Ačkoliv je Francie obvykle vnímána jako jednolitý národní stát[8], při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že – slovyAndré Mauroise – „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“.[9]Francouzi se vyznačují značně různorodým etnickým původem, který je stejně jako francouzské dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Vyplývá to zgeografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci.[9] Navíc, přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkávají nejrozličnější národy –Keltové,Řekové,Římané,Germáni,Frankové,Normané,Židé,Španělé,Portugalci,Italové,Alžířané a mnoho dalších.
Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechali Galové (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římané a Frankové, přičemž Galové a Římané na přelomu prvního a druhého tisíciletí splynuli dohromady a Frankové dali Francii jméno. Přístup kimigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační[10], což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podoběfrancouzštiny, kterou řadíme mezirománské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským jazykem příliš společného (bretonština,baskičtina,korsičtina,vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románskáokcitánština,[11] která má blízko kekatalánštině. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“[12], byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.[13]
Nejstarší stopy lidského osídlení na území dnešní Francie pocházejí z doby 1,8 milionu let př. n. l. Francie má velké množství památek z paleolitu, včetně jeskynních maleb, z nichž nejznámější jsou ty vLascaux, jež vznikly asi 18 000 let př. n. l.[14]
Na konci posledního ledovcového období (10 000 př. n. l.) se klima stalo mírnější a kolem roku 7 000 př. n. l. tato část Evropy vstoupila doneolitu a její obyvatelé začali žít usedlým stylem života, tedy osvojili sizemědělství. Na konci 3. tisíciletí př. n. l. se objevilametalurgie, zpracovávalo sezlato,měď abronz, později iželezo. Na území Francie se nacházejí též četná nalezištěmegalitů, nejznámější je oblastCarnac. Sériemenhirů zde byly vztyčeny okolo roku 3300 př. n. l.[15]
V 6. století př. n. l. založilijónštíŘekové na pobřežíStředozemního moře, v dnešní jižní Francii, osadu Massalia. Na jejích základech vzniklo městoMarseille, které je tak nejstarším francouzským městem. Mezi 5. a 3. stoletím př. n. l. pronikly na francouzské územíkeltské kmeny, kterým později Římané říkaliGalové.[16] Ti se rozšířili na velmi širokém území, takže hranice současné Francie zhruba odpovídají hranicímstarověkéGalie. Zejména na jihu byli Keltové od počátku silně ovlivňovániantickou kulturou. Galové činili výpady na územíŘímské říše, napříkladBrennus roku 390 př. n. l. oblehl Řím.
Nakonec si aleŘímané podrobili Galii. Roku 125 př. n. l. dobyli její jih. Dali mu jménoProvincia Nostra, z čehož se posléze vyvinul názevProvence. Plně si Galii podrobil v 1. století př. n. l.Julius Caesar svýmznámým tažením. Sám je zachytil v literární památceZápisky o válce galské, jež je cenným zdrojem informací o keltské kultuře. Galové žili s Římany po nějaký čas v míru a Galie byla prosperující součástí Římského impéria, ale přecházeli také pravidelně do povstání. Hrdiny protiřímského galského odboje byliVercingetorix neboAmbiorix. Římané založili významná města, především Nemausus (dnešníNîmes) čiLugdunum (Lyon). Galové přijali římský jazyk (latinu) a jejím smísením s keltským základem vzniklafrancouzština. S romanizací území souvisí i časné šířeníkřesťanství od 2. a 3. století, klíčovou roli vchristianizačním procesu sehrálIrenej z Lyonu.
Galské východní hranice byly ve 4. století prolomeny invazígermánských kmenů, zejménaBurgundů,Vizigótů a hlavněFranků, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Vznikla řada menšíchgermánských království, zejména na severu dnešní Francie –galo-římský charakter udržela jenSyagriova říše.[17] Keltové byli Germány zatlačeni, na druhou stranu přišli noví Keltové zBritánie, kteří se usadili vBretani, kde do značné míry keltskou kulturu obnovili – a její duch je zde poznat dodnes.[18]
Největší roli sehrál kmen Franků a v něm pakChlodvík I., který sjednotil všechny Franky pod svou vládu, porazil ostatní germánské kmeny (zejm.Vizigóty), ovládl většinu bývalého římsko-galského území a založilFranskou říši a její první královskou dynastii –Merovejce. Roku 508 se nechal Chlodvíkpokřtít jako první germánský král, a Francie tak získala přízvisko „nejstarší dcera církve“.[19] Po Chlodvíkově konverzi se franská říše přeměnila zvolené monarchie na dědičnou. Chlodvík ovládl i území současného Německa, nicméně za své sídlo si zvolilPaříž. Frankové zemi přejmenovali na Francia („Země Franků“). Ztratili ovšem svůj germánský jazyk a jazykově seromanizovali.
Po Chlodvíkově smrti se království rozpadlo a jeho dědici ztratili vliv. Moc na sebe pak strhl jeden z jejichmajordomů,Karel Martel. Ten 25. října 732 zastavil vbitvě u Tours (někdy je nazývána též bitva u Poitiers) útokmuslimů. Bitva byla klíčová pro celou Evropu. Frankové vedení Karlem v ní zastavili islámskou expanzi do Evropy.[20] Díky této bitvě dostal Karel svou přezdívku Martel (Kladivo). V roce 737 vytěsnil při vojenském taženíAraby až zaPyreneje. Karel se sám neprohlásil za krále, ale jeho synPipin III. Krátký tak již učinil a založil tak novou královskou dynastiiKarlovců.Papež jej korunoval odměnou za jeho pomoc protiLangobardům. Pipinův synKarel Veliký pak vybudoval rozsáhlou říši napříč celou západní Evropou, která zasahovala i do Evropy střední. Karel se nechal prohlásit „římským císařem“ a kulturní rozmach za jeho vlády se nazývákarolínská renesance.[21]
Karlův synLudvík I. Pobožný udržel rozsáhlou říši ještě pohromadě, ale jeho tři synovéLudvík II. Němec,Lothar I. Franský aKarel II. Holý ji rozdělili do tří částí, které se už pak nikdy znovu nespojily: LudvíkovaVýchodofranská říše (Francia orientalis) se stala základem dnešního Německa, LotharovaStředofranská říše (Lotharingia) zahrnula východ dnešní Francie a sever dnešníItálie a KarlovaZápadofranská říše (Francia occidentalis) ležela celá na území dnešní Francie.[22] Proto také rok jejího vzniku, 843, považují Francouzi většinou za datum vzniku Francie.
Během 9. a 10. století, mj. v důsledku řadyvikinských invazí, se Francie stala velmi decentralizovaným státem. Moc krále byla spíše symbolická. Takto francouzští králové také ztratili kontrolu nad dobytouAnglií, když seVilém Dobyvatel prohlásil za jejího krále. Napětí z toho plynoucí však trvalo další staletí.
PotomciKarla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králemHugo Kapet. Jeho potomci,Kapetovci a jejich vedlejší větve zValois aBourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Vzniklo taktoFrancouzské království. Do 15. století ovládlo více než polovinu území současné Francie.
Francouzská šlechta se stala rozhodující silou přikřížových výpravách doSvaté země (proto také Arabové všechny křižáky nazývaliFranj). Francouzština se stala základemlingua francakřižáckých států. S křížovými výpravami souvisel vznik často velmi vlivnýchrytířských řádů (Maltézský řád,Řád templářů). Templáři dosáhli takové moci, že ohrožovali i královskou autoritu a francouzský král se rozhodl řád rozprášit.[23] Kontakt s kolébkou křesťanství dal také vzniknout křesťanskýmherezím, založeným většinou nagnózi. Na jihu Francie se velmi významným jevem stalo hnutíkatarů. Zasahovala proti nimalbigenská křížová výprava.[24] Porážka katarů znamenala pohlceníToulouského hrabství Francií a další centralizaci moci.
Od 12. století angličtí králové z roduPlantagenetů ovládali rozsáhlá území západní Francie. K vyhnání Angličanů z Francie došlo teprve na koncistoleté války (1337–1453), jež mezi Anglií a Francií vypukla. K hrdinům stoleté války patřilaJana z Arku, jež se stala jedním z velkých francouzských symbolů.[25]
Středověk byl ve Francii, jako i jinde v Evropě, též ve znamenímorových ran, v jisté chvíli na mor zemřela polovina ze 17 milionů obyvatel Francouzského království.[26]
Ve druhé polovině 16. století však Francii zasáhlynáboženské války mezihugenoty akatolíky. Neblaze proslulou se stala tzv.bartolomějská noc (1572), během níž bylo zmasakrováno několik tisícprotestantů.[28] Smír sjednal ažEdikt nantský, kterýmJindřich IV. hugenotům přiznal práva (1598). Roku 1597 začal mocenský konflikt se Španělskem, který vyvrcholilfrancouzsko-španělskou válkou, trval až do poloviny 17. století a stál Francii 300 000 životů. Jeho výsledkem nicméně byla francouzská hegemonie v kontinentální evropské politice.
ZaLudvíka XIII. (vládl 1610–1643), s pomocí jeho proslulé pravé ruky,kardinála Richelieu, Francie zahájila mohutnou centralizaci moci.[29] K dokonalostiabsolutismus dovedlLudvík XIV. (vládl 1643–1715, období je nazývánoVelké století) a po matce zděděnýkardinál Mazarin. Za jeho vlády monarchie dosáhla své největší moci. Královské moci se snažilo čelit šlechtické povstání zvanéfronda, avšak marně.[30] V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Francouzština se stala nejpoužívanějším jazykem vdiplomacii a vědě. Francie byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě poČíně aIndii. Ludvík XIV. také zrušil Edikt nantský a vyhnal protestanty do exilu. Francie se tím stala nadlouho katolickou zemí, katolicismus se ovšem zároveň stal symbolem tuhého absolutismu, což posléze dráždilo francouzskéosvícence, kteří si osvojili silněprotiklerikální postoj.
Napoleon ovlivnil Evropu i duchovně, například svým občanským zákoníkem zvanýmCode civil, jenž se jako pokrokový výdobytek udržel v mnoha částech Evropy i po Napoleonově pádu.[37] Podobně Napoleonova expanze rozšířila do Evropymetrickou soustavu.[38]
V roce1830 vypuklačervencová revoluce, jejímž hrdinou byl předevšímAdolphe Thiers.[39] Dala vzniknout konstituční monarchii v čele svedlejší větví Bourbonů, tzv.červencové monarchii. V témže roce francouzská vojska vstoupila doAlžírska a založila francouzskou koloniální přítomnost v Africe, která se rychle rozšiřovala na jih od Alžíru do celé severovýchodní Afriky. V 19. a 20. století se francouzská koloniální říše značně rozšířila a stala se druhou největší na světě, zaBritským impériem. Pokrývala asi 8,6 procent povrchu planety. Červencová monarchie byla smetenaúnorovou revolucí roku 1848 a vznikladruhá republika. K největším revolučním výdobytkům únorové revoluce patřilo zrušeníotroctví,svoboda tisku a zavedení všeobecného volebního práva (pro muže).
Třetí republika přežila iprvní světovou válku, k jejímž hlavním aktérům Francie patřila, jakožto člentrojdohody. Tato válka vedla k dosud nejkrvavějšímu střetu se sousedním Německem. Francie tentokrát zvítězila a poversailleském míru dostala zpět Alsasko a Lotrinsko. Ovšem za cenu 1,4 milionu životů, jež představovaly čtyři procenta populace.
V celé válce Francie ztratila asi 600 000 životů, více než polovina z nich padá na vrub nacistickým represím civilistů, včetně zabití asi 80 000 francouzských Židů.[51] Bezprostředně po válceprozatímní vláda vedená de Gaullem dala volební právo ženám a založila systém sociálního zabezpečení.
Po válce vzniklačtvrtá republika. Připojila se kzápadnímu bloku a byla zakládajícím členemNATO. Francie po válce zažila na jednu stranu šťastnou éru ekonomickou (tzv.Trente Glorieuses, třicet slavných let),[52] na druhou stranu stále zřetelněji ztrácela své bývalé velmocenské postavení. Projevem toho byl i rozpad její koloniální říše. Snaha o její udržení byla provázena krvavými konflikty.Indočínská válka (1946–1954), v níž se Francouzi snažili udržetVietnam, skončila jejich drtivou porážkou (rozhodující bylabitva u Dien Bien Phu).[53] Krátce po ní začala další válka o udržení koloniálního panství –alžírská (1954–1962). I v ní nakonec Francie prohrála (byť ústup byl způsoben především tlakem francouzského veřejného mínění, rozčileného milionem obětí na straně povstalců a zveřejněnými krutostmi francouzských jednotek).[54] Tyto konflikty zmítaly i vnitřní francouzskou politikou, události Alžírské války například bezprostředně vedly k vytvořenípáté republiky, do jejíhož čela se postavil válečný hrdina De Gaulle. Politický systém byl pozměněn, daleko větší roli začala hrát osoba prezidenta.[55]
Francie stála u kořenů evropského integračního procesu aEvropské unie, jež vznikla roku 1993. V posledních desetiletích dvacátého století se Francie znovu zapojila do NATO a smířila se s Německem, s nímž vytváří dlouhodobě tandem, jenž Evropské unii dominuje a tlačí na prohloubení integrace. Tomuto tandemu se někdy říká „francouzsko-německý motor“.[60][61] Francie byla v čele států podporujících vznik a rozšířeníměnové unie. Cílem francouzské politiky je prohloubit společnou zahraniční politiku EU a její obranu. V referendu o přijetíSmlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti.[62]
K problémům Francie počátku 21. století patří především nezvládnuté přistěhovalectví (zejm.Arabů amuslimů ze severu Afriky), a z něho plynoucíislámský fundamentalismus, jehož nejviditelnějším projevem bylyteroristické útoky v Paříži v listopadu 2015, při nichžislamisté zabili 130 lidí.[63] Šlo o nejtragičtější útok na francouzské půdě od druhé světové války. Problém menšin, které odmítají přijmout evropský kulturní model, dlouho ve Francii artikulovala zejména radikální pravice reprezentovaná nejprve Národní frontou a pozdějiNárodním sdruženímMarine Le Penové, ovšem od 20. let 21. století je to rovněž velké téma prezidentaEmanuela Macrona.[64][65][66] Nástup centristy Macrona byl také příznakem rozpadu bipolárního politického systému ve Francii – socialisté byli zcela marginalizováni a také gaullisté se jen obtížně vkliňují do souboje lepenistů a macronistů.
Francouzský státní znak, jako oficiálnístátní symbol v současnosti neexistuje. Ale například na francouzskýchkonzulátech apasech je možno spatřit neoficiální státní znak. Tento emblém (nejde o znak, nerespektujeheraldická pravidla) nemá žádný právní status.
Francouzská hymna jerevoluční píseňLa Marseillaise [la marsejéz] (českyMarseilleská píseň). Píseň složil důstojníkClaude Joseph Rouget de Lisle v noci z 25. na 26. dubna1792 jako pochod pro francouzské jednotky hájící východní hranice země proti rakouským intervenčním jednotkám. Původně se proto jmenovalaChant de guerre de l'Armée du Rhin (českyBojová píseň rýnské armády). Nový název dostala 30. července, kdy doPaříže za zpěvu této písně dorazily vojenské posily dobrovolníků zMarseille.
ÚstavaPáté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autorituvýkonné moci ve vztahu kparlamentu. V minulosti měl parlament značné možnosti, jak premiéra a vládu sesadit, což ústava roku 1958 omezila, takže během existence páté republiky padl premiér pouze jednou, v roce 1962. Na druhou stranu ústava páté republiky oslabila vládu na úkor prezidenta.
Francie jezastupitelská demokracie apoloprezidentská republika. Podle ústavy jefrancouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenujepředsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírámezinárodní smlouvy. Prezident předsedu vlády jmenuje, ale nemůže odvolat, může jen požádat o jeho rezignaci. Premiéra, i celou vládu, může odvolatNárodní shromáždění (dolní komorafrancouzského parlamentu). Poměr toho, co rozhoduje předseda vlády a co prezident, často závisí na tom, zda jsou ze stejné politické strany. Pokud ano, prezident může působit jako faktická hlava vlády, zatímco předseda vlády je jen jeho zástupcem. V opačném případě dává ústavní konvence premiérovi primát ve vnitřních záležitostech, zatímco prezident dominuje v zahraničních záležitostech. Taková situace, kdy je prezident nucen spolupracovat s premiérem, který je politickým protivníkem, se ve Francii nazývácohabitation (soužití).[68][69] Premiér nemusí v Národním shromáždění žádat o vyslovení důvěry, ale zvyklost je taková, že to udělá.
Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je dolní komorouparlamentu. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodovánívlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetinaSenátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkouústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.
Francie je zakládajícím členemEvropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikováníEvropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Francie je členemSPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je vedoucím členemMezinárodní organizace frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.
Území tvořící Francouzskou republiku zobrazené ve stejném měřítku
Do roku 1790 se Francie dělila naprovincie, které byly změněny naregiony. Od poslední reformy v roce 2016 je regionů 18. Ty jsou dále děleny do 101departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. prosměrovací čísla nebopoznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoříKorsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jakozámořské departementy azámořské regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka DOM-ROM, jmenovitě se jedná oRéunion,Mayotte,Francouzskou Guyanu,Martinik aGuadeloupe).
Departmenty se dále rozdělují na 342arrondisementů, do kterých se nevolí žádnézastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 2054kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoříobce, kterých je ve Francii 36 700. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada).
Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě veVichy a definitivně odstraněn založenímČtvrté republiky v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve.
Příklady francouzského vojenství po směru hodinových ručiček: letadlová loďCharles de Gaulle; stíhačkaDassault Rafale; „horský myslivec“ (Chasseurs Alpins) v Afghánistánu; tankLeclerc na přehlídce v Paříži.
Francouzskéozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin:
Četníci (Gendarmerie Nationale), armádní policie, která funguje částečně i jako policie, zejména v některých venkovských oblastech (ve velkých městech tuto roli plníPolice nationale).
Francii se v oblasti výdajů na vojenskou obranu v Evropské unii vyrovnají jenNěmecko aSpojené království. Francie ročně utratí na armádu, letectvo a vojenské námořnictvo bezmála 50 mld.dolarů,[70] což je 2,6 %HDP (podle statistikNATO z roku 2003) a v absolutních číslech třetí místo na světě zaUSA aČínou. Spolu se Spojeným královstvím platí 40 % z celkových výdajů na obranu celé EU. Francie je jedním z pěti států světa, které vlastníjaderné itermojaderné zbraně.
První vyrobenýAirbus A380 při jeho představení vToulouse roku 2005Jaderná elektrárna Golfech. Až 75% elektrické energie ve Francii pochází z jádra - co do procent nejvíce na světě.[71]
Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervencevlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkáchželeznice,energetiky,letectví atelekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostechOrange (France Télécom),Air France, stejně jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.
Francie je členem skupinyG7. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě.[72] V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnufrancouzský frank a v rámciEvropské měnové unie užívá společnou měnueuro.
Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardamiUSD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD).[75] Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).[76]
Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítajeNorsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami zropy, aLucembursko, kde velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrnýhrubý domácí produkt na jednu hodinu práce 47,2 USD.
Francie se stala v prvním čtvrtletí roku 2019 v absolutních číslechnejzadluženější zemí eurozóny.[77] Její veřejný dluh činil téměř 100 % HDP.[78]
Železniční síť Francie, která k roku 2008 spojuje 29 473 km,[81] je nejdražší železniční sítí v západní Evropě a spravuje ji společnostRFF. Po Německu jde o druhou nejrozsáhlejší železniční síť v západní Evropě.[82]Vlaky osobní dopravy provozuje společnostSNCF. Mezi vysokorychlostní vlakové spojení ve Francii patříThalys,Eurostar aTGV, které za komerčního využití na vysokorychlostních tratích dosahují rychlosti 270–320 km/h.Eurostar, společně sEurotunnel Shuttle, spojuje Francii se Spojeným královstvím přesEurotunel. Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kroměAndorry. Vnitrostátní spojení je také velmi dobře rozvinuté a nachází se zde také několikpodzemních železnic atramvají, které doplňují autobusovou dopravu.Ve Francii se nachází přibližně 893 300 kilometrů funkčních vozovek.Dálniční síť měří přibližně 12 000 kilometrů. Nejsou zde pravidelné registrační poplatky, čidaně, ale za použití dálnic se vybírámýtné, kromě blízkosti velkých obcí. Na novém trhu s automobily převládají národní značky, jakými jsouRenault (27 % ze všech aut prodaných v roce 2003),Peugeot (20,1 %) aCitroën (13,5 %).[83] Přes 70 % nových prodaných aut v roce 2004 bylo nanaftový pohon, což je znatelně více než těchbenzínových aLPG.[84] Ve Francii se také nachází nejvyšší most na světě –viadukt Millau a několik důležitých mostů, napříkladPont de Normandie.
V Francii se nachází přibližně 477letišť a přistávacích ploch.[85] Největším a nejdůležitějším letištěm jeletiště Charlese de Gaulla poblíž Paříže, které je také centrem francouzských národních aerolinek –Air France.
Ve Francii se nachází 10 většíchpřístavů – největší z nich vMarseille.
Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývaliKeltové (Galie aBretaň) a Aquitánci (Baskicko), později se zde usazovaliŘímané aGermáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností :Belgičané,Italové,Španělé,Portugalci,Poláci,Arméni, aŽidé zVýchodní Evropy aMaghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhujíArabové,Berbeři, černoši zAfriky a Karibiku,Číňané a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv.Černé nohy.
Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějakémigrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. sUSA čiKanadou). Dále jsou známa data z testování novorozenců nasrpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce2012 34 % novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27 % v roce2006.[86]
Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem většípopulační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát.
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv seŠpanělskem,Portugalskem,Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj.Marokem aTuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také zeseverní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům.
Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko-kulturními skupinami přistěhovalců. Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí (ze severní Afriky aTurecka). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí.[87]
Mešita ve městěFréjus.Sunnitská větevislámu je největší náboženskou menšinou ve Francii.
Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází zeVšeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně takcírkev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti.
Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. StatistikyThe World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolickékřesťanství 83–88 %,islám 5–10 %,protestantismus 2 %,židovské náboženství 1 %. Žijí zde též velmi početné menšiny miafyzitních Arménů z Arménské apoštolské církve (cca 300-500tisíc), a také desetitisícové komunity rumunských, ruských, ukrajinských, běloruských a gruzínských pravoslavných (mnohdy jde o potomky uprchlíků před komunistickými diktaturami z těchto zemí ve 20. století). Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše zaateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsoukřesťané.
Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. To vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích.
Mnoho mladýchmuslimů ve Francii čelí vysoké nezaměstnanosti, která na předměstích Paříže dosahuje přes 50 %,[89] a na jejich komunitu mají stále větší vliv radikální islamističtísalafisté.[90] Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského právašaría podporuje 72 % francouzských muslimů a 35 % muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použití násilí na ochranu víry.[91]
Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné (soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol.
Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnamiimigrace. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většinavýtvarných stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě. Systematickou propagací francouzské kultury a francouzského jazyka v zahraničí se zabýváInstitut français.
Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozděleníFranské říše, pod názvem „karolinské umění“. Vlastní vývoj zaznamenalo v11. století s šířenímrománského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvětarchitektury a sochařství spojeného převážně s regionemProvence, kde bylo stavitelství silně ovlivněnořímskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblastNormandie, převážněBurgundsko. Zde se objevují počátkygotiky. První ryze gotickou stavbou jeBazilika Saint-Denis u Paříže. Od13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastíÎle-de-France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsoukatedrály (hlavně v městechPaříž,Remeš,Chartres,Amiens aj.),vitráže a sochařská díla.
Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv.Štrasburské přísahy z roku842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např.dadaismus,kubismus,surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA dílaHenryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době.
Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajícíchrock,hip hop,techno,funk apop. Francie se také považuje za zemiklarinetu.
Navzdory jistému ústupu ze slávy točí Francie stále nejvíce filmů v Evropě a je zemí, kde americká filmová produkce získává nejmenší procento příjmů z promítání (okolo 50 procent, proti tomu například v Německu je to 77 procent).[119] Francie je také stále ještě druhým největším vývozcem filmů na světě, po Spojených státech.[120]
Filmový festival v Cannes, založený roku 1946, patří k největším filmovým událostem světa. Jeho hlavní cenaZlatá palma (Palme d'or), udělovaná od roku 1955, patří k nejprestižnějším oceněním ve světovém filmu. Nejdůležitější francouzskou národní filmovou cenou jeCésar, uděluje se od roku 1976.
Ve Francii vznikly mnohé kuchařské postupy (marinády,suflé,tapenáda,bešamelová omáčka,hranolky). Ke známým francouzským specialitám patřífoie gras (ztučnělájátra vodních ptáků). Oblíbenými surovinami jsoulanýže,žampiony,hlíva ústřičná,mušle,ústřice. Slavným pokrmem jekohout na víně (coq au vin). Pro ostatní Evropany jsou dosti exotickými specialitami žabí stehýnka (grenouille) ašneci (escargot). Do celého světa se rozšířil lehký sladký rohlíkcroissant, který Francouzi často snídají s kávou, stejně jakobageta nebopalačinky (crêpe). K regionálním specialitám patří alsaskýšukrut, lotrinský slaný koláčquiche, nebohovězí po burgundsku (boeuf bourguignon). V Provence má původ rybí polévkabouillabaissa, v celé Francii je milovánacibulačka. Okolo Nice vznikl zeleninový pokrmratatouille, v Gaskoňsku konfitovaná kachna (confit de canard). Nejoblíbenějším francouzským sendvičem jecroque monsieur. Známými francouzskými dezerty jsoucrème brûlée, obrácený koláč (tarte tatin) nebomakronky.
Velkou tradici mají také francouzské kavárny. Francie dala světu téžMichelinova průvodce, nejprestižnějšího knižního průvodce po světových restauracích, který systémem hvězdiček oceňuje ty nejkvalitnější.[122]André Michelin vydal první tuto publikaci již roku 1900, hodnocení hvězdičkami vzniklo roku 1926. Dlouho byly hodnoceny jen restaurace evropské, po roce 2005 průvodce zahrnul i velká města mimo Evropu.
Významným kulturním jevem ve Francii jemóda, a to od 17. století, kdy se králLudvík XIV. rozhodl být ochranitelem a určovatelem krásy a stylu. V 19. století vznikla v Paříži tzv.haute couture. A i dnes je Paříž, spolu sLondýnem,Milánem aNew Yorkem, jednou z největších světových módních metropolí. Vzniklo zde několik proslulých módních (a kosmetických) domů, založených osobnostmi jakoCoco Chanel,Christian Dior neboHubert de Givenchy.[123][124][125] Revoluci v módním průmyslu způsobilYves Saint Laurent, když se rozešel se zavedenými normami haute couture a vsadil naprêt-à-porter (konfekční módu všedního dne).[126] V mnohém ho následovala další generace návrhářů jakoJean-Paul Gaultier,Christian Lacroix neboSonia Rykielová. Francie je též světovým lídrem ve výrobě parfémů a jiné kosmetiky (L'Oréal,Yves Rocher). KorporaceLVMH sdružuje mnoho známých značek, kosmetických i módních, například značkuLouis Vuitton, proslulou výrobou luxusních kabelek.[127]
Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty jsoucyklistika (ve Francii se každoročně pořádá světoznámáTour de France),ragby,lehká atletika,automobilový sport (Grand Prix Francie vMagny-Cours,24 hodin Le Mans) a tenis (French Open v Paříži). Nejhranějším sportem ve Francii jepétanque. Různé formy pétanque jsou hrány přibližně 17 miliony Francouzů.Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal eviduje 480 000 licencovaných hráčů. Další známou hrou, která pochází z Francie, jestolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuFrance na anglické Wikipedii.
↑Field Listing :: Area [online]. CIA [cit. 2015-11-01].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 January 2014.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Estimation de la population au 1ᵉʳ Janvier 2025 - Séries par région, département, sexe et âge [online].INSEE, 14 January 2025 [cit. 2025-01-26].Dostupné online. (francouzsky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Memory, Empire, and Postcolonialism: Legacies of French Colonialism. Redakce Hargreaves, Alan G.. [s.l.]: Lexington Books, 2005.Dostupné online.ISBN978-0-7391-0821-5. S. 1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑R.R. PALMER; JOEL COLTON.A History of the Modern World. 5th. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1978.Dostupné online. S. 161.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑France posts new tourist record despite Yellow Vest unrest [online]. 17 May 2019.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Jack S. Levy,War in the Modern Great Power System, 1495–1975, (2014) p. 29
↑Europa Official Site – France [online]. EU [cit. 2014-10-28].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Francouzské ministerstvo zahraničí.www.diplomatie.gouv.fr [online]. [cit. 2008-03-21].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-06-04.
↑abMAUROIS, André: Dějiny Francie, Praha, NLN, 1994.ISBN80-7106-098-4. (str. 10)
↑Tuto skutečnost uvádí téměř každá literatura zabývající se přístupem k imigrantům, např. tedy vizrozhovor s Catherine de Wenden, uznávanou politoložkou a odbornicí na imigrační politiku
↑Joseph Anglade,Grammaire de l'ancien provençal ou ancienne langue d'oc, 1921:La Langue d'Oc est parlée actuellement par douze ou quatorze millions de Français ("Okcitánsky v současné době mluví 12 až 14 milionů francouzských občanů").
↑ARDAGH, John:Svět Francie, Praha, Knižní klub a Balios, 1998.ISBN80-7176-718-2. (str. 17)
↑UNIVERSUM.:Národy světa, Praha, Knižní klub, 2004.ISBN80-242-1222-6. (str. 15)
↑ Nad řadou motivů paleolitických kreseb v jeskyni Lascaux si vědci stále lámou hlavy.Hospodářské noviny [online]. 2010-09-17 [cit. 2019-06-28].Dostupné online.
↑BURY, J. B. The End of Roman Rule in North Gaul.Cambridge Historical Journal. 1924, roč. 1, čís. 2, s. 197–201.Dostupné online [cit. 2021-05-31].ISSN1474-6913.
↑HUPEL, Erwan. What is Celtic in Breton culture? The case of the flooded city of Ys.Proceedings of the Harvard Celtic Colloquium. 2017, roč. 37, s. 124–134.Dostupné online [cit. 2021-05-31].ISSN1545-0155.
↑ Ropucha proměněná v lilii: Proč se král Chlodvík obrátil ke křesťanství?.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2018-12-26 [cit. 2019-06-28].Dostupné online. (anglicky)
↑ Muž jménem Kladivo zachránil Evropu před muslimy.tn.nova.cz [online]. 2009-10-22 [cit. 2019-06-28].Dostupné online.
↑ Západofranská říše.leporelo.info [online]. [cit. 2019-06-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-09.
↑ Templáři: vzestup a pád v pátek třináctého.TÝDEN.cz [online]. 2007-10-12 [cit. 2019-06-28].Dostupné online.
↑ Albigenští chtěli křísit padlé anděly, papež herezi léčil ohněm a mečem.iDNES.cz [online]. 2016-11-27 [cit. 2019-06-28].Dostupné online.
↑ Jana z Arku: Ako obyčajné dievča zachránilo Francúzsko..Historická Revue [online]. [cit. 2019-06-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-09.
↑LADURIE, Emmanuel Le Roy.The French Peasantry, 1450-1660. [s.l.]: University of California Press 452 s.Dostupné online.ISBN978-0-520-05523-0. (anglicky) Google-Books-ID: VT9rIMQFt2MC.
↑VIGARIÉ, A. C. France and the Great Maritime Discoveries - Opportunities for a New Ocean Geopolicy.GeoJournal. 1992, roč. 26, čís. 4, s. 477–481.Dostupné online [cit. 2021-05-31].ISSN0343-2521.
↑ Krvavý střet katolíků a hugenotů: V Paříži se odehrála Bartolomějská noc.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2016-08-23 [cit. 2019-06-28].Dostupné online. (anglicky)
↑BONNEY, Richard. Cardinal Mazarin and the Great Nobility during the Fronde.The English Historical Review. 1981, roč. 96, čís. 381, s. 818–833.Dostupné online [cit. 2021-06-01].ISSN0013-8266.
↑ANDERSON, Fred.The War That Made America: A Short History of the French and Indian War. [s.l.]: Penguin 329 s.Dostupné online.ISBN978-1-101-11775-0. (anglicky)
↑CORWIN, Edward S.French Policy And The American Alliance Of 1778. [s.l.]: Literary Licensing, LLC 442 s.Dostupné online.ISBN978-1-4978-5808-4. (anglicky) Google-Books-ID: MPjYoAEACAAJ.
↑ Uplynulo 220 let od pádu Bastily - Devítky (Český rozhlas).www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2019-06-28].Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-04-09.
↑ Ať krev nečistá naplní brázdy našich polí. Nejznámější hymna světa budí kontroverze už 225 let.ČT24 [online]. [cit. 2019-06-28].Dostupné online.
↑GOMBÁR, Eduard. Napoleon u egyptských pyramid.Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 1998-06-26 [cit. 2021-05-31].Dostupné online.
↑ Když i garda utíkala. Jak probíhala bitva u Waterloo.iDNES.cz [online]. 2015-06-21 [cit. 2019-06-28].Dostupné online.
↑AMOS, Maurice. The Code Napoléon and the Modern World.Journal of Comparative Legislation and International Law. 1928, roč. 10, čís. 4, s. 222–236.Dostupné online [cit. 2021-05-31].ISSN1479-5949.
↑BLUM, HAMILTON S. Introducing the metric system.The Arithmetic Teacher. 1975, roč. 22, čís. 3, s. 214–216.Dostupné online [cit. 2021-05-31].ISSN0004-136X.
↑ALLISON, John M. S. Thiers and the July Days.The Sewanee Review. 1921, roč. 29, čís. 3, s. 300–313.Dostupné online [cit. 2021-06-02].ISSN0037-3052.
↑ Před 150 lety se Paříž stala moderním velkoměstem.www.archiweb.cz [online]. [cit. 2021-06-02].Dostupné online. (anglicky)
↑PINKNEY, David H.Napoleon III and the Rebuilding of Paris. [s.l.]: Princeton University Press 275 s.Dostupné online.ISBN978-0-691-65682-3. (anglicky) Google-Books-ID: cVmYDwAAQBAJ.
↑SAAB, Ann Pottinger.The Origins of the Crimean Alliance. [s.l.]: University Press of Virginia 278 s.Dostupné online.ISBN978-0-8139-0699-7. (anglicky) Google-Books-ID: cABpAAAAMAAJ.
↑BLACK, Shirley Jean.Napoleon III and the French Intervention in Mexico: A Quest for Silver. [s.l.]: University of Oklahoma 634 s.Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: pDzInQEACAAJ.
↑WETZEL, David.A Duel of Giants: Bismarck, Napoleon III, and the Origins of the Franco-Prussian War. [s.l.]: Univ of Wisconsin Press 268 s.Dostupné online.ISBN978-0-299-17494-1. (anglicky) Google-Books-ID: Lhp9xj9GjWIC.
↑SCHOFIELD, Hugh. Paris Commune: The revolt dividing France 150 years on.BBC News. 2021-03-18.Dostupné online [cit. 2021-06-02]. (anglicky)
↑ Dreyfusova aféra začala nenápadně.ČT24 [online]. Česká televize, 15. 10. 2009 [cit. 2021-06-02].Dostupné online.
↑ The Panama Scandals; An Exciting Scene in the French Chamber of Deputies..The New York Times. 1897-03-30.Dostupné online [cit. 2021-06-02].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑SYRUČEK, Milan. Belle époque - báječná doba.Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 1999-04-09 [cit. 2021-06-02].Dostupné online.
↑ Ecce Homo - Léon Blum.Brno [online]. Český rozhlas, 2005-03-30 [cit. 2021-05-31].Dostupné online.
↑KRUPKA, Jaroslav. Legendární De Gaulle: Fandil Čechům a bojoval o velmocenské postavení Francie.Deník.cz. 2020-11-22.Dostupné online [cit. 2021-06-02].
↑FRUMKIN, Grzegorz.Population Changes in Europe Since 1939: A Study of Population Changes in Europe During and Since World War II, as Shown by the Balance Sheets of Twenty-four European Countries. [s.l.]: Allen & Unwin 200 s.Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: aBYYAAAAIAAJ.
↑ Encyclopédie Larousse en ligne - Trente Glorieuses.www.larousse.fr [online]. [cit. 2019-06-28].Dostupné online. (francouzsky)
↑ŠAJTAR, Jaroslav. Dien Bien Phu: Rozhodující bitva indočínské války. Francouzi dostali výprask, Vietnamci nezávislost.Reflex.cz [online]. 13. března 2019 [cit. 2021-06-02].Dostupné online.
↑ Před 60 lety vypukla alžírská válka.Reflex.cz [online]. [cit. 2019-06-28].Dostupné online.
↑ Před 60 lety zažehnal de Gaulle občanskou válku a uvedl Francii do páté republiky.ČT24 [online]. Česká televize, 5. 10. 2018 [cit. 2021-06-02].Dostupné online.
↑BLAKEMORE, Erin. When France Pulled the Plug on a Crucial Part of NATO.History.com [online]. [cit. 2021-06-02].Dostupné online. (anglicky)
↑DAMON, Julien. De Gaulle tous azimuts.Les Echos [online]. 2020-06-19 [cit. 2021-06-02].Dostupné online. (francouzsky)
↑ Před šedesáti lety Francie odpálila svou první jadernou zbraň.E15.cz [online]. [cit. 2021-05-31].Dostupné online.
↑ „Pařížským jarem“ studenti před 50 lety změnili Francii, revolta se teď vrací do ulic.ČT24 [online]. Česká televize, 3. 5. 2018 [cit. 2021-05-31].Dostupné online.
↑ Francouzsko-německý motor EU se vrací na scénu. Merkelová a Macron podepsali smlouvu o spolupráci.E15.cz [online]. [cit. 2021-05-31].Dostupné online.
↑MACHÁČEK, Jan. Realita a německo-francouzský motor EU.Plus [online]. Český rozhlas, 2017-10-31 [cit. 2021-05-31].Dostupné online.
↑ Francouzi jako první odmítli ústavu EU.iDNES.cz [online]. 2005-05-30 [cit. 2019-06-28].Dostupné online.
↑HUMPÁLOVÁ, Jolana. Tři hodiny, 130 mrtvých. Před čtyřmi lety útočili teroristé v Paříži.Seznam Zprávy [online].Seznam.cz, 13. 11. 2019 [cit. 2021-05-31].Dostupné online.
↑ Francie zahájila tažení proti radikálním mešitám. Podle Macrona to není nic proti islámu.ČT24 [online]. Česká televize, 4. 12. 2020 [cit. 2021-05-31].Dostupné online.
↑atlas.netway.cz [online]. [cit. 17-12-2005].Dostupné v archivu pořízeném dne 21-03-2006.
↑GEOFFROY, Romain. Cohabitation in France: is the risk of political paralysis real?.Le Monde.fr. 2022-05-09.Dostupné online [cit. 2023-10-26]. (anglicky)
↑ Countries Compared by Military > Expenditures > Dollar figure. International Statistics at NationMaster.com.www.nationmaster.com [online]. [cit. 2019-06-24].Dostupné online.
↑ENERPUB. France: Energy profile.Spero News. 8 June 2007.Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-04.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Dluh EU i eurozóny dál roste, nejzadluženější zůstává Řecko.Novinky.cz [online]. Borgis, 20. července 2019 [cit. 2019-07-20].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-20.
↑ Francie předstihla Itálii. V absolutních číslech se stala nejzadluženější zemí eurozóny.Česká televize [online]. 19. července 2019.Dostupné online.
↑SCHIFRIN, Matt; MURPHY, Andrea. Forbes' 2025 Global 2000 List - The World’s Largest Companies Ranked.Forbes [online]. [cit. 2025-09-05].Dostupné online. (anglicky)
↑ Výročí 22. 1. 1775 – narodil se André Marie Ampére, zakladatel elektrodynamiky.Zoom magazin [online]. [cit. 2020-01-04].Dostupné online.
↑ Kterým směrem se točí vír ve vaně?.Český rozhlas Dvojka [online]. 2016-04-09 [cit. 2020-01-04].Dostupné online.
↑ Pred 200 rokmi sa narodil Foucault, ktorý zviditeľnil rotáciu Zeme.www.skolske.sk [online]. [cit. 2020-01-04].Dostupné online.
↑ Otec fotografie. Louis Daguerre vyvinul první praktický způsob fotografování.Náš region [online]. 2019-10-12 [cit. 2020-01-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-09.
↑ Jak jsme objevovali globální oteplování? - Meteocentrum.cz.www.meteocentrum.cz [online]. [cit. 2020-01-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-07-02.
↑ Konzervace potravin vznikla před 200 lety.www.vetweb.cz [online]. [cit. 2020-01-04].Dostupné online.
↑ Narodil se vynálezce slepeckého písma Louis Braille.ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2020-01-04].Dostupné online.
↑ Évariste Galois | French mathematician.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-01-04].Dostupné online. (anglicky)
↑ Henri Poincaré a jeho domněnka.www.scienceworld.cz [online]. [cit. 2020-01-04].Dostupné online.
↑ Henri Lebesgue | Eduportál Techmania.edu.techmania.cz [online]. [cit. 2019-12-12].Dostupné online.
↑ Teorie vlnek pomohla zmenšit data na minimum. Její autor za ni obdrží matematickou nobelovku.Český rozhlas Plus [online]. 2017-05-23 [cit. 2019-12-12].Dostupné online.
↑ Pochoutková mapa: Podívejte se, odkud pocházejí nejznámější francouzské sýry.Reflex.cz [online]. [cit. 2019-06-24].Dostupné online.
↑ Michelin hvězdy: Jak funguje nejznámější gastro hodnocení a kdo jsou vítězové 2018?.SPIRIT Magazín by Storyous & Barlife [online]. 2018-03-26 [cit. 2019-06-24].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-06-24.
↑ Coco Chanel: dáma s perlami, jejíž arogance byla legendární.TÝDEN.cz [online]. 2019-03-09 [cit. 2019-06-26].Dostupné online.
↑ Christian Dior: muž, který navrátil Paříži zašlou slávu.TÝDEN.cz [online]. 2019-03-16 [cit. 2019-06-26].Dostupné online.
↑ Zesnulý návrhář Givenchy byl symbolem pařížské elegance.Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2019-06-26].Dostupné online.
↑ Yves Saint Laurent: křehký muž, na kterém se podepsala služba v armádě.TÝDEN.cz [online]. 2019-01-05 [cit. 2019-06-26].Dostupné online.
↑Louis Vuitton: Kam sahá módní historie této legendy, a které tváře nás donutily si jednu z ikonických kabelek zakoupit? [online]. parizskaulice.cz, 2016-04-19 [cit. 2019-06-26].Dostupné online.
↑ Rozhodnuto: letní olympiáda 2024 bude v Paříži, ta další v Los Angeles.iDNES.cz [online].MAFRA, 2017-09-13 [cit. 2019-12-12].Dostupné online.
.svg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_at_start%2527_(44077636001).jpg)
_-_Handball_player_of_France_(1).jpg)
.svg)
