apoštolský král uherský, král český, chorvatský, dalmatský, slavonský, haličsko-vladimiřský, lombardsko-benátský, arcivévoda rakouský, vévoda milánský, vévoda lucemburský, hrabě flanderský
V roce1780 zemřela jeho babička, česká a uherská královnaMarie Terezie, a jejím následníkem se stal její nejstarší synJosef II., ten však zůstal i po dvou manželstvích bezdětný. František byl v roce 1784 povolán z Toskánska na vídeňský dvůr, aby se zde pod dohledem Josefa vzdělával na panovníka. Josef si svého synovce Františka oblíbil a začal s ním počítat jako se svým následníkem. Našel mu také jeho první manželkuAlžbětu Vilemínu Württemberskou, kterou si František vzal 6. ledna 1788.
František byl poslán k armádnímu pluku doUherska a snadno se přizpůsobil rutině vojenského života. Zúčastnil setureckého tažení na Balkáně a po boku maršálaLaudona byl přítomen při obléháníBělehradu v roce 1789.
Alžběta však zemřela již dva roky po svatbě, 18. února roku 1790, den poporodu prvorozené dcery, a dva dny nato, zemřel také císařJosef II. Po strýcově smrti řídil František státní záležitosti do té doby, než zFlorencie přijel jeho otec, který byl po svém bratrovi právoplatným následníkem trůnu.
Dne 19. března 1791 se František ve Vídni oženil podruhé sMarií Terezou Neapolsko-Sicilskou (1772–1807).Sňatek byl nejprve uzavřen v zastoupení (per procurationem) 5. srpna 1790 vNeapoli.
Manželé nejen že byli bratranec a sestřenice prvního stupně, ale dokonce oboustranně pokrevní. Dva a dva jejich rodiče byli vlastními sourozenci: Mariina matkaMarie Karolína byla Leopoldovou sestrou a nevěstin otecFerdinand I. Neapolsko-Sicilský byl bratrem Františkovy matky Marie Ludoviky). Takto blízké a provázané příbuzenství mělo za následek, že většina z Františkových a Mariiných dětí se musela potýkat s nějakou genetickou degenerací. Přesto však překvapivě polovina z dětí buď dosáhla vysokého postavení (císař a král Ferdinand a čtyři jeho sestry) nebo – František Karel se stal manželem jedné z nejobdivovanějších žen a otcem císaře Františka Josefa I.
Dne 1. března 1792 zemřel Leopold II. a na trůn nastoupil František jako císař František II. Byl rodinný typ a připomínal vzhledem a oblečením spíše obyčejného měšťana než císaře. Vydával se na procházky městem a rád odpovídal lidem na pozdrav.
Dne 6. června 1792 bylkorunován na uherského krále a 9. srpna 1792 na krále českého. Při korunovaci se poprvé setkal s pozdějším „nejmocnějším mužem“ RakouskaKlementem Václavem Lotharem Metternichem, který se později stal jeho pravou rukou.
Podobizna Františka I. v mládíSetkání císaře Františka a Napoleona pobitvě u Slavkova
Válka první koalice protirevoluční Francii byla ukončena drtivýmNapoleonovým tažením v severní Itálii proti Rakousku. Ve světle volné cesty Francouzů na Vídeň požádal 7. dubna 1797 František o uzavření separátního míru s Francií. Dne 17. října roku 1797 byl mezi oběma zeměmi uzavřenmír v Campo Formio, jenž znamenal velké územní ztráty pro Rakousko.[6]
Francouzské vojsko pod Napoleonovým vedením několikrát proniklo na rakouská území a vyhnalo tak císařskou rodinu doUher. Důvodem bylo horší vycvičení a vyzbrojení rakouského vojska. V roce1804, v návaznosti na přijetícísařského titulu Napoleonem Bonapartem, se František v obavě ze ztráty císařského titulu prohlásilcísařem rakouským.
S ohledem na politický vývoj v Evropě (zejména vznikRýnského spolku) se František vzdal 6. srpna1806 korunySvaté říše římské, prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou a zbavil zbylé říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Jeho vláda se tak formálně omezila pouze na rodové državy a zůstává tak jakoFrantišek I. pouze rakouským císařem.
Na začátku roku 1809 byla velká část francouzské armádynasazena ve Španělsku. František toho využil a zaútočil na Francii, aby se pokusil získat zpět území ztracená veválce třetí koalice v roce 1805. Dne 10. dubna 1809 překročila rakouská vojska pod vedením Františkova bratra arcivévodyKarla Ludvíka Rakousko-Těšínského hranice Bavorska, francouzského klientského státu. Napoleon ale dokázal reagovat rychle a zasadil Rakušanům řadu porážek. Rakouská armáda ustoupila do Čech a Francouzi mohli bez problému obsadit 13. května Vídeň. Po porážce hlavních rakouských jednotek vbitvě u Wagramu byl František nucen požádat o mír.[7] Válka skončila uzavřenímSchönbrunnského míru, kterým Rakousko ztratilo své středomořské přístavy a 20 % obyvatelstva.
Většina Františkových příbuzných byla Napoleonem vyhnána ze svých zemí a útočiště hledala u svého příbuzného v Rakousku, mezi nimi byla i rodina budoucí císařovny. Dne 6. ledna 1808, půl roku po smrti Františkovy druhé manželky, se ve Vídni konala svatba. Volba padla opět na sestřenici, princeznuMarii Ludoviku Beatrix z Modeny (1787–1816).
Marie Ludovika byla velmi vzdělaná žena, trpěla všaktuberkulózou, která jí znemožňovala mít děti a zapojit se plnohodnotně do života, i když se o to až do smrti snažila a pokud mohla, všude svého manžela doprovázela. Dohlížela na výchovu všech svých vyvdaných dětí a zvláště se věnovala následníku trůnuFerdinandovi, jehož stav se díky ní velmi zlepšil. Byla neochvějnou nepřítelkyní Napoleona a postavila se proti plánu provdat Františkovu dceru Marii Luisu za císaře Francouzů.
I když svého manžela dokázala velmi ovlivnit, sňatková jednání byla mezi Napoleonem a Metternichem úspěšně dovedena do konce a v roce 1810 seMarie Luisa Habsbursko-Lotrinská stala francouzskou císařovnou. Metternich uskutečnil ještě jeden sňatkový plán s nešťastným koncem, a to manželství další Františkovy dceryLeopoldiny sbrazilským císařemPedrem I.
Válce šesté koalice předcházela francouzskáinvaze do Ruska, na které se podílel i expediční sbor rakouské armády pod velením knížete Schwarzenberga. Napoleonovo ruské tažení skončilo katastrofou. V únoru 1813 Rakousko ukončilo spojenectví s Francií a vyhlásilo neutralitu. Dne 12. srpna 1813 se Rakousko připojilo k šesté koalici a vyhlásilo Francii válku.
PoBitvě národů u Lipska v říjnu 1813 byl Napoleon poražen a jeho žena Marie Luisa se vrátila i se synem, římským králemNapoleonem Františkem Bonapartem (pozdější vévoda František Zákupský), do Rakouska. PoVídeňském kongresu (18. září 1814 – 9. červen 1815), jenž byl Metternichovým triumfem, se Evropa vrátila do „starých kolejí“. Marie Luisa byla poslána do Parmy jako vévodkyně a malý Bonaparte zůstal s dědečkem ve Vídni.
10. listopadu 1816 se František oženil ve Vídni naposledy. Jeho nastávající se stala dcera bavorského králeMaxmiliána I., princeznaKarolína Augusta Bavorská (1792–1873). Karolína byla už jednou, díky Napoleonovi, provdaná zaViléma I. Württemberského (1781–1864), manželství však bylo bezdětné; z tohoto důvodu bylo po Napoleonově pádu v roce1815 rozvedeno (hlavním impulsem však bylo setkání Viléma se sestrou ruského cara Alexandra I.Kateřinou Pavlovnou, do níž se Vilém hluboce zamiloval).Manželství s Františkem bylo šťastné, třebaže ani v něm Karolína neporodila žádné děti; láskyplně se starala o všechny své děti nevlastní.
V roce1824 se konal Karolínou podporovaný sňatek Františkova synaFrantiška Karla s její polorodou sestrouŽofií Bavorskou, se kterou si dobře rozuměla, a svou náklonnost později přenesla i na Žofiina syna a jeho manželku. O šest let později v roce 1830 se pak císař dočkal prvního vnuka Františka, pozdějšího císařeFrantiška Josefa I., který se o pět let později přišel s dědečkem rozloučit k úmrtnímu loži.
Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho syn Ferdinand, kterému kladl na srdce, aby poslouchal Metternicha a nedělal nic bez porady s ním. Po smrti jeho manželka Karolína Augusta přesídlila doSalcburku.
Držte se starého, neboť to je dobré a naši předkové se při tom dobře měli; proč ne my? Nyní panují nové ideje, které nemohu schvalovat a nikdy jich neschválím. Vzdalujte se jich a přidržujte se jejich opaku, neboť já nepotřebuji učence, ale dobré občany. Vaším povoláním je vzdělávat mládež k tomu účelu. Kdo mně slouží, musí učit, co nařizuji. Kdo to neumí, nebo přichází ke mně s novými ideami, ten může jít, nebo já jej odstraním.
z proslovu Františka I. k profesorům lycea v Lublani, 1821[8]
V roce1850 byl odhalen pomník Františka I. (autorJosef Kranner) jako kašna, a také Hold českých stavů, a to v parku na tehdy novém nábřeží naStarém Městě Pražském. Vztyčení pomníku panovníkovi, který byl symbolem reakce a potlačování všech liberálních a národních snah, vzbudilo v českých vlasteneckých kruzích nechuť. Proto byla sama jezdecká socha Františka I. roku 1919 sňata a vrácena v kopii až v roce2003.
František I. s rodinou v roce 1805František se svou čtvrtou manželkouKarolínou Augustou, dcerou Marií Luisou, vnukemNapoleonem II. a dalšími členy rodiny v roce 1826
⚭ 1810Napoleon I. Bonaparte (15. srpna 1769 – 5. května 1821), vojevůdce a státník,francouzský císař v letech 1804–1814 a poté sto dní na přelomu jara a léta 1815
⚭ 1821Adam Albert Neipperg (8. dubna 1775 – 22. února 1829), generál, hrabě z Neippergu
⚭ 1834Charles-René de Bombelles (6. listopadu 1785 – 30. května 1856), hrabě, diplomat, nejvyšší hofmistr císařského dvora v Parmě
S: také španělský infant T: také toskánský princ M: také modenský princ P: také portugalský infant B: také belgický princ kurzívou jsourakouští panovníci
.jpg)
.svg)
.svg)
_with_crown.svg)
.svg)
