového diplomu (20. října 1860), v němž přislíbil řešení této problematiky novou ústavou.Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládaná a následovala nespokojenost prakticky všech národností vyjma Němců.[27]
Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. NakonecMaďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který měl dleústavy z prosince 1867 společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv.Rakousko-uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům.[23][28]
Národnostní nerovnost byla realitou Rakouska-Uherska. Ačkoliv v monarchii byla většina Slovanů, daleko lepší postavení všude měla německá minorita. České politické špičky se pokoušely prosadit trialistickou koncepci monarchie, narazily ale na protest Němců i Maďarů.[29]
Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stával populárním a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linií kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie.[9]
Jedním z výrazných projevů císařovy politické vůle po roce 1867 byla kauza kolem potvrzeníKarla Luegera do funkce vídeňského starosty. Císař a král František Josef I. nechal celkem třikrát opakovat volby, než v roce 1897 Luegera, jehožantisemitské a populistické názory se císařovi zřejmě protivily, potvrdil.[30]
František Josef naplese ve Vídni během oslav příchodu nového století roku 1900
Kabinety, které císař jmenoval v sedmdesátých až devadesátých letech 19. století, prováděly reformy např. školství a volebního zákona a snažily se udržet pod kontrolou národnostní spory v monarchii.[9]Volební reforma z roku 1882, kterou realizovalavláda Eduarda Taaffeho, zvýšila počet oprávněných voličů o stovky tisíc osob.[31] Na počátku 90. let 19. století disponovalo volebním právem v Předlitavsku 15 % mužského obyvatelstva.[32]
Na přelomu 19. a 20. století se František Josef stával jakousi legendou, která stmeluje mnohonárodnostní charakter říše. V národnostní otázce trval na zvýhodněném postavení pro Maďary a odmítalfederalizaci monarchie, kterou navrhoval jeho synovec a následníkFrantišek Ferdinand d’Este. Při řešení jiného problému se ale dokázal době přizpůsobit a tak v roce 1907 pomohl v zemi prosadit zavedenívšeobecného volebního práva pro muže v Předlitavsku.[9][33]
Poštovní známka z roku 1908 s portrétem Františka Josefa I.
V šedesátých letech se zhoršilo rakouské postavení v Německém spolku, kde postupně vzrůstala mocPruska. Roku 1864 se sice spojilo Prusko i Rakousko v tzv.dánské válce, ale již roku1866 došlo k tzv.německé válce, ve které bylo po počátečních úspěších v Itálii Rakousko poraženo v bitvě u Hradce Králové, tím bylo prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze naBalkán, což však nutně muselo vést k problémům s Ruskem.[34] Po tomto neúspěchu se snažilo Rakousko svoji politiku orientovat směrem k Francii aItálii.[35] Když roku 1871 Francie prohrála válku s Pruskem, rezignovalo Rakousko na snahu získat v Německu zpět svůj vliv a svojí další politikou uznalo pruskou dominanci v německých zemích.[36]
V roce 1876 císař na svém zámku v Zákupech jednal s ruským carem Alexandrem II. za přítomnosti velvyslanců obou zemí o situaci v Evropě. Žádné prohlášení z této schůzky nebylo vydáno, došlo pouze k tajné dohodě, ve které si obě země rozdělily sféry svého vlivu na Balkáně.[37][38]
Evropa v roce1914Válečná propaganda z rokou 1915 s Františkem Josefem a německým císařemVilémem v čele svých vojskHromadná poprava srbského obyvatelstva na příkaz rakouského generálaOskara Potiorka
Anexe Bosny a Hercegoviny roku 1908 zhoršila vztahy se Srbskem a Ruskem. Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát naFrantiška Ferdinanda d’Este, zamýšleného následníka Františka Josefa. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a přes to, že Srbsko přijalo většinu jeho požadavků, říše reagovala 28. července vyhlášením války.[40][41] Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a v Evropě se tak rozhořelaprvní světová válka. Podle historikaFranze Herreho si František Josef válku nepřál, respektoval ale názor svého ministra zahraničíBerchtolda a dalších stoupenců válečného konfliktu.[42]
Rakousko-Uhersko se angažovalo především naBalkáně nasrbské frontě a na tzv.haličské frontě, kde válčilo spolu s Němci proti Rusku. Zpočátku se mu nedařilo. K částečnému průlomu na ruské frontě došlo s pomocí Němců na jaře 1915 a Srbsko se podařilo porazit až na podzim roku 1915. I tady se ale rakouská armáda neobešla bez pomoci té německé. Od jara 1915 museli navíc Rakušané bojovat i proti Itálii naitalské frontě.[40]
V Rakousku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala a to bylo nuceno se orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie.[40][43]
Císař zemřel na zápal plic uprostřed první světové války, 21. listopadu1916 ve Vídni. I přes těžkou nemoc se snažil do posledních okamžiků pracovat.[44] Po jeho smrti nastoupil na trůnKarel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám. Rakousko-Uhersko, oslabené válkou, kterou začal jeho prastrýc František Josef o čtyři roky dříve, se tak v roce 1918 rozpadlo.[9][45]
František byl velice pracovitý, vstával časně – již v pět hodin ráno, v pozdějších letech ještě o hodinu dříve. K snídani míval rohlíky se šunkou a máslem. Podstatnou část dne trávil vyřizováním spisů za stolem své pracovny, dokumenty často četl i během oběda. K tomu mu servírovalivařené hovězí, případně přírodní řízek či guláš. K hlavnímu dennímu jídlu si nechával podávat pivo. Roku 1874 navštívilplzeňský pivovar a od té doby pil výhradněplzeňské pivo.[46] Pokud to šlo, večeřel s rodinou, spát chodil už v devět hodin. Rád se oblékal do uniformy, odpovídalo to jeho důrazu na formální způsob chování a stejné způsoby očekával i od ostatních. Součástí jeho programu byly audience, během kterých ho navštívilo za celou dobu jeho panování zhruba 100 000 lidí.[47][48]
Podle Franze Herreho měl císař citlivou, spíše introvertní povahu, vlivem své výchovy se ale naučil nedávat city najevo.[49] S ostatními jednal zdvořile, např. nerad používal rozkazovací způsob, místo něj používal slova jako „prosím“ nebo „doufám“. Svůj nesouhlas ale uměl dát jasně najevo. Byl také velmi dochvilný, šetrný a konzervativní.[47][48] V pozdějším věku se to projevovalo odmítáním nových vynálezů, císař se např. dlouho brániltelefonu a i pak ho používal jen s odporem, výtahem nejezdil vůbec a automobilem zcela výjimečně.[50] Své povinnosti panovníka plnil až do pokročilého věku, např. ještě ve svých 79 letech vyjel sledovat vojenské manévry a v 80 letech, i když naposledy, seděl na koni při přehlídce. Jezdit na koni uměl výborně.[51]
Ve volném čase se intenzivně věnoval lovu.[47] Mezi lety 1848–1899 se tak stalo jeho kořistí celkem 48 345 kusů zvěře. Jiné záliby neměl.[52]
„
Za 68 let vlády prodělala monarchie základní proměny ve všech směrech. Mnohé z nich jako například rozkvět umění a vědy ve vídeňském „fin de siècle“ však monarchu, který se vždy cítil především jako první voják a úředník své říše, nijak nezajímaly.
František Josef byl synemarcivévodyFrantiška Karla (mladšího syna císařeFrantiška I.) a jeho ženyŽofie,bavorské princezny (dcery prvního bavorského králeMaxmiliána I. Josefa). Měl čtyři sourozence:Maxmiliána,Karla Ludvíka, Marii Annu (zemřela v dětství) aLudvíka Viktora.[53] Františkův vztah s liberálněji smýšlejícím a ambiciózním bratrem Maxmiliánem byl poměrně napjatý, ale jinak měl svého bratra rád. Když ale roku 1864 přijal Maxmilián nabídku stát semexickým císařem, jeho bratr ho z politických důvodů musel donutit vzdát se nástupnických práv v Rakousku. Maxmiliánovo zastřelení republikány v Mexiku roku 1867 se pak Františka hodně dotklo.[54] O nejmladším bratru Ludvíku Viktorovi je prokazatelně známo, že bylhomosexuál, a po několika skandálech ho František Josef vykázal z Vídně na zámekKlessheim poblíž Salcburku.[55]
František Josef se svou rodinou, 1861. Vlevo stojí František Josef, vedle něj jeho bratrMaxmilián s manželkouCharlottou, vpravo od ní Františkovi sourozenciLudvík Viktor aKarel Ludvík. Pod nimi sedí zleva císařovnaAlžběta, která má na klíně svého syna princeRudolfa a dceruGiselu, vedle ní sedí císařova matka arcivévodkyněŽofie a jeho otec, arcivévodaFrantišek Karel
Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté:
Gisela (1856–1932). V 16 letech provdána za bavorského princeLeopolda. Měli spolu 4 děti.
Rudolf (1858–1889 ). Poté, co byl Rudolf po opakovaných intervencích své matky Alžběty u císaře zproštěn kruté armádní výchovy, věnoval se zejména přírodním vědám.Anonymně také přispíval radikálními články do liberálního tisku. František Josef zatím syna izoloval od praktických státních záležitostí a ten to těžce nesl. Na otcovo přání se v roce 1881 oženil s princeznouStephanií, dcerou belgického králeLeopolda II. Následníka se však nedočkal, měl s manželkou jen jedinou dceruAlžbětu Marii. Vztah se i pod vlivem Rudolfova prostopášného života rozpadl, korunní princ trpěldepresemi a pocitem zbytečnosti a v roce 1889 spáchalsebevraždu. Ačkoli si s ním jeho otec vůbec nerozuměl, jeho smrt ho zdrtila.[58][59]
Marie Valerie (1868–1924). Narodila se vBudíně, 10 měsíců po korunovaci Františka Josefa uherským králem. Vzala si arcivévoduFrantiška Salvátora. Díky její dobročinnosti jí lidé přezdívali „Anděl z Wallsee“.[60] Porodila 10 dětí, z nichž 9 se dožilo dospělosti a 6 mělo další potomky.
Manželé se zprvu měli upřímně rádi, ale postupně mezi nimi došlo k odcizení.[61] Císař měl od roku 1875 poměr s Annou Nahowskou, se kterou údajně i zplodil dceru.[62][63] Poté od roku 1887 až do své smrti udržoval vztah s herečkouKateřinou Schrattovou, a to s císařovniným vědomím a v podstatě i podporou.[64]
Alžběta zatím trávila čas cestováním po Evropě. Byla také posedlá péčí o svůj vzhled, zejména o své vlasy a štíhlou postavu. 10. září1898 ji při procházce na břehujezera v Ženevěprobodl pilníkem italský anarchistaLuigi Lucheni. I když se v té době se svou manželkou už moc nestýkal, měl ji František Josef stále rád a její násilná smrt ho velmi zarmoutila.[65]
Během celého svého panování dával na výzvy doby většinou konzervativní, někdy i reformátorské odpovědi, jež sice protivníky neuspokojovaly, ale dovedly udržet habsburskou monarchii pohromadě. František Josef I. zosobňoval trvalost a ztělesňoval říši – s ním odešla její duše a její tělo bylo odsouzeno k zániku.
Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní (Češi), byla nám dána v této době (vlády Františka Josefa I.) … Není důvodu, abychom přezírali, čím přispěla k tomuto rozvoji vůle svépomocí, k níž odedávna vychovávaly národ náš těžké podmínky jeho existence … Ale výsledek tohoto úsilí nebyl by tak požehnaný, kdyby nebylo podporováno státnickým porozuměním zvěčnělého mocnáře, porozuměním pro právo potlačených a o lepší budoucnost svou usilujících národů, …
Slavnostní otevření nového mostu v Praze roku 1901
Někteří Češi titulovali císaře Františka Josefa I. za jeho života (ovšem pouze v soukromí mezi sebou) posměšnou přezdívkou „Starej Procházka“. Císař ji měl podle rozšířené legendy získat při své návštěvě Prahy 14. června roku 1901 na základě údajného popisku fotografie v dobových novinách či časopise při příležitosti slavnostního otevíráníMostu císaře Františka (v letech 1919–1940, 1945–1960, a dále pak od roku 1990 nazývanéhomost Legií[69]). Popisek měl znít „Procházka na mostě“. Nikdy se ovšem nepodařilo zjistit, o který časopis nebo noviny mělo jít. Je to tedy s největší pravděpodobností pouze pověst, jež se nezakládá na pravdě. Současně je také dokázáno, že čeští politici, napříkladT. G. Masaryk neboKarel Kramář, tuto přezdívku používali již v devadesátých letech 19. století.[70] To podporují i výzkumy historikaJiřího Raka, jenž prohlédl veškeré noviny té doby a zjistil, že žádný popisek pod uvedenou fotografií neexistuje.[71] ArchivZlaté Prahy z 21. června 1901, která v tu dobu vycházela jako sjednocené periodikum seSvětozorem a která ten den byla věnována otevření nového mostu a návštěvě mocnáře, obsahuje pouze fotografii s popiskem „Promenáda na novém pražském mostě“.[72]
Podle historikaOtty Urbana tutopřezdívku panovník získal už v sedmdesátých letech19. století, kdy příjezd císařského průvodu ohlašoval jezdec na koni. Ten se jmenovalProcházka a lidé volali: „Starej Procházka už jede!“.[70]
HAMANNOVÁ, Brigitte.Moje milá, dobrá přítelkyně! Milostný vztah císaře Františka Josefa I. a herečky Kateřiny Schrattové. Praha: Brána : Knižní klub, 2002. 217 s.ISBN80-7243-145-5.
VOCELKOVI, Michaela a Karl.František Josef I. Císař rakouský a král uherský 1830-1916. Překlad Zlata Kufnerová. Praha: Paseka, 2017. 416 s.ISBN978-80-7432-806-0.
WEITLANEROVÁ, Juliana.František Josef I. Život císaře slovem i obrazem. Praha: Vitalis, 2016. 80 s.ISBN978-3-89919-455-5.
HOŁDA, Renata."Dobry władca" : studium antropologiczne o Franciszku Józefie I.. 1. vyd. Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 2008. 198 s. (Prace Naukowe Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach; nr 2579).ISBN978-83-226-1707-6.
S: také španělský infant T: také toskánský princ M: také modenský princ P: také portugalský infant B: také belgický princ kurzívou jsourakouští panovníci
.svg)
_with_crown.svg)
